Kapitola 3 – Sirai

 

Pás pevniny rýsující se v dáli na obzoru se postupně rozšířil. Aka se starostlivě ohlédla za sebe. Lorik už neměl sílu již více skrývat únavu způsobenou velmi náročnou cestou, která se pomalu začala chýlit ke svému konci. Strnule seděl v sedle. Oči měl toužebně upřené dopředu. Ač ani Aka sama nechtěla let zbytečně prodlužovat, bylo jí jasné, že Lorik nemá v sobě dostatek síly pokračovat po přistání okamžitě dál v jejich pouti pěšky. Vybrala ve svých vzpomínkách obraz pláže ležící poblíž Enedasu a ukázala ho dračímu samci. Ten vzápětí stočil svůj směr na sever. Čarodějovi se v očích odráželo čiré zoufalství, když se změnil směr jejich letu a pevnina se přestala přibližovat k nim.

Letěli zhruba půl hodiny, když se pod nimi objevila první rybářská loďka s vyděšeným rybářem. Počet lodí houpajících se na mořské hladině se postupně zvyšoval. Brzy bylo možné rozeznat město na pobřeží, k němuž se postupně přibližovali. Ve chvíli, kdy je od prvních lidských obydlí dělil jen malý lesík, dračice se prudce po křídle stočila doprava a zamířila k blízké louce, kde vzápětí přistála. Samec jí v těsném závěsu následoval.

„Počkej na mě. Pomůžu ti dostat se dolů!“ Zavolala na Lorika, ale zbytečně.

Jen co se dračice dotkla země, neztrácel čas a sklouznul se po jejím hřbetě dolů. Následně došlo k nevyhnutelnému. V okamžiku, kdy přenesl svou váhu do svých znavených nohou, podlomila se mu kolena. Naprázdno marně máchl rukou ve snaze se něčeho zachytit a sesunul se k zemi. Dříve, než se Ace podařilo k němu dostat, na druhý pokus se vrávoravě postavil.

„Na dračí hřbet už mě nikdo a za žádných okolností nedostane. Jeden zážitek za život mi stačí,“ pronesl kysele Lorik a vynaložil veškerou svou zbylou energii do snahy, dostat se od dvojice draků co nejdál.

„Já jsem tě upozorňovala, že si své nadšení velmi rychle rozmyslíš,“ podotkla Aka a jen silou vůle spolkla větu, že může být rád, protože dopadl ještě dobře ve srovnání s tím, jak skončil, když se s ním v dětství s Akoi vznesl. Sice na něj měla vztek, že na ní nepočkal a nenechal si pomoci, ale až tolik jedovatá kvůli tomu být nechtěla.

„Počkej chvíli. Přebalím věci a odsedlám draky,“ trochu rozladěně zvolala při pohledu na Lorika mizícího ve stínu prvních stromů. Ten se jen velmi neochotně zastavil a u nejbližšího stromu se usadil do vlhké trávy.

Ve chvíli, kdy byli draci zbaveni veškeré své zátěže, na nic nečekali a vznesli se. Po pár minutách se proměnili jen na dva tmavé body letící nad mořem.

I přesto, že město nebylo od nich až natolik vzdáleno, cesta k němu trvala několikanásobně déle, než-li by tomu bylo za jiných okolností. Lorik zeslábl. Nohy ho přestaly pořádně nést. Jen velmi neochotně připustil, aby ho Aka podpírala pod rameny a část jeho váhy tím přenesla na sebe.

„Zbytek zvládnu sám,“ odhodlaně pronesl Lorik, když za soumraku minuli několik prvních obydlí.

„Jsi si jistý?“ trochu nedůvěřivě se ho Aka zeptala a stáhla rukou, kterou ho podpírala.

„Ten kousek do hostince zvládnu,“ zarputile odvětil a vydal se za hlukem, který se šířil z blízké ulice. Ušel pár metrů, zahnul za roh a ztuhnul.

