Kapitola 13 - Pověst

 

„Odpočiňte si, ale moc se tu nezabydlujte. Je možné, že velmi brzy budeme muset opět vyrazit,“ upozornil Beros Toana, který za všechny při chůzi souhlasně přikývl.

Zastavili se přede dveřmi komnat. Garely byl na stráži a tvářil se nezvykle vážně, čímž vlčího boha trochu znepokojoval.

„Můžete jít,“ propustil tedy zbylou pětici svých strážců a Garelymi hlavou naznačil, aby ho následoval dovnitř. Jen co se za nimi bezpečně zavřely dveře, nasadil obdobně vážný výraz. „Stalo se něco v době, co jsem tu nebyl?“ zajímal se a bedlivě při tom sledoval trpaslíkovo neklidné postávání.

Po krátkém zaváhání Garely promluvil. „Vznešený, Vaše žena Vás tady před chvílí sháněla.“

Beros se pro sebe lehce pousmál. Tohle bylo poprvé, co ho znal, co počastoval jeho drahou choť jinak než jako Vznešenou či bohyni Tremoi. Jeho náhlá změna postoje k jeho manželce byla více než příjemná. Naneštěstí to ovšem poukazovalo na to, jak dobře si jejich nynější situaci uvědomuje.

„Byla tu osobně?“ dotázal se s jistou dávkou zvědavosti. Podle toho totiž šlo odhadnout, jak naléhavé to bylo a jakou má náladu.

„Ne, ale nechala Vám vzkazovat, že se za ní máte okamžitě zastavit,“ informoval ho s lehkou nervozitou.

Beros si pro sebe povzdechl. „No jo, tak já za ní hned zajdu,“ pronesl odevzdaným hlasem zamyšleně nahlas spíše pro sebe než pro Gareliho. „Prozatím můžeš jít,“ propustil ho, když mu s menším zpožděním došlo, proč se na něj Garely tak tázavě dívá.

Se smíšenými pocity zmizel do zbylé části svých komnat. Byl neskonale unavený. Poslední dobou nedělal snad nic jiného, než že se přemisťoval sám, či dokonce k jeho velké smůle s někým, sem a tam, jako nějaký obyčejný poslíček. Bez ustání přecházel ze stavu cestování do stavu magického vyčerpání. A nejhorší na tom všem bylo, že konec toho všeho byl v nedohlednu.

Otevřel dveře své bývalé ložnice a s překvapením zjisti, že je pokoj prázdný. Obrátil se tedy směrem ke knihovně. Ještě se tam svítilo. Pomalým krokem, který by se dal spíše nazvat šouravým, se zamířil tam. Sora stále ještě seděla na stejném místě jako ráno. Papíry a pergameny, co si tak svérázně uzmula pro sebe, měla pečlivě roztříděná do několika hromádek a kupka toho, co jí zbývalo ještě pročíst a roztřídit, byla už povážlivě malá. Beros překvapeně zamrkal. Ani ve snu by ho nenapadlo, že to všechno zvládne za jediný den.

„Bylo tam něco o Jistoru?“ bez úvodu se zeptal. Sora k němu sice hned nevzhlédla, ale o jeho náhlé přítomnosti musela i tak velmi dobře vědět.

„Nic jsem nenašla,“ zklamaně mu odpověděla a konečně vzhlédla. I ji velmi zajímalo, co se právě kolem tohoto města děje. Její zasmušilá tvář ještě zvážněla. „Neměl bys to tolik přehánět,“ podotkla.

Beros dobře věděl, na co naráží, a nespokojeně se zamračil. „Nemám moc na vybranou. Jdi si lehnout. Ten zbytek ti jistě nikam neuteče,“ otočil se a zase z knihovny zmizel. Pomalým krokem se vydal k Emoininým pokojům.

Jen co vstoupil dovnitř, zjistil, že už na něj netrpělivě čeká. Tvářila se překvapivě spokojeně, což bylo dobré znamení. Sice teď neměl moc náladu se s ní vybavovat, ale oddalovat si to netroufal. Pokud jí ta dobrá nálada vydrží, měl šanci tento hovor přežít i bez velké hádky.

„Čekala jsem, že za mnou přijdeš hned, co se vrátíš,“ bez dalšího otálení mu ihned vyčetla.

