Kapitola 11 – Cíl

 

Beros se pomalu stahoval z centra boje. Chodba už byla zpátky stabilní. Sice nepočítal s tím, že by snahou o zborcení části tunelu uspěl, ale ve skrytu duše doufal, že to Aku a válečné čaroděje zaměstná daleko více, než se stalo. Byl to marný pokus, toho si byl vědom už předem, nicméně něco udělat musel. Bylo tu kolem až přespříliš zarytých vyznavačů Emoi, kteří by ho nejraději viděli někde pod drnem a ne po jejím boku. Kdyby neudělal nic, nahlásili by to a ona by pak pátrala po důvodu. Což bylo to poslední, co právě teď potřeboval.

V okamžiku, kdy si byl jistý, že se ztratil sestře své manželky definitivně z dohledu, mohl se konečně přemístit. Ušetřené síly mu na tento krátký skok do tunelu nacházejícím se v hoře tyčící se naproti skále s tajnou chodbou vedoucím do Rubidie akorát tak stačily. Zatím šlo všechno podle plánu. Cíl svého přemístění si předem pečlivě vybral. Chodba vedla velmi blízko povrchu souběžně s průsmykem, což bylo pro to, co zamýšlel, ideální.

Pětice jeho věrných strážců tam už na něj čekala. Obvykle ho doprovázeli pouze čtyři a dva zůstávali v Cenalisu na hlídce u jeho pokojů.

Cenalis byl hlavním městem Temoku, ale nebylo tomu vždy. Srdcem Temoku a vlastně potažmo i celé trpasličí říše se stalo toto město až tehdy, když se v něm Emoi rozhodla usídlit a prohlásila ho za svůj domov. Od té doby musel i on toto místo nazývat svým domovem.

Tentokráte se rozhodl udělat výjimku a vzal s sebou o jednoho navíc. Nebylo to nijak výrazné zvednutí síly, ale vzhledem k tomu, že jen tak někoho nemohl požádat o pomoc, aniž by zbytečně riskoval nadměrnou pozornost zaměřenou na svou osobu, bylo lepší něco nežli nic. Nejraději by sebou vzal i Garelyho, ale vzhledem k tomu, že někoho v Cealisu nechat musel a jemu z šestičlenné skupinky jeho osobních strážců věřil po posledních událostech nejvíce, musel zůstat tam, kde byl, u jeho komnat. Zanedlouho se na jeho věrnost bude muset opět spolehnout. Tiše doufal, že ho Garely ani tentokrát nezradí.

„Jak to venku vypadá?“ nedočkavě se zeptal vlčí bůh, ještě před tím než se stačil mlžný opar po přemístění rozptýlit.

„Významná zůstala venku, Vznešený, jak jste předpokládal, ale stráží ji značný počet čarodějů. Je nám líto, ale za takovýchto okolností nemáme šanci se k ní dostat nepozorovaně, natož se k ní probojovat,“ zasmušilým hlasem zhodnotil situaci Toan. Byl to poloviční trpaslík, který už měl svá nejlepší léta za sebou. V umění magie byl však stále jedním z těch nejlepších, co trpasličí svět nabízel. Po Garelym mu Beros věřil nejvíc a právě proto se mu nad touto akcí rozhodl svěřit velení.

Beros chtěl v prvním momentu ošklivě zaklít. Doposud šlo všechno až moc hladce, ale nebyl by to on, kdyby se něco hned pořádně nepokazilo. Na poslední chvíli se mu však podařilo se ovládnout.

„Ukradněte jim koně. Přejdeme na záložní plán,“ kousavým hlasem rozkázal. Měl vztek. Doufal, že se mu vše podaří zvládnout v jediný den. Evidentně to však byla naivní myšlenka domnívat se, že Soru dostane tak rychle.

„Urnure, půjdeš se mnou. Ostatní tu zůstanou se Vznešeným,“ rozkázal Toan a vytvořil dočasný průchod na povrch. Stěna tunelu se pod vlivem magie za doprovodu hlasitého praskání rozevřela a krátký okamžik dovnitř vniklo denní světlo. Pak se stěna chodby za dvojicí rychle opět vrátila do původního stavu.