V půli ulice, kde stál malý zašlý hostinec, se rozlétly dveře, jimiž byl v zápětí velmi nešetrným způsobem vyhozen trpaslík dvěma urostlými muži, kteří byli těsně následováni hloučkem přihlížejících.

„Už jednou jsem ti říkal, že takové jako jsi ty, tady neobsluhujeme!“ zakřičel vztekle jeden z mužů. „To bylo naposledy, co ses o něco takového pokusil. Dáme ti lekci, na kterou v životě nezapomeneš,“ dodal výhružným hlasem a za mohutného povzbuzování přihlížejících se vydal k trpaslíkovi, který nehybně ležel na místě, kam dopadl. Očima rozšířenýma hrůzou pozoroval skupinku lidí, jež se k němu pomalu blížila.

„To by stačilo!“ zakřičela Aka, která se vzpamatovala jako první.

Několik párů očí se točilo jejich směrem.

„Co chcete milovníci trpaslíků? Snad si nemyslíte, že se lekneme nějakého starce a dívky?“ jízlivě k nim pronesl jeden s přítomných a spolu s několika dalšími muži se rozesmál.

Lorikovi se vzteky zablýskalo v očích.

„Možná jsem starý, ale ne bezmocný,“ pronesl nečekaně klidným hlasem. Uvolnil trochu magie a nenápadně pohnul pravou rukou. Ohnivé kameny skryté v rukávu do sebe pomalu vrazily a vytvořily několik menších jisker. „Ohnivé střely,“ tiše zašeptal.

Šest ohnivých malých koulí se rozlétlo k rozesmáté skupince lidí, jež se okamžitě rozprchla. Smích rychle vystřídaly zděšené výkřiky. Ani jediná ze střel neminula svůj cíl. Oblečení šestice zasažených mužů na několika místech vzplálo menším neuhasitelným plamenem. Aka pár vteřin vyčkala, a pak teprve pomocí magie ukryté v dračí slze, která se jí už od mládí houpala na krku, uhasila oheň vodou z několika blízkých louží.

„Ještě jednou vztáhnete ruku na toho trpaslíka a já vám garantuji, že pak vás už nic nezachrání před naším hněvem a naší magií,“ temným hlasem pronesla Aka. Lorik se lehounce pousmál.

Všichni přítomní souhlasně zahučeli a rozprchli se. Jen málokterý z nich se vrátil zpátky do hostince.

Aka přistoupila k blonďatému trpaslíkovi, který stále překvapeně seděl na zemi, a oněměle pozoroval své zachránce. Nabídla mu ruku. Ten ji po krátkém zaváhaní přijal a postavil se.

„Děkuji. Jsem vám velmi zavázán,“ pronesl uctivě. „Jmenuji se Sirai,“ představil se po krátké odmlce.

„Aka a toto je můj manžel Lorik,“ odvětila mu a letmo kývla hlavou na čaroděje, jenž se právě postavil po jejím boku.

„Mohu vás pozvat na skelničku? Jako malý vděk za to, co jste pro mě udělali,“ nabídl nesměle Sirai.

„Rádi vaší nabídku přijímáme,“ odpověděla mu s úsměvem Aka.

V okamžiku, kdy vstoupili do nitra hostince, se všichni přítomní za nimi ohlédli. Jejich hlasy se ztlumily na tichý šepot. Nikdo se je nepokusil zastavit, když usedli k jednomu z volných stolů. Hostinský je bez řečí rychle obsloužil. Až teprve po té si jich ostatní hosté přestali všímat a vrátili se zpátky k předchozí činnosti.

„Co to mělo venku znamenat?“ zvědavě se dotázal Lorik.

„To je na dlouhé vyprávění. Vy nejste zdejší, odhaduji-li správně?“ odpověděl mu trochu překvapeně Sirai.

