Kapitola 5 – Jednání
Dveře se trochu pootevřely. Do místnosti nakoukla hlava mladičké komorné.
„Výsosti, už jsou na cestě. Za chvíli tu budou,“ špitla a lehounce za sebou opět zavřela.
Aka si nervózně poupravila sněhově bílé šaty, do nichž byla neochotně oděna. Služebným, jež ještě před snídaní dostaly za úkol jí do toho navléci, nemohla odepřít jejich odvahu, s níž se této povinnosti zhostily. V první chvíli, když spatřila bílé roucho, které si přinesly s sebou, se bez váhání odmítla do něho navléci. Ale velmi rychle jí došlo, do jaké nelichotivé situace se tyto ženy dostaly. Příkazy prince Aleka nemohly jen tak ignorovat. Když viděla, s jakým strachem ve tvářích se jí pokoušely přesvědčit, aby si to rozmyslela, podvolila se. Vítězství jím však nedala jen tak zadarmo. Ještě několik minut je nechala se snažit, než svolila, aby jí do toho převlékly. Na snídani pak šla s velmi špatnou náladou, která se však nečekaně vytratila, když spatřila svého manžela navlečeného do šatstva téže barvy.
Měl na sobě bílé kalhoty a košili. I upnutý, propínací plášť sahající až na zem se širokými, dlouhými rukávy byl též stejně sněhově bílý. Ani u něj jeho boty svou barvou nijak nevybočovaly. V Lorikových očích se vztekle blýskalo. Škodolibá radost, že v tom není sama, pomohla Ace se trochu uklidnit.
Po Alekově příchodu do jídelny v místnosti panovala napjatá atmosféra. Při jídle nepadlo jediné slovo. Nikdo se neodvážil raději ani promluvit. Až teprve když nadešel čas se přemístit, ticho se prolomilo.
„Synu, co tu děláš?“ Podivil se král v doprovodu své manželky okamžitě, co vstoupil do salónu.
Aku svými slovy vytrhl ze zamyšlení.
Alek zcela ignoroval otázku svého otce a otočil se za Akou. „Vznešená, je mi velkou ctí Vám představit svého otce krále Matiana IV. a svou matku královnu Eleonoru.“
„Těší mě, že Vás poznávám,“ zkonstatovala bohyně naděje a podala ruku Minojskému vládci.
„Otče, matko, je mi ctí Vám představit Vznešenou bohyni naděje Aku, dceru Talniera, boha lesů, a Melie, bohyně počasí,“ pokračoval plynule dál Alek.
„Je pro mě velkou poctou se s někým jako jste vy střetnout,“ přivítal jí překvapeně král, a aniž by se jeho rty skutečně dotkly Akyny kůže, políbil hřbet její ruku s malou úklonkou.
Aka samým zaskočením málem nahlas zalapala po dechu.
„Vznešená se uvolila nám pomoci přesvědčit královnu Maeru, aby se přidala do našeho spojenectví,“ odpověděl opožděně princ na otázku svého otce.
„Pokud nepomůže umoudřit Maeru ani vaše přítomnost, není způsobu, jak bychom ji mohli přesvědčit,“ upřímně pronesl vládce Minolta. „Následujte mě prosím. Jednání by mělo začít každou chvíli.“
Aka se mírně pousmála a naznačila rukou, aby jí vedl. Ještě než opustila místnost, ohlédla se za Alekem.
„Jsi neuvěřitelně podobný svému otci. Nečekala jsem, že po své matce budeš mít jen elfí rysy. Ona je půl elfa?“ zvědavě špitla.
„Ano,“ odvětil obratem stejně tichým hlasem Alek. „Upřímně s tou podobou, nejsi jediná, koho to tak překvapilo. Už několik lidí proneslo, že bez těch elfích uší vypadám jako on za mlada. Kdybys viděla obrazy mých předků, povšimla by sis, že určité rysy se v naší rodině dědí celé generace.“
„Až k Soře,“ dodala Aka pohotově a potvrdila si tím některé ze svých včerejších domněnek.
Alek lehce přikývl.
Celý průvod se zastavil až u sálu, kde se mělo jednání odehrát.
„Připravená?“ starostlivě se zeptal Lorik Aky tichým hlasem.
