Kapitola 21 - Svoboda

 

Berose probralo vrzání otevírající mříže. Dříve, nežli se však stačil pořádně vzpamatovat, byl trpaslík pryč a cela opět zamčená. Celý rozlámaný se postavil a přešel k misce, co mu sem přinesli. Sice měl obrovský hlad, ale tu šlichtu rozhodně nehodlal jíst. Vypadala nevábně už z dálky na pohled. A také nehodlal tu jakkoliv otročit a být těm Emoiným patolízalům jakkoliv pro smích. Když to tak shrnul, nadešel nejvyšší čas odtud zmizet. Velkou neznámou však bylo, zdali měl k dispozici svou magii. Bez ní by byl jeho útěk téměř nemožný.

Opatrně se rozhlédl po chodbě, kam až mu mříže dovolovaly. Nikoho sice neviděl, ale zajisté o kousek dál mimo jeho zorné pole stráže stáli.

Sáh s velikým napětím po své magii a s úlevou zjistil, že má na krku nefunkční vězeňský kruh, který před časem své ženě podstrčil. Což mu v jistém směru všechny jeho plány usnadňovalo, ale ne tak úplně. Jeden krátký spánek nestačil, aby se mu vrátily jeho veškeré síly. Obzvláště, když se dostal až na hranu celkového magického vyčerpání.

Trochu magie však zpátky měl. Nebylo to sice tolik, aby si mohl dovolit cestu ven si probojovat a odkráčet středem, ale na nepozorované zmizení mu to stačilo. V jeho velký prospěch hráli totiž dvě důležité věci. Zaprvé některé části tohoto dolu poměrně slušně znal a zadruhé strážné neovládali magii, nebo přesněji téměř všichni neovládali magii.

Vzhledem k tomu, že Emoi pořádala své velkolepé tažení proti lidem, potřebovala mýt své trpaslíky s darem úplně někde jinde. Dobrá polovina jich se tak právě nacházela touto dobou ve velké nížině a ta zbyla, byla potřeby rozeseté po celém trpasličím území. V každém dole se sice nacházeli trpaslíci s magií, jejichž věrnost byla neochvějně odpřisáhlá Tremoi, ale byla jich jen malá hrstka, která se ve směnách vždy střídala u brány a ve vstupním tunelu do dolu. Tak tomu bylo všude a to i zde, i když zde panoval speciální režim. Mírnější zacházení s vězni bylo vykoupeno zvýšeným počtem strážných, ale těch bez magie. Což právě jemu nikterak velké starosti nepřidělávalo.

Beros využil jen malý kousek své opět nabyté magie a oklamal smysly všech strážných, které se právě nacházeli v této chodbě. To, že na ně neviděl, mu s jeho zkušenostmi nedělalo žádné potíže.

Teď, když ho neslyšeli, se mohl hravě pustit s klidem do dalšího kroku. Z ukazováčku pravé ruky si nechal proudit krátký, tenoučký větrný vánek, který jako své prodloužení ruky zasunul do zámku mříže. Trpělivě za pomoci slabého tlaku vyvolaného větrem postupně procvakával jednotlivé pojistky zavíraní s nutnou přesností a citem, který byl k této činnosti zcela nezbytný. Přezdívku bůh zlodějů si rozhodně nevysloužil jen tak bez příčiny. A i když otevřeně nikomu nedovoloval, aby ho tak nazýval, za jeho zády mu to v tichosti nikterak nevadilo a netrápilo ho to.

Za krátko v zámku konečně cvaklo a mříž se otevřela. Zastřel se jednoduchou iluzí, aby ho nikdo nemohl vidět a slyšet a opustil svou celu. Aby si získal na svůj útěk o něco víc času, mříž za sebou zase zavřel, aby už z dálky nebudila pozornost, že se něco děje, a vyrazil, co nejrychleji to šlo, za Merikem. Dlouho nebude trvat a přijdou si pro něj na směnu a až se tak stane, zjistí, že tu není a dojde k mobilizaci. A tou dobou doufal, že bude mít Soru s Merikem u sebe a budou odtud už mizet. Nedělal si naděje, že by do té doby s nimi stačil toto místo opustit. Na to byl Orodský důl příliš rozsáhlý.

Nejprve se vydal za Merikem s nadějí, že třeba cestou narazí na Sořinu celu, ale nestalo se tomu tak, čímž se to celé trochu zkomplikovalo. Neměl totiž sebemenší tušení, kde ji mnohou držet. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než doufal, že ve dvou budou mít větší šanci ji rychle najít.

