Kapitola 24 - Jitakan

 

„Jedeme včas,“ vydechl s neuvěřením Galek, když v dálce viděl spojená vojska Minoltského a Argelského království. Na druhé straně obzoru bylo možné vidět vojska trpasličích království, které se nedařilo je dostihnout. Lépe na tom bylo vojsko Jitakanu, které se k nim blížilo z jihovýchodu. Kdyby nečekali na své trpasličí spojence, už dávno je mohli napadnout, ale neučinili tak.

„Kdyby nebylo vlčího boha, nestihli bychom to,“ zkonstatovala Meara, která právě jela kousek od něj. Ukázalo se, že Matian jako jediný vzal Berosovo varování skutečně vážně a po té, co dokázal o tom přesvědčit i krále Argeli, učinil nezbytná opatření. Přestali jít trpasličí armádě pohybující se v nížině naproti a na místo toho se začali vzdalovat od hor na východě na západ a později po Mearyně zprávě severozápad, čímž se ji vydali trochu naproti a zkrátili tak i o něco vzdálenost, kterou by jinak Holtarská královna musela se svými kouzelníky překonat.

Obětování hranic se pak posléze ukázalo jako správná volba. Trpaslíkům v horách totiž nakonec nezbylo nic jiného, než vystoupit ze svého úkrytu a spojit se se zbývajícími jednotkami. Jitakan též odhalil svou aktivitu a samostatně se je pokusil pronásledovat. Pokus je objet a dostat se k nim ze západu se mu však doposud nezdařil a dlouho plánované obklíčení se tak nekonalo a to ani po veškerém vynaloženém úsilí ani z části.

„Pokud chceme Jitakan zastavit a přetáhnout ho na naši stranu, musím se dostat k jejich králi,“ upozornil královnu Toan vážně. Sice přijeli včas, ale to nic zatím neznamenalo. Bez Jitakanu na jejich straně, budou čelit velké početní přesile, díky které by byli jejich výhody, lehce smazány.

Meary v rychlosti zhodnotila situaci. Dostat se sem je stálo mnoho magických sil. Některým nějaká ta magie pro boj ještě sice zbyla, ale těm slabším kouzelníků a to včetně ní už ne. Pomalu se tak spolu s dalšími blížila na dno svých sil. V takovémto stavu nebudou Matianovi moc k užitku. Sice by se k nim mohli teoreticky připojit a ustupovat ještě nějakou dobu s nimi a trochu se při tom zotavit a nabrat nové síly, ale to mělo jedno značné negativum. Kdyby tak učinili, dostali by se pak k menšímu pohoří, ke kterému se jižní armáda nenávratně blížila. A tak by trpaslíci získali nad nimi další výhodu, kterou si nemohli dovolit. Ne ustupovat nelze do nekonečna. Další problém byl ten, že když zastaví, koně pojdou. Už nějakou tu dobu žili jen díky jejich magii.

Nesmí zastavit a v tuto chvíli nemohou ani moc bojovat. A pokud něco neudělají, bude tak jejich cesta sem přes veškeré úsilí zbytečná. Což po tom všem odmítala připustit.

Zahleděná před sebe se rozhodla. Matian byl od nich napravo, trpaslíci nalevo a Jitakančtí více méně před nimi a všechny je od sebe dělila více méně holá pláň. Mohli by to stihnout. Musí to stihnout! Pokud to dokážu a to včetně Toana, bude to mít všechno význam a ona neoslabila své jednotky a neohrozila bezpečnost své země zbytečně. Musí dostat Toana k Jitakanskému králi za každou cenu.

„Kupředu na Jitakan!“ zaburácela silným hlasem, aby ji všichni slyšeli. Toto se stalo pro některé překvapivým a nepochopitelným rozhodnutím, ale i tak nikdo nic nenamítnul. Ti, kteří už před chvíli stočili v nadšení nasměrovat své koně ke svým spojencům, se rychle vrátili zpátky ostatním.

„Dávejte pozor a za každou cenu chraňte život nejvyššího kněžího vlčího boha,“ rozkázala ještě.

Galek se s Urnurem se sebe nevěřícně letmo podívali. Už nějakou dobu tušili, že jim ohledně Toana něco uniká a co Meara už nějakou tu dobu ví. Pokoušeli se ho na to cestou párkrát sami zeptat, ale on jim odmítl odpovědět s tím, že když to netuší teď, tak to zjistí spolu s ostatními, až přijde ten správný čas. Přes veškeré naléhání nepovolil a tam byli nuceni jen hádat. A vzhledem k chování Holtarské královny to muselo být něco vskutku velkého, ale co?