„Hned jsem přišel,“ kousavě jí obratem připomněl. Šance, že se vyvarují zvýšeným hlasům se k jeho velké nevoli obratem znatelně snížila. Rozhodl se tedy alespoň obsloužit sám, když se k tomu jeho žena sama neměla a nalil si víno ze džbánku do čisté skleničky a trochu usrkl.

„Moc dobře víš, jak to myslím,“ obořila se na něj a v očích jí začalo nebezpečně jiskřit.

Beros by se i pomyslně pousmál tomu, jak snadné jí bylo naštvat, ale tentokráte to předem nezamýšlel a ke všemu si musel vymyslet výmluvu, jak z toho ven. Tančil na velmi tenkém ledě. „Byl jsem vyčerpaný a hned jsem usnul. Když jsem konečně nabral ztracené síly a probral jsem se, zjistil jsem, že na mě už mé stráže dávno čekají na domluveném místě na přemístění.“ Nejlepší lží byla poloviční pravda. „Pořád si mi dokola připomínala, ať je všude beru s sebou a nikde je nenechávám, tak to dělám,“ připomněl jí ještě jeden velmi starý bouřlivý rozhovor mezi nimi.

„Překrucuješ má slova!“ supěla, zhluboka se nadechla ve snaze se uklidnit, a když opět promluvila, její hlas byl vskutku o poznání klidnější. „To jsme ale odbočili od tématu,“ upozornila.

„Sice jsem po tobě chtěla, abys Soru odstranil už v Rubidii, ale i tak... Uspěl jsi a to je hlavní. Potěšil jsi mě,“ oznámila mu, ovšem pokud to měla být pochvala, tak to tak Berosovi dle způsobu a tónu hlasu moc nepřišlo. Odlehlo mu, že to divadlo, které se svými muži připravil, spolkli i s celým navijákem nejen lidé. Předpoklad, že kde se bude pohybovat Minolská armáda, tam budou i její špehové, ač to měl celé obstarat on, byl správný. Měl štěstí, že tehdy nebyli dost blízko na to, aby zaznamenali pravý sled událostí, a viděli tedy jen to, co chtěl.

„Mám se připravit na cestu do Jistoru? Podle posledních informací, co mám, by tam každým dnem měli dorazit,“ zajímal se s úmyslem zcela odbočit od Sory. To poslední, co chtěl, bylo, aby se v tom začala šťourat a vyzvídat podrobnosti.

„Jistor vyřídím sama,“ stroze mu oznámila a Beros měl co dělat, aby mu samým překvapením nezaskočilo. Pro jistotu odložil skleničku na stůl s úmyslem na ni z bezpečnostních důvodů raději zapomenout.

Ona, nevšímajíc si jeho rozpolcení, plynule pokračovala dál. „Konečně si to osobně vyřídím se svou drahou setrou. Vpadne nám po pasti a tak tomu jejímu chabému pokusu nás oslabit udělám přítrž. A ty mezitím zaútočíš na Minolt. I kdyby se jí podařilo mě uniknout, bude příliš pozdě, aby nás zastavila,“ vítězoslavně pronesla, svým úspěchem si byla naprosto jistá.

„Kdy mám vyrazit?“ odevzdaným hlasem se zeptal. Něco takového tušil od chvíle, co mu Garely předal vzkaz.

„Zítra. Naši královští trpaslíci se rozhodli zúčastnit se bitvy osobně a už jsou přes týden na cestě. Byla bych ráda, kdyby se ti podařilo je dohonit a dohlédnout na ně,“ pronesla se silným důrazem na poslední slovo.

„A kdo zůstane tady?“ překvapeně se dotázal.

„Urian,“ stručně odvětila.

Beros netušil, jestli má být touto zprávou nadšený nebo se začít obávat. Na jednu stranu byl rád, že se mu Urian nebude plést pod nohy a tím se mu provedení jeho záměrů o něco usnadní, ale na druhou stranu se děsil skutečnosti, že právě tento trpaslík bude v jejich nepřítomnosti vládnout celému zbytku říše. Bude mít volné pole působnosti pro cokoliv, co si usmyslí, aniž by byl kontrolován, a to ke všemu tak blízko Sory, kterou tu bude muset nechat. Vlčí bůh opravdu netušil, jaká z těch dvou možností je horší.

„Přeji ti dobrou noc a úspěch v Jistoru,“ popřál jí se snahou o co největší upřímnost.

„Tobě také,“ odvětila bez sebemenšího náznaku alespoň falešné vřelosti.

Vydal se už ke dveřím, když byly jeho kroky náhle zastaveny.

