Pro tuto povídku se hledá nová Beta. 

 

Kapitola 16 - Budoucnost

 

Aka pomalu nabyla vědomí a rozlepila oči. První, co spatřila, byl šedivý kamenný strop nad sebou. Počáteční zmatení, co se stalo a kde vůbec je, rychle pominulo, jak se jí vybavila poslední vzpomínka na to, jak bojovala s Emoi.

„Ako, jsi vzhůru?“ uslyšila tiché zašeptání vedle sebe.

Otočila pomalu za zvukem hlavu. „Loriku,“ zachraptěla s obtíží a na tváři se jí objevil lehký úsměv. Na víc se nezmohla, cítila se značně unaveně a celé tělo jí bolelo. Chtěla zvednout ruku a pomoci si do sedu, ale zdála se ji tak nezvykle těžká, jako by na ní měla nějaké veliké závaží.

„Klidně lež, musíš odpočívat,“ pokáral ji Lorik, kterému slabé zavlnění přikrývky nikterak neuniklo, a nazdvihla sám své ženě trochu hlavu a dal jí napit.

„Jak to dopadlo?“ odevzdaně se zeptala Aka a po té, co byla položena zpátky na polštář, další snahy se sama na posteli posadit prozatím raději vzdala.

„Vyhráli jsme. Jistor mají teď v moci Pravověrný,“ odvětil ji Lorik se slabým úsměvem.

Ace se trochu při této zprávě odlehlo, ale ne úplně, jelikož jeho hlas postrádal jakékoliv větší nadšení, které by za jiných okolností měl neodmyslitelně nést. „Pravověrní?“ zajímala se. Nevzpomínala si, že by doposud něco takového slyšela.

„Vyznavači Sarmata,“ stručně ji vysvětlil Lorik. „Nebýt jich, nezvítězili bychom,“ dodal, aby zdůraznil, jak velkou pomocí pro ně po pravdě byli.

Tato krátká odpověď byla pro Aku prozatím více než dostačující a tak se rozhodla raději zaměřit na to, co jí zajímalo aktuálně nejvíce. „Jak velké jsou ztráty?“ zeptala se a s bolavým srdcem sledovala, jak si její manžel smutně povzdechl.

„Mluvím-li jen za nás a Pravověrné do toho nepočítám, tak mrtvých je přes dva a půl tisíce. A zraněných tak, že se nestihnou v čas dát do pořádku, aby s námi mohli pokračovat dál, nebo aby vůbec byli někdy v daleké budoucnosti schopni nějakého bojovat, je okolo osmi set. Mrtvých a vážněji zraněných na straně Pravověrných daleko víc,“ přiznal ji Lorik. Za toto vítězství těžce zaplatili. Až vyrazí dál, bude jejich počet o čtvrtinu menší a to vzhledem k tomu, jak hluboko se už do trpasličí říše dostali, pro ně neznamenalo nic dobrého.

„A obyvatelé města?“ zajímala se dál Aka se strachem, co se doví.

„Převážná většina těch, kteří nebyli schopni boje, nebo se nemínili do něj nikterak zapojit, se včas ukryla v tunelech daleko za městem,“ uklidnil jí Lorik a bohyni naděje se rázem odlehlo.

„A ti zbylí?“ nedokázala se nezeptat.

„Tvá sestra stačila zničit téměř čtvrtinu města ve snaze tě dostat,“ nepřímo jí odpověděl.

Aka přikývla. Takže ne každý dům byl vskutku prázdný, který Emoi kvůli ní zbořila, došlo ji s lehkou výčitkou svědomí.