Z řad trpaslíků na ně obratem začaly létat nejrůznější kouzla, ale díky velké vzdálenosti a tomu, že byli pohyblivým cílem, jen málokteré mělo ten potenciál být pro ně jakkoliv nebezpečné. Pokud z nich měl sebemenší tušené, co se bude dít, nemohl s tím tak nic udělat. Trpasličí armáda byla na účinný zásah přespříliš daleko. Netrvalo dlouho a jejich směr pochodu se stočil a zamířil též k vyčkávajícím Jitakanským jednotkám.

Kousek před Jitakanskými dala Meara povedl zastavit. Nikdo neváhal a seskakoval ze zvířat dřív, než je mohla svým bezvládným tělem zavalit.

„Teď je to už na tobě Toane, já jsem tě dostala k nim, zbytek budeš muset zblednout sám,“ oznámila Holtarská královna k prošedivělému trpaslíkovi. „Na tohle se ti bude asi hodit,“ dodala ještě a podala mu bílou vlajku.

Toan s povděkem přikývl, opustil přední řady a sám se pomalým rozvážným krokem vydal kupředu. Nikdo ho nenapadl. Jitakam zaskočená tím, že na něj nepřítel neútočí, sám vyčkával s prvním úderem, za což byl Toan bohům neskonale vděčný.

Když byl v rovné polovině zbývající vzdálenosti dělící obě válčící strany proti sobě, zastavil, zesílil si svou magií hlas a konečně promluvil.

„Králi Jitakanu, já Toan VI. Jitakanský Temokský, syn Toana V. Jitakanského právě teď stojím před tebou a žádám tě jménem naší společné rodové krve, aby si mě vyslechl,“ pronesl a vyčkával na reakci.

Z obou táborů to samým překvapením zašumělo. Jen Meara zůstala klidná. Když zaslechla, jak se jmenuje, nepřikládal tomu až takovou váhu. Toan bylo sice jméno spojené úzce s Jitakanským královským rodem, ale to neznamenalo, že se tak nemůže jednou za čas jmenovat i nikdo jiný. Posléze, když se však Toan přiznal k Jitakanským předkům, došlo jí, že nejde o pouhou náhodu a už věděla, před kým skutečně stojí. Učení se královských rodových linií bylo sice velmi nudné, ale někdy výjimečně i značně užitečné.

Jitakanský zákon zakazoval, aby mu vládl ten, jenž ovládá magii. Sice to byl přísný zákon, ale Jitakan nebyl svého času jediný, který něco takovéhoto dodržoval. A tak, když se ukázalo, že Toan V. vládne magií, byl nucen podstoupit své místo korunního prince svému mladšímu bratrovi. Jeho otec ho pak využil díky jeho magickému daru k tomu, aby uzavřel s tehdejším králem Temoku smlouvu o dohodnutém manželství s jeho nejmladší dcerou. Bylo to poprvé a i naposledy, kdy došlo ke sňatku do té doby čistokrevného královského lidského rodu s čistokrevným královským trpasličím rodem. Díky tomuto sňatku došlo ke smíru a uklidnění tehdy napjatých vztahů mezi Jitakanem a Temokem.

„Nevzala si Toanova dcera pouhého obchodníka?“ zaskočeně se šeptem dotázal Galek Urnura, když zjistil, že Toan je královské krve.

„Ano, protože jí nic jiného nezbylo. Sice její děd byl Jitakanský princ a babička Temokská princezna, ale díky zákonům o smíšené krvi a tomu, že se její bratr odmítl bohyni Tremoi zavázat, ztratila její rodina veškeré postavení. To, že se v té době v Jitakanu na trůnu vystřídalo už několik králů a Toanův bratranec už v Temoku také zesnul a předal korunu svému synovi, jim také moc nepomohlo,“ vysvětlil mu obratem Urnur. Díky tomu, co už ohledně Toana věděl a tomu, co právě zjistil, nebylo už pro něj tak těžké si pak dát vše dohromady do řádných souvislostí.

Galek mu s díky přikývl a na nic dalšího se už neptal. Sice ho napadalo ještě pár zajímavých otázek, na něž by rád znal odpovědi, ale to už Toan dál mluvil k Jitakanskému králi, který byl překvapivě velmi mladý a což bylo nejvíce překvapující i smíšené krve. Stejně jako královna Holtaru tak i Jitakanský král byl z jedné poloviny člověk a z té druhé trpaslík.

