Kapitola 7 – Tajemství
„Och všemocný Zansieli, oni sem přivedli nejen děti, ale i půlelfy!“ zvolal někdo v Merikově blízkosti a donutil ho tak výjimečně vnímat své okolí při cestě do cely. Celým zástupem vězňů to šumělo. Obdobné výkřiky se ozývaly z více stran. Trochu zaskočeně, z části zvědavě, se rozhlédl kolem sebe, aby zjistil, co vzbudilo takový povyk. Nemusel hledat dlouho. Chodbou smrti právě trpaslíci přiváděli nové otroky.
Upřímně netušil, co jsou to půlelfové, ale odhadoval, že to budou pravděpodobně ti otroci, co měli delší zašpičatělé uši. Většina z nich ke všemu měla k jeho velkému šoku takřka stejně masivní kovový obojek jako on. Proč byli ostatní tak zaskočení, že je sem přivedli? Zauvažoval. Byli lidem velmi podobní. Krom uší na nich neviděl nic zvláštního.
Zkoumavě si je prohlížel, zdali mu něco neuniklo, když se jeho oči z nenadání zastavily na známé osobě, jež je doprovázela.
„Berosi,“ zaskočeně vyhrkl a zastavil se na místě.
„Pohni se!“ zakřičel na něj dozorce a práskl bičem. Jako vždy ho bič nezasáhl. Namísto něj to tentokráte schytal otrok, který ho pomalým plouživým krokem obcházel.
Merik rozčíleného trpaslíka vůbec nevnímal. Hleděl do očí muže, kterého tu vůbec nečekal, a který obdobně jako on ustrnul na místě. Což okamžitě zaznamenali všichni přítomní. Nikdo se od té chvíle neodvážil udělat byť malý krůček. Všudypřítomný hluk se proměnil na tiché šeptání. Biče strážců, jež se do té chvíle pokoušely přimět zvědavé otroky k rychlejší chůzi, klesly k zemi.
V Merikovi se vzedmula vlna vzpomínek, ale krom jediné se žádné nepodařilo proniknout skrz těžký závoj, jež je zahaloval. Minulost ho do sebe vtáhla a zastřela jeho smysly. Měl pocit, jako by se mu před očima začal znovu odehrávat okamžik z jeho minulosti.
Lehký mlžný závoj, jenž byl součástí vzpomínky, se rozplynul a on tak mohl spatřit cestu vysypanou drobnými, bílými kamínky, na které stál. Kolem voněly barevné květy lemující dlouhou cestu. Všude bylo ticho a krom něj a jediného muže kráčejícího jeho směrem, tu nikdo nebyl.
„Zase tady, Maeloriku? Nebo tě mám raději nazvat Meriku, jak si od lidí necháváš říkat? Začínáš mě překvapovat. Poslední dobou se tu objevuješ nějak moc často,“ posměšně zkonstatoval Beros a zastavil se přímo před ním.
„Všude dobře, doma nejlíp,“ odbylo ho jeho staré já.
Merika to trochu zaskočilo. Vše kolem něj se zdálo tak skutečné, jako by se doopravdy právě na tomto místě nacházel. Pravdou však bylo, že nic nemohl ovládat. Byl to zvláštní, odevzdaný pocit sledovat vše kolem a nemoci své tělo ani hlas mít jakkoliv pod kontrolou a jen pouze bezmocně poslouchat a dívat se tam, kam se tehdy podíval on sám.
Byl zmatený. Takovýmto způsobem se mu žádná vzpomínka doposud nevybavila. Tím si byl jist. A nejen tím. Bylo tu mnoho věcí, které mu nedávaly žádný smysl. Nevěděl jak, ale cítil, že je to právě poprvé od doby, co ztratil paměť, kdy se mu vybavil vůbec nějaký rozhovor.
„Nepovídej. Myslel jsem, že za domov považuješ teď už jen dolní říši a na nás tady si dočista zapomněl,“ nepřestal na něj dorážet Beros.
„Nelze zapomenout a zcela vymazat ze svého srdce místo, kde ses narodil,“ trpělivým hlasem mu odpověděl.
„Myslíš? Podle mě to tak minimálně udělal Talnier, teď když se ho jeho žena rozhodla opustit.“
Tato slova byla na Maelorika příliš. Jeho trpělivost bylo u konce. „To bylo naposledy, co jsi takovýmto způsobem mluvil o mém bratrovi! Rozumíš?“ nebezpečně na něj zasyčel.