„Vážně jsem Emoi zranila, než se přemístila pryč,“ pronesla klidně Aka, čímž sama sebe překvapila. Dříve pro ni bylo zcela nemyslitelné, že by se svou sestru pokusila kdy zabít, ale teď když se tak nakonec i skutečně stalo, necítila díky tomu žádné výčitky svědomí. Možná měli stejnou krev, nicméně však to bylo to jediné, co měli společné. Tím, co se Jistoru stalo, ji konečně přimělo přiznat to, čemu tak dlouho se snažila vzdorovat. Už nelpěla na tom, že jsou sestry. Ztratila veškeré iluze o tom, že by ji kdy pouhou domluvou do duše dokázala v jejím válečném tažení zastavit. Už věděla, že v jejím případě pouhá slova nikdy nebudou stačit.

„Kdyby tomu zranění nakonec podlehla, doneslo by se to zajisté sem, tudíž tedy musíme počítat s tím, že se uzdravila. Nejste lidé, vaše tělo snese daleko více, než to naše. Ještě není konec,“ informoval ji Lorik s vědomím, že to asi nebylo to, co si právě přála slyšet.

„Je daleko mocnější než já. Podruhé se mi ji už nepodaří zaskočit tak jako teď,“ sklíčeně mu s černými myšlenkami přiznala.

„Tím se teď netrap. Přijdeme na to, jak ji zastavit,“ pokoušel se ji Lorik uklidnit a obezřetně se vyhnul slovu zabít. Oba dobře věděli, co je třeba, ale vyslovovat to nahlas nebylo dvakrát moc moudré. I přes to všechno, co se kolem dělo, věděl, že je to pořád pro jeho ženu přespříliš citlivé a bolestné téma.

„Jak dlouho jsem spala?“ zajímal se Aka ve snaze raději změnit téma.

„Dva dny, a pokud mám být upřímný, předpokládal jsem a nejen já, že to bude trvat mnohem déle, než přijdeš k sobě,“ přiznal ji Lorik a při pohledu do tváře své ženy se rozhodl pokračovat dál. Už to déle nedokázal v sobě dusit. „Kdyby nebylo Siraie, už by si tu nebyla. Podle mě má alespoň částečný dar magie času, i když to on zarputile popírá, jelikož v okamžiku, kdy se Emoi přemístila a ty ses zhroutila, byl už u tebe a nasadil ti posilovač. Kdyby tak neučinil, zajisté by si zemřela,“ vážně ji upozornil. Když se dozvěděl, že jeho žena je ve stavu magického vyčerpání, panikařil a skutečně se o ni bál. Neexistoval totiž žádný léčitel, který by se jí alespoň částečně svou mocí vyrovnal a tak ani tudíž neměli k disposici žádné zesilovače dostatečné magické sily, které bylo v takovém případě třeba. Akyno přežití se tak stalo čirým zázrakem.

„Nebylo třeba magie času. Sirai byl mezi těmi, co mi pomáhali udržet tunel pohromadě, abychom se z něj všichni dostali. Věděl také, že už předtím jsem bojovala. Muselo mu dojít, jakému se vystavuji riziku, když došlo na střetnutí s Emoi,“ upozornila ho Aka.

„To je také možné vysvětlení,“ připustil Lorik. „Nicméně ani Siraivo pohotové jednání nemuselo vůbec stačit. Během pár minut jsi totiž z těch posilovačů, co předem sehnal, vysála všechnu magii a stále to nebylo dost, aby se tvůj stav alespoň částečně stabilizoval. Naštěstí však mu to koupilo dost času, aby tě dostal do bezpečí k léčitelům, které jste ke svému štěstí na rozdíl od nás nenechali venku, ale vzali je sebou. Všem bylo jim jasné, že jeden ti nemůže sám o sobě pomoci a tak se pohotově rozhodli, že ti posilovače dají tři najednou. Nikdo předem netušil, jak to bude fungovat, a jestli to bude vůbec stačit, ale nic jiného jim stejně nezbývalo a tak to zkrátka zkusili. Střídali se u tebe po trojicích, dokud nebylo jisté, že přežiješ,“ zavzpomínal a ve stručnosti ji popsal to, co se kolem ní dělo a jak to sám slyšel od Siraie.