„Právě jsme přicestovali, když tě ti nevychovanci napadli,“ odpověděla trochu neochotně Aka.

Sirai se na ní zkoumavě podíval. „Neříkejte, že jste to právě vy, kdo přiletěli na těch dracích?“

Aka se s otázkou podívala na Lorika. Ten jen lehounce přikývl hlavou.

„Mám pravdu,“ vítězoslavně zavýskal trpaslík. „Jak se vám podařilo přimět draky, abyste na nich mohli letět? A odkud jste přicestovali?“ vyzvídal.

„Požádali jsme je a odpověď na tvou druhou otázku je Zansijal,“ odpověděla mu Aka a se zvědavostí čekala na jeho reakci.

„Ze Zansijalu? Jsem důvěřivý, ale ne naivní. Letět na dracích přes celý Styrionský oceán je zcela nemožné. Lodí to zabere několik měsíců. I drakům musí trvat několik týdnů, než takovouto vzdálenost překonají,“ oponoval rozhodně Sirai.

„Přesněji tři týdny,“ utrousil kysele Lorik.

„Měli jsme několik mezipřistání,“ dodala rychle Aka.

„Nejsem si vědom toho, že by se uprostřed Styrionského oceánu nacházely nějaké ostrovy,“ podotkl trpaslík pochybovačně a nahlas zauvažoval. „ledaže byste si nějaké stvořili, ale to by jen tak nějaký čaroděj nezvládl.“

„Byly to jen malá skaliska,“ pronesla nevinně Aka.

„I tak. Spotřeba magie na opakované vyzdvižení části dna nad vodní hladinu sama o sobě musela být obrovská. A ke všemu jste zároveň museli použít magii na řadu dalších věcí. Především, abyste získali pitnou vodu a nějaké jídlo. Kdybyste si dostatečné množství zásob vzali sebou, pochybuji, že by to draci spolu s vámi všechno unesli. Nechápu, jak se vám podařilo takovouto cestu vůbec přežít. Jen mág by měl dost sil, aby něco takového zvládl,“ trval si na svém Sirai.

„Já jsem čaroděj,“ pronesl Lorik chladně.

Sirai se na něj rychle podíval, a pak se jeho pohled stočil zpátky na Aku. Po chvíli se mu šokem rozšířili oči.

„Vznešená nesmírně se omlouvám, že jsem Vás hned nepoznal,“ vyhrkl. Vstal ze židle a chystal se pokleknout.

„Okamžitě si sedni zpátky na židli a mluv tiše!“ vykřikla překvapeně Aka trochu hlasitěji, než chtěla. Několik lidí v hostinci se podívalo jejich směrem.

Sirai se zasekl v půli pohybu a neochotně se zpátky posadil.

„Žádné klekání a ať tě ani nenapadne mě vícekrát nazvat Vznešenou,“ tiše zasyčela rozezleně Aka a rozhlédla se po hostinci. Okolí jím opět přestalo věnovat svou pozornost.

Blonďatý trpaslík naprázdno polkl a přikývl.

„Ještě jednou se omlouvám za své chování. Vaší matku jsem měl příležitost spatřit jen jednou, když jsem byl malý. A ač jste jí neskutečně podobná, zprvu jsem vás vůbec nepoznal. Musím přiznat, že jsem do této chvíle ani netušil, že bohyně trpaslíků Tremoi má dceru,“ drmolil dál Sirai tlumeným hlasem své omluvy.

„Změna jména se stala ve tvé rodině koníčkem,“ pronesl suše Lorik na adresu své ženy se založenýma rukama na hrudi.

Aka jeho poznámku raději přešla. „Emoi neboli bohyně Tremoi, jak si jí nazval ty, není má matka ale sestra. Od dětství jsem jí neviděla a donedávna jsem neměla ani tušení, kde je. Což je důvod proč jsem tak narychlo s Lorikem přicestovala sem na Sarmatský kontinent. Ráda bych se se svou sestrou setkala dříve, než udělá nějakou hloupost.“

„Nevím, co třesně považujete za hloupost, ale jestli mohu hádat, tak si myslím, že jste přišla trochu pozdě. Kolik toho víte o událostech v posledním tisíciletí na Sarmatu?“ zeptal se nejistým hlasem trpaslík.