„A hlavně vezmi s sebou tentokráte jen dva členy stráže,“ doporučila mu, její hlas zněl však spíše jako příkaz.

Beros se za ní krátce ohlédl, ale neřekl nic. Jeho pohled se stočil zpátky dopředu a bez jediného slova zmizel v chodbě.

„Garely, zítra odpoledne mě vzbuď a vyřiť Toanovi a Urnurovi, že se mnou vyráží jen oni dva,“ pronesl k trpaslíkovi za chůze a plynule zamířil do své pracovny. Nežli za sebou však stačil zavřít, zarazil se a ohlédl. „A sežeň jeden nový šedivý plášť.“

„Jak si přejete, Vznešený,“ pronesl oslovený s mírnou úklonkou hlavy. Když se opět napřímil, v očích mu jiskřila nevyslovená otázka.

„Mám v plánu vaše řady dočasně rozšířit,“ dodal tiše Beros na vysvětlenou, mezi dveřmi nebylo dobré něco takového rozebírat. Jeden si nemohl být nikdy jistý, kdo ho poslouchá. Opět se dal do pohybu, oči se mu samou únavou už zavíraly.

 

„Vznešený, vzbuďte se,“ zaslechl jako by zdálky. Vůbec se mu ale nechtělo vstávat. Oči odmítal otevřít. Tiše zavrčel a přetočil se na druhý bok. Stále se cítil dost unavený a vyčerpaný.

„Pane,“ pronesl někdo znovu, tentokráte daleko naléhavějším hlasem. Nesouhlasně zamručel a rozlepil oči, aby se podíval na toho, který se ho tak troufale rozhodl rušit, když chce spát.

Garely stál nervózně kousek od jeho postele a byl na něm znát vnitřní boj, který tak urputně sváděl, zdali má jít blíž a lehce do něj strčit a ukončit tím jeho spánek, anebo ne.

„Přál jste si, abych vás vzbudil,“ kvapně, trochu vystrašeným hlasem pronesl na vysvětlenou, když zaznamenal pohled, jenž zabíjel na dálku.

Beros nijak neskrýval ve tváři svou nelibost. „Už vstáván,“ odsekl a začal se soukat z pasti, kterou svou přikrývkou kolem sebe upředl. Když se mu konečně podařilo vstáv, trpaslík na něj čekal už klidně venku. U nohou se mu povalovalo jedno povětší zavazadlo.

„Připravil jsem Vám věci na cestu. Včetně toho pláště, co jste si přál. Večeři máte nachystanou v knihovně a Významná už na vás netrpělivě čeká,“ informoval ho.

„Děkuji, nech Toanovi vzkázat, ať na mě čekají u hlavní brány,“ požádal ho a sám překvapen velikostí svého hladu se vydal za Sorou.

„Zase vyrážíš?“ s úsměvem se ho zeptala stará žena, jen co ho zpozorovala.

Vlčí bůh se na místo odpovědi jen zatvářil nespokojeně. Usedl k jídlu a tiše se do něj postil. Až po chvíli se rozhodl promluvit. „Emoi se bude osobně účastnit bitvy u Jistoru,“ stručně ji poinformoval o tom, co se předešlý den dozvěděl.

Sora pečlivě odložila příbor na stranu talíře a vzhlédla. „A ty?“ zajímala se. Bylo na ní znát, že je z části myšlenkami jinde. Nemusel ani hádat nad čím přemýšlí. Bála se o své lidi, což bylo logické. Byla to Emoi, která ve svých rukách třímala veškeré výhody.

Beros ji chápal. Bezmoc pro ni byla tím nejhorším, co jí kdy mohlo potkat. Měli stejnou krev a to se v určitých případech nedalo nijak popřít, ať byl každý z nich povahově jakýkoliv. Některé věci měli jednoduše společné. Nezáviděl jí její situaci. Naneštěstí to byl ke všemu on, kdo jí do toho dostal. Jenže toto byla stále lepší možnost. Krom přesného uposlechnutí Emoinina přání měl sice ještě jednu třetí možnost - utéct, ale tou by se ohledně Sory nic nevyřešilo, jen by po ní šel někdo jiný, a také nesměl zapomínat na Merika. Raději je lepší nad tím vším nepřemýšlet.

„Budu u hlavní armáda. Trpaslíci jsou připraveni zaútočit,“ suše zkonstatoval.