„Kolik těch posilovačů bylo nakonec celkem třeba?“ zeptala se vyděšeně Aka.

„Tolik, kolik bylo třeba,“ odmítl ji přesně odpovědět Lorik. „Tvůj život je mnohem cennější než ostatních, kterým jinak mohli pomoci. Bez tebe Emoi nelze porazit,“ vážně ji ještě upozornil předem, aby zamezil případným hloupostem, které se možná jeho žena chystala plácnout.

Aka smutně přikývala. Mrzelo ji, že muselo být objevována řada životu čarodějů, aby byl zachráněn ten její jediný, nicméně rozuměla jejich rozhodnutí a byla by nevděčná, pokud by nepřiznala, že i sama je ráda, že ji nenechali zemřít. To co začala, musí dokončit a vskutku ji v tomto jen stěží mohl někdo jiný zastoupit.

V ten co samí moment, co Lorik domluvil, se ozvalo tiché zaklepání a opatrné otvírání dveří. Přítomná dvojice v místnosti obratem postřehla příchod mladé trpaslice, která se v prvních okamžicích zarazila na prahu, než opět jistým krokem vkročila dovnitř.

„Vznešená,“ zdvořile pronesla s tak hlubokou úklonkou, co si s tácem plným jídla mohla dovolit. „Omlouvám se, že pro vás nemám nic lepšího, ale…,“ rozechvěle se zadrhla.

„To je v pořádku,“ uklidnila ji Aka a nechala si Lorikem pomoci do sedu. Do klína jí byl pak obratem vložen tác obsahující misku masového vývaru s trochou zeleniny, kousek pečeného skopového s chlebovou plackou, menší miska s ovocem a džbánek vody ochucené sladce vonícími bylinkami.

„Za chvíli budu zpátky,“ tiše přislíbila trpaslice Lorikovi a kvapně se vytratila.

„To mělo být tvoje,“ s menším údivem i pohoršením pronesla Aka.

„Jen jez, potřebuješ to víc než já. Já chvíli ještě dokážu počkat. Ty musíš nabrat rychle sílu zpátky. Všichni na tebe čekají s jednáním, co bude dál,“ oznámil jí a Aka si při těch slovech sklíčeně povzdechla. S mírnou nechutí způsobenou vědomím, co jí pravděpodobně na druhý den už čeká, se pustila pomalu do jídla. S rukou zatíženou trojicí okovů dodávající ji magii se ji však jedlo těžko a pomalu. Nedokázala do sebe nakonec dostat necelou polovinu jídla, když se její tělo tomu začalo lehce bránit. Vzdala to tedy a rozhodla se ještě prospat. Krátce před tím, než tvrdě usnula, stačila ještě zaznamenat, že i Lorik se konečně dočkala svého vytouženého jídla.

 

Únava Aku neopustila ani na druhý den. Vůbec se ji nechtělo stávat, ale neměla na vybranou a tak po obědě vyrazila na jednání s Pravověrnými. Jedinou útěchou jí tak bylo, že její končetiny byly konečně odlehčeny o tíhu posilovačů, kterých už nebylo třeba. Teď navrácení jejích magických sil bylo už čistě na ní.

Do jednací síně nacházející se v radnici města došla důstojně, ale i tak se ji přes veškerou snahu nezdařilo přede všemi skrýt, že prozatím není ještě zcela v pořádku.

Když před ní s hlubokou úklonkou otevřeli dveře vedoucí do sálu, zjistila, že jde poslední a všichni už na ni čekají. Dosud sedící lidé a trpaslíci byli v tu ránu na nohou a hromadně klekali k zemi. Jen Alek s Lorikem zůstali stát a pokynuli ji mlčky na pozdrav.