„Doufám…,“ přiznala. Chtěla říct i ještě něco dalšího, ale k tomu už nedostala příležitost. Dveře se otevřely. V místnosti postával hlouček zhruba deseti lidí. V čele stolu umístěného uprostřed místnosti seděla menší žena. Jen co je spatřila, zprudka se postavila.
„Jdete pozdě, králi Matiane,“ vztekle vyštěkla rudovlasá žena, která byla jen nepatrně vyšší než Sirai. Dalším znakem jejího smíšeného původu byla krom vzrůstu i nepřítomnost vousů, které rostly jen dospělým trpaslicím čisté krve.
„Omluvám se Vám za malé zpoždění, královno Maero, ale musel jsem přivítat nečekaného hosta,“ mile s úsměvem oznámil Matian a obrátil se k Ace. „Vznešená, představuji Vám královnu Holtaru Maeru.“
Jmenovaná na ni překvapeně pohlédla. Bouře emocí v její tváři ustala. Červeň v jejím obličeji vystřídala bílá barva.
„Královno Maero,“ pokračoval plynule dál vládce Minoltského království. „Je mi ctí Vám představit Vznešenou bohyni Aku dceru Talniera a Melie.“
„Ráda Vás poznávám,“ pronesla jako první Aka a podala jí ruku.
Maera na vteřinu ztuhla, pak se ale rychle vzpamatovala a letmo jí políbila ruku. Díky značnému rozdílu jejich výšek se nemusela vůbec sklánět a nevypadalo to, že by něco takového měla vůbec v úmyslu.
Aka se pro sebe v duchu škodolibě usmála a aniž by jakkoliv zaváhala, usadila se jako první ke stolu na místo, jež ještě před chvíli patřilo Holtarské králově.
Lorik pohotově zareagoval a posadila se naproti ní.
Král Matian naznačil vládkyni sousední země, aby zaujala místo zprava od Aky a sám pomohl své ženě se usadit. Teprve poté obsadil prázdnou židli po levém boku Vznešené. Ostatní přítomní si rychle posedali na zbylá místa.
„Jistě tušíte, proč jsem přišla,“ ujala se slova Aka a prohlédla si tváře přítomných. „Má sestra, bohyně Tremoi, začala jednat. Tady díky přítomné vrchní mistryni magie Minojského království paní Soře a jejímu daru dnes víme, co se před pár dny v Lesonu, hlavním městě Eltonského království, odehrálo. Po velkém úsilí se jí podařilo dnes k ránu na krátký okamžik spatřit velmi početnou trpasličí armádu obléhající město, ve kterém byl přítomen i sám král země. Přesila trpaslíků byla nepřehlédnutelná. Pokud Leson nepadl, odehraje se tak ve velmi blízké době. A s ním prohraje tuto válku i celý Elton.“ Aka udělala malou pauzu.
Alek se tvářil šokovaně. Vůbec neočekával, že by mu mohla Sora něco takového zatajit, obzvláště když se viděli již u snídaně. Král Matian se snažil tvářit klidně a nezúčastněně, ale stejně jako Maera se mu to moc nezdařilo. Jediný, kdo si dokázal uchovat ledovou masku krom Sory, byl Lorik.
Aka jim nedala čas na vzpamatování a začala mluvit dál. „Trpaslíci jsou jednotní a plně věří tomu, co dělají. Pokud nechceme skončit stejně jako Elton, musíme se spojit. Jen tak budou sily vyrovnané a my budeme mít šanci vyhrát. Elton je pro nás varováním toho, co se brzy může stát nám. Dostihl ho osud obdobný Matijskému království. Jistě víte, co se této zemi stalo?
Byla to právě má sestra, kdo tehdy vypustil achanmory a poslal tak Matii do temnot. Achanmory jsme tehdy dokázali porazit jen díky tomu, že jsme byli jednotní. I draci, jež za normálních okolností nikdy nezasahují, bojovali po našem boku. Bez nich bychom nikdy nedokázali zvítězit. Stejně tak i teď nemůžeme vyhrát, pokud nám Holtar nepomůže. Každý sám za sebe v této válce nezmůže nic. Ale dohromady zvládneme mnohé.