„Moc toho není. Převážná část toho pochází ke všemu z období před první boží válkou,“ přiznala upřímně.

„První boží válka?“ zeptal se Sirai zaraženě.

„Slyšel jsi někdy o válce s achanmory?“ ujal se slova Lorik.

„Něco ano. Pokud vím, odehrála se na Zansijalu před devíti staletími a současně s ní proběhlo i několik dalších menších válek.“

„Do všech těchto válek se více či méně bohové zapojili. Většinu z nich měli i oni sami na svědomí. Byla to právě Emoi, kdo pomohl achanmorům prolomit štíty, jež je poutaly k Ostrovu mrtvých, překonat moře, které je dělilo od vytoužené pevniny a následně tím rozpoutat válku. Až s postupem let vyplula některá tajemství na povrch. A i přesto, že se neodhalila celá pravda toho všeho, správně usoudili pojmenovat tyto války pravým jménem – druhou boží válkou. Můžeme být jedině rádi, že skončila nakonec dříve, než se plnou silou rozpoutala jako v minulosti první,“ vyprávěl tichým hlasem Lorik.

„O tom všem jsem doposud neměl ani tušení. A vzhledem k tomu, že bohyně Tremoi byla do všeho zapojena, ani se nedivím, že určití lidé nechtějí, aby se na Sarmatu o pravé podstatě válce s achnamory moc vědělo,“ zauvažoval nahlas trpkým hlasem Sirai. „Jednou bych si rád s vámi o tom všem popovídal, ale zpět k tomu důležitějšímu,“ dodal a natáhl ruku nad prostředek stolu. Tiše si pro sebe něco zašeptal a vzápětí se pod jeho rukou objevil starý, zašlý svitek.

„Jak budu vyprávět, postupně vše pochopíte. Kdyby i tak vám nebylo něco jasné, zastavte mě a já se vám pokusím co nejlépe zodpovědět všechny vaše otázky,“ upozornil trpaslík. Roztáhl pergamen a mapu, jež se ukázala, zatížil třemi nedopitými korbely. „Sarmat je o hodně menší, než zbývající dva kontinenty. Na jeho uzení se nachází jak trpasličí tak i lidská království. Od první boží války se hranice některých z nich znatelně změnily. Dnes se na území horského masivu, jež zabírá takřka polovinu rozlohy Sarmatu, nachází pět trpasličích království. Vezmu-li to od severu, je to – Dolokar, Temok, Siliva, Cuprak a Šerod. Dále se na tomto kontinentě nachází dvě nížiny. V té menší na jihovýchodě leží jediné lidské království Elton. Ač je to lidské království, žije tam hodně elfů. Což je způsobeno poměrně krátkou vzdáleností od západního cípu Talnakského kontinentu. Severozápadní nížina je výrazně větší. Na jejím území se nachází sedm lidských království. Minol, kde se právě nacházíme, je největší království lidí zde na Sarmatu a jako jediné se táhne od hor napříč nížinou až k Styrionskému oceánu Nad ním se nachází Itrem a Holtar, který je druhý největším královstvím v severozápadní nížině. Od nás na jih leží Runul a Argela. A také Noraila s Jitakan, s nimiž Minol nesousedí,“ pronášel pomalu Sirai a jeho prst pomalu putoval po mapě a ukazoval království, o nichž mluvil.