„Víte, co máte dělat. Až se vrátí, vzbuďte mě,“ zabručel Beros a schoulil se do kožešin dočasně zbudovaného ležení. Potřeboval nabrat nové síly. Když ho budili, měl však pocit, jako by právě usnul, ale tušil, že musel spát ve skutečnosti několik hodin.

„Vznešený, vzbuďte se, jsou zpátky,“ někdo k němu podruhé, tentokráte daleko naléhavěji, zašeptal.

„Už vstávám,“ odbyl dotyčného mávnutím ruky a velmi neochotně se postavil.

„Toane, jak jste dopadli?“ zeptal se trpaslíka právě stojícího v dočasném vchodu na povrch.

„Uspěli jsme, Vznešený. Získali jsme šest koní,“ hrdě mu oznámil velitel.

„Vezměte je rychle dovnitř,“ přikázal ostře, čímž na chvíli zabránil přívalu protestů, které očekával. Byl si dobře vědom toho, jak moc nemají trpaslíci rádi cestování na koni a nedělal si žádné iluze o tom, že by oni byli jiní.

„Víte už, kam dále budou směřovat?“ zeptal se při pohledu na pětici nešťastných trpaslíků snažících se dostat vyděšená zvířata do hlubin hory.

„Omlouvám se, Pane, ale zatím nemáme zdání. Minolťané doposud ještě neopustili Rubidii,“ pokorně mu se skloněnou hlavou odvětil Toan.

„Ty,“ ukázal na toho, jenž Toana doprovázel ven získat koně. „Zůstaň venku a vrať se, až bude jasné, kam Minolťané potáhnou dál.“

Urnur se na jeho příkaz okamžitě ztratil na povrchu. Podzemní říše se opět uzavřela a vyděšení koně zoufale zařehtali a pokusili se odtud dostat.

„Držte je pevně!“ zaburácel Beros a jedno ze zvířat si sám vzal raději na starost od trpaslíka, pro něhož bylo zvládnutí dvou koní najednou nad jeho síly.

„Omlouvám se, Vznešený, za svou troufalost, ale jste si jistý, že chcete, abychom na nich opravdu cestovali? Koně nejsou uzpůsobeni na život v podzemí jako my. Ke všemu většina tunelů je na jejich průchod příliš nízká a to nemluvím o tom, že strop by musel být ještě výše, kdybychom jim seděli v sedlech,“ zaprotestoval velitel a tentokráte si při své řeči raději klekl. To dělal jen velmi vzácně a to jen tehdy, když s rozhodnutím Berose silně nesouhlasil, ale z důvodu svého rozdílného postavení se to neodvážil napřímo říci.

„Nemáme na vybranou. Potřebujeme s nimi udržet krok. Na povrchu by si nás však mohli lehce všimnout, proto je budeme pronásledovat tudy. Pojedeme v řadě těsně za sebou. Ten v čele uzpůsobí tunel tak, abychom jím projeli. Chodby jsou v této oblasti vcelku široké. Neměla by tedy být potřeba tolik magie na dočasné upravení jejich profilu. Obzvláště pokud budeme upravovat místa jen v naší těsné blízkosti,“ rozhodně mu oznámil a po krátké odmlce, při níž si zkoumavě prohlédl vyděšená zvířata, pokračoval. „Ke všemu nebudou mít moc prostoru, kam nám utéci. Zabalte to tu,“ přikázal na závěr a definitivně tím uzavřel debatu na toto téma.

Uplynuly dvě hodiny, než se Urnur vrátil. Venku už vládla naprostá tma.

„Kudy?“ nedočkavě se ho Beros zeptal.

„Jistor, Vznešený.“

„Výborně, vyrážíme,“ pronesl nadšeně vlčí bůh a demonstrativně se jako první posadil do sedla svého koně. Ten však ihned zaprotestoval a pokusil se ho i přes značný nedostatek prostoru shodit. Beros měl co dělat, aby se udržel. Po chvíli zápolení a značné vynaložené síle zvítězil. Jako první se vydal tunelem vedoucím jihovýchodním směrem více do hlubin Temokského království.

