Kapitola 18 - Poslání

 

Beros pomalu jedl a mezitím si pročítal zprávy, které se k němu konečně dostaly. Vítězství lidí a Pravověrných v Jistoru bylo vskutku příjemným překvapením, ale to mu těžkou hlavu nedělalo. Závažnější záležitostí byla skutečnost, že při boji byla Emoi zraněna a on se to dozvídal až teď se čtyřdenním zpožděním. Což nebylo pro něj nikterak dobré znamení.  Kdyby byla jeho žena jiné povahy, dalo by se i třeba předpokládat, že nechtěla, aby byl hned o jejím stavu informován, protože nechtěla, aby si dělal zbytečné starosti. Celé to šlo i vyložit však i tak, že nechtěla, aby ji viděl zraněnou a oslabenou. Což asi více méně byla i pravda, ale úmysl proč se k tomuto takto rozhodla, zajisté nebyl vystavěn na žádném šlechetném úmyslu. Nechtěla, aby jejího oslabení zneužil pro své vlastní účely. Nikterak překvapující, bylo tu však u toho jedno velké ale.

Emoi nikomu nikdy moc nevěřila. Jen ona sama sobě. Ale on, jakožto její manžel, se jisté její důvěry doposud těšil a ze všech svých sil se snažil, aby to tak i zůstalo. Teď se však zdálo, že jeho postavení není tak pevné, jak předpokládal. Urian evidentně nezahálel a dané situace využil ve svůj prospěch. Nikdy ho neměl v lásce a čekání na vhodnou příležitost se mu teď pravděpodobně vyplatilo.

Závažnou otázkou však bylo, co jeho ženě navykládal? Kolik toho věděl? Mohl ho podezírat? Berose vnitřní neklid donutil vstát a opustit nedojedenou večeři.

„Jezte!“ přikázal trojici trpaslíků, kteří nad ním drželi stráž.

„Ale pane…,“ lehce se pokusil zaprotestovat Toan.

„Už nechci a je toho tu dost pro všechny. Alespoň se jednou vyhnete té šlichtě, co vám předhazují jako nějakým řadovým vojákům,“ naštvaně zkonstatoval a na stůl hodil ze vzteku lehce pomačkaný stočený pergamen. „A tohle si k tomu přečtěte,“ přikázal jim a už si jich dál nevšímal.

Hluboce zahloubaný do sebe začal přecházet sem a tam, co mu jeho stanový příbytek maximální možné míře dovoloval. Vůbec si tak ani tedy nevšiml Urnutova zaskočeného pohledu, kterým se na něj podíval. Nechtěli, aby věděl, jak s nimi ostatní jednají. Roky, kdy se jako čestná stáž vznešeného, těšili hluboké úcty, byla už rázem a nečekaně ta tam. Nechtěli mu přidělávat další starosti, a jak se zdálo, tak se jim to i pravděpodobně zdařilo, ač o tom ve skutečnosti Vznešený věděl. Tušili, že skrytý boj vlčího boha a pětice trpasličích králů je to poslední, co právě jejich pán řeší. A nemýlili se.

Sora a obavy o její osud Berosovi nedávali klidu. A nebylo to jen tím, co se právě za informace z Cenalisu dověděl. Nečekané špatné tušení se v něm rozrůstalo neuvěřitelnou, nezastavitelnou rychlostí. Něco se v hlavním městě trpasličí říše muselo právě dít. A Beros něco takového rozhodně nehodlal jen tak podceňovat. Sice měl jen malý nepatrný ždibíček nadání na magii času, se kterým nedokázal záměrně nikterak pracovat, ale jeho předlouhý život ho už dávno naučil, že varování, kterým se mu jednou za čas dostává, není radno jakkoliv podceňovat. A nejednou se mu to už nemálo vyplatilo.

Musí se vrátit a to teď hned. Sice Garelymu plně důvěřoval, ale obával se za dané situace, o niž na takovouto vzdálenost neměl sebemenší přehled, to nechat jen na něm. Bude muset své plány znatelně urychlit a trochu předělat.

Berosův pohled se při jeho náhlému poupravování plánů zatoulal na Toana. Úkol, který pro Galeka plánoval, tomuto trpaslíkovi i zůstane, ale vše ostatní se bude muset rapidně změnit a podrobit mírnému risku, který se mu nikterak nezamlouvalo, ale život významné měl pro něj rozhodně vyšší cenu, než celé toto válečné tažení.