„Jitakane, jménem naší společné krve tě žádám - zastav tento boj po boku Temoku a zbylých čtyřech trpasličích království. Oni už dávno ztratili svou čest spojením s Treoi ztratili. Zradu a zkázu na tvou zem chystají, jen co jim dopomůžeš zde k vítězství. Víra v dohodu, co s nimi máš, je planá, falešná. Nechtějí a ani nikdy nechtěli ji dodržet, to říkám v pravdě sám a tímto tě ještě jednou tě žádám - zadrž a zachraň svou zem po boku lidí, to jediná cesta je dál k žití,“ žádal vznešeně Toan Jitakanského krále.

„Jak věřit o zradě ti mám, když si zrádcem sám,“ odvětil mu mladík, který by s pohledu trpaslíků neměl díky svému nízkému věku mít právo zatím nosit královskou korunu.

„Já svého Vznešeného boha Berose nikdy nezradil a svou čest tak neztratil. Vznešený moudrý krok udělal, když se podpory své ženy vzdal. Jen krev své krve chrání, po té jenž krve svých lační, už před ostatními dále nabrání,“ odpověděl mu s vnitřními problémy. Po tolika staletích nebylo snadné mluvit tak, jak ho to za mlada otec učil. Nikdy neholdoval tomuto způsobu královské komunikace a ještě donedávna i planě doufal, že něčeho takovéhoto se nedožije. Mýlil se a i po tak dlouhé době musel zpětně uznat, že měli jeho přeci jen rodiče pravdu. Nebyla to tak úplná ztráta času, jak se za mládí domníval.

„Slovům tvým jen stěží věřit lze, když protiřečíš si listu, co poslals mě a já držím zde,“ odvětil mu Jitakan a napřáhl ruku, do níž mu pohotově jeden z jeho osobních čarodějů přemístil zmiňovaný dokument. Gestem mu naznačil, ať si ho vezme a tak si ho Toan přivolal k sobě. Opatrně ho rozroloval a začetl se. Jeho oči rychle přelétaly řady hustě popsaných řádků, na nichž stálo doporučení ať se Jitakan přidá otevřeně k trpasličím královstvím a jejich boji za Vznešenou bohyni Tremoi, která jako jediná z bohů jim může přinést skutečné štěstí a blahobyt. Text také obsahoval řadu domnělých výhod, které by takovéto prohloubené spojenectví mělo mít a opakované připomínky spojení Jitakanské a Temokské královské krve a tudíž společných zájmů, které by z toho pro obě království měla plynout.

Toan si pro sebe tiše povzdechl. Jitakanský král byl skutečně na svůj úřad příliš mladý, nezkušený a pravděpodobně i naivní. Dát na radu něčeho takového a rozhodnout tak o osudu své země, bylo skutečně nemoudré. Udělali si z něho pouhého pěšáka, jímž podle potřeby manipulovali. Jeho otec a další před ním sice měli s Temokem dohodu o tichém spojenectví, ale to více méně bylo jen a pouze o tom, že budou zavírat oči před tím, co se v horách děje, do ničeho se nebudou jim plást a oni na oplátku s nimi budou jako jediným lidským královstvím nadále obchodovat. Oboustranně výhodná dohoda o obchodu, nic víc. Žádný s předků současného krále by jim nepomohl a nevytáhl do takovéhoto boje proti lidem, tím si byl Toan jist. Náhlý skon předchozího krále před necelými dvěma lety se z jeho současného pohledu nezdál až takovou náhodou, ač o přesném dění událostí nic konkrétného nevěděl. Obzvláště této domněnce nasvědčoval fakt, že tento dopis byl datován do doby krátce po korunovaci nového mladičkého krále.

„Tvůj otec zemřel, pro tento list jen, abys ho mohl držet a jednat podle něj. Bez mého vědomý tam jméno dali mé, zneužili nás oba v prospěch, který leží mimo tebe tak i mě. Pojď a bojuj s lidmi proti nim. Pomsti smrt, navrať čest, toď jediná cesta, kterou já teď vdím,“ naléhal na něj Toan přičemž i trochu zariskoval. Před nedávnem získané zkušenosti z přesvědčování Holtarské královny mu říkali, že bez trochu rizika tato vysoká hra o osudu všech jednoduše nejde dělat obzvláště ve chvílích, kdy nezbývalo moc času.

„Tvrdíš mi, že mého otce nechala zabít bohyně Tremoi?!“ zakřičel rozlíceně Jitakan a v jeho tváři se objevil neutuchající vztek.