„Děkuji vám všem za vaši uctivost, ale více ji už není třeba. Prosím povstaňte,“ vyrvala je prosebně a zamířila k volnému místu v čele stolu. Nežli se však stačila posadit, po čemž už poslední chvíle tak vytouženě prahla, stál před ní muž, na jehož vzhledu bylo jasné, že nese v sobě jak lidskou tak i trpasličí krev.

„Vznešená, je mi velkou ctí Vás poznat. Jmenuji se Qilialminus, krátce Qil. A jsem vůdce Pravověrných zde v Jistoru,“ zdvořile se ji představil.

„Už jsem od svého probuzení o tobě mnohé slyšela a tak i mě je potěšením se s tebou konečně setkat osobně,“ oplatila mu s lehkým úsměvem Aka.

„Jsem nesmírně vděčný za to, Vás že Sarmat poslat nám za pomoc. Byl bych velice vděčný, kdybyste věděla, jak si Vaší veliké pomoci vážíme,“ pronesl Qil a na každém jeho slovu bylo znát, že ho myslí smrtelně vážně.

Aka si ho krátkým pohledem změřila. Ta slova jí nedokázala nechat klidnou. Byla si vědomá toho, že by raději měla mlčet, ale nedokázala tak učinit. Ten muž stojící před ní byl tak neochvějně jistý si svou vírou, že jí to lámalo srdce. Měl právo stejně tak jako všichni ostatní znát pravdu. V jistém směru vyzrazením toho, co v sobě nesla, mohla jejich straně znatelně ublížit, ale na druhou stranu i také pomoci.

„Přišla jsem sem sama z vlastní vůle,“ upozornila ho. „Sarmat mě neposlal vám na pomoc a ani tak nemohl učinit, i kdyby třeba sebevíc chtěl, protože na konci Druhé boží války na Zansijském kontinentu došlo ke zničení mostu světů, který propojoval naší říši s tou vaší. Jen pár z nás zůstalo uvězněno zde, bez sebemenší možnosti se kdykoliv v budoucnu navrátit do své rodné země. Je mi to kvůli vám samotné líto, ale Sarmat zde v Dolní říši není. Od dob zničení mostu k vám už nikdy nemohl a také nikdy ani v budoucnu nebude moci přijít a pomoci vám. Neslyší vaše modlitby a nikterak vám ani nemůže vzdálen pomoci, ač by třeba sebe víc chtěl,“ přiznala mu po pravdě.

„Jsem nesmírně vděčný, Vznešená, že teď můj lid díky Vám konečně ví, proč se nám Sarmat odmlčel. A i když je to vůči Vám možná neuctivé a za to se Vám předem hluboce omlouvám, i tak věřím, že ač za námi náš bůh nemůže přijít osobně stále je s námi v našich srdcích a naši zemi. Věřím, že i přes to všechno nás i tak může slyšet a ač nemůže zasáhnout osobně, je v jeho moci nám pomoci nepřímo a zkřížit naše cesty osudu s někým, kdo nám může pomoci za něj. Nevzdáme se naší víry jen proto, že už k nám nemůže sestoupit dolů z Horní říše,“ rozhodným hlasem pronesl Qil.

Bohyně naděje si ho změřila pohledem. Víra toho muže byla neochvějná, což ji i svým způsobem potěšilo. Řekla, co musí a její svědomí bylo tak čisté. Neměla ho v úmyslu přesvědčovat o tom, že se mýlí. Takový to čin by právě teď nepřinesl nikomu nic dobrého. „V pořádku. Myslím, že bychom svou pozornost však na to, proč smě se tu teď právě sešli,“ pronesla a usadila se do čela stolu. Ostatní jí obratem následovali.