Krále Jitakanu chtěl původně o plánované zradě Emoi varovat sám, anebo prostřednictvím Toana a Urnura, ale to už teď nebude možné. Bude to muset nechat na jiných. Pokud teď vojsko opustí, nebude moci ty dva tu nechat. Žádný dobrý osud by je tu bez něj zajisté nečekal. A ani je vyslat už teď na jih nebylo možné. Do svého cíle by měli jen malou šanci, že dorazí, a i kdyby přece nakonec uspěli, nevěřili by jim. Ne po tom, co on bude muset právě teď udělat. Emoi si rozhodně nenechá pro sebe, že se z něj stal zrádce Řádu.

Toan s Urnurem musí nakonec Galeka při jeho cestě neplánovaně doprovodit. Jiné řešení neviděl. Alespoň takto třeba budou mít společně větší šanci na úspěch. Na nic jiného než na toto, se spolehnout nemohl.

„Klidně jezte dál. Je možné, že se nějakou dobu asi nenajíte vůbec,“ oznámil jim, zatímco si na části stolu udělal místo odsunutím pár téměř dojedených talířů. Připravil si potřebné věci na psaní a pak úhledným písmem, začal psát na jeden z prázdných připravených svitků.

V průběhu psaní prvního dopisu trpaslíci dojedli a začali vše sklízet.

Beros k nim krátce vzhlédl. „Běžte si nenápadně všichni zabalit. Odcházíme,“ oznámil ji a dál si jich nevšímal. Když měl hotový i konečně čtvrtý dopis a začal si zpátky všímat svého okolí, zjistil, že už je jeho trojice strážců zpátky a u nohou jim leží malé cestovní vaky. U Toana leželi dokonce dva, z čehož Beros usuzoval, že museli mezi tím dokonce zabalit i pro něj. Prozatím to však přešel. Ještě jim nechtěl říct, co se bude dít. Ne dokud si ještě jednou sám neověří, že je Galek skutečně na jejich straně.

Vlčí bůh vstal s vážnou tváří od stolu a řádně nepřímený v celé své výšce přešel k samostatně postavené dřevěné, zdobně vyřezávané židli vystlané kožešinami a usadil se na ni. Napětí a nervozita přítomných se v tu ránu ještě zvýšila.

„Galeku, přistup ke mně,“ vyzval Beros blonďatého trpaslíka, které obratem uposlechl a přistoupil k němu blíž. Z počátku zaváhal a zdálo se, že se chystá i pokleknout, ale na poslední chvíli se zastavil a jen pouze se zhluboka uklonil.

„Přejete si, Vznešený?“ zajímal se.

„Jak dobře znáš Minoltské království?“ zeptal se ho vážným hlasem Beros.

„Když jsem byl mlád a hranice mezi lidskými a trpasličími královstvími nebyly uzavřeny, má matka mě do této země několikrát zavedla, abych ji poznal,“ zavzpomínal Galek.

„Jste si se synem podobní?“ zajímal se dál Beros.

„Siraie jsem naposledy viděl, když byl ještě dítě, takže si nejsem zcela jist, ale jisté rysy v obličeji po mě možná asi zdědil. Spíše se však domnívám, že je více než po mě podobný své matce,“ zamyslel se trpaslík, přičemž z úst vlčího boha mezi tím málem vylétlo tiché povzdechnutí. „Čím se však zcela jistě nezapře, že je mým synem, jsou vlasy a vousy, které má stejně jako já zcela čistě netypicky blonďaté. Tu světlost máme po mé matce a je to velká vzácnost. Ani ti, co mají v sobě pouhou čtvrtinu trpasličí krve tak světlou barvu vlasů a i zároveň vousů běžně nemají,“ hrdě ještě oznámil Galek a Beros se vnitřně zaradoval a trochu se mu i ulevilo.

„Prozraď mi Galeku, proč ses rozhodl podat žádost k hlavním jednotkám?“ zajímal se dál vlčí bůh.