„Sarmat, po němž byl tento kontinent pojmenován, byl od pradávna trpasličím bohem. Vždy nám naslouchal a chránil nás před čaroději a lidmi, jež naše království ohrožovali. Po první boží válce se však začal pozvolna vytrácet. Zprvu občas na naše volání ještě slyšel a přišel nám na pomoc. Postupem let ovšem zmizel nadobro. Čím častěji Sarmat nepřicházel, tím větší nervozita mezi námi panovala. Báli jsme se magie, kterou jsme nemohli ovládat a ani se proti ní bránit.

Velmi elegantním způsobem vyřešili tento nastalý problém trpaslíci pocházející z rodů, které se už po mnoho generací živili obchodem. Začali své potomky svazovat s čaroději. Což se ukázalo jako velmi výhodné už z několika důvodů. Zaprvé – čarodějové a čarodějky druhého magického stupně mají přibližně stejnou délku života jako mi. Zadruhé – potomci čarodějů a trpaslíků mají většinou dar magie po svém lidském rodiči a obvykle podobu po svém trpasličím rodiči. Zatřetí – je takto domluvené manželství z obchodního hlediska velmi výhodný krok, pokud magicky nadaná osoba pochází též z obchodní rodiny.

Trpaslíci takto získali nejenom magicky nadané potomky, ale také velmi dobrý odbyt svého zboží v královstvích ležících mimo hory a obráceně. Lidé provázaní přes rodinu s trpaslíky získali možnost prodávat v trpasličích městech či v nich dokonce žít. Což do té doby nebylo možné. Také si též zajistili pokračování rodinné tradice obchodu. Do té doby většina čarodějů narozených v obchodních rodinách dělala všechno možné, ale ne to co by si rodiče přáli.

Postupem let se staly sňatky mezi lidmi a trpaslíky zcela běžné a spousta lidských a trpaslíků měla tak alespoň jednoho člena své rodiny jiné národnosti. Staletí, jež přišla, byla pro obchod velmi příznivá. Ti, jež se živili obchodem, bohatli a jejich postavení ve společnosti stoupalo. Časem se začalo stávat i běžné, že potomci rodin propojených s lidmi měli magické nadání, ač ani jediný z jejich rodičů nebyli přímo lidští čarodějové.

Ač by se mohlo zdát, že by díky tomu měli být všechny strany zcela spokojené, ani zdaleka tomu tak nebylo. Z řad čistokrevných trpasličích šlechtických rodů, jež se stále odmítali vzdát tradice čistoty krve, se čím dál tím více ozývaly pobouřené hlasy nad nastalou situací. A není se co divit. Velmi rychle přicházeli o svou moc, postavení a peníze. Především proto, že nikdo z členů jejich rodin neovládal magii. Ale ať se snažili jakkoliv, nikdo si toho moc nevšímal.

Vše se začalo obracet na jejich stranu před osmi staletími. V době, kdy se tu z ničeho nic objevila bohyně Trermoi. Naslibovala mnohé, ale tím čím si získala přízeň čistokrevných rodů, byl její slib, že na rozdíl od boha Sarmata nikdy neodejde a vždy tu pro nás bude a nepřestane nás chránit. Postupně sílila a řady jejích věřících se rychle rozšiřovaly. Čím pevnější postavení měla, tím se plynule zhoršovala situace a přístup ostatních k polokrevným.

Ze začátku život ztěžovalo polokrevným jen několik zákonů týkajících se převážně obchodu, ale s postupem let se vše zhoršovalo. Zákony začaly brát postupně polokrevným i některá práva.

Vše vygradovalo před necelými třemi sty lety, kdy byl ve všech trpasličích královstvích vyhlášen zákon, jež zakazoval sňatky mezi trpaslíky a lidmi a dokonce i elfy, přestože počet takovýchto sňatků nebyl za celou historii vyšší, než počet prstů na jedné ruce. Můj dědeček z tátovy strany byl tehdy jeden z posledních, který se stihl oženit s lidskou čarodějkou. Zprvu vypadalo, že to vše skončí s tímto diskriminačním zákonem, ale nebylo tomu tak. Byl to pouhý začátek.