Nastalo další nepříjemné ticho. Ani jeden neměl chuť toto hlouběji rozebírat, proto se Beros nakonec rozhodl změnit téma trochu jinam a zvědavě se zeptal: „Jak jsi o tom tajném tunelu na povrch v Rubídii věděla?“

„Nevěděla,“ upřímně mu odvětila.

Vlčí bůh se na ni zaskočeně podíval. Měl několik teorií, ale ani jedna nebyla evidentně ta pravá. Ke všemu to znamenalo, že se i Emoi spletla. Jen škoda, že jí o tom nemůže říct. Opravdu by si to užil. Ale jak se tedy o něm dověděli?

Sora zaznamenala jeho nevěřícný výraz. Dala mu chvíli, a pak na jeho nevyřčenou otázku odpověděla. „Z jedné staré mapy,“ smilovala se nad ním a zaváhala, zdali má říct víc. Věřila mu, teď už ano, ale pouhá důvěra někdy nestačí. Váhala, ale nakonec se přece jen rozhodla říci víc. „Když za námi Aka přišla, měla s sebou jednoho trpaslíka. Ta mapa byla jeho rodinné dědictví. Je opravdu stará, ale pečlivě udržovaná. Je na ní znázorněno vše. O mnohých cestách pravděpodobně dnes už většina trpaslíku nemá ani tušení.“

Berose ta informace velmi zaujala. „Co je to za trpaslíka?“ zeptal se jen tak, aby řeč nestála.

„Jmenuje se Sirai a na trpaslíka je ještě poměrně mladý. Jeho babička je člověk, přesněji kouzelnice třetí třídy. Utekl s ní z Darolu před necelými sedmi desítkami let, když se trpasličí říše uzavřela. A na trpaslíka, který je ze čtvrtiny člověk, je poměrně dobrý kouzelník. Jinak nevím, co bych ti o něm ještě řekla. Vesměs nic dalšího sama nevím,“ zamyslela se.

Beros se na židli napřímil. „Jsi si jistá, že se jmenuje Sirai a pochází z Darolu?“ vyhrkl z části vyděšeně, trochu překvapeně svou otázku.

„Tím prvním naprosto a tím druhým, pokud mi paměť ještě dobře slouží, tak vcelku také. Proč?“ zajímala se. Jeho prudká, nevysvětlitelná spontánní reakce ji značně zaskočila.

„Máš po ruce tu zprávu o Galekovi?“ zeptal se namísto toho.

„Ano,“ odvětila s naprostou samozřejmostí, přešla k jedné hromádce dokumentů a po rychlém hrabání ji vytáhla. „Tady,“ podala mu ji s nechápavým výrazem. Neměla ani zdání, co se děje a jakým směrem se Berosivy myšlenky ubírají.

Vlčí bůh prolétal očima řádky, dokud nenašel to, co hledal. Ano, pamatoval si to dobře. „Urian k tomu obvinění připojil i stručné pojednání, proč je ten trpaslík dále tak nedůvěryhodný. Zmiňuje se, že krátce poté, co vstoupil do řádu v Darolu jeho lidská matka uprchla s jeho synem Siraiem do Minoltu, a že má podezření, že jim k tomu značně napomohl. Podívej se sama,“ nabídl ji.

Sora si sice vzala zprávu k sobě, ale ani jednou se do ní nepodívala. Už věděla, kam mužovy myšlenky směřují. „Sirai je velmi běžné trpasličí jméno. Jde o pouhou shodu jmen,“ oponovala. Přišlo jí to celé jako přespříliš velká náhoda, aby šlo o otce se synem. Ale Beros s ní nesouhlasil. Nevěřil na náhody.