 

Beros pod příkrovem hvězd už osmý večer sledoval Minolskou armádu z uctivé vzdálenosti a snažil se vypátrat Soru mezi malými postavičkami lidí v dáli pod sebou. Ani magie mu na takovouto velkou vzdálenost při nedostatku světla nedokázala příliš jeho situaci ulehčit. Což mu na náladě moc nepřidávalo. Lidé už byli v polovině své cesty do Jistoru a on doposud nijak nepokročil.

Byl z toho všeho unavený. Přes den se v podzemí snažil udržet s Minolskými rychlé tempo, aby jim neutekli, a zároveň musel hlídat, aby tunely, jež přímo nekopírovaly stezku na povrchu, se od nich moc nevzdálily, což mnohdy nebylo vůbec lehké. K večeru pak museli opustit bezpečí podzemní říše a přiblížit se k nim, na co nejmenší vzdálenost to šlo, ale tak, aby je jejich vlastní magie nezradila a neodhalila jejich přítomnost.

Každý večer riskovali, že se o nich dozví a čekali na svou příležitost. Ta však doposud nepřišla. Sora se ani jedinkrát na krátký okamžik neoddělila od ostatních. Beros si pomalu začal uvědomovat, že jeho plán má značně velké trhliny. Teď už však bylo pozdě s tím něco dělat. Zbývalo se už jen spoléhat na štěstí, které nepřicházelo, a nezdálo se, že by mělo brzy dojít k nějaké změně.

Berosovi unikla už po několikáté tichá nadávka. Jediné, čím se po té mohl utěšit, bylo to, že ani tentokrát neslyšel povolení jeho nervů žádný ze členů jeho trpasličí ochranky.

Klížily se mu oči, ale odmítal se vzdát. Nemohl si dovolit ustoupit. Představa zuřící Emoi, kdyby se dozvěděla, že je Sora stále členem Minolské armády, byla velmi děsivá.

„Vznešený, měl byste se jít na chvíli vyspat. Budu za vás hlídat,“ tiše za ním zašeptal Toan.

Beros samým překvapením málem nadskočil. Vůbec netušil, že se k němu přiblížil tak blízko. „Až za chvíli,“ odbyl ho, ale jeho hlas ho prozradil, a tak se Toan odmítl tak lehce vzdát.

„Už pomalu spíte,“ zaprotestoval.

Beros se mu chystal něco odseknout, když náhle postřehl, jak se jedna postava oddělila od ostatních a začala se blížit jejich směrem. Po minutě bylo již zřejmé, že k nim dotyčný nejde náhodou, ale moc dobře o nich ví. První myšlenka byla děsivá. Přiblížil se k nim moc blízkou a jeho silná magie ho prozradila. V zápětí mu však došlo, že pokud by se tímto způsobem prozradil, nešel by jeho směrem jen jediný člověk, ale přímo dav dychtivých čarodějů s Akou v čele toužící ho dostat.

Dotyčný se stále přibližoval a čím dál tím bylo zřetelnější, že to není nikdo jiný než sama Sora. S tímto poznáním vyvstávaly však otázky: Jak o něm ví? Řekla to někomu dalšímu, než se za ním vydala? A ví vůbec, co chystá? Pokud ano, značně to komplikovalo jeho situaci. Šance, kterou však právě měl, byla ta jediná, která se mu naskytla, a on tušil, že další už určitě nedostane. Byl rozhodnut všechno risknout. Šlo mu o hodně a nejen jemu. Neměl na vybranou, už si nemohl dovolit couvnout. Na to bylo až příliš moc pozdě.

„Sora se blíží. Stáhněte se a připravte se. Ví o nás, ale budeme se držet plánu. Až dám znamení, víte, co máte dělat,“ tiše Toanovi oznámil.

Trpaslík se obratem stáhnul k ostatním do blízkého, dočasně vytvořeného vchodu do podzemní říše. Beros tomu věnoval jen malou pozornost. Jeho oči byly přímo přišpendleny k stále se přibližující Soře. Ta se zhruba deset metrů od něj zastavila a podívala se přímo na místo, kde se za velkým balvanem před ní skrýval.