Na malý okamžik zapomeňme na sváry, jež nás rozdělují, a sjednoťme se. Povedu vás, budete-li si to přát. Slibuji, že udělám vše pro to, aby i tentokrát byla má sestra poražena.“ Akyn hlas opět na chvíli utichl. Nikdo se neodvážil promluvit. „Vše závisí jen na Vás, královno Maero. Právě na vašich rukách leží celý osud Sarmatu a lidí, kteří v něm žijí. Zvládnu mnohé, ale nemohu vše vybojovat sama. Trpaslíci jsou vynikající válečníci. Jen Holtarští vojáci se dokáží v přímém boji trpaslíkům vyrovnat a předčit je,“ domluvila tichým hlasem a přistrčila ke královně svazek papírů.
Oči Holtarské královny se stočily ke smlouvě o válečné spolupráci, kterou už nespočetněkrát odmítla podepsat. Váhala.
„Jak jsem již jednou řekla, záleží jen na Vás.“ Hřejivý hlas byl pryč. Tentokráte pomalu křičela. Zprudka se postavila. „Nebudu se stavět své sestře do cesty, pokud nemám sebemenší šanci vyhrát. A když ke všemu o mou pomoc evidentně nikdo nestojí,“ výhružně dodala a vydala se k odchodu.
„Zůstaň tu Loriku,“ telepaticky pronesla ke svému muži, když postřehla, že se ji chystá následovat.
Starý čaroděj nepatrně přikývl a zůstal sedět.
Důstojným, hrdým krokem opustila místnost.
„Doufám, že to divadlo zabralo,“ pomyslela si, jen co se za ní bezpečně zavřeli dveře, o které se s malým vydechnutím opřela. Překvapivě nemusela dlouho váhat nad tím, co dál. Bez jakéhokoliv zdržování se vydala okamžitě převléknout. Mít na sobě zpátky kalhoty byl dobrý pocit, ale nestačilo to, aby se uklidnila. Potřebovala se trochu vybít.
Opustila přepychově vybavené komnaty, ve kterých ji ubytovali, a zamířila k vojákovi stojícímu na chodbě nedaleko od jejích pokojů.
„Mohl byste mi prosím sehnat jednoruční meč?“ požádala ho.
Voják se na ní podíval, jeho oči byly plné šoku. Neschopen jediného slova přikývl a rychle odeběhl. Za pár minut se vrátil s nablýskanou zbraní a roztřesenou rukou jí ji podal.
„Dobře vyvážený,“ uznale pronesla, když meč v ruce zkusmo protočila.
„Chcete, abych Vám sehnal mistra?“ chraptivým hlasem se jí zeptal strážný.
„Není třeba. Děkuji za pomoc a Vaší ochotu,“ rozloučila se a vřele se na něj usmála.
Muže to však ani zdaleka neuklidnilo. Trochu rezignovaně tedy rychlým krokem opustila chodbu. Sama nevěděla, co jí to popadlo. Od doby svého mládí meč v ruce ani jednou nedržela. Dobře si sice pamatovala, jak s ním zacházet, ale nepochybovala, že za ta dlouhá staletí veškerý svůj um už dávno ztratila. Pro jistotu, aby nebyla středem nechtěné pozornosti zamířila místo na nádvoří rovnou na nejvzdálenější konec přilehlých zahrad. S veškerou svou vervou a elánem započala své cvičení. Po pár prvních neobratných pokusech se pomalu začala zlepšovat a sžívat se s touto zbraní. Dávno ztracené návyky ač trochu neochotně vyplouvaly na povrch.
Čas přestal být důležitý. Jednání odehrávající se uvnitř Gorkského zámku jí vůbec nepřišlo na mysl.
„Ach, tady jste. Už jsem si pomalu začínal myslet, že Vás nenajdu,“ zaslechla nečekaně promluvit hlas za jejími zády. Zaskočeně se s trhnutím otočila. Měla co dělat, aby na příchozího rovnou nenamířila zbraň, již svírala pevně v ruce.
„Princi Aleku, potřebuješ něco?“ vydechla.
„Nic důležitého,“ obratem jí ujistil. „Jednání pro dnešek skončilo. Jen jsem Vás přišel informovat o výsledku.“
„Stalo se něco významného?“ zajímala se okamžitě. Žaludek jí sevřela mírná nervozita.
„Pár minut poté, co jste odešla, královna Maera podepsala dohodu o spolupráci. Bez Vaší značné pomoci by se tak nikdy nestalo.“
„Myslím, že i bez mé přítomnosti by si to časem sama rozmyslela,“ zapochybovala.