„Postřelená husa se vždycky ozve,“ odvětil posměšně Beros. Nevypadalo to, že by si Merikova slova vzal nějak k srdci. Ke všemu si do něj rýpnul tím, že i on jako odpověď užil jedno z lidských přísloví.
Dříve nežli mu však Maelorik stačil kousavě odpovědět, Beros mluvil dál. „Vy jste tedy ale rodinka. Jeden milovník lidí, druhý elfů. Ještě vám chybí třetí. Milovník trpaslíků,“ nepokrytě se mu do očí vysmíval.
„Závidíš? Jestli chceš, můžeš to volné místo zaujmout ty,“ vrátil mu to stejnou mincí. Hádat se bylo zbytečné. Beros ho chtěl evidentně jen vytočit a tak, ač ho to stálo mnoho sil a sebezapření, dokázal se vnitřně uklidnit natolik, aby mu tím překazil radost.
Beros něco takového nečekal. Vztek, jenž se v něm vzedmul, způsobil mírné zrudnutí jeho tváří. V zápětí se mu však podařilo dostat zpět své emoce pod kontrolu. Do tváře se mu vrátil škodolibý úsměv. „Když tak spolu mluvíme, myslím, že už mě napadá, proč sem poslední dobou chodíš tak neobvykle často. Vzhledem k tomu, že Talnierovi stud z toho, že ho Melie opustila, nedovolí, aby se tu moc ukazoval, rozhodl ses, že se to za něj u jeho ženy pokusíš vyžehlit sám. A vzhledem k tomu, že se sem vracíš tak často, řekl bych, že se ti to moc nedaří,“ dokončil svou teorii Beros a triumfálně se na něj podíval. Ač si z počátku myslel, že to co říká, není vůbec pravda, Maelorikova tvář mu prozradila, že se alespoň z části přeci jen nečekaně přiblížil pravdě.
Maelorik se v duchu zaradoval. Jeho naděje, že si ostatní začnou myslet něco takového, když se tu tak z nenadání začal po té události s Melií často objevovat, se přeci jen naplnily. Stál však na tenkém ledě. Stačil jediný špatný krok a někdo by mohl odhalit jeho pravé úmysly.
„To není tvoje věc!“ vyštěkl na něj a doufal, že to znělo dostatečně ublíženě a zaskočeně. „A pro tvoji informaci, jdu navštívit svou neteř,“ dodal rádoby na svou obranu.
Berosova tvář zvážněla. „To by ses divil,“ odvětil mu a dříve, nežli se stačil Maelorik vzpamatovat a zeptat se ho proč a jak to přesně myslel, obešel ho a zmizel v mlžném oparu.
Vzpomínka skončila a vrátila tak Merika zpátky do přítomnosti. Jako první si uvědomil, že stále hledí do Berosových očí. Ač to nebylo součástí vzpomínky a dolní říše byla jen letmo zmíněna, věděl, že se právě teď nachází také v dolní říši a rozhodně tím není myšleno toto podzemí, nýbrž celý svět. Nejvíce překvapivá byla ale ta poslední věc. Bělovlasý muž, kterého před časem nečekaně odvedli, byl Talnier.
„Byl to můj bratr,“ uvědomil si, že to říká nahlas. Nemusel Talnierovo jméno vyslovit nahlas. Ani co přesně myslel tím – byl. Beros mu naprosto rozuměl. Kéž by měl sílu se ho zeptat na všechny své otázky. Proč jsou tu? Proč nepovažoval za domov tamten svět? Proč Talniera opustila jeho manželka? A dali se nakonec zase dohromady? A kde ta žena Melie s dcerou vůbec jsou? Proč se tehdy do svého rodného domova vrátil? Provedl něco? Byl to ten důvod, že byl zločinec a oni ho chytili a zavřeli tady? Proto nechtěl, aby někdo věděl, proč z ničeho nic začal navštěvovat tamten svět? A proč vůbec odešel žít z tamtoho krásného místa někam jinam? Ano, to byly otázky, které ho právě v tuho chvíli pálily nejvíc, ale měl jich daleko, daleko víc.
Beros šokovaně pozoroval Merika. Nezapomněl. Od minula věděl, kdo jsem, došlo mu zoufale. Teď už si nemohl nic namlouvat. Bylo navýsost jasné, že si definitivně začal vzpomínat, kým doopravdy je. Hleděl na něj a s pocitem naprosté bezmocnosti mu došlo, že Merik se právě teď ponořil do jedné ze svých ztracených vzpomínek. Byl si už jistý, že na co si dnes vzpomene, po jeho odchodu již více nezapomene. Co teď bude vědět? Promítal si právě v tuto chvíli den, kdy ho zajali? Toužil znát odpověď na svou otázku a zároveň nechtěl slyšet odpověď.