„Vylez ven, Berosi. Vím o tobě!“ zavolala k němu nazlobeně a překřížila si ruce na hrudi.

Vlčí bůh napočítal do pěti, a pak teprve rozvážně vystoupil za svého úkrytu.

„Rád tě vidím, Soro. Už jsou to věky od doby, kdy jsme se viděli naposledy,“ přivítal jí se zářivým úsměvem.

„Proč nás sleduješ?“ zeptala se ho klidným hlasem, její oči však přímo žhnuly.

„Potřebuji si s tebou promluvit,“ zkusmo prohodil a vyčkával na reakci staré ženy. Ta na sebe nedala dlouho čekat. Významná si ho změřila přísným pohledem.

„Nemám náladu na hry, Berosi. Kdyby sis chtěl pouze promluvit, nedal by sis takovou práci s tím, abys nás s takovou opatrností sledoval,“ rozzlobeně se ohradila.

„Kdo všechno o mně ví?“ opatrně se jí s napětím zeptal na tu nejpalčivější otázku.

„Prozatím pouze já,“ uklidnila ho a její rysy rázem nečekaně změkly. „Musíš zvolit stranu. Jednu nebo druhou, záleží jen na tobě, ale jedna z nich to být musí,“ naléhala.

„Už dávno jsem si vybral,“ odsekl jí v naděli, že toto téma žena ihned opustí, ale v zápětí mu došlo, že mu Sora ani na okamžik neuvěřila.

„Sám dobře víš, že to není pravda,“ káravě podotkla.

„Jsi si jistá?“ zkoušel to na ni s vědomím, že je to stejně marné. Vždy věděla mnohem víc, než by si mnohdy ostatní přáli.

„Stejně tak dobře jako důvod, proč jsi tady,“ pronesla tónem, jako by se jí to celé netýkalo.

Berosovi si rázem šokem rozšířily oči. Ví to, ona to ví, hrůzou se rozkřičelo jeho vědomí. Jako kdyby Sora jeho myšlenky slyšela, rozhodla se ji potvrdit tím, co tiše dodala. „Emoi tě poslala, abys mě odstranil z cesty. Dle ní, jsem pro ni přespříliš nebezpečná.“

Vlčí bůh přišel o řeč. Předem pečlivě promyšlené varianty tohoto rozhovoru se rázem rozplynuly. V hlavě po nich nezůstala ani památka. Nevěděl, co říct, jestli by vůbec na něco takového měl něco říkat. Lhát bylo zbytečné, a tak na ni jen strnule hleděl. Zaváhal, zdali by se vůbec měl o něco dále snažit, vše se právě teď zdálo tak marné a předem ztracené, ale obratem se vnitřně okřikl. Nehodlal couvnout. Měl plán a toho se musel držet a tečka, umínil si a utnul přívaly dalších myšlenek. Přes veškerou snahu však trvalo několik vteřin, než se mu podařilo ze sebe něco vysoukat. „Nepůjdu proti našim lidem.“

„Zvolil jsi tedy a jsi ji připraven zradit?“ zeptala se ho s mírně pozvednutým obočím.

„Neplánuji ji zradit,“ prudce vyhrkl dříve, než se dokázal zastavit.

„A co tedy hodláš učinit?“ dotěrně se ho otázala.

„Dělám jen to, co je nezbytné.“

„A tím je co?“ nenechaje se odbýt, se hluboce zahleděla do jeho očí.

Berosovi se zúžily oči. Rozhodl se, teď anebo nikdy. Pravou ruku si strčil do kapsy a s úšklebkem oznámil. „Uvidíš sama.“

Sora zpozorněla, ale více už nestihla udělat. Nečekaně zezadu přišla silná rána. Oči se jí zvrátily a před pádem jejího bezvládného těla jí zachránily jen pohotové ruce vlčího boha. O tom však ona už neměla ani ponětí.