Toanovi rázem odlehlo. Formální řeči byl konec a ne díky jeho přičinění. Otec by byl na něj jistě hrdý, kdyby ještě žil, pomyslel si a obratem to zasunul do ústraní. Byly tu důležitější věci, na něž se musel právě soustředit a s chutí obratem tedy využil toho, že muže tímto i on mluvit normálně.

„Ano a tento falešný list, který jsem až teprve právě teď měl možnost poprvé spatřit a přečíst ho, je mi toho zářným důkazem. Dokaž jim, že nejsi jen pouhý mladý, naivní král, s kterým si mohou dělat, co chtějí, využít ho dle své potřeby a zabít, když je už nadbytečný a uděl, co oni potřebovali. Vyslyš mě, vyslyš varování, které ti svou vlastní rukou napsal Vznešený Beros. Rozhodni se moudře králi Jitakane, neboť tato chvíle rozhodne o osudu jak tvém, tak i celého tvého království a už to později pak nebude možní vzíti zpět, „ řekl mu zcela na rovinu, jak to vidí on a napjatě čekal na reakci.

Mladí trpaslíci byli mnohdy horkokrevní, což sám z vlastní zkušenosti zažil. A Jitakan byl nejen člověk, ale také i trpaslík a k tomu ještě mladý. Nevýhoda, která se právě teď mohla otočit výjimečně i na výhodu. Uchylovat se k něčemu takovému sice Toanovi nepřišlo moc důstojné, ale on ho jednoduše musel vyburcovat k rychlé reakci a rozhodnutí. Velmi dobře totiž dával po celou dobu pozor na své okolí a tak si byl vědom toho, že se trpasličí armáda už dostala k nim natolik blízko, aby je mohla záhy napadnout účinně kouzly a obratem pak i z blízka zbraněmi.

Jako poslední gesto hodil Toan dopis před sebe do bláta a zahleděl se do tváře zuřícího mladičkého Jitakanského krále.

„Děkuji ti Toane VI. Jitaknský Temokský, že jsi mi otevřel oči a dal si mi tak možnost pomstít mého otce, jehož smrt se mi snažili namluvit, že byla pouhou nešťastnou náhodou. Krví na naších mečích zaplatí za zrady, jež se na Jitakanu napáchali a které pro něj i dál chystali,“ pronesl mladičký král rozhodně a obratem dal svým mužům pokyn k přeskupení jednotek.

Toana zaplavila radost ze svého úspěchu, ale vědom si toho, že není čas si tento okamžik vychutnat, kývnul na Mearu a ta dal svým lidem obratem pokyn, aby se seřadili po boku Jitakanských jednotek.

„Vskutku velkolepá řeč,“ špitla na něj uznale Holtarská královna, když opět stáli pospolu vedle sebe. Bylo to poprvé, kdy na vlastní uši v životě skutečně slyšela někoho, kdo mistryně ovládal prastarý způsob královského vyjednávání. Byl to zvláštní a velmi nečekaný zážitek pro ty, kteří se stali pouhými přihlížejícími.

„Nic, co bych si kdy v životě chtěl zopakovat,“ odpověděl ji trochu s lehkým podrážděním Toan a zaměřil svou pozornost na Galeka s Urnurem. „Zůstaňte u Meary a hlídejte ji,“ přikázal jim a sám se přesunul poblíž Jitakanského krále, kterého si vzal na starost on.

„Nestihnou to,“ poznamenal Urnur při pohledu do leva. Armáda složená převážně z Miniltských a Argelských vojáků se dala už též do pohybu, ale na rozdíl od trpaslíků byl od nich daleko dál.

„Snad to do té doby zvládneme ustát,“ zadoufal Galek a při pohledu na obrovské množství mužů na obou stranách s hrůzou v hlase a dodal. „Tohle nemůžeme přežít.“ Znal historii Sarmatského kontinentu a tak se nikterak nebál odhadovat, že se právě teď schyluje k té největší bitvě, co tento kontinent poznal. Na Sarmatu se doposud v jediném okamžiku nestřetlo tolik vojáků, jako se k tomu schylovalo právě teď, nebo alespoň se v to domníval. Možná byla některá bitva stejně rozsáhlá, ale určitě nebyla větší, o to by se klidně i vsadil.

„Pokud takto budeš uvažovat, nepřežiješ to,“ upozornil ho Urnur zostra. „A dej na mou radu, šetři magií a sežeň si, co možná nejdříve, nějakou zbraň,“ doporučil mu ještě a dál si ho nevšímal. Armáda Řádu se už v té chvíli dostala na dostřel.