„To už by však mohlo být až příliš pozdě,“ podotkl vážným hlasem princ.
Aka lehce přikývla. „Chcete se přidat?“
„Dávám přednost jiným zbraním,“ odmítl jí Alek s úsměvem.
Bohyně naděje se na něj zvědavě podívala.
„Předvedu Vám ji, ale až poté, co Vám povím, na čem jsme se ujednali. Jestli tedy i poté Vás to bude stále zajímat.“
„Máte v úmyslu mě dlouho napínat, princi Aleku?“ dotázala se ho s hranou vážností a posadila se.
Alek se tiše rozesmál a usadil se vedle ní do trávy. „Malá odplata za to, že si odešla, a nás si tam nechala trpět,“ pronesl žertem a nenápadně pohlédl na ženu usazenou vedle sebe. Její reakce ho trochu překvapila. Sklonila mírně hlavu k meči, jež stále svírala v ruce, a několikrát ho zlehka nechala v dlani protočit.
„Co myslíš? Bude mít tvůj otec radost, když zjistí, že má na místo jednoho syna, syny dva?“ s úšklebkem se ho zeptala.
„Nevím, ale můžeme to zjistit,“ zvesela ji popíchl. Rozjařený hlas však okamžitě následovalo mírné povzdechnutí. „Zpátky k trpaslíkům,“ dodal a po krátké pauze pokračoval dál. „Podle několika návrhů, jak bychom se měli za daných okolností zachovat. Myšlenka, že zatajíme podepsání smlouvy s Holtarem, byla rychle zamítnuta. V případě útoku na Holtar by jen stěží šlo skrýt dostatečně velké množství spojeneckých vojáků na to, aby to trpaslíky dokázalo zaskočit. Ke všemu není ani jisté, že zaútočí na severu.
Jitakan má obdobně jako Holtar početnou menšinu trpaslíků a polovičních. Nedá se s jistotou říci, kterou z těchto zemí si vyberou jako svůj první cíl. Též je možné, že vzhledem k velké vzdálenosti těchto zemí od sebe, zaútočí zároveň na obě. Šance, že by nás napadli někde jinde je minimální. Proto své síly budeme muset rozdělit mezi severem a jihem.
Dále se diskutovalo o tom, zda-li bychom neměli zaútočit sami dřív, než přesunou všechny své síly z Estolie. Ale tento čin by byl přespříliš riskantní. Nevíme, kolik mužů nechali zde. Neznáme ani přesná čísla, jak je početná jejich armáda. Vše, co máme, jsou jen pouhé odhady a spekulace. Ke všemu boj uvnitř hor je pro ně velkou výhodou. Při boji v tunelech bychom byli ve značné nevýhodě. Útok tedy není dobrým řešením, ale čekání také ne.
Na tomto bodě se diskuze dlouho zasekla. Východisko našel až Lorik, který nečekaně ke stolu přizval vašeho trpasličího průvodce, který všem následně ukázal mapy, jež vlastní. Netuším, kde je vzal, ale jsou opravdu unikátní. Na mapách jsou vyznačené horské stesky, o kterých jsme neměli doposud ani tušení, a také, co je hlavní, únikové tunely na povrch u všech trpasličích měst.
Tohoto nešlo nevyužít. Dospěli jsme k rozhodnutí, že naše síly rozdělíme zhruba na třetiny. Část pošleme na jih do Argeli. Třetinu na sever odkud je to do Holtaru z hor přes Minoltské území nejblíže a zbývající muži, ty nejlepší z nejlepších, zaútočí.
Budeme se pohybovat na povrchu. Trpaslíci nemají na rozdíl od nás k dispozici koně, takže jim můžeme snadno uniknout a přepadávat tak jejich města v hlouby jejich země. Něco takového nebudou čekat a dříve než se vzpamatují, budeme zase pryč a napadneme je někde jinde. Své vojáky jen stěží budou moci včas přesouvat. Pokud budou chtít proti nám zabezpečit všechna svá města, musí své muže rozdělit. Čehož bychom okamžitě využili a zaútočili i zbývajícími silami. Pokud se nerozdělí, mohlo by se nám podařit obstojně narušit jejich zásobování. Také podle toho trpaslíka, Sirai se myslím jmenuje, by se nám mohlo zdařit získat mezi některými trpaslíky podporu. Podle něj ne všichni souhlasí s tím, co se v horách odehrává. Většina nečistokrevných spolupracuje jen proto, aby si zachránili život. Pokud je to pravda, nejsou tak jednotní, jak jsme si doposud mysleli.“
„Kdo tento útok povede? Dohodli jste se již na tom?“ zeptala se Aka, aniž by se na prince podívala.