Neznámo odkud se v něm zrodil neurčitý strach, který byl velmi silně posílen, když Merik opět prozřel a zmínil se o Talnierovi. Následně ho polapil do své moci neznámý pocit. Neměl odvahu ho identifikovat.
Proč jsem sem jen chodil? Proč? Zoufale v duchu zaúpěl, a když spatřil, jak Merik znovu otevírá ústa, aby promluvil, nedokázal tu zůstat už ani o vteřinu déle. Okamžitě se, po letmé úvaze kam, přemístil.
Zcela vyčerpaný se zhroutil na zem v pracovně. Dříve, dokud ještě existovala brána světů, by se domů napřímo hravě dostal, teď to však nebylo možné. Naprosto vyvedený z míry zariskoval a přemístil se sem nadvakrát. Mezi jednotlivými přemístěními udělal tu nejkratší pauzu, co šla. Necelé dvě hodiny odpočinku.
Riskoval a ne málo, zoufale si pomyslel a v duchu zaúpěl. Neměl už ani sílu tak učinit nahlas. Sáhl si až na dno svých nynějších sil. Kdyby od této části podzemní říše, jež byl nucen dnes nazývat domovem, byl o něco dál, nepřežil by to. Jen jediný krůček ho dělil od hranice mezi životem a smrtí z magického vyčerpání. Zatraceně, proč riskoval? Mohl si přeci udělat pauzu o dost delší.
Utekl jsem jako nějaký prašivý zbabělec, plísnil se v duchu a pomalu se sunul k nedalekému stolu a židli. Z posledních sil se mu podařilo posadit se. Padající hlavu se už však nepodařilo zastavit. Jen se štěstím stihl dát před sebe ruce, aby se nepraštil o desku pracovního stolu, z něhož se dokumenty, nutné k vyřízení za dobu jeho nepřítomnosti, přímo sypaly.
Jediné, na co teď dokázal myslet, byl spánek. Ten však překvapivě nepřicházel. Touha upadnout do sladkého bezvědomí se každou minutou stupňovala.
Neuplynula ani půlhodina od okamžiku, kdy se tu objevil a ucítil známé zachvění magie.
„Teď ne,“ zúpěl nahlas. Nemusel mít ani dar vidění, aby věděl, co ho čeká. Na poslouchání křiku, nadávek a výčitek své manželky neměl ani v nejmenším chuť, ani náladu. Naneštěstí jejímu příchodu nedokázal nijak zabránit. Mohl jen děkovat tomu, že díky magickému spojení ho náramky na její blížící se magii varovaly pár vteřin před jejím samotným příchodem.
K vlastnímu překvapení v sobě našel dost sil, aby se na židli narovnal. Absolutní nechuť k tomu, co ho každou chvílí čeká, ho vytrhla ze sladkého polospánku, ve kterém se ještě před chvílí velmi spokojeně nacházel.
„Mohu se zeptat, co tu děláš?“ vyštěkla na něj Emoi, jen co se objevila.
„Sedím,“ odvětil jí Beros a čekal na výbuch své ženy. Věděl, že není ve stavu, když je radno ji dráždit, ale nemohl si pomoct.
„V Eltomu se ještě bojuje. Měl si tam zůstat až do konce!“ vztekle vyštěkla.
„Leson padl, pokud víš. Krom jediného se zbývající nedobitá města vzdala. Nebylo třeba tam déle setrvávat. Jorain nemá šanci. Je to jen otázka několika dní, než také padne jako zbytek celého království a dostane se do naší moci,“ klidným hlasem jí vysvětlil důvody svého jednání.
„Královská rodina měla zemřít. Celá! Pokud dobře vím tak Eltonský princ nebyl nalezen,“ rozčíleně mu vyčetla. Berosova klidná tvář jí ještě více vytáčela.
„Podle krále zemřel během bojů o Leson.“
„Nenašli jste jeho tělo!“
„Pravděpodobně ještě před svým pádem stihli provést s tělem prince Illaie rituál rozprášení,“ podotkl Beros. Nad tím jak dobře a rychle je jeho žena informovaná, se poslední dobou radši už nepozastavoval.
„Nebyli nalezeni žádní svědci,“ tvrdohlavě podotkla Emoi rozhodnutá se nenechat jen tak odbýt.
