Kapitola 25 - Toan

Galek se pomalu probral k vědomí. Mlhavé tušení mu napovídalo, že se mu něco stalo, ale nějak si nemohl vůbec vybavit co přesně. Pokusil se otevřít oči, což se mu v případě levého oka posléze povedlo, ale na pravé přes veškerou snahu stále nic neviděl. Zvedl tedy přes veškerou bolest, která ho spalovala, pravou ruku a chtěl si sáhnout na pravou stranu své tváře, kde si začínal pomalu uvědomovat přítomnost obvazů.

„Raději si na to nešahej,“ doporučil mu někdo vedle něj a zachytil mi zlehka zvednutou ruku. Nechal ji tedy klesnout zpátky na podušku a otočil se za hlasem. Napravo od něj u jeho lůžka byl na židli usazený Toan.

„Co se stalo?“ obratem se začal zajímat.

„Na co si naposledy pamatuješ?“ zajímal se Toan ustaraně.

„Chránil jsem tě,“ snažil si vše vybavit Galek. Chvíli to ještě trvalo, ale postupně se mu vzpomínky začali navracet. „Útočili na tebe zezadu. Podařilo se mi některá kouzla odrazit, jiná přesměrovat a některá šla už od začátku zcela mimo. A pak na tebe poslal někdo ohnivý meč. Bylo to tak rychlé, že jsem stačil zareagovat akorát já. Nezbylo mi však dost magie a tak se mi ho podařilo pouze rozpůlit. Strčil jsem do tebe…“ na okamžik zaváhal. „A pak mě to zasáhlo. Víc nevím, muselo mě to připravit ihned o vědomí,“ zamyšleně mu přiznal.

„ano a měl si velké štěstí, že si to přežil. Jedna část tě zasáhla do obličeje. Máš štěstí, že ti Matian poskytl své nejlepší léčitele. Tu spáleninou ránu vyléčí. Bude to chtít čas,“ zasekl se a pak se obratem opravil:“Honě času, ale nakonec ti po tom nic nezbude. Ale to oko už nikdo navrátit nedokáže,“ přiznal mu na závěr.

„A noha?“ zajímal se Galek. Vybavilo se mu, že ho ta druhá polovina zasáhla do pravé nohy. Což potvrzovalo i to, že krom hlavy ho také tato noha nejvíce bolela.

„Spáleninu ti též vyléčí, ale… Zasáhlo tě to hodně hluboko a díky tomu, že jsi byl i magicky vyčerpaný a museli řešit i tento problém. No…,“ netušil, jak mu má tu zprávu co nejšetrněji sdělit. „Nedokázali ji zachránit.“

„Takže jsem o ni přišel?“ ujišťoval se vyděšeně Galek.

Toan přikývl. „Pod kolenem,“ řekl mu, aby to věděl přesně.

„Výborně, takže je ze mě dvojitý mrzák,“ zaúpěl vyděšeně Galek.

„Tak černě bych to neviděl. Někteří dopadli i mnohem hůř. Počítám-li jen ty, co přežili. A ke všemu je z tebe hrdina,“ snažil se ho Toan na závěr trochu rozveselit.

„Mrzák hrdina? A díky čemu?“ podivil se.

„Zachránil si Meare život,“ připomněl mu starší muž.

„Tím, že se země stal královrah?“ nevěřil vlastním uším.

„Víš, jaké země to byl vůbec král?“ zajímal se na místo odpovědi Toan.

„Nemám sebemenší tušení. V tu chvíli mě to skutečně nezajímalo,“ otráveně zabručel Galek.

„Temoku,“ odpověděl tedy za něj.

„Výborně takže jsem zabil vlastního krále. Může to být ještě lepší? Jsem mrzák a ještě k tomu se nikdy nebudu moci vrátit domů, jelikož mě jinak popraví.“

„Toho bych se na tvém místě nebál. Byla ti totiž udělena milost. Přeci jen nešlo o vraždu ale o zabití v boji a to je značný rozdíl,“ snažil se ho uklidnit.