Když dorazil k cele boha moudrosti, zjistil, že právě spokojeně jí tu šílenou šlichtu, co se pokusili podstrčit i jemu. Při tom pohledu jím zavládlo zděšení. Obratem ho však jeho rozum donutil se uklidnit. Ani v jeho případě nechybělo málo a i on by pak neměl moc na vybranou a časem by byl i za tu nelibě zavánějící šlichtu neskonale vděčný.

„Konec jídla Meriku, nadešel čas odtud zmizet,“ pronesl k němu, zatímco otevřel jeho celu.

„Berosi, čemu vděčím, za tuto nečekanou návštěvu? Mám pocit, že je ještě na nový sestřih brzy,“ kousavě poznamenal Merik a nespokojeně odložil nedojedenou misku. Obratem se však zarazil a jeho nelibost se změnila na překvapení, jak se jeho oči zafixovaly na krku vlčího boha.

„Á tohle,“ pronesl dlouze a chytil se za vězeňský kruh na svém krku. „To je taková malá pozornost od mé ženy. Rozhodla se, že by se ti po tak dlouhé době hodila společnost vzhledem k tomu, že mi přišla na to, že už jistou dobu nepomáhám jí ale Ace,“ pronesl ležérním hlasem, jako by to nic nebylo.

„Ace,“ zopakoval po něm Metik a vypadla, jako by byl duchem nepřítomný. Pak se mu protočili panenky a bezvládně začal padat dozadu. Beros k němu pohotově přiskočil a pokusil se ho chytnout, ale zvládl to v té rychlosti jen jednou rukou za cíp látku na rameni a tak se mu zdařilo pád jen pouze přibrzdit.

Při pohledu na bezvědomé tělo se Beros neudržel a s povzdechem nahlas pro sebe pronesl: „Na tohle nemáme čas.“ Poklek k němu a lehce ho propleskl ve snaze ho probrat, ale neuspěl. A tak přistoupil k jedinému, co ho za dané okolnosti napadlo. Sundal mu vězeňský kruh. Sice netušil, jestli je to skutečně moudrý nápad tak činit u někoho, kdo se evidentně nachází v bezvědomí, ale moc na vybranou stejně neměl.

„Na spaní není čas, vstávej, musíme odtud rychle zmizet,“ zavolal na něj a s úlevou sledoval, jak víčka krátce zamrkala a znovu se otevřela. „Jsi v pořádku?“

„Jestli to myslíš po duševní stránce tak ano. Před nedávnem se mi vrátili vzpomínky, ale jen do doby, kdy otec zemřel. Teď díky tobě je má paměť opět úplná. Ale jestli si tu otázku zamýšlel po té fyzické, tak nevím,“ přiznal mu ještě trochu zmatený Merik.

„Máš tušení, kde tu jsou další samostatné vely? Do té po Talnierovy zavřeli mě a já tak nemám tušení, kde drží Soru,“ zajímal se Beros, zatímco mu pomáhal vstát.

„Nevím, kde můžou být další samotky. Nikdy jsem ani nebyl v té části, kde drží hromadně ostatní vězně,“ zabručel Merik mezi tím, co se v jeho hlavě veškeré znovu opět nabyté informace utřiďovali utřiďovat a zapadat na své místo. „Soru?! Ona je tu taky?“ šokovaně s opožděním vykřikl, když mu to konečně došlo.

„Víš, nejsi jediný, kdo se vyžíval v zálibě hry na mága a propracováváním se společenským žebříčkem v lidském království. Když jsem zjistil, že Sora stále žije a je tu v dolní říši velmistryní magie Minoiltského království, prozradil jsem Emoi, že je jedna z nás. To jsem však netušil, pro co se obratem rozhodne,“ vysvětlil mu a zároveň se i snažil trochu v jeho očích obhájit. „Chtěla po mě, abych ji zabil a proto, že jsem už tak měl potíže udržovat tebe stále na živu a jediné, co mi v tom doposud pomáhalo, byla tvá ztráta paměti, rozhodl jsem se k riskantnímu kroku. Její smrt jsem nahrál a schoval ji ve svých komnatách, ale jeden z mích osobních strážců mě zradil a možná nejen on, jelikož nepřišla nejen na toto, ale i na tvou navracející se paměť. Je však i klidně možné, že toho ví daleko víc. Toto nejsou jediné dvě věci, co jsem ji za zády udělal. Nevyžívám se v masakrování lidí tak jako ona a už vůbec ne v prolévání naši krve, obzvláště když nás tu zde v dolní říši zůstalo tak málo.“

„Jsi pro mě nečekaným, ale příjemným překvapením Berosi,“ připustil Merik. Sice neměl moc chuť mu zatím moc věřit, ale rozhodl se mu dát minimálně šanci. „Jak se ti podařilo dostat z cely?“ zajímal se o to, co ho za dané okolnosti zajímalo nejvíce.