„Přikázal jsem, abys jí uspal a ne se ji pokusil zabít! To neumíte nic jiného, než někoho praštit po hlavě, když ho chcete uspat?“ vztekal se Beros, když se bezvládná hlava Sory v jeho náruči zvrátila více dopředu a odkryla tak krvácející ránu na temeni hlavy. Dýchala velmi tiše. Jemně přiložil ruku na ránu a uvolnil trochu magie, zranění se ihned zacelilo.

Toan rychle schoval za záda provizorně vyrobený uspávací prostředek vyrobený z kamene umně navázaného na delší klacek. „A co jsem měl jiného dělat,“ bránil se. „Zakázal jste mi použít magii, tak co jsem měl udělat? Přinést si stoličku, požádat jí, aby se nebránila, a pak jí k ústům přiložit hadřík napuštěný uspávadlem, které jen tak mimochodem nemám, jelikož jste mi předem neřekl, že ho budu potřebovat?“ rozzlobeně zabručel a vzdorovitě se na něj podíval. Až teprve při pohledu do jeho rozzuřené tváře mu došlo, jak hodně právě přestřelil. Ihned padl na jedno koleno a hlavu sklonil k zemi. „Omlouvám se, Vznešený. Neměl jsem právo něco takového říkat,“ pokorně pronesl v naději, že se mu alespoň trochu podaří zmírnit jeho trest, který musel bezpodmínečně každou chvíli přijít. K jeho velkému překvapení byl však následně odbyt s lhostejnou tváří jediným mávnutím ruky.

„Teď není čas něco takového řešit. Ještě jsme tu neskončili,“ kvapně tento hovor uzavřel. Toan měl svým způsobem pravdu, ale to mu v žádném případě nehodlal přiznat.

„Ano, Pane,“ šťastně přitakal kapitán s překvapením, že mu taková opovážlivost prošla bez následků. Kvapně vstal a dal znamení ostatním členům skupiny, čekajícím do teď v nedalekém vchodu do tunelů, jež si tu provizorně zbudovali.

Poslední z trpaslíků vyvedl na povrch už zcela odevzdaná zvířata. Z jednoho z nich sundal následně kouzlem zchlazené tělo mrtvé otrokyně, jež čistou náhodou získali před dvěma dny, když neplánovaně míjeli menší železný důl. Stará otrokyně, jejíž tělo se právě chystali spálit, zemřela shodou okolností v ten samý den, když tam šťastní zavítali s nadějí, že se jim tu podaří doplnit zásoby. Berose v ten moment napadlo vylepšení svého plánu a tělo si vyžádal. Nikdo se mu neodvážil vzdorovat a žádat o vysvětlení tohoto velmi neobvyklého přání. Vysvětlení se dostalo jen ochráncům vlčího boha, když důl opustili. Minolťané musí uvěřit, že Sora je opravu mrtvá a k tomu poslouží to tělo.

Beros s uspokojením pozoroval, jak každý bezchybně a hlavně rychle plní svůj úkol. Během jedné krátké chvíle bylo tělo otrokyně přeneseno ven, narafičeno na vhodném místě tak, jako by bylo kouzlem prudce vraženo na příkrou skalní stěnu, částečně spáleno magickým ohněm, a pak následně pohřbeno pod uvolněnými kameny strženými z nedalekého převisu.

„Zmizte odtud. Vyzvednu vás za pět dní na domluveném místě,“ rychle k nim telepaticky pronesl a ve stínu kouzla se zvednutým bílým oblakem prachu se přemístil i se Sorou pryč.

Do Cenalisu do svých komnat se dostal natřikrát. Mezi každým skokem si udělal jen krátkou, nejnutnější přestávku na regeneraci nezbytných sil, aby mohl pokračovat dál a opět se přemístil. Déle otálet a odpočívat si nedovolil. Sora se mohla kdykoliv vzbudit a to bylo to poslední, co právě potřeboval.