„Já a Sora půjde se mnou,“ odpověděl obratem nesmlouvavým hlasem v obavě, že by se mu to i ona snažila rozmluvit.
„Půjdu s Lorikem s tebou. Tak budeme nejvíce užiteční. Tam někde uvnitř hor je Emoi. Pokusí se nás zastavit,“ oznámila i Aka nesmlouvavě.
„Jsem si toho vědom. Zhruba za šest týdnů bychom mohli být připraveni. Následující dva týdny zůstaneme zde a vše pečlivě naplánujme. Pak vyrazíme k hranicím na místo, kde se vojáci budou před útokem shromažďovat a připravovat se,“ odvětil a postavil se. Vážná maska zmizela. V očích se mu zablýskalo. „Máš ještě zájem vidět, s čím bojuji?“
„Předveď se,“ vyzvala ho s úsměvem.
Alek natáhl ruku před sebe a v tom okamžiku se mu v ní objevila dva metry dlouhá tyč. Na koncích v délce patnácti centimetrů byla pobyta masivními kovovými plátky. Uprostřed byla dvě kožená madla na ruce vzdálená do sebe v šíři ramen. Z těchto kožených úchopů vyselo několik desítek tenkých kožených třiceticentimetrových pásků. Na jedné straně každého z nich byla řada malých kovových destiček.
Slabý vítr rozvlnil kožené pásky. Kovové destičky začaly do sebe lehce narážet. Zvuk, který se tak začal šířit, šel připodobnit k malé zvonkohře.
„Říká se jí mágova hůl. Je vyrobena z elfího dřeva. Zde na Sarmatu je mezi mocnými válečnými čaroději velmi oblíbená,“ hrdým hlasem představoval princ zbraň, kterou pevně svíral v ruce.
Aku mírně zaskočil výraz elfí dřevo, ale v zápětí jí došlo, co je tím přesně míněno. Gigantické stromy rostoucí pouze v elfí říši měly sice své jméno, ale to bylo pro svou komplikovanost z elfího jazyka do lidského nemožné přeložit. Tudíž si lidé evidentně vymysleli vlastní název pro dřevo pocházející z těchto pro elfi posvátných stromů.
„Koukej. Předvedu ti, co vše tato hůl dokáže,“ pokračoval dál Alek a naznačil jí, aby poodstoupila, pak hůl pevně uchopil oběma rukama a jeden její konec namířil na hladinu nedalekého malého rybníčka.
Aka ucítila lehký závan magie. Na konci hole se objevila menší ohnivá koule, která prudce odlétla a dopadla na vodní hladinu. V místě dopadu se zaškvířilo a k nebi se vznesl obláček páry.
„Elfí dřevo v sobě nese dar živlů. Díky tomu je toto dřevo tak unikátní. Což je jeden z důvodů, proč si ho elfové tak stráží. Žádný jiný strom nemá v sobě tolik magie jako tento. Pro kohokoliv, kdo umí používat magii pouho myšlenkou, je tato zbraň v boji velkou výhodou. Obzvláště v případě magie ohně.“
„Magie, která v gigantických stromech dřívá, jsem si vědoma, ale musím přiznat, že až do této chvíle jsem netušila, kam až sahá jeho dar v případě ohně,“ zadumaně přiznala bohyně naděje. Použití magie ohně bez nutnosti ohnivých kamenů bylo více než zajímavé. Ani se moc nedivila, že se elfové něco takového snaží před kýmkoliv utajit. Sama pro sebe se musela trochu pousmát. Na mysl jí stanula vzpomínka, jak se v dobách studia Lorikovi podařilo jeden gigantický strom podpálit. Tehdy jí to moc nepřekvapilo, ovšem to netušila o jejich odolnosti vůči ohni. Lorik tehdy musel nevědomky použít více magie, než sám zamýšlel. Jinak by se mu něco takového zajisté nepodařilo. Možná proto elfí rada nevěřila tomu, že vše byla jen nešťastná shoda okolností.