Před osmdesáti sedmi lety byl zakázán vstup lidí na území trpaslíků. Do té doby byl sice pohyb lidí na našem území určitým způsobem omezován, ale stále byl za jistých okolností možný. Tímto zákonem se však brány trpasličích měst neprodyšně zavřely pro všechny, kdo neměl čistou krev. Součástí tohoto zákona byla i část, jež vzala polokrevným právo volného pohybu a možnost uzavírat manželství bez speciálního povolení.

Když vstoupil tento zákon v platnost, bylo všem nečistokrevným jasné, co přijde příště.Všichni, jež měly magické nadání, byli v ohrožení života, pokud nepatřili do řádu kněží bohyně Tremoi.

Má matka je čistokrevná, a tak jí nic nehrozilo, ale mému otci jako polokrevnému ano. V té době jsem byl ještě malý a moc jsem nechápal, co se pořádně kolem mě děje. Vše mi plně došlo až o několik let později.

Nešťastnou shodou okolností krátce před tím zemřel po dlouhé nemoci můj dědeček, o němž jsem se už zmiňoval. Babička dědu milovala, ač šlo o domluvený sňatek a nikdy by se nerozhodla opustit rodinu a Darol, ale za daných okolností moc neváhala o návratu do své rodné vlasti. Otec jí nebránil a dokonce jí přiměl, aby mě vzala sebou. Máma byla tehdy znovu těhotná a tak nepřipadalo v úvahu, aby šla s námi. Otec ani neuvažoval o tom, že by jí opustil. Aby rodinu udržel v bezpečí, vstoupil do řádu, ač byl proti jeho vlastnímu přesvědčení. Hodně těch, kteří se dostali do stejné situace jako my, se rozhodli obdobně. Buď uprchli či vstoupili do řádu.

Co se dělo s mou rodinou dál, netuším. Po té co jsem s babičkou odešel sem do Gistolu, brány Darolu se neprodyšně uzavřely a my jsme o nich již více neslyšeli. Musím přiznat, že mám o ně velký strach obzvláště teď, když před dvěma měsíci se odmlčela i všechna města, která ležela na povrchu v horách.

Přenašeči utichli a tak jediné spojení s Eltonským královstvím je lodí. Nikdo neví, co se přesně děje a podle toho, co jste mi řekli, mám velké obavy, kam až vše mohlo zajít,“ nakonec zarmouceně přiznal Sirai.

Aka zaraženě hleděla na trpaslíka neschopná jediného slova. Situace byla daleko horší, než se celou cestou sem obávala. Emoi opět rozpoutala svou nebezpečnou hru a jen stěží šlo odhadnout, kam to vše může zajít.

Lorik si zkoumavě prohlédl mapu na stole. „Jestli správně chápu, modrou barvou jsou vyznačena města a cesty ležící pod zemí,“ ujišťoval se.

„Takhle je to více přehledné. Ve většině map bohužel není rozdíl mezi podzemními a nadzemními městy a cestami vůbec rozlišován a v nich aby se prase vyznalo. Za mapu, na kterou právě hledíte, by mnozí platili zlatem, aby jí získali,“ hrdým hlasem pronesl Sirai.

„Měli bychom pro tebe jistou nabídku, pokud budeš mít tedy zájem. A určitě bychom ti za to dobře zaplatili. Hodil by se nám průvodce. Měl bys zájem nás doprovodit při naší cestě po Sarmatu?“ zeptal se vážným hlasem Lorik.

Blonďatý trpaslík se zářivě usmál. „Bude mi ctí vás doprovázet.“

„Dobře tedy. Nejprve potřebujeme sehnat dobré koně. Pak můžeme vyrazit do hlavního města Minoslkého království. Je třeba se ujistit, že král hrozbu z Emoiný strany nepodceňuje a sám už začal jednat.“

„Kousek za městem žije muž, který má ty nejlepší koně v okolí. Zítra vás tam můžu zavést,“ nabídl okamžitě Sirai.