„Pochybuji, že takovouto lehkou nianci by vzal princ v potaz. Přeci jen jeho otec zemřel mou rukou, ať už k tomu vedli jakékoliv okolnosti. Nikdy by mi milost nedal,“ odporoval mu Galek.

„Víš, máš pravdu v tom, že on by to asi neudělal, ale o čem netušíš, je to, že je také mrtev. Ten hlupák, kterého si zabil, si věřil natolik, že vzal do bitvy i svého jediného syna a potomka, co měl,“ s mírným úšklebkem mu prozradil Toan.

„A kdo tedy byl nade mnou tak milostiv?“ zajímal se tedy. Netušil, kdo po něm mohl převzít vládu v Temoku. Král měl sice i starší sestru, ale ta zemřela už mladá při porodu. Nečekané komplikace připravili o život jak ji tak i jejího syna, jenž se snažil dostat na svět.

„Díky zákonu říkajícímu, že pokud zemře král nemaje potomka a nemá-li bratra ani sestru, na korunu má nárok ten, jenž je nejstarším mužem královského rodu mající mužského potomka či vnuka,“ oznámil mu tajuplným hlasem Toan.

Galek se na něj s údivem zahleděl. „Snažíš se mě tu naznačit, že králem ses stal ty?“ zeptal se, ač tomu sám nikterak nevěřil.

„Nikdo nesplňuje lépe tento zákon nežli já. Velmi nečekané i pro mě, ale je to pravda. Nikdy jsem s ničím takovým nepočítal, ale díky magii, která mi prodlužuje život, je tomu už tak,“ pronesl tak, že si Galek nebyl jist, jestli se z toho Toan raduje či nikoliv.

„Takže jsem zabil svého krále a pak jsem se nechal zmrzačit, abych zachránil život svého budoucího krále,“ shrnul to tedy na závěr.

„Ještě bych k tomu já připočítal i Jitakanského krále. Kdyby si mě nedonutil jít mu na pomoc, nikdy bych se nerozhoupal včas a on by zemřel,“ připomněl mu Toan popravdě.

„Není zač Vaše výsosti,“ zažertoval Galek a pak zvážněl. „Vzhledem k tomu, že se tu máme možnost vůbec bavit, předpokládám, že jsme vyhráli,“ ujišťoval se s vnitřním údivem, že se tu tak dlouho už baví a na tu nejdůležitější otázku se tak dlouho nezeptal.

„Sice to stálo obrovské ztráty na životech, ale ano, vyhráli jsme,“ ujistil ho a byl si vědom toho, že ani jeden z nich nemá z tohoto vítězství skutečnou radost. Stále i přese všechno tu byl stále fakt, že bojovali proti vlastní krvi. Ani jeden z nich nezapomínal, že jsou nejen z poloviny lidé, ale také i trpaslíci a záleželo jim tak na osudu obou národů.

„A Urnur?“ změnil raději opět téma Galek.

„Žije a možná až moc,“ ubezpečil ho Toan.

„Jak to myslíš?“ zajímal se zvědavě.

„Věř mi, že to raději ani zatím nechceš vědět,“ ubezpečil ho Toan.

„Opět se o něčem dohaduje s Mearou?“ hádal. Chování Urnura bylo vskutku zvláštní. Když ho poznal, přišel mu spíše jako takový klidný, tichý typ, ale od okamžiku, kdy se střetli s královnou Holtaru, byl povětšinu doby úplně jiný. Byl značně hádavý, protivný a podrážděný. Což se pozvolna stupňovalo cestou sem. Ti dva jeli povětšinu času poblíž sebe a svůj dlouhý čas v sedle si krátili tím, že se o něčem bez ustání dohadovali. Přičítal to dlouhé nudě, takže nepočítal s tím, že by to pokračovalo i po tom. Tato skutečnost byla tedy vskutku nečekaným překvapením, které by přisuzoval i klidně stejnou váhu jako tomu, že se z Toana stal rázem překvapivě Temokský král.