„Vzpouru ve vypáleném skladu v Rubídii jsem nevyvolal jen proto, abychom tam zbytečně všichni neumřeli. Potřeboval jsem, aby byl prostor prázdný a já tam Minolťanům mohl nechat mapu s tajnými sklady zásob, aby mohli ve svém tažení pokračovat dál. Pomohl jsem jim, protože z poloviny jsem jeden z nich a také proto, že má dcera má dar magie a já se bojím, že až na to Řád přijde, pošle ji do dolů a já tak přijdu i o druhé své dítě. A to nehodlám dopustit. Nechal jsem se převelet sem, protože jsem doufal, že i tu se mi naskytne příležitost lidem nějak pomoci,“ přiznal mu Galek zcela upřímně. Svým způsobem to byl velký risk, ale nějak cítil, že tomuto vlčímu bohu, jež se tak nečekaně zaslíbil, může věřit. Sice za tím vším včetně záchrany jeho života a začleněním do osobní stráže mohla být jen pouhá velká lest, jak z něj dostat informace, ale pokud by alespoň trochu nezariskoval, ničeho by nedosáhl. Jeho přesvědčení pomoci lidem a i potažmo jeho synovi, bylo stále skálopevné.

„A jak sis tu pomoc lidem představoval?“ s lehce pozvednutým jedním obočím se ho Beros zeptal.

Galek se krátce zamyslel. „Třeba tím, že bych se nachomýtnul k nějakým informacím, které kdyby se lidé dozvěděli, tak by jim pomohli na tolik, že by třeba na svou stranu získali jistou výhodu.“

„Ani si nedovedeš představit, jaké štěstí se ti tedy díky mě dostalo,“ spokojeně ho upozornil Beros. Až teprve teď se mu teprve od počátku jejich hovoru Galek podíval poprvé do tváře a tak mohl spatřit mizející napětí a úlevu, která se trpaslíkovou tváří začala rázem rozlévat.

„Teď mě dobře poslouchej Galeku. Právě jsi mě ujistil, že má volba tvé osoby, byla skutečně správná a tak ti mohu svěřít důležité poslání. Pokud li uspěješ, dokážeš lidem a nečistokrevným trpaslíkům pomoci daleko více a významněji, než si možná sám doufal. V opačném případě nás pak všechny čekají leda tak temné časy a smrt. Tvůj úkol bude tedy následující - uprchneš odtud a vyhledáš první lidská obydlí, obstaráš si koně a pak najdeš první nejbližší místo s přenašeči a pošleš tyto tři dopisy,“ oznámil mu vlčí bůh, přešel ke stolu a podal trpaslíkovy tři ze čtyř srolovaných a zapečetěných svitků. „Jeden je určen Minoltskému králi, další Holtarské královně a ten poslední králi Jitakanu. Ty první dva mají vládce upozornit na to, co se na ně chystá. Pochybuji, že by těmto zprávám zjeveným jakoby odnikud skutečně věřili, ale snad začnou být více ostražití. O tom, že by však Jitakanský král uvěřil informaci o plánované zradě mé ženy, pochybuji, ale připraví to alespoň půdu na další tvé poslání Galeku. Až ty dopisy odešleš, nekončí to tímto pro tebe, urychleně se pak vydáš na sever a uděláš vše pro to, aby ses osobně setkal s královnou Maerou a přesvědčíš ji, že je skutečně nezbytné, aby se vydala jižním jednotkám urychleně na pomoc. Tady máš dopis, který ji ode mě osobně předáš,“ dál ho instruoval Beros a podal mu poslední zarolovaný pergamen. „Pro získání její důvěry klidně využij i osoby svého syna. Dlouhou dobu nechtěla Holtarská královna s ostáními lidskými královstvími spolupracovat. Náhlá změna před časem odpovídá zhruba příchodu bohyně naděje na Sarmat. Pokud budeme mít to štěstí a setkala se skutečně s bohyní Akou, který tento obrat jejích rozhodnutí dle mého odhadu změnila, je tu jistá šance, že i spatřila jejího osobního průvodce po tomto kontinentu,“ prones Beros a vyčkal na Galekovo tiché přikývnutí, než pokračoval dál. „Přesvědčit královnu nebude opravdu snadné. Touto dobou jistě lidé o trpasličí armádě na svém území zajisté vědí, ale netuší, že je to pouhá třetina trpasličích sil. O tom, že dvě třetiny mužů se pohybují horami poblíž hranic, nemají sebemenší tušení. Jednotky v Argele se touto dobou již vydali na sever trpaslíkům na proti a i Jitakan se dal do pohybu, ten se stejně jako většina našich sil pohybuje však horami. Až na poslední chvíli, se plánují vojskům spolupracujících lidských království zjevit od jihu do zad a tak o tom, že se nad nimi zavírá past, nemají doposud žádné tušení. Proto bude přesvědčit Holtar tak těžké. Jestli budou otálet a na pomoc nevyrazí včas, prohrají a my s nimi,“ opět na závěr vážně apeloval Beros.