Aku ze zamyšlení vytáhlo jemné zachvění země. S překvapením pohlédla do princovy tváře. Ten se mírně pousmál a znovu mágovou holí zlehka ťukl do země pod sebou. Ta se okamžitě obdobně jako vodní hladina rozvlnila.
„Krom magie živlů tato zbraň zvládá mnohem víc. Stačí jen trocha fantasie,“ informoval dál Alek a v zápětí druhý konec hole přeměnil na píku. Po protočení hole do vodorovné polohy, tak učinil i s jejím druhým koncem. Po kratičké pauze, pak dlouhé ostří vytvořené z kovových destiček, jimiž bylo dřevo na svých koncích pobito, začal přeměňovat dál do jiných rozličných tvarů. Když do všeho zapojil kožené pásky visící z rukojetí, Aku tím už nemohl překvapit. Nejprve z nich vytvořil malé kryty pro ruce, pak dva malé štíty a na konec jeden velký. Čím Aku však překvapit dokázal, bylo, když z nenadání rozdělil hůl na dvě půlky, které následně přeměnil na dva krátké meče, s nimiž předvedl několik rychlých výpadů. Pak hlavice mečů přiblížil zpátky k sobě a nechal je srůst do sebe. Na chvíli jílce mečů trochu rozšířil a takto upravenou zbraň okolo sebe rychle protočil. Posléze vše ukončil přeměnou hole do její původní podoby.
„Chceš si to také vyzkoušet?“ nabídl. Dříve než však stihla Aka odpovědět, bojovou hůl po ní hodil.
Stále mladě vypadající žena jí jednou rukou bez zaváhání chytila. „Zajisté. Myslím, že už vím, jak zde následující dva týdny využiji. Doufám, že máš ještě jednou,“ odpověděla mu se škodolibým úsměvem.
„Kvůli tomu, že se elfové jen velmi neochotně loučí byť i jen s malým kouskem tohoto posvátného dřeva, je tato zbrň velmi vzácná. Její vysokou cenu také nemálo ovlivňuje i její obtížná výroba. Ale přese všechno a shodou všech okolností se v otcově zbrojnici ještě jedna přebytečná mágova hůl zajisté najde,“ odvětil jí nevinný hlasem.
Aka se tiše rozesmála a po krátkém soustředění se jí podařilo přemístit k nim další hůl z Yotské zbrojnice.
„Myslím, že by se mi hodil nějaký učitel?“ rádoby nahlas zauvažovala.
„Bude mi ctí, Vznešená,“ odpověděl jí s mírnou úklonkou. Své oči však k zemi nesklopil. Což se v zápětí ukázalo, jako dobré rozhodnutí. Jen díky tomu, že se rozhodl zůstat ve střehu, se mu podařilo na poslední chvíli uskočit ohnivé kouli, jež letěla jeho směrem hned poté, co domluvil. Nebyl překvapený. Počítal s něčím takovým, obzvláště když si troufale dovolil do někoho v jejím postavení trochu rýpnout.
Bohyně naděje se na něj zářivě usmála. „Brzy se budu muset vrátit zpátky ke svému manželovi, takže dnes nám už moc času nazbyt nezbývá,“ vysvětlila obratem rádoby omluvně.
„Zajisté,“ přitakal Alek a její útok jí vrátil. Rozhodně jí nehodlal být nic dlužen a musel si pro sebe přiznat, že jí moc nešetřil. Aka se však překvapivě poměrně dobře držela a vzhledem k tomu, že tuto zbraň držela v ruce poprvé, vzbudila v něm veliký obdiv.
„Zase zítra?“ zeptala se ho po chvíli trochu starostlivě a stáhla se trochu do zadu, aby bylo více patrné, že již nemá v úmyslu útočit.
„Zde?“ zeptal se jí na místo odpovědi.
Aka mírně přikývla.
„Budete se účastnit zítřejšího jednání?“ zvědavě se jí dotázal.
„Myslím, že ano. Počítám s tím, že se s Lorikem budeme každý den střídat,“ neochotně připustila. Už teď se na to netěšila. Měla dost jasnou představu, co jí druhý den čeká.
„Tak tedy zítra,“ ujistil ji Alek a s mírným zaskočením sledoval, jak se bohyně naděje místo odchodu do zámku přímo přemístila.