Kapitola 1 – Mlha
Plamen pochodně se zachvěl. Trpaslík, který stál na stráži před vězeňskou celou, se napřímil.
„Přichází, nezapomněl na mě,“ tiše si pro sebe mumlal vězeň a prsty projížděl vousy, jež mu sahaly až k pasu.
Muž, který jako jediný za ním přicházel na toto osamělé, temné místo, se blížil. Běh času šel zde jen stěží odhadnout, ale tentokráte muž nepřicházel tak dlouho, až se začínal pomalu obávat, že se již více nevrátí. Nikdy spolu nemluvili, ale i tak byly tyto pomíjivé okamžiky těmi nejdůležitějšími momenty jeho nynějšího života.
Těžký šedivý závoj, jenž mu zastíral vzpomínky na vše, co se odehrálo ještě v dobách, než se stal otrokem v trpasličích dolech na stříbro, se vždy v přítomnosti jeho jediného návštěvníka trochu stáhl. Díky tomu mu byl dán na prchavý okamžik dar si vzpomenout, jak vypadá slunce, hvězdy na noční obloze, či dokonce jaké je jeho jméno. Někdy si i uvědomil, že zná odpovědi na některé z jeho mnohých otázek, jako například proč má na krku masivní kovový kruh, jenž na sobě neměl žádný zámek či jakoukoliv jinou známku po mechanizmu, diky kterému by ho bylo možné na krk nasadit. Všichni otroci v dolech měli na nohách okovy. Někteří z nich měli obdobně jako on na krku tuto dokonale hladkou věc, ale až na jediného vězně, se kterým mu stráže nikdy nedovolili promluvit, či se k němu byť jen přiblížit, měli všichni ostatní tento obojek třikrát tak menší než-li on.
Trochu ho zamrzelo, že už nikdy ani žádnou příležitost si s tímto záhadným, bělovlasým mužem promluvit nedostane. Nebyl sice u toho, ale zvěst o tom, že tohoto muže stráže odvedli do chodby smrti, jak všichni tady přezdívali cestě, na jejímž konci byla těžká brána vedoucí k povrchu, se šířila velmi rychle. Chodba smrti měla pro vězně jen jediný směr, který vedl jen k doživotní otrocké práci při těžbě stříbra. Doposud nikdo, kdo prošel touto bránou a nebyl čistokrevný trpaslík, nedostal více příležitost jí projít podruhé, ani živý ani mrtvý. První, komu se to však povedlo, byl právě tento bělovlasý muž se stejně masivním obojkem na krku, jako měl on. Proč ho stráže odvedli? Kdo to vůbec byl?
Někdy si nedokázal pomoci. A ačkoliv netušil, kde se v něm tato touha bere, musel přemýšlet a ptát se na věci, na něž neznal odpověď. Nikdo mu ovšem nikdy nechtěl odpovědět. Proto mu byli tyto krátké chvíle vědomí tak drahé. Nezáleželo již na tom, že po odchodu návštěvníka vždy vše, na co si dokázal vzpomenout, opět zapomene. Ke štěstí mu stačila pouhá skutečnost, že tyto okamžiky krátkých útržků vzpomínek z jeho dlouhého života mimo toto místo byly. Nezáleželo mu už na tom, jak dlouho na to musel čekat, a jak pomíjivě vše rychle uteklo. Jestli se na tomto místě něčemu naučil, tak to byla skutečnost, že každý potřebuje byť i jen malý důvod, proč žít dál. Někdo doufal, že se odtud jednou dostane. Jiný pro změnu, že ho někdo zachrání. On se rozhodl žít pro tyto dny vzpomínek, jak on sám těmto momentům, kdy mu muž chodil stříhat vlasy a vousy, říkal.
Štěstím se mu rozšířily oči. Vysoký muž se světlehnědými, dlouhými vlasy staženými dozadu a se zelenomodrýma očima, se právě zastavil před zamřížovaným vstupem do jeho cely. Trpaslík bez jediného slova ihned otevřel vstup a s hlubokou úklonou ukročil do strany. Návštěvník byl oděn do těsných černých kalhot, vysokých bot, bílé haleny a upnuté šedivé kožešinové kazajky. Byl hubené spíše šlachovité než svalnaté postavy. Za masivním opaskem měl zastrčenou menší dýku. Pomalým krokem kráčel k němu. Na tváři měl jako vždy nic neříkající výraz.