„Připravit k palbě!“ zavelel mocným hlasem Jitakanský král a jeho oddíly lukostřelců napnuli tětivy na svých licích. „Teď!“ dal pokyn a obrovské množství šípů se prohnalo vzduchem.

„Trpaslíci se obratem zakryli štíty, ale mnozí záhy zjistili, že to nestačilo. Některé z šípů byly totiž posíleny kouzly a nejen to. Roj šípů doprovázela i řada vzdušných kouzel, která byla v pohybujícím se oblaku skrytá tak, že je nebylo možné spatřit do té doby, dokud nebylo příliš pozdě.

„Udržujte je dál, dokud nedorazí jezdecké oddíly Minoltu!“ zvolal hlasitě opět Jitakanský král. Ale i přes veškerou snahu lukostřelců a velké množství vystřelených šípů a kouzel kouzelníků, se však zpomalit trpaslíky nepodařilo. Nezastavovali. Sice jim odpovídali svými kouzly a první mrtví byli tak již na obou stranách, ale počty padlích však nebyli ani zdaleka vyrovnané. Ztráty v řadách trpaslíků, byli daleko vyšší, než na straně lidí. A tento rozdíl se jejich jednáním stále navyšoval.

Umění lukostřelby bylo něco, co ani zdánlivě trpaslíci nevládali a tak se ani tomuto typu útoku nedokázali účinněji bránit. Toto vědomí je hnalo stále dopředu a nehledě na oběti se snažili svými meči a sekerami dostat přímo k nim. A po značných obětech toho po chvíli konečně i dosáhli, a karta se v tu chvíli rázem otočila.

Armádu Jitakanských z převážné většiny tvořili pouze lukostřelci a kouzelníci. A díky tomu, že Meara sebou měla také pouze kouzelníky, dostali se tak do značné nevýhody.

Naštěstí ke Galekově neskonalé úlevě jim za krátko přijeli na pomoc jezdecké oddíly a vyzbrojení oštěpy a dalšími dlouhými zbraněmi se ze hřbetu koní začali postupně zařezávat do trpasličích řad. Toho obratem využila Meara a Galek s Urnurem měli spolu s dalšími plné ruce práce, aby ji udrželi na živu. Ani si tak díky tomu všemu nevšimli, že Jitakanský král se s Toanem v závěru zachoval stejně.

Co hledá? vystala po chvíli Galekovi na mysl otázka, když mu chování Holtarské královny přišlo více než zvláštní. Zabývat se však odpovědí nad touto otázkou neměl moc čas. Jeho magie mu pomalu docházela a tak nejbližší tělo obral o meč. Ani neměl čas zjišťovat, jestli to byl někdo z jejich anebo nepřátel. Krátká délka meče však nasvědčovala tomu druhému.

Galekovi se podařilo mečem obratem krátce za sebou zabít dva trpaslíky, když tu nečekaně se dověděl odpověď na svou otázku.

Meara se s Jitakanským králem zastavila v okamžiku, když stanula v tváři v tvář pětici trpasličích králů. V ten okamžik ani jedna ze stran už se více nesnažila zabít znepřáteleného krále.

„Proč jim nikdo nepomůže?“ zarazil se udiveně Galek, když sledoval následný boj dvou vládců proti pěti.

„Nesmíme. Do boje králů nepoužívá-li se při tom magie, je zakázáno zasahovat,“ houkl na něj Urnur a dál se věnoval okolnímu boji a Holtraské královny si přestal více méně všímat.

To Galek nedokázal a zoufale se tak rozhlédl. Pokud tomu tak skutečně bylo, mohli jim pomoci jen králové Minoltu a Argeli, ale ti byli, jen snad Sarmat ví, kde. Bylo otázkou, jestli vůbec se oni též osobně účastní bitvy. Jestli ne, tak jim na pomoc jisto jistě teď ani později nepřispěchají.

Meara od počátku zkušeně odrážela údery dvou králů, kteří ji bez váhání obratem napadli. Jitakan se činil stejně tak, i když už ne tak zdatně. Pátý trpasličí král však využil situace, větším obloukem se mu po chvíli podařilo dostat Meare do zad. V okamžiku, kdy už se napřáhl se svou sekerou ji nevědomky Holtarské panovnici zabořit do zad, to Galek už nevydržel.

