Kapitola 12 – Soud

 

Beros se vypotácel ze svého nového pokoje. Cítil se už o něco lépe, magie se mu zcela zregenerovala, ale bolest zad ho naneštěstí úplně neopustila. V duchu se proklel, že v tom zpropadeném křesle u Sory usnul. Špatnou náladu nezmenšil ani fakt, že už nemá další výmluvu k tomu, aby nadále mohl oddalovat práci, která na něj v pracovně čekala. S nutnou dávkou nevole se jí tedy rozhodl čelit, ale na prahu té prokleté místnosti ustrnul.

Na stole, jako obvykle, na něj čekalo jídlo. Garely mu ho vždy zanechával tady v pracovně ve snaze ho sem alespoň na chvíli dostat. To ho už nijak překvapit nemohlo, ale to, že jídlo na pracovním stole bylo to jediné, co se na něm nacházelo, bylo něco úplně jiného. Nebyly tu žádné stohy papírů, ani kupy stočených a zapečetěných pergamenů čekajících jen na něj, až si je přečte.

Berosovu ještě lehce rozespalému mozku to zpočátku nedocházelo, ale pak se jeho oči poznáním rozšířily a zaplály zlostí.

„Chtěl jsem toho po ní snad moc? Jen, aby sem nechodila! Bylo to i v jejím zájmu,“ vztekle zabručel, prudce se otočil a zabouchl při tom za sebou dveře. Krátce se rozhlédl a rázným krokem vyrazil k pootevřeným dveřím vedoucím do knihovny, kde se podle jeho odhadu Sora právě nacházela.

Nemýlil se. Šedovlasá žena seděla v jednom z dvojice křesel a zahloubaně si četla. Na konferenčním stolu a všude okolo něj bylo pečlivě vyskládáno vše, co postrádal. Nijak si ho nevšímala ani ve chvíli, kdy se postavil jen malý kousek před ní.

„Jediné, co jsem ti zakázal, bylo chodit do pracovny a první, co uděláš, je, že tam jdeš a klidně se mi hrabeš ve věcech!“ zaburácel na ni s nepříčetným výrazem v obličeji.

Sora pomalu zatočila právě rozečtený pergamen a odložila ho na vrchol jedné z hromádek, teprve pak k němu s klidným výrazem vzhlédla.

Berosovi její jednání ještě více rozproudilo krev v těle. Dříve, nežli se však stačil znovu rozkřičet, Sora promluvila.

„Nebyla jsem tam. Požádal jsem Garelyho, aby mi to přinesl,“ pronesla s lehkým úsměvem.

Vlčího boha vztek rázem opustil a dostavila se lehká ztuhlost. Jen s největší silou vůle dokázal zadržet své ruce, aby neskryl tvář v dlaních a z úst mu neuniklo zasténání.

Když se vzpamatoval, dospěl k závěru. Pro příště si bude muset dát větší pozor na to, jak konkrétní příkazy vydává. Elegantně ho obešla. Teď sice o nic vážného nešlo, ale měl by být na pozoru. Příště by mohlo jít o víc než o kupu papírů. Věznil ji tu v jejím vlastním zájmu a doufal, že jí to i při minulém rozhovoru dostatečně vysvětlil, ale nikdy si nemohl být úplně jistý, že ho plně pochopila, a akceptovala, proč se rozhodl právě takto.

S vydechnutím se Beros posadil do zbývajícího křesla. „Je tam něco důležitého, co by vyžadovalo mojí pozornost?“ odevzdaně se zeptal.

„Naneštěstí ano,“ zadumaně odvětila Sora a podala mu stočený dokument, který ještě před chvíli sama četla. „Prostuduj si to sám,“ vyzvala ho a znaveně se zabořila do naducané opěrky křesla.

Beros při jejích slovech znervózněl. Nejprve řádky přejel rychle očima, a pak si je podruhé, daleko pečlivěji a pomaleji, přečetl znovu. Z jeho očí začalo vyzařovat malé zděšení.

„Sakra,“ uteklo Berosovi tiché zaklení, než ruce se svitkem nechal poklesnout do klína. Tentokráte se mu už ovládnout svůj hlas nepodařilo.

„Jak se rozhodnutí o něčem takovém vůbec dostalo k tobě? Předpokládala bych, že o takovýchto věcech budou rozhodovat jiní,“ zvědavě se dotázala Sora.