Do očí mu málem vlétly slzy. Jen na poslední chvíli se mu je podařilo zadržet. Dnes doposud žádná vzpomínka nepřišla. Na takto krátkou vzdálenost, jež je dělila, si byl jistý, že dříve si již na některé věci upamatoval. Tentokráte tomu však bylo jinak. Pomalu se ho začínala zmocňovat panika.
Proč? Co je špatně? Zoufale se v duchu ptal sám sebe.
Muž k němu přistoupil. Uchopil jeho vousy a pravou rukou jediným plynulým pohybem mu je uřízl těsně pod bradou. Obešel ho a to samé zopakoval i s jeho vlasy. Ostří i ruce si otřel o stehna a vydal se k odchodu.
V ten okamžik se na povrch vynořily dvě vzpomínky. Vzpomněl si na své jméno. Merik, tak se jmenoval a on sám si toto jméno vybral. Byl hrdý na to, že si na něco tak důležitého dokázal vzpomenout. Ale to bylo ve srovnání s druhou vzpomínkou ničím. Znal muže, jenž se právě chystal odejít. S překvapením si také uvědomil, že doposud si nikdy na tento fakt nevzpomněl.
Trochu šokovaný vyslovil jeho jméno nahlas dříve, než-li opět v jeho mysli padlo do zapomnění.
„Berosy,“ vyhrkl Merik.
Jmenovaný se s trhnutím otočil a zahleděl se do jeho zelených očí, kterým se většinou vyhýbal. Na jeho tváři se objevil překvapený výraz. Zakrátko však zase zmizel zpátky za kamennou maskou. Prudce se otočil k východu a rychlým krokem opustil celu. Kovová mříž s těžkým zaduněním za ním zapadla. Zakrátko zmizel v bludišti chodeb trpasličího království.
Merik překvapeně hleděl na prázdnou chodbu na druhé straně mříží. Minuty plynuly a on stále věděl jaké je jeho i mužovo jméno. Nezapomněl. Šok se střídal s nepřeberným pocitem radosti. Pro tuto chvíli mu nezáleželo na tom, proč tomu tak bylo. Co se odehrálo, že právě dnes neupadl opět v zapomnění. Užíval si tento krásný pocit malého vítězství nad sebou samým. Věděl, že v nadcházejících dnech bude mít více otázek, než kdy dřív. A pocit toho, že na ně nezná odpovědi, ho bude trápit daleko víc než doposud, ale tím se dnes nechtěl zaobírat. Ač by se tomu bránil sebe víc, stejně by to jednou přišlo. V tomto ohledu sebe moc dobře znal. Některé věci byly nevyhnutelné. Pro dnešek však bude usínat s úsměvem na tváři a zítřek nechá osudu, co přinese. Pevně se rozhodl a ulehl na větší zašpiněný hadr, který ho během spánku jako jediný chránil od chladu kamenné podlahy.
Po krátkém zaklepání se otevřely dveře. Emoi pozvedla oči od rozečtené knihy a pohlédla do tváře muže, který jako jediný bez dovolení vstupoval do jejích soukromých komnat. Nikdo jiný si něco takového neodvážil učinit. Po krátké prodlevě se vrátila zpátky ke čtení.
„Jaký jsi měla dnes den?“ zeptal se hřejivým hlasem Beros a usadil se v křesle, jež bylo od toho Emoiného odděleno malým stolkem, na němž ležela nedotčená, dávno studená večeře.
„Ucházející,“ krátce odvětila Emoi aniž by k němu pozvedla oči.
„Ráno jsem mluvil s Fumirem těsně před tím, než odcestoval. Stručně řečeno, oznámil mi, že jeho pomoc již více nebudeme potřebovat. Po té si vyzvedl Talniera v dolech a odplul do Talnaku,“ referoval Beros ponurým hlasem.
„Šel jsi do Oroských stříbrných dolů s ním? Došlo k nějaké změně?“ dotázala se Emoi hlesem, který postrádal jakékoliv emoce.
„Ne, musel jsem něco rychle zařídit. Ale stavil jsem se tam krátce potom. K žádné změně nedošlo a to jsem tam delší dobu nebyl,“ zalhal Beros, čímž překvapil sám sebe. Merikovo dnešní chování bylo odlišné od všech předchozích jejich setkání. Poznal ho. To se doposud nikdy nestalo. Ač tomu až tak velký význam nepřikládal, něco se muselo změnit. S největší pravděpodobností to měl na svědomí Fumir, jenž si dnes odvedl svého oblíbeného vězně s sebou. Bylo mu záhadou, proč něco tak nedůležitého Emoi neřekl. Na krátký okamžik zauvažoval, že by jí o tom přeci jen řekl, ale nakonec si to rozmyslel. Natáhl ruku. Uždíbl kousek masa z Emoininého jídla a pomalu si ho vložil do úst.