„Záleží, kolik jich bylo a pokud tam byl přítomný jen královský pár a čaroděj, neměli jsme šanci někoho nalézt. Většina jejich čarodějů zemřela krátce poté, co jsme pronikli do města.“
„I tak je tu stále ještě riziko, že žije,“ umíněně trvala na svém.
„Pokud nám král lhal a princ přeci jen žije, je ve věku, kdy ho lze jen s přivřenýma očima pokládat za dospělého. Ke všemu jsem, pro všechny případy, přikázal, aby všichni, kteří byli zajati v paláci, byli odvedení do dolů. A sám jsem se osobně ujistil o tom, že se tak opravdu stane. Pokud princ přeci jen přežil a zamíchal se mezi ně, je právě mimo svou zem. Dříve než dospěje, zlomí ho práce v dole.“
Na chvíli se tím Berosovi povedlo jí úspěšně vzít veškerý vítr z plachet, ale nemělo to dlouhého trvání.
„Nemysli si, že jsme tímto tuto záležitost uzavřeli. Měl jsi nechat všechny z paláce popravit. Přišla jsem však za tebou kvůli něčemu mnohem důležitějšímu,“ vyštěkla na něj a po krátké odmlce pokračovala. „Dostala jsem zprávu, že Holtarské království se přidalo k tomu jejich směšnému spojenectví.“
„Překvapující. Nečekal bych, že něco takového nakonec udělají. Paličatost a hrdost té poloviční trpasličí královny nám do teď hrála celkem dobře do noty,“ zamyslel se nahlas Beros. Tato zpráva ho dost překvapila.
„Nikdy by se tak nestalo, kdyby se do toho nezačala plést má milovaná sestra. Pokud si myslí, že si sem jen tak přijde, rozhlásí, že bohyně naděje je tu a pomůže jim, tak se šeredně přepočítala,“ pronesla Emoi hlasem z něhož vztek a pohrdání přímo čišel.
Aha, tak to je důvod, proč je tak vzteklá. Její plán udržet Aku v nevědomosti na Zansijaku nevyšel, došlo okamžitě Berosovi. V tomto případě jí bylo dobré již více nedráždit. „Potřebuješ, abych ti nějak pomohl?“ trochu neochotně nabídl.
„Dávám ti na starost přesun jednotek. Urychleně zařídíš, aby se naše síly, co možná v nejkratším čase, přesunuli k Minolským jižním hranicím. Ti blázní si myslí, že na ně zaútočíme buď přes sever nebo přes Jitakan. Vůbec jim nedošlo, že by nám Jitakan mohl opravdu pomáhat. Co nejdříve to půjde, chci napadnout jejích síly, které právě přesouvají na jih. Přes Minol je napadneme v Argele do zad. Dříve než se vzpamatují, Jitakan je napadne z jihu. Dostanou se tak do kleští. Dřív než jim přijdou posily ze severu na pomoc, budou rozdrceni.“
„Co Noriala. Pokud vím, stále se snaží tvářit neutrálně. S Jitakanem prý uzavřeli dohodu o neútočení.“
„Budou rozdrceni hned jako další. Stejně tak jako Jitakan. Až udělají, co po nich chceme, budou nám k ničemu.“
„Vůbec se mi nelíbí, že je chceme takto zradit. Ke všemu, pokud pojmou včas nějaké podezření, mohou zhatit všechny naše plány,“ rozmrzele podotkl vlčí bůh. Tento plán se mu naprosto nezamlouval. Kdyby to bylo na něm, udělal by to úplně jinak. Ale to by mu pro jednou musela Emoi trochu naslouchat. A to se bohužel nestávalo moc často.
„To je jeden z důvodů, proč musíme spěchat.“
„To nebude tak jednoduché. Třetina našich sil je stále v Eltonu a druhá je porůznu rozptýlená po celé trpasličí říši.“
„A proto si tam měl zůstat až do konce a co nejvíce to urychlit!“ vyštěkla na něj Emoi.
„Omlouvám se,“ neupřímně jí odvětil Beros v naději, že by se mu ji tak podařilo trochu zchladit. K jeho velké radosti z Emoina obličeje poznal, že se mu tak i částečně povedlo.
„Je mi jedno, jak to uděláš. Máš na to dva měsíce,“ upozornila ho a stejně tak, jak přišla, bez přivítání i bez kousku slova na rozloučenou, se přemístila pryč.