„Vše, co se byť i jen vzdáleně týká Řádu, je pod pravomocí Uriana, vrchního velmistra magie trpasličích království, který je zároveň i vrchním představeným Řádu. Je své bohyni plně oddaný a je ochoten udělat cokoliv, o co ho pořádá, díky tomu si i časem dokázal jako jediný získat její plnou důvěru.

Před pár lety se však věci trochu zkomplikovaly. Zrodili se Pravověrní. Emoi zbystřila. Všem hned došlo, že tato skupinka příznivců starého boha může být pro nás velmi nebezpečná. Obzvláště, když se jejích počty velmi rychle zvětšovaly. Urianovi se podařilo do řad Pravověrných dostat pár špehů, ale o moc víc, než jsme už věděli, jsme nezjistili. Pravověrní jsou utvoření převážně z nečistokrevných mladých trpaslíků toužících po starých časech, které ke všemu ani oni sami nezažili. V každém městě se utvořila skupina, která se pravidelně schází na tajném místě. Kontakt mezi jednotlivými skupinami však není, nebo jsme ho minimálně nezjistili. Do všech skupin se nám sice proniknout nepodařilo, ale i tak to stačilo, abychom si vytvořili dostatečný obrázek o situaci. Pravověrní nikdy nedošli dál, než k pouhému střetávaní. Doposud se neodhodlali k žádnému činu. Žádné sabotáže, útoky na chrámy, demonstrace, prostě nic. Dokonce to vypadá, že ani nemají žádného vůdce. Krom společné myšlenky jsme u nich nenašli nic, co by nějak víc tmelilo jednotlivé skupiny mezi městy dohromady.

Emoi je časem shledala jako bezvýznamné, nehodné její pozornosti, a tak Urianovi dala otázku Pravověrných plně starost. Dále rozhodla, že budu situaci okolo Pravověrných bedlivě sledovat a v případně nějaké změny, se sám chopím důležitých rozhodnutí. Urianovi se toto její rozhodnutí nelíbilo. Nesouhlasil s tím, abych jeho práci kontroloval já a ne ona, ale nahlas se to neodvážil říct a na místo toho mě začal zahlcovat desítkami zpráv a dokumentů, u nichž žádá mé osobní vyjádření, ač to není nijak nutné. Dělá to naschvál, ví, že mě dlouhé hodiny se prodírání papíry značně nebaví. Přes veškerou mou snahu se mi však nepodařilo mu v tom zabránit. Občas mám podezření, že mu to i Emoi posvětila. Je si vědomá toho, že mě Urian nemá moc v lásce, a že dle něj by jeho milovaná bohyně měla mít za manžela někoho lepšího než mě, ač nikdy neudělala nic, aby mi pomohla upevnit mou pozici po jejím boku. K mé smůle není Urian jediný, kdo má obdobný názor. Což mi mnohdy moc nepomáhá.“

„To, jak se teď rozhodneš, možná velmi významně ovlivní další vývoj událostí,“ upozornila tiše Sora, vracejíc se k původnímu tématu jejich hovoru.

Beros zkroušeně přikývl. I jemu plně docházelo, do jak choulostivé situace se dostal. „Je nevinný,“ pronesl nahlas, spíš aby sám sebe utvrdil ve svém názoru, nežli by Soru zpravoval o tom, k čemu dospěl.

„Já vím. Toho trpaslíka Galeka, pokud budeš chtít, můžeš odsoudit za to, že neuposlechl rozkaz či dezertoval, ale jistě není vůdcem Pravověrných, kterého tak náruživě Urian hledá. Pokud Pravověrní jsou tak neorganizovaní, jak tvrdíš, někteří se můžou milně domnívat, že Galek byl opravdu jejich vůdcem a k nim se jen tato informace z bezpečnostních důvodů nedostala. Jeho smrt by je pak mohla vyprovokovat k pomstě a tím spustit sled řetězových událostí. Těžko teď předvídat komu by to nakonec více pomohlo, ale jedno je jisté, rozhodně bychom ztratili nad vším kontrolu a vítěze bychom se nemuseli dobrat žádného.“