„Sirai bývalo běžné jméno, ale poslední dvě staletí je tomu jinak,“ pronesl, zvedl se a přešel k jedné ze dlouhých polic s knihami. Očima přelétl jednotlivé tituly, a pak jednu z nich vytáhl. „Toto je kniha trpasličích legend,“ informoval ji, zatímco rychle nalistoval jednou z kapitol a začal číst nahlas. „Sirai byl chudý trpaslík. Aby uživil svou rodinu, pracoval jako kopáč usilovně a tvrdě i v době, kdy se ostatní dávno vrátili domů. Jednoho dne pracoval sám na jednom z tunelů. Práce mu šla dobře a rychle od ruky. Náhle se mu za zády ozvaly dlouhé, hluboké praskavé zvuky. Chtěl utéci pryč, ale bylo příliš pozdě. Velká část tunelu se zřítila a uvěznila ho. Z takovéto pasti neměl šanci se prokopat ven. Volal o pomoc, ač ho nikdo nemohl slyšet. Nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Volal a volal, dokud nezačal zoufale lapat po dechu. Veškeré naděje ho opustily a nohy ho přestaly nést. Nemohl se už ani nadechnout, když tu náhle se obrovitánské balvany začaly hýbat, zvedat se a vracet se zpátky na své místo. Siraiovy oči, jenž se mu do té doby klížily a zavíraly, byly v tu ránu doširoka otevřené. S nevírou sledoval ten zázrak. Chodby byla jako předtím, nemohl uvěřit tomu, co viděl, co se stalo. Byl volný a na druhé straně, tam, kde ležela svoboda, stále ten, jenž mu zachránil život. ´Jsem bůh Sarmat a budu tvým bohem, budeš-li chtít. Bude tě chránit na každém tvém kroku, budeš-li mě vzývat,´ pravil. A Sirai padl na kolena a vroucně mu poděkoval za svůj život a záchranu. Věrnost do konce svých dní mu odpřísáhl,“ dočetl a zaklapl knihu, kterou obratem vrátil zpátky na místo. „Dál se v legendě o Sarmatově příchodu praví, jak se ze Siraie stal jeho první kněží, jak mu všichni naslouchali včetně králů, když šířil slova jejich boha. Jméno Sirai je pro trpaslíky od pradávna spjato se Sarmatem a symbolizuje pro ně štěstí, úspěch a především víru v Sarmata. Čím více si Emoi upevňovala svou pozici v trpasličí říši, tím ubývalo těch, co dostali do vínku jméno Sirai. Za poslední dvě staletí, nebylo moc těch, co by takto pojmenovali své děti a zcela otevřeně tak dali ostatním na vědomí svůj postoj k Řádu. Oba Siraiové, o nichž víme, pochází z téhož města a jsou mladší jak dvě staletí. Je naprosto nepravděpodobné, a byla by to skutečně velká náhoda, kdyby šlo o dvě rozličné osoby. Napovídá tomu i samotná velikost Darolu, který rozhodně nepatří k těm největším městům.“

Sora se zamyslela. Už rozuměla tomu, kde vzal Beros svou jistotu. „Jak nám ale tato informace pomůže?“ nadnesla. Svým způsobem by jim to celé mohlo být naprosto jedno.

„Za pomoci této informace si můžeme získat Galekovu důvěru a získat ho pro naši věc, což se nám může velmi brzo hodit,“ pronesl a v hlavě se mu začal rodit plán. Do teď netušil, jak některé věci zařídit, nicméně teď bylo vše jinak. Dokument o Galekovi složil a pečlivě ho schoval v jedné z kapes.

„Budu už muset jít,“ informoval Soru a otočil se směrem ke dveřím. „Gareli!“ zaburácel a o pár vteřin později se pootevřenými dveřmi prosmýkl trpaslík v šedavém plášti. „Kdyby se něco stalo, cokoliv, nebo tomu něco nasvědčovalo, vezmi Významnou a zbytek skupiny a zmizte odtud. Rozumíš? Jedno kam, hlavně když vás nenajdou,“ varoval ho.

„Nebojte se, pane. Postaráme se o ni. Nedostanou ji,“ slíbil mu.

Beros přikývnul a otočil se za vědmou, zdali i jí je vše jasné. „Vrátím se,“ ujišťoval ji, ale jeho hlas zněl spíše tak, jako by tím ubezpečoval hlavně sebe. Měl špatný pocit. Předtuchu. Jako by neměl vůbec odcházet. Ale musel a už nemohl déle otálet. „Dávej na sebe pozor,“ pronesl na rozloučenou, zatímco ho ti dva vyprovázeli pohledem.

„I ty se opatruj,“ popřála mu Sora v poslední chvíli, kdy jí vlčí bůh mohl ještě slyšet.

 

Cesta byla dlouhá a poměrně náročná. Vždy, když to šlo, se o kus přemístili. Ušetřili si tím nemalé množství času, ale i přesto jim putování zabralo celé dva dny. Když už se konečně zdálo, že jsou na místě v hlubinách hory, kde byly už před delší dobou připraveny obrovské shromažďovací prostory, nebyl tam nikdo. Provizorně zbudované městečko zelo zcela prázdnotou. Vypadalo to, jako by bylo opuštěno už před dávnou dobou a velmi narychlo, přičemž to první nebyla vůbec pravda. Vyrazili tedy jediným směrem, kudy mohli všichni zmizet, a čtyři následující hodiny byli ještě nuceni jít gigantickým tunelem směřujícímu k hranicím říše, než narazili na konec vojska.