Beros si šťastně oddechl. Byl velice rád, že už to má konečně za sebou. Spokojený výraz v obličeji se mu však velmi rychle rozplynul, jak v něm zatrnulo. Neřekl jsem jí nic o Merikovi, rázem mu došlo. A teď bylo již pozdě tu chybu napravit, i kdyby tak vůbec ve skutečnosti chtěl učinit. Poslední dobou nepřestával šokovat sám sebe. To už bylo podruhé, co něco takového udělal. Což bylo dost zlé. A to nepočítal ani to, že si byl naprosto jistý, že princ Illai žije. Kdyby se tyto dvě věci Emoi dozvěděla, byl by s ním konec. Svou vlastní vinou začal kráčet po velmi tenkém ledě. Od teď si musí začít dávat velký pozor. Bylo mu jasné, že zašel až přespříliš daleko. Stačilo, aby Emoi nabyla jen malého podezření a hned se s ním vypořádá jako se zrádcem. Nechtěl ani pomyslet na to, kam až je ochotná zajít. Emoi ponechala Merika naživu jen díky tomu, že kvůli ráně do hlavy, jež při zajetí utržil, přišel o paměť a zdálo se, že bude tento stav trvalý. Naneštěstí si Merik začal vzpomínat v tu nejméně vhodnou dobu.
Nadešel čas se trochu pojistit. Do teď nepočítal, že by se mu něco takového mohlo hodit, ale dneškem se rapidně měnila situace. Natáhl se k jednomu z šuplíků a pečlivě z něj vše vyndal. Po chvíli zápasení se mu podařilo vypáčit falešné dno. Mohl jen děkovat své prozíravosti, že žádnou ze svých skrýší magicky nezabezpečil ve strachu, že by si toho mohla jedna určitá osoba všimnout. Což se mu právě teď velmi hodilo, jelikož jinak by se právě teď dovnitř vůbec nedostal. Vytáhl pečlivě složený kus pergamenu, který jako jediný na tomto místě ukrýval, a vše vrátil zpátky na své místo.
„Garely!“ zavolal na trpaslíka, který byl pravidelně na stráži u chodu do jeho komnat. A dnes tomu nebylo jinak. Trpaslík, oděný do šedivého pláště strážců, vstoupil dovnitř.
Beros se neubránil malému úšklebku. V duchu ho vždy nazýval otravou v záloze. Garely patřil k jednomu za dvou strážců, kteří zde vždy zůstávali pro všechny případy. Ze začátku měla jeho ochranka pouhé čtyři členy, ale poté, co se občas přemístil a utekl jim, přišli s touto dvojicí v záloze. Od té doby, pokud jim chtěl zmizet, nebylo to rozhodně sem.
„Přejete si, Vznešený?“ uctivě se s menší úklonkou dotázal, a pak se narovnal. Na Garelym bylo vidět, že velmi rád využívá svého práva nemuset před ním klečet a mít sklopenou tvář.
„Sežeň si spolehlivého kováře a společně s ním pro mě v tichosti vyrobte toto,“ pronesl a podal mu složený pergamen.
Trpaslík ho dychtivě přijal a zvědavě se podíval na nákres.
„Ale můj pane, takhle to bude k ničemu,“ šokovaně takřka okamžitě namítl.
„To není tvoje starost. Prostě to udělej. A nikdo krom vás dvou o tom nesmí vědět. Rozumíš? Až to bude hotové, okamžitě mi to přines. Dávám ti na to dva týdny. A teď odejdi,“ odbyl ho Beros a vyhodil ho ze své pracovny.
Tajně doufal, že to ten trpaslík, jenž se považuje za jeho strážce, opravdu neprozradí a Emoi se nic nedozví. Teď mu šlo o všechno a děsilo ho, že už nemohl couvnout. Vybral si cestu, kterou nečekal, a o které nikdy nepředpokládal, že by po ní mohl kráčet. Právě Garelymu svěřil klíč k jeho budoucnosti a životu. Naneštěstí si to ten trpaslík ani neuvědomoval.
Jeho pohled se stočil dolů na manželské náramky. Pomalu začínal chápat, proč je Emoi ukrývá trvale pod nátepníky. Dlouhé rukávy, jež měly na koncích všité kaničky, vytáhl nahoru přes náramky a pečlivě je zavázal. Jen doufal, že si Emoi buse myslet, že si to u ní chce udobřit a tak dělá to, co po něm už takovou dobu chce, a ne, že má k tomu zdaleka jiný důvod.
Opatrně se zkusmo postavil a s potěšením zjistil, že se již dokáže vcelku dobře udržet na nohách. Pak se pozvolna vydal do své ložnice.