Toan zlehka neochotně přikývl a když už nakousli tento typ tématu, rozhodl se mu oznámit ještě něco. „V Rubídii se podařilo Pravověrným převzít město a poté vybudovat nové spojení přenašečů s Minoltem, takže teď máme možnost vědět, co se v horách děje. Využil jsem tedy této nečekané příležitosti a díky svému postavení jsem se pokusil zjistit, co se stalo s tvou rodinou. Ukázalo se, že je to mnohem snazší úkol, než jsem předpokládal, jelikož snoubenkou a pobočníkem vůdce Pravověrných není nikdo jiný než tvá dcera. Též jsem se s tím dověděl, že jim život zachránilo nečekaně to, že Řád správně předpokládal, že má Diami mezi Pravověrnými vysoké postavení a tak ji proto spolu s tvou ženou nechávali žít i po odhalení, že Vznešený Beros je pro ně zrádce a tudíž i potažmo my. Měli v plánu ji využít k tomu, aby je dovedla k ostatním Pravověrným a zabít ji. Nestihli to však. Nakonec to byla Diami, která je využila a dopomohla tak Pravověrným svrhnout vládu Řádu Tremoi ve městě,“ nastínil mu ve stručnosti vše, co se v Rubídii za poslední týdny odehrálo.

„Zasnoubená?!“ nevěřil vlastním uším Galek. Na jednu stranu měl velkou radost a nejen proto, že ona i její matka jsou naživu, na neštěstí však měl i zároveň na druhou stranu velký vztek posilovaný tím, jak se v tom celám Diami angažovala a ohrožovala tak lehkovážně svůj život. Byl si sice vědom toho, že kdyby tomu tak nebylo, Řád by je zajisté zabil, jak si sám myslel, že to udělali, ale i tak. Jednoduše si nedokázal pomoci. „To se všichni skutečně zbláznili? Nejdřív se dovím o Urnurovi a pak k tomu i Diami,“ s tichým povzdechem pronesl, ale v celku i tak smířený s danou situací věcí.

„S Urnurem to není ještě až tak jisté,“ poupravil ho Toan. „No a dle mého názoru jen mnohým konečně došlo, jak můžeme mít na tomto světě málo času, a že není tudíž s některými věcmi zjednodušeně řečeno moudré čekat.“

„V tom máš asi pravdu,“ připustil trochu neochotně Galek a v tu chvíli mu konečně došlo, proč mu před chvílí informace o Toanově usednutí na Temokský trůn přišla tak zarážející. „Počkej Toane. Zmiňovals mi sice zákon, díky kterému máš nárok na korunu, což je hezké, ale neexistuje zároveň však i zákon říkající, že na Temokskou korunu nemá nárok ten, jenž není čisté trpasličí krve?“ zajímal se.

„To ano, ale vzhledem k tomu, že tento zákon je mladší a má ho svým způsobem na svědomí bohyně Tremoi, rozhodl jsem se ho se silnou podporou lidských království ignorovat. Takže po obnovení spojení s Rubídii jsem Temoku dal přes ně vědět, že uplatňuji svá práva na královský trůn a považuji se tím za jediného zákonného následníka. Města, kde jsou u moci Pravověrní, už mě jako svého nového krále uznala a u těch zbylých to pravděpodobně nebude dlouho trvat a akceptují má práva na trůn také. Po té, co se rozšířila totiž zpráva o porážce a smrti starého krále a mám nárokování trůnu s mou otevřenou podporou Pravověrný, vypukli ve městech, kde se doposud u moci držel Řád, nové vlny bojů. Tento silný tlak nemůže Řád dlouho ustát. Všechno je tak jen otázka času,“ objasnil mu Toan.

„A politiky,“ dodal Galek.

„Ano, bez toho jednoduše nejde. Věř mi, že jsem si takto nikdy nepřestavoval poslední roky svého života. Nikdy jsem neměl ambice na trůn a ani na chvíli mi to nepřišlo na mysl, ale nastalá situace, si to vyžádala. Kdybych to nechal být a nezačal uplatňovat svá práva a k moci by se tak dostali jiní z rodu, ke změně by v Temoku jen tak nedošlo. Nečistokrevní a magie by byla dál pokračována, Temok by se dál izolaci od lidských království a tisíce lidí a trpaslíků by nadále žilo a umíralo v poutech v dolech. A to včetně mého syna,“ objasnil mu to celé Toan.