S vypětím všech sil se posledním skokem přemístil přímo do své ložnice k posteli, do níž hned vědmu kvapně uložil. Byl vysílený a nohy ho nenesly. Na poslední chvíli se však stačil zachytit stěny, aby neupadl. Při pohledu na stále spící šedovlasou ženu se zhluboka vydýchal a až po chvíli, kdy nabyl trochu jistoty, se od stěny odpoutal a pomalým rozvážným krokem opustil místnost. S tichým klapnutím za sebou zavřel dveře a toužebně se zahleděl na dveře ukrývající druhou ložnici, kterou doposud nikdy nevyužil. Tak moc si přál se jít vyspat, ale to si právě teď nemohl dovolit. Šouravým krokem se přemístil do pracovny a zpod falešného dna posledního šuplíku pracovního stolu vysvobodil po malém zápolení ukrytou kazetu.

S mírnou nechutí ji otevřel a zahleděl se na vězeňský kruh, jenž ještě před nedávnem u sebe ukrývala Emoi jako pojistku proti němu, kdyby náhodou udělal něco proti ní. Nesnášel tyto věci a tak se mu myšlenka, že jednu z nich sám bude muset na někoho použít, přímo protivila, ale neměl na vybranou. Pokud nechtěl, aby mu Sora ihned po probuzení utekla, musel ho použít.

„Garely!“ zavolal trpaslíka, který byl poslední dny nucen jeho komnaty strážit zcela sám.

Garely po zaslechnutí svého jména vešel okamžitě dovnitř. „Vítám vás zpátky, Vznešený. Přejete si něco?“ zeptal se ho ihned s mírnou poklonkou.

„Pojď, prosím, se mnou,“ vyzval ho a zamířil zátky do haly, centrální místnosti komnat, a dále do své ložnice. Zastavil se až u postele, v níž stále Sora spokojeně spala, a s pocitem, že ke konci šel už jen sám, se otočil. Garely stál opravdu mezi dveřmi a trochu s překvapením na něj hleděl. Sem do této místnosti směli jen tři osoby a to jmenovitě Beros, jedna služebná a Emoi, která však sem nikdy nezavítala. To věděl každý, jen se o tom nikdo neodvážil mluvit.

„Pojď dovnitř a zavři,“ vyzval ho a nasměroval svou pozornost zpátky na vědmu. Lítostivě se na ni podíval, a pak jí na krk přemístil vězeňský kruh. Ten se ihned přizpůsobil obvodu a zaktivoval se.

„Jmenuje se Sora a je to Vyšší. Nehledě na to, že je tu uvězněná, chovej se k ní tak, jak to její postavení vyžaduje. Dávám ti ji na starost. Udělej pro ni vše, o co tě požádá a co bude v tvých silách jí splnit. Krom tebe ode dneška nesmí do mých komnat nikdo vstoupit bez mého vědomého souhlasu. A to platí i pro služebné. Nikdo nesmí vědět, že tu je. Kdyby se někdo ptal na důvod tohoto zákazu, něco si vymysli. Jen prosím, ať to má hlavu a patu.

Dále, v žádném případě se odtud Sora nesmí dostat, tudíž se může volně pohybovat po všech místnostech s výjimkou pracovny. Tam v žádném případě nesmí. Nechci zbytečně riskovat a to nejen proto, že nemíním, aby se pohybovala moc blízko dveří vedoucích ven, ale také proto, že Tremoi se jednou za čas sama do mé pracovny nečekaně přemístí. Dveře do pracovny a dále na chodby trvale udržuj zamčené a zabezpečené kouzlem. Pečlivě dbej i na to, ať se o těchto změnách má žena nijak nedozví.

Pokud Sora bude chtít, nijak jí nebraň, půjčit si nějakou knihu v mé knihovně. Ohledně jídla, které jí budeš nosit, tvrď, že je určené pro mě. Na dobu, kdy tu nebudu, si pro jistotu nějaké schovej do zásoby či ho vyfasuj pod nějakou záminkou. Můžeš si ho obstarat i jinak. Třeba nenápadně vně paláce. Záleží to jen na tobě.

To je snad vše,“ pronesl a s otázkou se na Garelyho podíval.