„Kašlu vám na pravidla,“ vyprskl. Volnou rukou, s níž čaroval a nedržel v ní meč, vytáhl z opasku dýku a vykřikl inkantaci. Vzduch ovinul jeho hozenou dýku, několika násobně ji zrychlil a správně nasměroval. Než král, u něhož při tom rychlém sledu událostí ani Galek nestačil postřehnout, které trpasličí země je přesně vládcem, stihl dokončit svůj pohyb, zabodla se mu dýka hluboko do krku. Sekera mu vypadla obratem z rukou a on klesl mrtvý k zemi.

Ten zvuk přiměl Mearu se v rychlosti ohlednout. Zhodnotila situaci a s poznáním v rychlosti na znamení vděku na Galeka mrkla. Víc si dovolit nemohla.

„Co si to udělal?!“ obořil se na Galeka rozlíceně Toan, kterému se právě podařilo konečně dostat zpátky ke zbylým členům Berosovi osobní stráže.

„Trochu jsem srovnal stavy. Běž jim pomoct. Taky máš v sobě královskou krev ne? Je to čtyři na dva. Oprava dva na tři…“ pohotově zareagoval při pohledu na Mearu, které se konečně podařilo v ten okamžik zabít jednoho ze dvojice, proti nimž se doposud bránila. „Jestli něco neuděláš, tak ten tvůj vzdálený příbuzný už dlouho moc žít nebude,“ dokončil svou myšlenku a Toana postrčil kupředu.

Toan prvotně zaváhal, ale při pohledu na sraženého krále Jitakanu k zemi přeci jen přiskočil na pomoc a na poslední chvíli ho vykryl a zachránil mu tak život.

Tento zásah do boje králů už trpaslíci nevydrželi a začali posílat kouzla na Toana s Mearou a Jitakanem. Galek i další měli co dělat, aby je kryli a někdo je nezabil zezadu.

Galek střídavě používal svůj meč a magii až do jediného okamžiku. Na Toana někdo poslal ohnivý meč. Pokusil se toto kouzlo větrným mečem zničit, ale k jeho hrůze už na to neměl dost magie. Podařilo se mu tak toto kouzlo pouze rozštěpit ve dví, ale nijak nezpomalit.

„Pozor!“ zoufale zakřičel a využil toho, že byl jen malý kousek od Toanových zad, kam byl v průběhu boje zatlačen. Razantně do něj strčil, ale sám se už nestačil uhnout. Jena polovina ohnivého meče ho zasáhla do pravé nohy a ta druhá u části do obličeje. I když jeho tvář se nestřetla s plnou sílou kouzla, bolest byla nekonečná. Po ohnivé záři se jeho oči zatměli a jeho tělo padlo bezvládně k zemi.

Nečekané postrčení Toana krátce rozhodilo, ale jen na malou chvíli. Král, s nímž bojoval, toho nedokázal řádně využít a tak díky tomu, že jeho zbraň Toana jen lehce v ten okamžik škrábla, zaplatil za svou chybu obratem životem.

Toan měl čas se konečně rozhlédnout. Meara už dávno dobojovala. Na místě, jež předtím stála, ležela už tři těla mrtvých panovníků. A právě teď pomáhala úspěšně Jitakanovi, kterému se zdárně nakonec přeci jen podařilo díky její pomoci zabýt i posledního přežívajícího trpasličího krále.

Až teprve po té se Toan ohlédl dozadu, aby zjistil, co se za ním stalo a kdo ho pravděpodobně před chvílí zachránil. S nesmírnou lítostí tak obratem zjistil, že zmrzačené a popálené tělo, které mu leží u nohou a jemuž vděčí za svůj život, není nikoho jiného než Galeka.

„Urnure, podívej se na něj a jestli ještě žije, dostaň ho odsud!“ zakřičel a dál si začal opět dávat pozor na Mearu s Jitakanem.

Smrt pětice králů sice trpaslíky nakrátko rozhodila, ale nepřiměla je přestat bojovat. Kdysi by tomu asi bylo jinak, ale v těchto dobách byla jejich skutečným vůdcem bohyně Tremoi. Za tu teď bojovali a pro ní umírali. Ještě nebyl konec. Ne ještě ani zdaleka ne. Ale pro lidi to bylo alespoň vykročeno správným směrem. Ty se s pocitem částečného vítězství pustli do trpaslíků ještě z větší vervou než předtím. A takové mu to sílícímu se tlaku začali krůček po krůčku trpaslíci časem podléhat. Vítězství zadarmo jim však nikdo nechtěl dát. Nikdo se ani na okamžik nemínil vzdát.