„Udělám vše proto, abych Maeru královnu Holtaru přiměl jižním lidským jednotkám pomoci,“ přislíbil vlčímu bohu vážně Galek.

„S pomocí Meary a dalších lidských králů se pak pokus přesvědčit Jitak, že pokud budou nadále v boji pomáhat Tremoi, čeká je stejně temný osud, jako všechny zbylé království ve velké nížině. Osud mnohých je tedy od této chvíle v tvých rukou,“ uzavřel tento hovor Beros a svou pozornost stočil na Toana a Urnura. „Vaším posláním bude zabezpečit, aby se Galek k Holteraké královně dostal živý a zdraví a pak s ním přesvědčit Jitakanské, aby změnil své rozhodnutí, komu bude ve skutečnosti nakonec pomáhat,“ přikázal jim.

Dvojice nečistokrevných trpaslíků bez váhání své poslání obratem přijala.

„Než se naše cesty rozdělí, je tu ještě jedna věc, kterou bych s vámi probral. Až Řád přijde na naši nepřítomnost a Emoi odhalí naši zradu, což je jen nevyhnutelná otázka času, nepůjdou jen po nás, ale i ve vašem případě po vašich rodinách. A ti, co z nich žijí v Cenalisu, budou v největším nebezpečí. Sice jsem Garelimu dal jisté instrukce, aby všechny včas v případě nutnosti varoval, nicméně však není jisté, jestli na to bude mít vůbec dost času, pokud se věci nečekaně rychle zkomplikují,“ po pravdě je Beros informoval.

„V mém případě si, Vznešený, nemusíte dělat obavy. Po té, co jsme Vám všichni pomohli nafingovat smrt Významné Sory a já jsem se za vaši pomoci dostal zpátky do Cenalisi, přesvědčil jsem ženu s dcerou a její rodinou, aby se vydali do Tryhonu, kde žijí rodiče mého zetě. Svá vnoučata zatím měli možnost vidět jen pouze jednou, takže z jejich nečekané návštěvy budou mít zajisté radost. Kvůli dětem, cestují ke všemu pomalu a vyhýbají se rušnějším oblastem, takže touto dobou jsou ještě na cestě a delší dobu ještě i budou,“ ubezpečil ho klidně Toan.

Beros si ho zkoumavě prohlédl. Dobře ho zval a tak věděl, že není tak úplně klidný, jak se snaží tvářit. Jeho rodina sice byla díky jeho duchapřítomnost a předvídavosti v bezpečí, ale byla tu jistá osoba, u níž se to říct nedalo. Krom dcery měl totiž i syna, který díky vzpurné povaze a odmítnutí Řádu skončil v okovech uvězněný ve stříbrných dolech. Toan se ho dokonce byl přinucen i zříct, pokud si chtěl zachovat svou práci, jako člen jeho stráže. Sice složil přísahu věrnosti jemu, ale oficiálně byl stále členem Řádu bohyně Tremoi a tak se podle toho musel i na venek chovat a jednat. I jako on Vznešený vlčí bůh a Tremoinin manžel s tím nemohl nic udělat. Jediné, co se mu povedlo, bylo to, že se mu podařilo ho po čase nenápadně nechat přeřadit do dolu, kde byl i uvězněn Merik, kde kvůli němu vládli daleko lepší podmínky, než v ostatních, jiných dolech rozesetých po všech trpasličích království.

„Moudré rozhodnutí,“ ocenil Toanův cit pro situaci Beros a přes veškerou snahu tomu odolat, se nakonec při jen zeptal: „A tvůj syn?“

„Doposud přežil, takže pevně věřím, že i našeho vítězství, svého osvobození a přijetí zpátky do rodiny se jednou dočká,“ odhodlaným hlase mu Toan oznámil.

Beros mlčky přikývl a zahleděl se na Urnura. Jeho životní příběh byl o hodně jiný než ten Toanův, i když v pár maličkostech se však až bolestně shodoval.