„Jak si přejete, můj Pane,“ přitakal a s mírným zaváháním mu pohled opětoval. „Vaše žena…“ naznačil. Neměl odvahu tu otázku dokončit.

„Tremoi tu doopravdy nikdy nebyla a pochybuji, že by se z ničeho nic objevil důvod, proč by se na tom mělo něco měnit. Nikdy nepřekročila práh mé pracovny. Vždy, když mě hledá, někoho pro ně vždy pošle,“ ujišťoval ho, ale nezdálo se, že by se mu to podařilo. I on sám měl stále nějaké pochybnosti. „Kdyby však došlo k nějaké nečekané změně jejího jednání a sama mě tu začala, nevím proč, hledat a ty jsi to zjistil, ihned se pokus odtud Soru dostat a ukrýt jí někde jinde. Až po té se mě pokus zkontaktovat, pokud nebude nikde poblíž a budeš vědět, kde jsem,“ rozhodným hlasem dodal.

Garely s vážnou tváří přikývl.

„Můžeš jít,“ propustil ho.

Trpaslík se mu mírně poklonil a popošel ke dveřím. Pomalu sahal už po klice, když se zarazil a ruku nechal zpátky klesnout dolů. „Kde budete spát vy, Vznešený?“ mírně pootočený se ho starostlivým hlasem zeptal.

„Ve druhé ložnici,“ pobaveně mu oznámil. Nečekal od něj až takovou starost, ale z neznámého důvodu ho ta otázka nějak uklidnila. Poprvé také měl příležitost ocenit existenci druhé menší ložnice. Nikdy jí zatím nevyužil a upřímně nechápal ani moc, proč tu je. Několikrát dokonce uvažoval, že ji i předělá a využije ji k něčemu daleko užitečnějšímu, teď byl však velmi vděčný, že tak doposud neučinil.

Tiché cvaknutí dveří Berose vytrhlo ze zamyšlení a neznačilo mu, že Garely už odešel. Ohlédl se ke dveřím, a pak zpátky na postel se Sorou. Mírně zaváhal, zdali má odejít či zůstat, ale nakonec zvolil tu druhou možnost. Usadil se do pohodlného křesla a sáhl po rozečtené knize odložené už dlouhé týdny na nedalekém menším stolku. Nestačil přečíst ani dvě stánky a víčka mu neúnosně ztěžkla. Chvíli se marně pokoušel s nimi zápolit, ale únava ho nakonec přemohla a on usnul dřív, než si to stačil uvědomit.

 

„Tak toto je tvá představa řešení naší situace, Berosi?“ kousavá otázka vytrhla vlčího boha z hlubokého spánku. Párkrát překvapeně zamrkal, než se mu podařilo dostatečně se vzpamatovat a vzpomenout si kde je a kdo to na něj vůbec mluví.

Sora seděla zamotaná do peřiny na jeho posteli. Upřeně ho pozorovala a rukou si prohmatávala předmět těsně obemknutý okolo krku.

„Nebylo jiné východisko,“ bránil se jí unaveným hlasem.

Vědma si ho změřila vážným pohledem.

„Chtěla po mně, abych tě odstranil z cesty, abys jim už více nemohla ukazovat staré stezky a zapomenuté tunely. Odstranit však nutně nemusí znamenat zabít. Udělal jsem přesně to, co po mně chtěla,“ dodal na vysvětlenou.

„Takže jsi to vyřešil tím, že jsi ze mě udělal vězně?“ úsečně se ho zeptala.

„Buď ráda, že nehniješ někde v dolech jako Merik,“ rozzlobeně vyhrkl. Sora na něj s překvapením hleděla a to ho přimělo se hned obratem zpátky uklidnit.

„Kde je Merik?“ opatrně se ho zeptala.