Beros křečovitě sevřel rty. Pochopil její narážku na Koiské království, které se obrátilo v poušť, když obě ze stran rozpoutaly něco, co nemohli následně už sami kontrolovat a neměli žádnou šanci to už zastavit. Ani oni, bohové, už nedokázali se svou silou odvrátit to, aby se mocné a vyspělé království neproměnilo jen v mrtvou krajinu bez života. V průběhu času se v drsných podmínkách Koiské pouště naučilo žít několik druhů menších zvířat a našli tam svůj nový domov, ale jestli to byla pro někoho výhra, o tom nemohla být ani řeč. Koiská poušť stále zůstávala i po tisíciletích stále pouští a nezdálo se, že by se to někdy v dohledné době mělo nějak významněji změnit.

Jediné, co snad dokázalo kdy předčít nehezký osud Koiského království bylo zrození achanmorů a Ostrova mrtvých. Z Koi se alespoň někomu podařilo přežít a včas uprchnout. Achanmorský lid však neměl takového štěstí, dalo-li se tomu tak vůbec říkat.

„Je až úsměvné, jak zdánlivě pro nás banální událost může vést až k něčemu tak nebezpečném, k čemuž se právě začalo schylovat. Galekovi to však jen málokdo může mít za zlé, protože jen blázen by snad v tom skladu čekal spolu s ostatními na jistou smrt. Přesvědčit je, aby odtamtud uprchli a zachránili si život, pro toho trpaslíka nemohlo být až tak těžké. Možná, kdyby se Řád zachoval jinak a nehledal někoho, koho by mohl obvinit z porážky Rubidie, tak by se nestalo, že nějaký nešťastník v zoufalé snaze se vyhnout dalšímu výslechu označí Galeka za vůdce Pravověrných. Klidně by za vůdce prohlásil i tebe, kdyby to znamenalo, že si tím zachrání zdravou kůži,“ dodala Sora podrážděně.

„Vidím to stejně, ale naneštěstí má Urian jiný názor,“ ve stejně pochmurné náladě zkonstatoval vlčí bůh. Byl si moc dobře vědom oblíbených praktik Řádu při vyslýchání. A ač neměl doposud moc příležitostí zjistit podrobnosti o tom, co se dělo v Rubidii následně, co jí opustil, z náznaků zprávy odvolávající se právě na toto, si dokázal dost barvitě představit, co se odehrávalo následně po odchodu lidí z města.

„To situaci dost komplikuje,“ podotkla Sora a Beros na to souhlasně zabručel. Pro něj existovalo jen jediné východisko z této situace. Galeka rozhodně nemohl nechat popravit a to nehledě na to, na jaké on stojí straně. Smrt toho trpaslíka by nemusela prospět nikomu. Otázkou však bylo, kam ho uklidit a jak s ním dál naložit. Uvěznit? Nechat ho řádně vyslechnout? Ač nebyl vůdcem, mohl mít i přesto na Pravověrné kontakt a být jedním z nich. A třeba i v jejich společnosti velmi považovaný, přeci jen byl poloviční krve, takže by se nebylo čemu divit.

Bylo jediným štěstím, že Urian nemohl proti tomu trpaslíkovi nic podniknout, dokud on nic nerozhodne.

Proud myšlenek vlčího boha nad tím, jak by bylo nejlepší ohledně toho trpaslíka postupovat, byl náhle přerušen Sořinými slovy.

„Co vlastně chceš, Berosi? Kdo chceš, aby zvítězil?“ vtíravě se ho zeptala.

Beros po ní šlehl pohledem. Chtěl zakřičet, že je to jasné, ale při pohledu na ní a na vězeňský kruh zdobící její krk, přišel o hlas.

„Musíš se už konečně rozhodnout, Berosi. Nadále už nemůžeš kráčet tak, jak jsi doposud činil. Ta cesta, po níž jdeš, se jednou pro vždy rozdělila ve dví. Jakou z nich si vybereš? Jakou z dvou sester zvolíš?

Zkázu? Zkáza je horší než smrt. Smrt znamená i život. Vždy, když něco zemře, zrodí se zároveň i něco nového. Ale zkáza? Ta zanechává jen pustinu. Po ní už nic nepřijde, jen nicota.