„Výborně. Uvidíme se tedy ráno. Do té doby ti přeji dobou noc,“ popřál mu Lorik a vydal se ke schodům vedoucím do horního patra.

„Dobrou noc,“ špitla Aka a rychle následovala svého manžela.

 

V pokoji byla naprostá tma. Aka se po několikáté v posteli zavrtěla.

„Nemůžeš spát?“ zeptal se jí starostlivě do ticha místnosti Lorik.

„Vzdala jsem už možnost, že by se mi dnes podařilo usnout,“ neochotně přiznala.

Na pár minut nastalo ticho.

„Nikdy si neodpustím, že jsem Emoi nehledala a nešla s otcem a strejdou. Kdybych byla tehdy s nimi, když sem přicestovali, všechno mohlo být teď jinak,“ pronesla nalomeným hlasem Aka.

„Nevíme co a přesně kdy se Talnierovi s Merikem po příchodu sem stalo. Ale ať to bylo cokoliv, je málo pravděpodobné, že by si jim dokázala pomoci. Co se na Sarmatu děje, není tvoje vina. Ani Emoi toho není příčinou,“ pokoušel se jí Lorik uklidnit.

„Kde bereš tu jistotu?“

„Emoi vždy byla a bude bohyní zkázy. Její moc však nespočívá v tom, že by ona sama byla zkázou. Ve skutečnosti vynáší na povrch pouze jen to, co v nás samých vždy bylo a je. Využívá naší nenávisti, závisti a touhy po moci ve svůj prospěch. To je její skutečný dar a to co z ní dělá pravou bohyni. Stejně jako si jí byla a též i budeš vždy ty. Tvá moc spočívá v tom, že druhým ukazuješ cestu, když neví kam jít. Dáváš jim sílu, když váhají, zdali je ještě možné bojovat dál a zvítězit. Nutíš je, aby se nevzdávali tak snadno, jsou-li z celého srdce přesvědčení, že je jejich cesta opravdu tou správnou. Jsi oporou. Ochotná přijít na pomoc je-li to třeba. Tím vším dáváš všem kolem sebe naději. To je zas pro změnu tvůj dar, který z tebe dělá bohyni, i když si to sama nemyslíš.“

Aka mlčela. Peřina zašustěla. Otočila se k Lorikovi zády. Ten si dovolil, skryt v temnotě noci, pousmát. Vždy byl rozhovor na podobné téma bouřlivý. Aka stále zarytě odmítala, že by kdy nějakou bohyní byla. Tentokráte to však bylo jiné. Neoponovala mu. Dnes přemýšlela nad tím, co řekl. Což byl významný posun kupředu.

„Kdyby sem Emoi nepřišla, vše by se i tak stejně stalo. Nic by se nezměnilo. Jen by vše trvalo trochu déle,“ dodal po chvíli Lorik.

„Ale i tak je pro mě těžké si odpustit,“ zašeptala.

„Neneseš odpovědnost za všechno, co kdo udělá. To je zhola nemožné. Každý sám nese odpovědnost jen a pouze za své vlastní činy.“

„Velká moc je zároveň i velkou odpovědností. Nevyužijeme-li jí, když můžeme, či jí zneužijeme, je to naše vina. A následky toho neneseme my, nýbrž celé naše okolí,“ podotkla.

„To je sice pravda, ale vše má určité hranice. A dění na Sarmatu je již dávno překročilo.“

„Mám o Talniera a Merika strach,“ poprvé otevřeně přiznala Aka.

„Já taky,“ připustil i Lorik trochu neochotně a poslepu vyhledal ruku své ženy a pevně jí stiskl.

Po chvíli, ač to Aka nečekala, podařilo se jí přeci jen tvrdě usnout. Probudili jí až první ranní paprsky slunce.

 

Kapitola 4 - Významná