„Ráda vás tu všechny vidím. Jsme nesmírně na vás hrdá, jakého společného vítězství a úspěchu jste vzájemnou spoluprací dosáhli. Též mě potěšilo, že jste s tím nejzávažnějším rozhodnutím vyčkali do okamžiku, kdy mohu být zde taky přítomná,“ zahájila jednání Aka. Ve skutečnosti by spíše osobně ocenila, kdyby se domluvili čistě bez ní, ale chápala nezbytnost jistých věcí, které se od ní očekávaly. „Jak už bylo předem domluveno, Jistor opustíme za pět dní. Otázku, kterou zde však budeme muset ještě společně vyřešit je ale kam.“

„Jediným správným místem dle Pravověrných je jedině Cenalis,“ nadnesl Qil.

Aka s Lorikem a Alekem z tohoto návrhu nebyli nikterak zaskočeni, ale převážná většina lidí, který byla na dnešek také přizvána, tento návrh nemálo zaskočil.

Qilovi nastolená atmosféra v sále nikterak neunikla a tak se rozhod názor trpaslíků, které zastupoval obhájit. „Putovat od města ke městu nám společně nikterak nepomůže. Hrozí totiž, že by to většinou dopadlo jako v Rubídii. Sice jste vyhráli, ale po vašem odchodu získal Řád město zpátky do své moci. Nic se tak nezměnilo a zásobování armády Řádu nikterak neutrpělo a to ani vítězstvím zde. Už se totiž dostali dost daleko na to, aby teď jejich vojsko bylo zásobované svými lidskými spojenci. A tomu odtud už není možné nikterak zamezit či jejich tažení jakkoliv jinak přímo zkomplikovat.“ objasnil jim.

„Já jsem od začátku říkal, že ti Jitakančtí prevíti jim pomáhají,“ utrousil Cedery spíše pro sebe, i když jeho slova nebylo možné nikterak přeslechnout.

„Pokud chceme tuto válku vyhrát a nastolit starý řád, existuje jen jediná cesta a ta vede přes Cenalis. Jen tak můžeme vzdáleně pětici lidským královstvím, které se vůli Tremoi nepodvolili, pomoci. Útoku na Minoslt se účastní trpasličí králové osobně a stejně tak i vlčí bůh. V hlavním městě tak zůstala pouze Tremoi a vrchní velmistr magie. Krom Silivy a Šerodu jsou zbývající tři království téměř bez vojáků. Ve městech zůstali jen minimální posádky a to včetně Cenalisu,“ informoval je všechny Qil.

„Máš pravdu, Cenalis je jediným možným řešením,“ přitakala Aka. „Cesta k vítězství vede jedině přes moji sestru. Dokud nebude poražena, nikdy nemůže nastat skutečný mír. Postarám se o ni, to je má zodpovědnost a povinnost vůči všem, ale aby se tak mohlo stát, musím se k ní nejprve dostat. Tudíž potřebuji od vás všech, abyste mi k ní probojovali cestu. Zbytek pak bude už jen na mě. Padne-li ona, rozpadne se Řád a s ním i odhodlání bojovat,“ oznámila jim rozhodně.

„Emoi nemusí být v Cenalisi, když na něj zaútočíme,“ upozornil věcně Alek.

„Bude tam, před útokem na hlavní město neuteče. Ke všemu touží po mé krvi a teď, když se mi ji podařilo při našem poslední střetnutí i zranit, je možná tomu tak ještě víc než předtím. Počká na mě, je to pro ni tak jednoduší a v jistých ohledech i výhodnější,“ ubezpečila všechny včetně Minolstkého prince.

„Bohyně naděje…,“ zarazil se už na počátku rozechvěle Qil neschopen svou otázku přednést nahlas.