Či si vybereš naději? Nic sice neslibuje, ale dává ti sílu věřit a bojovat dál pro to, co je ti drahé a v co věříš. Neslibuje život, ale dává ti sílu jít dál a bojovat o něj. Naděje není konec, je jen počátkem nové cesty. Kam povede, to už záleží jen na tobě.

Vol, Berosi. Už nelze dál otálet. Galekův osud je jen ve tvých rukách. Věz však, že jak rozhodneš nad ním, rozhodneš i nad sebou. Váš osud se dneškem pojí. Vyber správně a věz, že tento soud je zároveň i tvým soudem.“

„Soud,“ zopakoval roztřeseným hlasem Beros to jediné slovo. Ač se jeho oči stále upíraly na ni, neviděli ji, nýbrž vzpomínku, která se z nenadání vynořila ze vzdálených hloubek jeho mysli. Tak dlouho byla zapomenutá a ztracená a přesto se jí nakonec podařilo najít si cestu ven a vynořit se na povrch. Byla tu, tak živá a neporušená, jako by se stala jen před malou chvílí a ne před tisíciletími v dávných dobách jeho raného dětství.

 

Beros směřoval vycházkovým krokem po lesní pěšině vedoucí k jezeru ležícímu na sever od hlavního města horní říše. Sice se k jezeru mohl rovnou přemístit, ale měl chuť se trochu projít a široko daleko nikdo nebyl, a to bylo hlavní, o co mu právě šlo. Potřeboval chvíli klidu a soukromí.

Když před čtyřmi lety dosáhl patnáctého roku života, a tak získal konečně právo, jako příslušník první třídy, projít bránou světů do dolní říše, byl nadšený a plný ideálů. Realita však nakonec byla jiná, než si představoval. Přátelé, co měl, se rázem stali nepřáteli a stěžovali mu první kroky tam dole tak moc, jak jen mohli a dokázali. Rozhodně mu nedali nic zadarmo. Jejich chování ho šokovalo, obzvláště když se vždy po přemístění do horní říše k němu chovali až přespříliš přátelsky, jako by se tam dole nic nedělo.

Na ty dvě strany jedné mince si bude asi dlouho zvykat. Jedinou útěchou mu snad zatím mohl být fakt, že si postupně kolem sebe začal shromažďovat malou skupinku svých stoupenců.

Byli to kočovníci, takže nemohl počítat s tím, že by někdy v budoucnu mu vystavovali chrámy, jako měl například Zansial nebo Fumir. Ještě před pár lety snil, že i on bude jednou takové mít. Na to si však bude muset s největší pravděpodobností nechat zajít chuť. Spolknout tuto hořkou pilulku bylo těžké. Doufal však, že to časem bude alespoň o něco lehčí a nebude to už tolik bolet, obzvláště až se řady jeho stoupenců pořádně rozrostou. Což se rozhodně nestane ze dne na den. Bude to dlouhá cesta, než se mu podaří zbudovat si svůj vlastní národ.

Ano, toto byla jedna z dalších ran, které krátce po příchodu do dolní říše utrpěl. Naivní dětské představy se rozplynuly ze dne na den. Bude muset trochu zapracovat na své trpělivosti a až přijde ten správný čas popřemýšlet nad tím, jaké dá svým věrným jméno.

Teď ho zatím vzývali tři kočovné kmeny žijící poblíž trpasličích hor na Zansijském kontinentu. Bude si muset získat důvěru dalších, větších, významnějších klanů, aby si svou pozici upevnil, než začne přemýšlet nad novým, příhodnějším jménem, jež svému národu dá.

Vlčí bůh, tak mu začali říkat. Neznělo to špatně. Mohl skončit daleko hůř. Nebylo to sice nic honosného, ale špatné to také nebylo. Jen by ho zajímalo, jak k tomu přišli. Třeba se to časem dozví.

Les skončil a pár metrů od Berose ležel břeh jezera. Zběžně se rozhlédl, aby si nalezl ideální místo, kde se usadí, a ustrnul. Pohled, který se mu naskytl, ho rázem vytrhl ze zamyšlení a navrátil zcela zpátky do reality. Kousek od něj seděla na kraji břehu postava zahalená do těžkého, hnědého pláště a házela malé kamínky do vody tak, že se několikrát vždy od vodní hladiny odrazily, než se definitivně potopily na dno.