Urnurova matka pocházela z čistokrevné trpasličí rodiny těšící se celkem slušně vysokého společenského postavení. Ale jak už to občas někdy bývá, nikdy nic není dokonalé a v každé rodině se nějaká ta černá ovce někdy objeví. V té Urnurově to byla právě jeho matka. Nesdílela názory s ostatními členy své rodiny a po jednom z mnoha neshod utekla. Dohodnutý politický sňatek se stal pro ni jednoduše poslední tečkou, která ji přiměla Cenalisu opustit. Po nějaké době se usadila v jedné s převážné většiny lidské, menší, farmářské osadě na povrchu nalézající se nedaleko hlavního města. Netrvalo dlouho a zamilovala se do kouzelníka, který tuto osadu zpravoval jako vůdce. Protože v té době byly už sňatky mezi lidmi a kouzelníky zakázané a její milovaný byl k její smůle stoprocentní člověk, nevzali se, tedy ne oficiálně. Pro místní osadníky v jejich očích byli však manželé, ač nenosili tradiční manželské náramky, které by jejich svazek tak utvrzovaly.

Po čase se jim narodil syn Urnur. Šťastného rodinného života si však po té dlouho neužili. Emoi zahájila období rozsáhlých čistek a tak i na tuto dosud pomíjenou nevýznamnou osadu nakonec také došlo.

Vojáci pod bedlivým dozorem kněží všechny pochytali a shromáždili na jednom místě. Ti, co se snažili bránit, byli bez milosti ihned zabiti. Urnurův otec vycítil, že toto pro ně nedopadne dobře a tak dal své milované telepaticky instrukce, co má říkat a dělat, aby se spolu s jejich synem alespoň oni zachránili, když jiným nebylo v jeho silách pomoci. A tak Urnurova matka vojákům oznámili, že byla z Cenalisu vůdcem této osady unesena, uvězněna, znásilňována a týrána. Dokladem jejího tvrzení byl její syn, který naštěstí tou dobou ještě neuměl mluvit a mnohé oděrky, podlitiny a šrámy, co měla všude po těle. Původ těchto zranění byl ve skutečnosti tři dny starou nehodou, kdy jí podklouzla noha na jedné stezce a ona se skutálela z poměrně strmého srázu. Měla velké štěstí, že to přežila a všichni místní o tom věděli, ale nikdo ji nezradil a její tvrzení o špatném zacházení a věznění nevyvrátil.

Vojáci tak začali Urnurova otce velmi bolestným způsobem vyslýchat. Nějakou bobu se tomu snažil vzdorovat, aby nepojali žádného podezření a pak se k domnělým zločinům přiznal. Spokojení vojáci dali Urnurově matce menší meč, aby se mohla podle veškerého práva pomstít, za to co ji bylo provedeno. Vědoma si toho, že nesmí zaváhat, jinak bude veškerá jejich snaha o záchranu synovi budoucnosti zničena, vzala obratem zbraň a svého milovaného jediným rychlým pohybem bodla do srdce, zatímco se dívala do jeho očí.

Uspěla, ona i syn byli volní a mohli se svobodně vrátit do Cenalicu. Hluboký šrám, který však nesla její duše a srdce nebylo možné už nikdy nikterak uzdravit. Rodina svou dlouho ztracenou dceru a sestru před mnohými svědky vřele přivítala, omluvila se jí za to, že si její zmizení špatně vyložila a vydědila ji tak. Oficiální přijetí se stalo nakonec však jen pouhými pár řádky v rodové knize. Po té, co se po naléhání rodiny odmítla Urnura zbavit, prohlédli. Nezradili je však, protože by to značně pošramotilo jejich tak pracně napravené jméno jejich rodu. Dávali jim to však doposud znát, když se nikdo cizí nedíval, a tak se Urnur nikdy od nich nedočkal spolu s matkou kousku vřelého citu.

„Vznešený, jako jediný krom mě a mé matky znáte celý a skutečný životní příběh můj a mých rodičů. Varuje-li někdo pouze mou matku, budu to více než dostačující. Má matka zná způsoby, jak i v nynější době za zvýšené bezpečnosti i tak nenápadně a bezpečně z Cenalisu zmizet,“ požádal ho Urnur.

„Zařídím to, nemusíš mít Urnure obavy,“ přislíbil mu Beros vážně. Přešel k zavazadlu, které mu ti tři připravili, zkontroloval, že v něm není nic, o co by nerad přišel, a pak vyndal měšec plný zlaťáků. „Tady máte zlato na ty koně a pro přemisťovače,“ pronesl, zatímco plný váček zlata podal Galekovi. „Odcházíme a snažte se, ať nás nikdo skutečně nevidí,“ zavelel ještě důrazně a jako první opustil stan.