„Stejně si myslím, že tu měl Fumir ještě zůstat,“ změnil téma hovoru.
„Nepotřebujeme pomoc od někoho, kdo nedokáže udržet svou pozornost tam, kde potřebujeme a místo toho bezustání myslí jen na svou pomstu elfům. V takovémto stavu je nám Fumir naprosto nanic. Je lepší, že nakonec odcestoval dřív, než vše pořádně začalo. Jen by nám pravděpodobně přidělal zbytečné potíže.“
Na Emoinina slova neměl Beros žádnou odpověď. Znovu se natáhl pro kousek masa. Pravý rukáv se mu přitom trochu vyhrnul a odhalil tak stříbrný náramek, který pod sebou do té doby ukrýval.
Emoi se nebezpečně zablýskalo v očích.
Beros ruku rychle stáhl. Palcem levé ruky jemně přejel po tepání na pravém náramku a poté ho skryl zpátky pod rukáv. Nešťastně pohlédl na svou ženu. Nechápal, proč Emoi nesnese, aby jejich manželské náramky byly vidět. Stejně o jejich sňatku všichni věděli. Odmítal je skrýt pod kožené nátepníky, jež trvale nosila ona i ve svých soukromých komnatách.
„Podle posledních zpráv nedošlo k žádným komplikacím. Zajdi za králi a vzkaž jim, že jsem na výsost spokojena, a že pozítří požehnám všem, kteří se vydají bojovat,“ pronesla Emoi spokojeně.
„Jak si přeješ.“
„Do Eltonu vyrazíš s nimi,“ vážným hlasem dodala.
Beros jen nešťastně přikývl. Nebyl příliš nadšen vyhlídkou na svou účast v tomto válečném tažení. Dokázal dobře odhadnout, co se tam bude dít. Eltonské království čekal stejný osud, jako všechna města a vesnice, která ležela na povrchu v horách všech pěti trpasličích království. Svým způsobem si sami mohli za to, co je potkalo. Zavírali oči před pravdou až příliš moc dlouho místo toho, aby opustili území hor včas a ve zdraví. Za svou chybu těžce zaplatili svými životy. Ti, co nebyli dost silní a zdraví, aby zvládli práci v dolech trpaslíků, nepřežili. Všichni, jejichž krev byla více jak z poloviny trpasličí, dostali šanci se zachránit. Odmítli-li se však sklonit před svou novou bohyní a žádat o odpuštění, potkal je stejný osud jako ty, kteří tuto možnost neměli. Jediný rozdíl v Eltonu bude ten, že na ně budou připraveni. Jen stěží mohli přejít fakt, že přenašeči v horách utichly a s nimi i spojení s ostatními lidskými královstvími, jež všechna ležela na druhé straně horského masivu. Nepochyboval, že Elton se pokusil vyslat lodě s žádostí o pomoc v předtuše, co je asi čeká. Bylo už příliš pozdě. Lodě čekala dlouhá cesta. V žádném případě se nemohly vrátit v čas. Až příliš dlouho byli slepí a hluší k tomu, co se kolem nich dělo.
Nelitoval jich. Sami o svém osudu rozhodli. Radost z toho, že bude muset vše na vlastní oči sledovat, však neměl. Nejraději by trpaslíky vůbec nedoprovázel, ale musel. Emoi tam jít nemohla. Jako nová trpasličí bohyně se těšila velké úctě. Postavení, které si tak dlouho a tvrdě budovala, jí však znemožňovalo, aby byť jen na chvíli, opustila území trpasličích království. Slibem, který jim před časem dala, sama sebe připravila o možnost překročit hranici hor. A tudíž doprovod vojska zůstal na něm. Což v očích trpaslíků bylo stejné, jako by šla s nimi ona sama.
„Dobrou noc,“ popřál jí a rychlým krokem se vydal k odchodu.
„Tobě též,“ odvětila obratem nezúčastněným hlasem Emoi a začetla se zpátky do své knihy. Jen na půl ucha zaslechla, jak vzápětí dvakrát klaply dveře.