Beros si tiše pro sebe zaklel. Tohle místo klidu pařilo jen jemu. Nikdo jiný tu neměl co dělat.

Pobouřen tím, že se někdo opovážil narušit jeho plány na odpočinek a relaxaci na tomto divukrásném místě, vydal se za dotyčným blíž, aby zjistil, kdo tím opovážlivcem je.

Váhal a hloubal v paměti, jestli tuto osobu už někdy viděl. Měl pocit, že ano, ale nějak si ji nemohl spojit s žádným jménem.

„Kdo jsi a co tu děláš?“ zostra se ho zeptal.

Mužova tvář, se otočila jeho směrem.

„Záleží na tom, kdo jsem? Potřeboval jsem si popřemýšlet, a proto jsem zde, stejně jako ty. Takovéto místo patří všem, kdo ho potřebují, ne jenom tobě. A propos, místa je tu dost pro nás oba,“ oznámil mu, a pak se jeho zelené oči stočily zpátky ke klidné vodní hladině.

Berosovi rázem svitlo. Způsob, jakým dotyčný mluvil, byl jedinečný a nezaměnitelný.

„Maeloriku,“ pronesl, aby mu naznačil, že už ví, s kým má tu čest, a posadil se vedle něj.

Bylo to poprvé, co se s Maelorikem osobně setkal. Doposud o něm jen slyšel a ne málo. V posledních sedmi letech se o něm mluvilo více, než o komkoliv jiném. Maelorik byl totiž jediný z první třídy, který se pravidelně nedostavoval na shromáždění, které Zansial každý rok svolával. Jeho nepřítomnost na setkání sice neprošla nepovšimnuta, ale to nebyl ten hlavní důvod, proč jeho jméno každý znal. Byl jediným z první třídy, který v den svých patnáctých narozenin nevyužil svého práva a neprošel slavnostně bránou světů do dolní říše. A neučinil tak ani doposud. Proč, to nikdo nevěděl a možná proto si jeho jméno každý pamatoval, ač se s ním nikdy třeba ani nesetkal.

„Schováváš se tu? Už si zostudil svého otce dostatečně. Myslím, že tím, že se tu budeš chovat jako zbabělec, mu moc nepomůžeš,“ dobíral si ho. Skrytě doufal, že se mu ho podaří vytočit natolik, aby naštvaně odešel a on by tu byl konečně sám, ale jeho slova s Maelorikem překvapivě ani nepohnula. Mlčel a až po minutě, jež se zdála v tom tichu věčností, zareagoval.

„Oni nás soudí. Vidí do nás lépe, než mi sami, a vynáší nad námi soudy o tom, jací doopravdy jsme.“

Beros se na něj nechápavě podíval. Zprvu nerozuměl, o čem to mluvil, ale pak mu došlo plný význam toho, co se mu snažil sdělit.

„Bojíš se, jakým se staneš bohem? Proto průchod bránou světů stále oddaluješ? Takhle se staneš jen bohem zbabělců, pokud se tedy stane nějaký zázrak a někomu se podaří tě tam dostat, třeba i proti tvé vůli.

Upřímně, není to tak strašné, jak se ti to může zdát. Taky jsem se bál tam jít, děsil jsem se toho, čeho se stanu bohem, ale zbytečně. Prohlásili mě za vlčího boha a to není tak zlé. Podívej, pokud se ti nebude líbit, jakého boha z tebe udělají, není nic jednoduššího než to změnit. My máme svůj osud ve svých rukách, ne oni. My sami určujeme to, čím jsme. A když už nás dle tebe soudí, jak říkáš, tak není nic jednoduššího, než jim na svých skutcích ukázat, kdo opravdu jsme.“

Maelorik se na něj zkoumavě podíval a bylo na něm poznat, že o jeho slovech uvažuje. V Berosovi svitla malá naděje, že by se ho mohl třeba už konečně zbavit, a tak rozhodl kout železo, dokud bylo žhavé.