V okamžiku, kdy byla jejich přítomnost zaznamenána, všichni začali zastavovat, padat k zemi či popřípadě jim ještě před tím kvapně ustupovat, aby jim udělali místo pro průchod dopředu. Beros zuřil, svůj vztek si však šetřil jen pro některé. Už z dálky mohl rozeznat pětici trpaslíků, kteří měli vyzdobenu svou zbroj jemnou zlatnickou prací. Leskli se natolik, že byli jak pěst na oko. Nešlo je přehlédnout či si je s kýmkoliv jiným splést. Vlčí bůh tiše doufal, že až dojde na samotný boj, za svou okázalost tvrdě zaplatí.

„Toto bylo naposledy, co jste mi prokázali neúctu!“ zaburácel na ně.

Trpasličí králové se po něm vyděšeně ohlédli a obratem padli k zemi. Nastalo naprosté ticho, že by i spadnout špendlík bylo rázem slyšet. Nikdo si nedovolil vydat sebemenší hlásku.

„Rozuměli jste mi?!“ domáhal se zpětné reakce.

„Ano,“ tiše zaševelilo z několika míst zároveň přiškrceným hlasem.

„Vzhlédnout!“ rozkázal a obratem se na něj zahledělo pět ustrašených párů oči.

Energicky máchl rukou a od každého z prstů se vzedmul slabý větřík, který postupně se vzdáleností sílil. Když doputoval každý z nich k jedné z pětice tváří, měl už takovou sílu, že se jim hluboce zařízl do obličeje.

Chodbou se ozvaly bolestné výkřiky.

„Takovouto troufalost nikdy nebudu tolerovat. Nechť je vám to tedy prvním a posledním varováním. Ještě jednou neuposlechnete Tremoinin či můj příkaz a vaše království si budou nucena hledat nové krále!“ zlostně jim připomněl, kdo je tu ve skutečnosti pánem.

„Kupředu!“ v zápětí zvolal tentokráte už na všechny.

Vojsko se dalo opět do pohybu, včetně těch, kterým náležela trpasličí koruna. Ti se ještě ani pár minut poté nepřestali strachy klepat. Pod Berosovým přísným pohledem se jim nikdo ani neodvážil ošetřit rány, ač se to zpočátku snažili vyžadovat a posléze nenápadně vynutit. Proti zákazu vlčího boha se nikdo neodvážil jít, obzvláště když byl dotyčný nablízku, a i přes to, že to na druhou stranu znamenalo neuposlechnout příkaz svého vladaře. Až když po čase za ním pětice plná omluv a patolízalství sama dolezla, dovolil jim nechat si rány ošetřit, ale bez použití magie. Chtěl, aby jim po tom zůstaly nepřehlédnutelné jizvy. Znal je dobře natolik, aby věděl, že nemá věřit těm jejich falešným, kajícím výrazů. A očekával, že se mu tu potupu při nejbližší příležitosti pokusí vrátit. Nedůvěra vůči němu u některým trpaslíků zesílila, když zmizel uprostřed boje v Rubidii. Teď byl v jejich očích pouhým zbabělcem a ty trpaslíci nedrželi nijak v úctě. Naneštěstí jim nemohl vysvětlit pravý důvod toho všeho. Odstranění někoho jeho krve muselo být provedeno mimo jejich vědomí stejně, jako nesměli tušit, koho to doopravdy drží v oddělené cele v Oroských stříbrných dolech.

Bude si muset dávat dobrý pozor. Moc si tímto svoji situaci nevylepšil, ale nemohl to nechat jen tak přejít - z mnoha důvodů a jedním z nich byla stále Emoi.

Namísto, aby k němu vzhlíželi s úctou a respektem, se ho teď budou bát a dívat se na něj se strachem v očích. Mohlo by mu to být vlastně na jednou stranu jedno, nicméně tomu tak nebylo. Cítil se nepříjemně. Proč? To byla jedna z těch správných otázek v poslední době, na níž se raději ani neodvážil hledat odpověď.