„Tak přeci nevíš úplně všechno, jak se říká,“ s uspokojením poznamenal. To však u Sory nevyvolalo žádnou reakci, a tak se jí rozhodl s hraným lhostejným hlasem odpovědět. „Merika a Talniera se nám podařilo zajmout před třemi staletími v Tryhonu v Šerodském království. Emoi je chtěla hned zabít, ale v případě Talniera si to nemohla dovolit. Dle dohody s Fumirem to byl jeho vězeň a on ho chtěl živého. Merikovi zas zachránilo život to, že v důsledku přespříliš silné rány do hlavy, jež utržil při zajímání, ztratil paměť. Díky tomu se mi Emoi podařilo přesvědčit, aby ho nechala žít. Oba skončili v Oroských stříbrných dolech. Před pár týdny si Fumir sbalil Talniera a vypadnul odtud a odplul na Talnak. Od té doby si Merik začal pomalu vzpomínat. Emoi to netuší a dokud to tak zůstane, je v bezpečí, jinak…,“ nedořekl. Nechtěl raději ani pomyslet na to, co by se jinak dělo, proto se raději rozhodl nechat svůj hlas pomalu vytratit.

Sora si ho zkoumavě prohlížela. Chladný a rozzlobený výraz byl pryč. „Nemůžeš nás oba před Emoi chránit věčně,“ podotkla vážným hlasem.

Vlčí bůh neodpověděl. Věděl, že má pravdu, ale odmítal jí to přiznat. Sám raději nechtěl přemýšlet nad tím, co by se začalo dít, kdyby na to všechno jeho žena přišla. Odvrátil od šedovlasé ženy tvář, odmítal v tomto hovoru pokračovat. Zvedl se a přešel raději ke dveřím. Po celou dobu cítil její zrak na svých zádech.

„Řeknu Garelymu, aby ti přinesl něco k jídlu. Pokud budeš cokoliv chtít, řekni mu to. Má za úkol se tady o tebe postarat. Pokud se budeš nudit, mám tu knihovnu, cokoliv si tam můžeš klidně půjčit. Po mých komnatách se můžeš pohybovat volně. S výjimkou pracovny, tam nesmíš. A varuji tě, nepokoušej se odtud dostat, jinak mě budeš nutit přehodnotit přístup k celé situaci. Jinak si dělej, co chceš,“ oznámil jí, aniž by se na ni ohlédl, a kvapně opustil místnost. Potřeboval si v klidu narovnat záda, která ho ze spaní v křesle pekelně bolela.

Udělal tři kroky a zaváhal. Pohledem párkrát tikl mezi několika zavřenými dveřmi. Měl jít do ložnice pořádně se vyspat nebo do pracovny, kde na něj čekala poměrně značná hromada dokumentů nutných k prostudování či dokonce k vyřešení. Na chvíli svědomí pomalu nenápadně začalo vítězit a on už se začínal chystat vyrazit do pracovny, ale poté se zarazil s tím, že pokud tam je něco důležitého a vydrželo to do teď, těch pár hodin to zajisté ještě počká.

Bez dalšího váhání zamířil do druhé ložnice, na jejímž prahu se však s překvapením zarazil.

„Garely, co tu děláš?“ zaskočeně se otázal trpaslíka, který právě s hadříkem v ruce přerovnával věci na jedné s poliček.

„Uklízím vám tu,“ obratem mu odpověděl s mírným pokynutím hlavy, a pak se na něj vážně podíval. „Potřebujete něco, Vznešený?“

Berosovi tou otázkou vyvstala na mysli věc, na niž málem zapomněl. „To stačí, děkuji, můžeš jít. Dones, prosím, raději Soře jídlo, už se vzbudila.“

Trpaslík přikývl, kvapně dodělat to, co měl rozdělané, posbíral si těch pár věcí, co si na úklid přinesl a odešel.

Jen, co Beros osaměl, s čirým potěšením se podíval na čerstvě převlečenou postel. Tak dlouho už se těšil, až se konečně v pohodlí pořádně vyspí. Ač se několik hodin právě prospal, stále se cítil po těch přemístěních značně vyčerpaný. A to raději vůbec nepřemýšlel nad tím, že to zanedlouho bude muset absolvovat znovu, až vyrazí pro zbývající pětici svých ochránců, která se právě pokoušela co nejrychleji se přiblížit k Cenalisu natolik, aby vzdálenost nutnou k přemístění zmenšila na nejnutnější minimum.