„Maeloriku, tím, že ses doposud nerozhodl, neškodíš jen sobě, ale i Achanoisovi. A jeho lid by určitě nebyl rád, kdyby o svého boha proroctví přišel jen proto, že jeho syn byl tak nerozhodný, zprotivil se Zansialovi a odnesla to celá rodina. Trpělivost boha života a smrti není nekonečná a ty určitě nechceš, aby to zašlo až takhle daleko. Máš tedy dvě možnosti, buď přijmeš to, čím jsi, a jako pravý příslušník první třídy projdeš bránou světu či mostem světů, jak se mu i říká, a budeš čelit všemu, co tě na druhé straně čeká. Nebo se svého postavení v nejvyšší vrstvě vzdáš. Staneš se příslušníkem druhé, jako je tvá matka, a pak už by to, zdali chtěš jít tam dolů, zůstalo jen na tobě. Není nic mezi tím. Dvě cesty a po jedné se musíš vydat. Nadešel čas, aby si volil.“

„Máš pravdu,“ nečekaně hlesl zamyšlený Mealorik po krátké chvíli ticha. A se slovy „nadešel čas“ se zvedl.

Beros se v duchu zaradoval. Už pomalu přestával doufat, že se mu podaří být chvíli sám. Maelorik nakonec přeci jen dospěl k nějakému rozhodnutí, které tak asi dlouho hledal a s tichým proneseným „děkuji“ odešel.

Beros osaměl a v těle se mu rozhostil tak dlouho hledaný a potřebný klid a mír. Teď už se konečně mohl věnovat jen sobě, svým myšlenkám a plánům na budoucnost.

 

Vzpomínky skončila, ale Berosova mysl se stále nedokázala plně navrátit do přítomnosti. Oči upřené na Soru stále nevnímaly to, co bylo přímo před nimi, a sledovaly jen mihotající se obrazy minulosti točící se jen kolem jediné osoby – Merika.

Maelorik tehdy doopravdy zvolil a ještě ten samý den překvapil všechny tím, že prošel bránou světů. Lidé, elfové i trpaslíci nad ním vynesli soud, jak to sám nazval, a stal se bohem moudrosti. Nikdy okolo sebe žádné své věrné neshromažďoval a nijak se o to ani nesnažil, ale i přesto v něj věřili všichni. Ať se klaněli jakémukoliv bohu, Maelorik, bůh moudrosti, se zařadil mezi ty, jež uznávali všichni.

Na nějaký čas se o Maelorikovi přestalo tolik mluvit. Sice se vyskytlo mnoho těch, kteří nepřekousli jeho úspěch, o který se ani moc nesnažil a spíše mu spadl sám do klína, ale to nebylo nic neobvyklého. Už nebyl ústřední postavou všech rozhovorů, ale jen na čas. Přišli doby, kdy Maelorikovi kontroverzní názory opět rozbouřily vody a každý o něm mluvil. Tentokráte to však nebylo s podivem nad jeho jednáním, ale s pobouřením nad jeho názory. Myšlenka, že žádná rasa, a to ani oni, nemá právo se povyšovat nad ostatní, se neobešla moc s pochopením. Bouřlivá situace se uklidnila až tehdy, když se bůh moudrosti vytratil a zmizel kdesi v dolní říši. Do horní říše se navracel jen zřídka a někdy utekla opravdu dlouhá doba mezi tím, kdy dostal někdo příležitost ho spatřit, či s ním dokonce mluvit. Jediný, kdo vždy věděl, kde ho hledat, byl jeho mladší bratr Talnier, ale ten nikdy nebyl ohledně svého bratra, boha moudrosti, moc sdílný.

Ano, Maelorik si tehdy opravdu zvolil. Jeho cesta nakonec vedla jinudy, než by kdo tehdy hádal, ale to už byl jiný příběh. Důležitá byla ta volba. Tu, jež náhle Beros cítil, že i on musí udělat. Věděl, že i on je teď v podobné pozici jako tehdy Maelorik na břehu jezera volící si cestu, po níž se vydá. Sora měla pravdu, musí se rozhodnout, už to nelze dál odkládat. Ale jaká bude jeho volba?

Beros byl sám ze sebe zmatený a příval nejrozličnějších, velmi intenzivních pocitů mu to moc neusnadňoval. Zase dospěl do bodu, kdy mu došlo, že měl hlavu takříkajíc strčenou do písku a zjistil to až přespříliš pozdě. Stejně tomu tak bylo, když ho Fumir zlákal a on mu začal pomáhat a tím i jistým dílem přispěl k zrození první boží války. O té druhé ani nemluvě.