A Galek tak konečně díky té poslední větě pochopil, proč to všechno dělá. Ano, možná má skutečný zájem o osud Temoku, ale z vlastní zkušenosti věděl, že rodina je pro většinu, ať už je jakékoliv národnosti, na prvním místě a Toan nebyl jistě žádnou výjimkou. Konečně dostal možnost zachránit syna, o kterém doposavad ani raději nebylo bezpečné mluvit. I on to měl se Siraiem podobné a proto mu teď tak dobře rozuměl. Nebýt syna, pravděpodobně by tu dnes asi neležel. Díky němu ničeho nelitoval.

„Cenalis, doposavad si ho nezmínil,“ vydechl rázem Galek, který si ve spojitosti se synem vybavil hlavní město, jehož osud nebyl prozatím ani kouskem slova zmíněn.

„Mlčí. Nikdo netuší, co se tam děje a kdo vyhrál. Všichni proto předpokládají, že se tam ještě bojuje,“ řekl mu popravdě ustaraně Toan a Galek to byl tak nucen neochotně přijmout.

„A ostatní království? Uznali tě?“ zajímal se místo toho raději, i když sám svým způsobem předem znal odpověď.

„Jak se dalo předpokládat tak Šerod, Dolokar a ani Siliva mě jako nového krále Temoku neuznali. Z počátku v prvním okamžiku ani Cuprak, ale tam to během jediného dne nabralo rychlý spád událostí. Korunní princ po té, co se dověděl nejen o mě ale také i o smrti otce rukou Jitakanského krále, se obratem na místě rozhodl se jít pomstít. Chtěl vyhlásit mobilizaci a každého muže nehledě na věk donutit bojovat proti Jitakanu. Jeho mladší bratr, o jehož tiché podpoře Pravověrných neměl nikdo ani sebemenší tušení, využil několika zákonů a prohlásil svého staršího bratra za zrádce lidu, který by svým zamýšleným tažením zdecimoval Cuprakský lid. Ještě téhož dne nechal svého bratra popravit a sám se stal králem. Obratem i též zrušil některé zákony omezující svatby mezi rasami a zákaz vyznávání jiného boha než Tremoi. Toto vše se některým značně nelíbí, ale díky porážce zde a mlčení Cenalisu a tím i potažmo osudu Tremoi, nemají tak pevné postavení jako dřív. Nový král s nimi tedy zahájil vyjednávání a snaží se s nimi najít společnou dohodu, kterou by byli ochotni akceptovat všichni. Zatím to vypadá, že to všechno nechce řešit silo, ale čas nakonec ukáže. Nicméně ale minimálně už uznali mě jako nového Temokského krále,“ povyprávěl mu o novinkách, o kterých se dozvěděl až teprve dnes dopoledne.

„A ve zbylých třech království se Tremoinin řád pevně drží?“ zajímal se dál Galek.

„Ne tak docela. I tam jsou Pravověrní, kteří s nimi bojují, ale jejich počty nejsou tak velké, jako je tomu v Temoku a Cupraku, takže tam nedosahují tak velkých úspěchů,“ pronesl trochu zklamaně Toan.

„Výsosti, omlouvám se, že Vás ruším, ale chtěl jste, abych Vám dala vědět, až přijdou další zprávy. Jsou s Cenalisu od Pravověrných,“ pronesla z ničeho nic tvář mladý ženy, která nakoukla do stanu.

„Děkuji Mil,“ pronesl k ní Toan a postavil se. „Pomiň, budu muset jít. Zítra si zas spolu promluvíme,“ přislíbil mu. „Nechám sem někoho poslat, aby ti přinesl něco k jídlu a aby se ti také podívali na ty rány,“ rozloučil se a s tím vyrazil ven.

„To je dobré, myslím, že se raději ještě nejprve trochu prospím,“ odvětil mu Galek. Doposavad si ani neuvědomil, jak se cítí unavený i přesto, že se vůbec nehýbal a jen pouze mluvil. Dříve nežli stačil Toan skutečně odejít, už opět tvrdě spal.