Když nastal konečně čas odpočinku a zastavili se, byl za to Beros neskonale vděčný. Únava z několika skoků provedených v poslední době byla čím dál tím silnější, takže se už stěží držel na nohou. Nepomohlo mu ani to, že mu jeho strážci dali k dispozici všechnu svou magii. Naneštěstí tu byla ještě jedna věc, kterou musel neprodleně vyřešit, než si mohl jít lehnout a regenerovat.

„Toane, sežeň prosím nižšího kněžího Galeka. Pokud vím, měl by být přidělen k jednotce sto třicet sedm,“ požádal a pustil se do připraveného jídla. Muselo se nechat, že se ho přese všechno neodvážili odbýt nějakým blafem. Nebylo to špatné, jen trochu studené, ale jemu to nevadilo.

Nestihl ještě ani pořádně dojíst a Toan už byl zpátky.

„Volal jste mě, Vznešený?“ zeptal se přivedený trpaslík, zatímco padl na kolena a sklonil tvář k zemi.

„Ano, volal. Vstaň,“ vyzval ho a Galek váhavě uposlechl. „Rozhodl jsem se z tebe učinit člena své osobní stráže,“ oznámil mu.

Trpaslík na něj šokovaně pohlédl. „Já? Jste si jistý? Nemyslím si, že bych byl hoden něčeho takového. Jistě je tu mnoho vhodnějších trpaslíků pro takto významný úkol,“ zdvořile ze sebe s jistými potížemi vysoukal.

„Ano ty,“ ujistil ho Beros, zcela přecházeje, že si právě někdo dovolil zpochybnit jeho rozhodnutí.

„Ale proč?“ zeptal se Galek a pak se zarazil. Došlo mu, že zachází až přespříliš daleko. „Omlouvám se Vám za svou troufalost,“ dodal kvapně na omluvu svého jednání.

„V pořádku,“ mávl lehce rukou Beros, jako by se nic nestalo. „Kvůli tomu jsem si Vás vybral,“ s úšklebkem mu prozradil a podal mu obvinění, které proti němu vrchní trpasličí velmistr magie trpasličí říše vznesl.

Galek si jej s roztřesenou rukou převzal a po očním vybídnutí se do dokumentu začetl.

„Zachránil jste mě,“ hles po chvíli zaskočeně. Nemohl uvěřit a ani nechápal, proč se ho Vznešený rozhodl ušetřit. Nebyl vůdcem Pravověrných, ale neměl žádný důkaz. Kdyby ho otevřeně obvinili, bylo by to slovo proti slovu a jeho by s jeho minulostí a tím, že tehdy skutečně šlo o dezerci, nemohlo nic zachránit.

Padl rychle na kolena. Tentokráte daleko rychleji a razantněji, než předtím. Berosovi bylo ihned jasné, že ho to muselo šeredně zabolet.

„Děkuji Vám, Vznešený. Nezklamu důvěru, jež my dáváte,“ bez zaváhání mu Galek odpřísáhl.

„Přijímám Vaši přísahu, Galeku,“ pronesl, aby bylo formálnosti učiněno zadost a dodal: „A upozorňuji Vás, že mou důvěru jste si nezískal jen tak bezdůvodně.“

Trpaslík k němu vzhlédl s otázkou vepsanou v očích.

„Řekněme, že tak stalo díky Vašemu synovi, jenž je ochotně nápomocen bohyni naděje Ace,“ pronesl natolik tiše, aby ho mohl slyšet pouze Galek a jeho dva strážní, kteří pohotově zabezpečili prostor, aby je během hovoru nikdo neodposlouchával.

Galek byl touto informací naprosto konsternován. Zprvu zaváhal, zdali se nepřeslechl, ale po rychlém rozhlédnutí kolem, tomu nic nenasvědčovalo. Zamyslel se tedy a obratem mu došlo několik neuvěřitelných a jistým způsobem i děsivých skutečností. Pokud je to opravdu pravda a Sirai doprovází Vznešenou, musel být s ní i v ten den v Rubídii a oni tam pravděpodobně nevědomky stáli a bojovali proti sobě. Ve světle tohoto nebyla možnost, že se tam dostali za pomoci jeho syna, rázem dokonce tak nereálná. Celému tomu nemohl uvěřit. Po tolika letech si byli tak blízko. Ani nedoufal, že se synem ještě někdy uvidí, ale teď si to přál ze všeho nejvíce.