Občas si říkal, že kdyby se tehdy rozhodl jinak, nemuselo to tak skončit, ale sám dobře věděl, že by se nic nezměnilo. Fumir by si jen pro spojenectví našel někoho jiného. Ale to už by do toho alespoň nebyl zapletený on.

Tehdy konečně pořádně pochopil, co je to skutečná, opravdová válka se všemi důsledky, jež přináší. Nechtěl se už do ničeho takového opět zaplést, ale i tak se stalo. Nechal Emoi vypustit achanmory. Je pravdou, že by se jednou určitě stejně osvobodili, ale s tím by už alespoň neměl nic společného. Matieské království by padlo tak jako tak. Mělo tu smůlu, že leželo Ostrovům mrtvých až přespříliš blízko, ale válka by nebyla rozpoutaná na více frontách a Barkosané by se nezapletli do další války, jež by prohráli.

Na osudu trpaslíků a elfů mu nesešlo, ale mezi lidmi byl jeden národ, na kterém mu opravdu záleželo. Barkosani. Cítil, že měl být tam s nimi, na Zansijalu a ne tady v útrobách trpasličích hor na Sarmatu.

Pomalu se ho začal zhošťovat neblahý pocit, že Emoi neskončí jen tím, že pomůže trpaslíkům ovládnout Sarmatský kontinent. Stále měla nevyřízené účty na Zansijalu a bylo by naivní doufat, že i po těch staletích byly zapomenuté. Jistým způsobem mu připomínala Fumira, obzvláště z dob před první boží válkou. Po ní se Fumir částečně změnil. Dalo by se říct, že byl teď stejně šílený, akorát trochu jiným způsobem než dřív. Teď prahnul po jediném, po pomstě a úplnému zničení elfů. Pokud Emoi někdy dospěje do podobného stavu a on se obával, že je to otázka času, protože už teď její nenávist k lidem byla stejně tak silná jako Fumirova k elfům, nebude před ní žádný člověk v bezpečí, a to ani Barkosané.

Věděl, jak by se měl rozhodnout. Věděl, co je správné, ale nedělalo se mu to s lehkým srdcem. Emoi byla nebezpečím pro jeho lid a pro jejich krev. Po zničení brány světů jich tu zůstalo až přespříliš málo na to, aby se sebou nakládali tak, jak to Emoi s klidným svědomým činila se svou vlastní rodinou. Zašla až příliš daleko. Po její cestě už ji nadále nedokázal následovat, ani kdyby sebevíc chtěl.

„Stejně jí stále miluji,“ špitl Beros zkroušeně na závěr svých myšlenek.

„Zaslepená srdce láskou mnohdy dělají chyby, kterých by se jinak nedopustila. Proto ta nejvážnější rozhodnutí po prozření jsou vždy ta nejtěžší. Není lehké volit mezi láskou a tím co je správné. Srdce a mysl se rozcházejí, každé říká něco jiného a zvolit mezi nimi není snadné. Jedna cesta je vždy lehká, druhá daleko těžší. Ty jsi zvolit tu druhou, těžší cestu, vybral sis mysl, volil naději. Věřím, že ses rozhodl správně a vynasnažím se, abys této volby nezalitoval,“ hřejivým hlasem se Sora pokoušela zlehčit Berosovo břímě, jež nesl, a trochu zjemnit ten zničený výraz v obličeji, který právě měl.

„Ať si trpaslíci bojují do skonání světů, jestli chtějí. Emoi nenese sama veškerou vinu za to, co se teď děje. Nenávist k lidem, strach z magie a touha po čité krvi tu byla ještě před tím, než jsme sem s Emoi přišli. Ona to jen přiživila a dala jí průchod. Na elfech mi nikdy nezáleželo, ale mezi lidmi jsou tací, co ve mně věří, a ty jsem rozhodnut za jakoukoliv cenu chránit. A také silně nesouhlasím s tím, co Emoi udělala Talnierovi a Maelorikovi, a kam i ohledně tebe chtěla ve skutečnosti zajít.

Spoutání sil a zotročení je něco, co přesahuje veškeré hranice. Ať mezi sebou nesouhlasíme a válčíme kvůli čemukoliv, nikdy ke svým soupeřům nepřistupujeme tak, jak to dělá ona. Vždy jednáme minimálně s dostatečnou důstojností, jež nám náleží,“ pronesl Beros s jistou potřebou uvést na pravou míru důvody, jež ho nakonec k jeho rozhodnutí podpořit stranu Aky vedly.

