Za betu děkuji Snakemu.
Prolog
Kara nervózně stála přede dveřmi vedoucích do hlubin s největší pravděpodobností největšího z Odoragariamanských stromů, co kdy rostly. Žádný z elfích stromů, jak je pro změnu nazývali lidé, nebyl tak starý jako tento. Pokud byl tento druh stromů považován za gigantický, tak právě pro tento konkrétní strom nebyl tento výraz rozhodně dostačující. Jeho výška byla jeden a půl krát větší než všechny ostatní stromy v blízkém okolí a to bylo co už říct vzhledem k tomu, že tato oblast byla jednou z nejzachovalejších, nejstarších částí Tarvodského lesa a o trochu se tak vyvyšovala nad zbylými částmi této lesní říše.
Díky nebývalé majestátnosti tohoto stromu si ho právě rada starších Tarvodu vybrala už před velmi dávnou dobou jako místo svých setkání. Nikdo a to i včetně jí si nedokázal představit, že by něčemu takovému mohlo být jinak.
Doposavad měla příležitost si tento strom zevnitř prohlédnout jen dvakrát a teď se tomu mělo stát potřetí. Dříve při těchto návštěvách byla plná napětí a očekávání, dnes tomu však bylo zcela jinak. Strach, nervozita a nejistota bylo to jediné, co dokázala vnímat a co nad ní převzalo plnou kontrolu. Snažila se tyto nežádoucí pocity dostat pod kontrolu, ale vzhledem k tomu, že nevládla magií mysli, byly tyto její pokusy zcela marné a neúčinné.
Dveře se pro ní po neskutečně dlouhé době konečně pomalu otevřely a objevil se gaot, který stál u nich na stráži.
„Rada je připravená Vás přijmout,“ oznámil jí ten elfí voják a uhnul jí z cesty, aby mohla projít dovnitř.
„Děkuji,“ nesměle špitla a protáhla se kolem něj dovnitř. Vnitřní prostor dutiny stromu nebyl nikterak dělený a tak měl podobu jediné, prostě vybavené veliké místnosti, v níž byl umístěn pouze stůl ve tvaru půloblouku, za jehož delší stranou sedělo vedle sebe všech třináct členů Rady.
Postavila se do středu místnosti, které bylo nejlépe osvětleno díky pouhé čtveřici malých oken, které tu byly.
Zhluboka se nadechla a vážně se zadívala na starého muže, který seděl uprostřed stolu a měl jako nejstarší člen Tarvodské Rady rozhodující slovo.
„Co tě za námi přivádí dítě?“ zajímal se hřejivým hlasem a gestem jí vybídl, aby začala mluvit. Jeho tvář však na rozdíl od jeho hlasu Kaře napovídala zdaleka něco jiného. Oči se na ni dívaly nepřátelsky a do tváře byl vepsán rozzlobený výraz od prvního okamžiku, co před Radu předstoupila. Pokusila se to nevnímat a začala mluvit.
„Mnohé cesty osudu Tarvodu se začaly vytrácet až do bodu, kdy zbyla jen pouhá jedna jediná. Pokusila jsem se odhalit, co v budoucnosti tuto zem čeká, ale nebylo mi to dovoleno. Dveře byly přede mnou uzavřeny a hlasitě hlásaly, že:
Bůh bohem přestal být, v okovech teď musí žít, válka jeho osud řídí, na nás se teď řítí. Zkáza mnoho podob může mít, nejednou rukou je možné ji zřít. Temná noc se tiše plíží, těžké bude teď žíti. Osud náš v jiné krvi je, oni rozhodnou přijmeme-li je.
Věřím, že je to spjato s prastarým proroctvím varující nás, že až stromy se skloní, oheň s nocí se spojí, velká válka se zrodí. A proto jsem tu, varovat vás a požádat vás, abyste aktivovali severní tarvodské kameny a varovali všechny před blížícím se velkým nebezpečím,“ vážným hlasem k nim pronesla a napjatě očekávala jejich reakci, na kterou tentokráte nemusela čekat dlouho. To, že na ní krátce mlčky hleděli na místo toho, aby ji poslali ven, kde měla vyčkat do doby, než se uradí, aby si po té mohla vyslechnout jejich verdikt, nebylo dobrým znamením.
„Tvá opovážlivost Karo je nevýslovná. Už jednou jsme na tvé varování před osmi staletími dali a vyhlásili jsme bezdůvodně mobilizaci. Svou druhou šanci jsi měla, když jsi nás před pěti jary přesvědčila, abychom vyhlásili pohotovost. Více už na tvá planá slova nebude Rada brát žádný ohled,“ pronesl předsedající a vypadalo to, že by rád mluvil dál, ale Kara mu rozhořčeně skočila do řeči.
„Poprvé jsem se tak úplně nemýlila. Mou jedinou chybou tehdy bylo, že to celé nebylo vztaženo na naši zem nýbrž na Ostorii. Zansijal čelil tehdy útoku achanmorů a i naši druhové v této části světa čelili útoku.“
„A proto jsme ti dali druhou šanci,“ upozornil ji na to obratem někdo jiný z členů Rady starších.
„Před pěti jary jsem si jen špatně vyložila čas. Jednala jsem unáhleně, to přiznávám, ale tentokráte už ne, přísahám,“ úpěnlivým hlasem k nim pronesla se zoufalým výrazem v obličeji. „Proslýchá se, že v jednom z Plaeorských přístavů připlula loď …,“ snažila se jim ještě rychle říct, ale nedostala už příležitost to dokončit.
„Dost!“ zakřičel bouřlivě předsedající. „Už nemíníme od tebe slyšet byť jen jediné slovo. Svým chováním jsi sama rozhodla o svém osudu. Od tohoto okamžiku tě Rada a ani nikdo v Tarvodu nebude víckrát považovat za vědmu. A dále tě za tvé troufalé, opovážlivé chování vykazujeme z této země. Už víckrát nebude nikdy les Tarvodu tvým domovem. Jsou ti dány čtyři týdny, abys překročila hranice Tarvodských lesů. Pokud do té doby neopustíš tuto zem či se do ní opovážíš kdykoliv v budoucnu zpátky vkročit, budeš považována za zločince a tudíž i dle toho bude s tebou dále nakládáno. Toto je naše nezvratné rozhodnutí,“ oznámil a s těmito slovy ke Kaře přistoupil strážný a uchopil ji pevným stiskem za pravou paži a začal jí táhnout ven.
Kara se mu obratem snažila vzepřít v pokusu na malou chvíli zůstat na daném místě ještě o malý okamžik déle, moc se jí to však nezdařilo. Bokem tažena k východu se tedy ještě naposledy otočila tváří k Radě. „Nic není věčné a ani mír ne, už brzy to sami poznáte,“ zavolala ještě na ně a pak se strážnému konečně plně podvolila a nechala se ze zasedající místnosti odvést.