„Díky vašemu synovi a té zprávě od Uriana věřím, že oba bojujeme za stejnou věc,“ nadále k němu tiše promlouval Beros a nepřímo mu tím naznačil, že nikdo z nich nestojí na straně Tremoi. „Důvěra však musí být oboustranná a je třeba na ní pracovat, více než jen na základě informací o jedné mapě. Proto doufám, že prokážete, že má volba vybrat Vás, nebyla lichá.“

Gareli polknul. Až na podruhé mu teprve řádně došlo, o co tu ve skutečnosti jde. Rozluštil skryté informace vepsané mezi řádky. Napoprvé se jeho pozornost zaměřila pouze na jeho syna a tak mu uniklo to nejdůležitější. Vlčí bůh nestál na straně své ženy! Něco takového vůbec nečekal, ale na druhou stranu by to nebylo poprvé, co by bohové zrazovali s naprostým klidem i svou nejbližší rodinu. V historii se už odehrálo několik takových případů, o nichž věděli úplně všichni. Skutečnost však mohla být i klidně daleko horší, těžko říct kolik toho zůstalo skryto očím obyčejných smrtelníků. Hráli tu velmi nebezpečnou hru. Stačil jediný špatný krok a byl by to konec jich všech.

„Nejsem vůdce Pravověrných, ač bych si to právě sám přál a mohl Vám tím daleko lépe pomoci, než jen tou mapou,“ pronesl v naději, že toto není jen pouhá velmi dobře připravená hra, jak z něj získat informace. Ale kdyby tomu tak doopravdy bylo, pochyboval, že by se jen tak nenápadně s nesmírnou opatrností mimoděk zmínil o mapě, u níž jen zainteresování mohli přesně vědět, jak je přesně míněná a jak velký význam ve skutečnosti může mít.

Beros netušil, jestli má být právě zklamaný nebo nadšený. Tiše si přál, že se přece jen ve svých odhadech zmýlil a Galek je doopravdy vůdcem Pravověrných. Na druhou stranu risk, že stejně jako syn bude i otec na straně lidí, vyšel a to bylo teď hlavní.

Pro dnešek bylo řečeno už dost. Čas, kdy ho pověří úkolem, který pro něj přichystal, přijde později.

„Situace okolo Pravověrných jsem si vědom. Věřím, že nám budete užitečný i daleko jinak,“ nonšalantně pronesl Beros, aby zmírnil tím o něco napětí, které tu vládlo. „Prozatím Vás vítám v našich řadách,“ dodal tentokráte však daleko slavnostněji. Šedivý plášť jeho strážců, který si mezi tím přemístil do ruky ze svého zavazadla, přehodil přes ramena stále klečícího trpaslíka. „Už nikdy přede mnou neklekejte. Jinak byste mi byl k ničemu,“ s lehkým úsměvem, ale vážným hlasem ho ještě upozornil. „Toan s Urnurem Vám poví co a jak. Teď prosím všichni jděte.“

„Věřím v naději,“ špitl Galek, jen co povstal. Nebyl si moc dobře jistý, proč se k starému uzavřenému tématu ještě vrací, ale přišlo mu správné něco takového na závěr pronést.

„Já také,“ ubezpečil ho na oplátku Beros a sledoval, jak všichni tři trpaslíci společně po malém zdvořilém pokývnutí hlavou odchází. Bylo až úsměvné, že měl Urian přece jen v něčem pravdu. Galek byl opravdu zrádce, naneštěstí se tuto skutečnost nikdy nedozví, nebo v to alespoň doufal, jinak by to totiž nevěstilo nic dobrého pro nikoho z nich.

Nerad vsázel na jedinou kartu. Kdyby se Galek choval a mluvit trochu jinak, kdyby mu byl o něco více dychtivější sloužit, na místě by ho zabil. Stále tu ještě i přesto existovala jistá možnost, že byl Tremoi zcela věrný, ale ne už tak velká, soudil-li správně. Toan s Urmurem si ho stejně i tak pohlídají a jestli se o něco pokusí, vědí, co mají dělat. Musí mít jistotu a musí si důvěřovat, naneštěstí možná ani pro jedno z toho nebudou mít dost času a tak bude muset opět riskovat, což se mu nijak zvlášť nezamlouvalo. Špatný pocit ho stále nepouštěl a ke všemu začínal čím dál tím více sílit. Jedinou malou útěchou bylo, že si byl už zcela jistý, že se netýká Galeka. Ale čeho tedy? Nevěděl a to ho ještě více znervózňovalo.