Beros rázně otevřel dveře vedoucí z pokojů své ženy na chodbu. Na jeho tváři se objevil kyselý úšklebek. Čtveřice trpaslíků tvořící jeho osobní stráž tam stále vzpřímeně stála připravená ho doprovodit kamkoliv bude chtít. Ač už tu nějaké to staletí žil, doposud se mu nezdařilo, si na tuto skutečnost zvyknout. Ať mířil, kam chtěl, vždy ho v těsném závěsu následovali. Byly dny, kdy se jednoduše přemístil o kus dál a ztratil se jim, ale ne vždy si to mohl dovolit. Byly chvíle, kdy jejich přítomnost byla naprosto nezbytná, jako například dnes. Což byl jeden z důvodů, proč jim stále nemohl zakázat, aby ho doprovázeli a chránili. Odfrknul si, jako kdyby se v případě potřeby nedokázal ochránit sám. Jejich výmluva, že si nemůže špinit ruce s někým, kdo se v jeho přítomnosti neumí vhodně chovat, mu přišla směšná.
Rázným dlouhým krokem vyrazil kupředu. Jen ať si mě pěkně doběhnou, pomyslel si a na tváři se mu objevil malý škodolibý úsměv.
Čtveřice strážců se za ním rozeběhla. Šedivé pláště s květem vyšitým černomodrou nití za nimi téměř vlály.
Beros zastavil až před vstupem do malého zasedacího sálu. Jeho doprovod ho s vypětím všech svých sil dohnal a rozestavil se kolem něj. Pečlivě si upravili své pláště s vyšívaným květem horské orchideje. Květiny, jež tak příhodně rostly jen na pár místech na světě, se shodou okolností vyskytovaly jen na území pěti trpasličích království tohoto kontinentu. Neexistoval lepší symbol, který si pro sebe Emoi mohla zvolit.
Stráže po hluboké úkloně otevřely dvoukřídlé dveře. Beros pomalu vstoupil dovnitř. Čtveřice trpaslíků ho nacvičeným sladěným pohybem následovala. Sál jejich příchodem rázem utichl. Všichni vojáci a sloužící stojící podél stěn, padli k zemi. Pětice králů povstala, poodstoupila od stolu a poklekla na jedno koleno se skloněnou hlavou. Jen jediný trpaslík zůstal stát. Nacházel se v blízkosti stolu, u něhož vladaři trpasličích říší rokovali. Měl na sobě bílý plášť s nádherně vyšitým květem černomodré orchideje a svou výškou převyšoval většinu přítomných trpaslíků až o jeden a půl hlavy. Trpasličí velmistr magie udělal menší úklonku hlavou a znovu se napřímil.
Beros se v ten moment málem neudržel a rozesmál se, když spatřil, jak jeden z králů hodil nenápadný závistivý pohled na čaroděje, který jako jediný v jeho přítomnosti krom stráží mohl zůstat stát. Nikdo z králů se proti tomu nahlas neodvážil nic namítnout. Trpasličí velmistr magie byl i několik posledních let zároveň i představeným kněžím. Díky tomu byl očima a ušima tam, kde jeho bohyně nebyla. Stále ho nepřestávalo bavit, jak vladaři podzemních říší těžce nesli, že tyto dvě významné funkce zastává jediná osoba s nečistou krví. Přišlo mu až směšné, jak se někteří trpaslíci velmi obtížně vyrovnávali se skutečností, že takřka žádný čistokrevný trpaslík neměl v sobě dost magie na to, aby to stálo vůbec za řeč. Ač nejraději by nečistokrevné zcela vyřadili za své společnosti, stále byly situace, kdy trpaslíci smíšeného původu byli jediným možným řešením.
„Je nám velkou ctí, že jste se rozhodl poctít nás svou návštěvou Vznešený,“ přivítal ho vladař, jenž k němu byl nejblíže.
„Bohyně Tremoi je velmi spokojená s výsledky vaší práce. A proto se rozhodla dát osobně své požehnání všem, kteří už brzy vyjedou hájit naši čest a vybojovat zpátky území, jež nám lidé Eltonského království kdysi s takovou drzostí ukradli a prohlásili za svou vlastní,“ pronesl vážným hlasem Beros.
„Děkujeme Vznešený. Nezklameme důvěru Vaší ani bohyně Tremoi, kterou jste do nás vložili,“ odvětil mu pohotově jeden z trpasličích králů.
„To doufám,“ výhružným hlasem oznámil Beros a prudce se otočil k odchodu. Udělal jeden krok a jakoby nic dodal. „A proto tentokráte půjdu s vámi.“
Za sebou zaslechl, jak několik trpaslíků zalapalo po dechu. Neodpustil si další škodolibý úsměv. Aspoň teď není jediný, komu se dnešní den nevydařil tak, jak chtěl. I když to zprvu vypadalo tak nadějně.