Vyplížit se nepozorovaně z rozsáhlého ležení nebylo nakonec až tak těžké. Beros dobře znal, kde a jak jsou umístěné hlídky, kudy chodí a jaké mají zvyky. Ke všemu jeho stan nebyl na rozdíl od těch, kde nocovali trpasličí králové, umístěn ve středu, ale spíše k jednomu z okrajů. Nikomu se jeho rozhodnutí, kde chce, aby jeho stan stát, moc nepozdávalo, nicméně jakož to bohu se jeho přáním nikdo neodvážil vzdorovat. Což se teď Berosovi velice hodilo.

Po nějaké době tiché chůze se jim podařilo dostat k lesu, který se nacházel dostatečně daleko od ležení, aby se bylo možné přemístit.

„Tady na tomto místě se naše cesty rozdělují,“ tiše prones vlčí bůh k trojici nečistokrevných trpaslíků.

„Vznešený, i nám záleží na životě Významné a proto, že náš odchod byl tak nečekaný, předpokládáme, že je situace skutečně velmi naléhavá. A pokud opravdu spěcháte zpátky do Cenalisu, rád bych Vám minimálně nabídl k dispozici svoji magii,“ navrhl Toan snažící se opatrně mluvit zároveň i za své dva zbývající druhy.

„I vy budete potřebovat mít magii k dispozici. Ještě hodný kus cesty hrozí velké riziko, že potkáte nějakou hlídku. Minimálně tento les je jich ještě plný,“ upozornil je vážně Beros.

„Budeme-li mít zbývající část této noci, k dispozici jen minimum své magie, budeme mít pak větší šanci, že se nám úspěšně zdaří proklouznout hlídkám nepozorovaně. Naše nadání by na nás mohlo přitáhnout v některých chvílích nechtěnou pozornost, jež by bylo dobré se vyhnout,“ snažil se ho Toan ubezpečit.

„Pokud však dojde k nečekaným komplikacím, nebudete se mít jak bránit,“ oponoval jim dál vlčí bůh.

„Známe i jiné způsoby, jak ochránit své životy, Vznešený,“ vložil se do hovoru i Urnur a lehkým náznakem upozornil na meč, který se mu houpal u boku.

„Dobře tedy, je-li váš názor jednotný, nabízenou pomocí neopovrhnu,“ připustil nakonec Beros.

Galek se sice tvářil trochu zaskočeně nechápaje, proč by bůh potřeboval magickou pomoc, ale rozhodl se nejít proti zbývající, zkušenější dvojici strážců. A neodvažující se zeptat, jen souhlasně s ostatními přikyvoval hlavou.

„Později ti to vysvětlíme,“ tiše k němu s příslibem špitl Toan, než jako první chytil Berose za ruku. Urnur se po jeho vzoru chopil druhé ruky Vznešeného. Galek trochu zaváhal, ale pak po krátké úvaze přiložil svou dlaň na levé rameno.

V následující chvíli pak od všech tří začala do Berose proudit jejich magii, která ho s nevídanou silou posílila. Když už měl pocit, že začínají mít magie nebezpečně málo, odtrhl se.

„Nezklamu důvěru, kterou jste mi právě tímto dali, ale vy na oplátku zas nezklamte zas tu mou,“ pronesl Beros v okamžiku, kdy se jejich spojení rozpojilo.

„Slibujeme,“ ubezpečil ho jako první Galek, jehož reakce byla v ten okamžik právě nejrychlejší.

Beros rychle zhodnotil své možnosti. Magii, kterou měl v tuto chvíli k dispozici, bylo tolik, že se nečekaně možná mohl do Cenalisu přemístit jediným skokem, jako by tak udělal za starých dobrých časů. Sice tu bylo jisté riziko, že ji i tak neměl ve skutečnosti opravdu host, ale velká obava o Sořin život ho přiměla to jednoduše risknout. Bez dalšího otálení se tedy uchýlil k přemístění do svých komnat v hlavním trpasličím městě.

Toan s Urnurem a Galekem ještě chvíli tiše za pouhého svitu hvězd osaměle vyčkali a pak i oni se vydali na svou dlouhou cestu, kterou měli od této chvíle před sebou.