Aka si ho změřila pohledem. Jeho obavy byli nepřehlédnutelné. Chápala to. Vše záviselo převážně na ní. I když její sestru nahlas nenazýval bohem, přesto ji však za boha stále považoval. Vynechávání titulu bylo jen jeho pouhou záměrnou urážkou a neúctou vůči ní, nic víc. Pouhý vzdor ukázat všem koho skutečně vzývá a jak vážně to myslí. „Nebýt Siraie a dalších, zemřela bych na magické vyčerpání stejně jako se to muže stát komukoliv jinému. Sestra zas utrpěla velkou řeznou ránu a její krev prolila můj meč. Kdyby byla člověkem, zemřela by. Náš národ sice vydrží mnohem více než lidé, trpaslíci či elfové, je daleko mocnější a dokud i existoval most světů, byl i díky magii tak dlouhověký, že se všem zdálo, že je nesmrtelný, ale není tomu tak. Můžeme zemřít a teď, když jsme odděleni od své rodné říše, se tam může stát i mnohem snadněji. Zničením mostu světů nám ubralo sil. Stále jsme mocnější než mágové, ale už ne o tolik a od toho se odvíjí vše. Takže i kdybych neuspěla, temnota nemůže se usadit v trpasličí říši navěky,“ pokusila se Qila uklidnit.

„Jen aby se takového konce v tomto případě vůbec někdo dočkal,“ pronesl sarkasticky Alek telepaticky Ace.

„Já vím, ale to jim raději nebudeme říkat, že? Ke všemu nemám v žádném případě v úmyslu prohrát,“ informovala ho na oplátku telepaticky Aka, čímž si od Aleka vysloužila překvapené zamrkání. Vůbec neočekával, že by nabrala už dost sil na to, aby si na něco takového troufla a tak po něm ještě hodila zářivým vítězoslavným úsměvem, než se začala zpátky věnovat všem kolem ní.

Do zbytku válečné porady se už Aka dále významněji nezapojovala. Válečné strategie nepovažovala za něco, v čem by nějak moc vynikala a tak to nechal na těch zasvěcenějších. Takže zbývající čas se ji neskutečně vlekl stejně jako těch pět dní, než se opět vydali na cestu. Z toho, co ji čekalo, byla značně nervózní, ale protože si krom Lorika a Aleka nemohla dovolit nechat na venek cokoliv zdát, bylo to pro ni díky tomu velmi těžká. Takže aby na žádnou ze svých obav a pochybností nemusela tolik myslet, ukrátila si čas jako mnoho dalších tím, že pomohla trpaslíkům s obnovou města. Za pomoci magie nebylo až tak těžké vrátit Jistor do původního stavu, tedy krom zborceného tunelu. Jeho obnova by byla tak náročná a nebezpečná, že se do toho nikdo neodvážil pustit a to i včetně jí.

Pomoc obyvatelům města se neobešla bez odezvy. I ti, kteří jim do té doby nebyli ochotni dát svou důvěru, tak nakonec díky tomuto činu tak učinili, což i trochu napomohlo tomu, že jejich stavy za padlé a zraněné se zmrzačenými, kteří nebyli schopni dále se válečného tažení účastnit, aby nahrazeni trpaslíky a to včetně Qila, který se na dlouhou čtyřtýdenní cestu do hlavního města trpasličí říše vydal v čela svých nejlepších Pravověrných s nimi.

Ač žádný z těch trpaslíků doposud neseděl v sedle koně, dokázali se s tím vypořádat překvapivě poměrně statečně a bravurně rychle. Neobešlo se to však bez jistých nadávek a nešťastných zvolání z trpasličích řad. Jejich utrpení a stížnosti však docílili nečekaného efektu. Odlehčili trochu tak tíživou atmosféru, která všechny svírala díky tomu, co je čeká. Všichni si byli vědomi toho, že to v Cenalisu nebude lehké a boj, který je tam čeká, bude daleko těžší, než měli prozatím za sebou. A tak každé pousmání a smích se stal vzácným a o to cennějším okamžikem. Zápolení jejich menších spolubojovníků se zvířetem, jednoduše nedokázalo nechat lidi ledovně klidným. Ač to chvíli málem vyústilo díky tomu v menší potyčky, nikdy však nedošlo k žádnému většímu konfliktu, ačkoliv to některé stálo pár vynucených omluv od ostatních.