Sora při jeho slovech přimhouřila trochu oči, jako by s něčím z toho nesouhlasila či se jí nelíbilo, ale nijak se k tomu nevyjádřila. „A jaké budou tedy teď tvé kroky?“ změnila téma.

„Nejvíc nám budu užitečný tady uvnitř. Obzvláště dokud mi Emoi věří, bylo by dobré toho co možná nejlépe využít.

Pro začátek oznámím Urianovi, že Galek není ten, koho hledá, což je pravda, ať mu schválí žádost o převelení k hlavním jednotkám, jak žádá, a že si ho sám prověřím, až se tam také přesunu. Pak z bezpečnostních důvodů udělám z toho trpaslíka součást mé skupiny stráží. To bude nejbezpečnější, protože ho budu mít na očích. Pokud se to doví Urian může nastat menší problém, ale pokusím se tomu nějak předejít.

Znám Emoininy plány. To může být naše velká výhoda. Sice není v mé moci zabránit, aby trpaslíci na lidi zaútočili, ale můžu zvrátit vývoj tím, že některým řeknu, co se na ně chystá. Určitě je bude velmi zajímat, že Emoi plánuje na jejich jižní jednotky past a chce je za pomoci Jitakanu obklíčit a zničit dřív, než přesunou své jednotky ze severu. Norialské království jistě bude zas zajímat, že trpaslíci plánují ignorovat jejích neutralitu a jsou další v pořadí na jejich žebříčku – určeni ke zničení. A nakonec Jitakan jistě potěší novinka, že Emoi i přes uzavřené smlouvy zamýšlí i jejich likvidaci, až je na závěr nebude potřebovat a už ji nadále nebudou užiteční.

Zbytek už bude na Ace,“ zkonstatoval vlčí bůh a v očích se mu zajiskřilo. Jeho úsměv nebyl však nijak radostný, obzvláště když se podíval na vězeňský kruh spoutávající Sořinu magii. „Přese všechno tě stále nemůžu pustit. Doufám, že to chápeš. Potřebuji, aby si Emoi myslela, že dělám to, co chce. Kdyby tam venku nebo tady zaznamenala přítomnost tvojí magie, bylo by po všem. Takto jsi tu v relativním bezpečí. Garelymu plně věřím, nezradí nás mé drahé ženě. O to se bát nemusíš,“ pokoušel se jí klidně vysvětlit svůj postoj k její nynější situaci.

„Upřímně, nelíbí se mi myšlenka, že má magie je spoutána, jsem tu uvězněna a Emoi někde v klidu spí jen o malý kousek dál, ale chápu, že takto je to možná pro všechny nejlepší a jsem si vědoma rizika, které bys nesl, kdybys mě nechal jít. Pokusím se ti pomoci, jak budu nejlépe za dané situace moci, ale na oplátku bych byla ráda, kdybys byl ke mně upřímný a pokud by se venku něco stalo, co by se mi nemuselo líbit, či mě velmi bolelo, abys mi to i tak řekl,“ požádala Sora a prosebně se na vlčího boha podívala.

Beros se trochu uvolnil. Ani si neuvědomil, jak byl po celou dobu napjatý. Tušil, že to, co ho čeká, nebude snadné, a že riziko, jenž bude podstupovat, bude daleko větší, než kdy doposud zažil, ale i přesto cítil v srdci jakýsi klid a mír. Jako by mu ze srdce spadl jeden velký, těžký kámen, o němž ani netušil, že ho tam má.

„Budu muset jít pro své lidi, už dávno na ně určitě čekají,“ prohlásil a neochotně se postavil. „Nevím, jak dlouho mi to bude trvat, takže kdybys chtěla a nudila se, moc by mi pomohlo, kdybys prošla všechny ty papíry a nějak se je pokusila roztřídit na ty, co lze ignorovat, ty, co je třeba jen podepsat, a ty, kterými by bylo užitečné se hlouběji zaobírat,“ dodal, prosebně se na ni podíval, než v doprovodu Sořina tichého smíchu opustil knihovnu a přemístil se.