„Emoi nikomu plně nedůvěřuje a když jsem ji začal jisté věci tak trochu zatajovat, udělal jsem si malou pro jistotu pojistku pro případ, kdyby se rozhodla zbavit i mě. A podstrčil jsem ji nefunkční vězeňský kruh,“ hrdým hlasem mu oznámil. „ A teď už konečně pojď, musíme najít Soru a zmizet,“ opětovně ho vybízel tentokráte však už značně netrpělivě.

„Nehodlám odtud odejít a všechny tady nechat,“ rozhodně se proti němu postavil Merik.

„A co chceš, abychom udělali? Vzpouru? „ udiveně na něj Beros hleděl. „Na něco takového nemám dost sil. Málem jsem padl na magické vyčerpání, než mě sem zavřela. A tobě bude také nějakou dobu trvat, než se pořádně vzpamatuješ a obnovíš svou magii,“ upozornil ho.

„Na něco takového není potřeba moc magie. Stačí osvobodit pár magicky zručných vězňů a ty pak už sami pomohou ostatním. Ke všemu tu stráží čistokrevní trpaslíci, takže stačí pouze hrubá síla, abychom nad nimi vyhráli, a my máme ke všemu početní přesilu,“ oponoval mu bůh moudrosti.

„Bez skutečného, pořádného vůdce ani tyto výhody nemusí stačit. Za mnou rozhodně nepůjdou, obzvláště když jsem to byl i já, kdo sem některé přivedl. A pokud se poslední dobou nic významnějšího neudálo, co by mi uniklo, tak pokud vím tak ani ty se tu moc velké oblibě netěšíš,“ zkonstatoval kousavě vlčí bůh.

„Ano, my se pro tento úkol nehodíme, ale je tu někdo, kdo by mohl,“ opatrně naznačil Merik.

„Myslíš Eltonského prince? Na tento úkol bych řekl, že je zatím příliš mladý,“ zapochyboval Beros.

„Ty o něm víš?“ šokovaně hlesl s nevírou Merik.

„Proč myslíš, že je tu? Emoi chtěla nechat všechny osoby královské krve pobýt, ale já když jsem zjistil, že princ ve skutečnosti žije a nikoliv nepadl při obraně města, jak před smrtí prohlašoval král, rozhodl jsem se zajistit jeho přežití. A jelikož mi došlo, jak a kde se schoval, dovedl jsem zajatce ze zámku právě sem.  A nebyl jediný, koho jsem sem v tichosti umístil,“ pronesl plný spokojenosti a hrdosti, že toho muže stojícího před sebou, dokázal pro jednou skutečně zaskočit.

Bůh moudrosti si ho zkoumavě prohlédl. Beros byl pro něj chvílemi opravdovou záhadou. Někdy jednal až s neuvěřitelnou zbrklostí, ale dokázal být i někdy velmi dobrý stratég. Možná by se dalo říct, že životní osud vlčího boha se točil v cyklech. Období unáhlených rozhodnutí střídaly časy, kdy dokonale promýšlel dopředu několik tahů. Proč ale tedy odtud chce zmizet nepozorovaně a ostatní tu nechat, když si na tomto místě už po dlouhou dobu pracně v tichosti shromažďoval ty, jež mu jsou díky jeho zásahu zavázání životem? Napadalo ho jediné vysvětlení a to takové, že nepočítal s tím, že by Emoi na něj přišla tak brzy. Ano, to by mohlo být to nejlogičtější vysvětlení jeho jednání, kterého právě teď díky tomu nutilo uchylovat se spíše k unáhlenému jednání nežli k pomalejším, náročnějším, promyšlenějším činům. Ruku do ohně by však za svůj odhad rozhodně nedal. Někdy se jednoduše Beros choval tak, že mu spíše záleželo pouze na jeho kůži a někdy na druhou stranu zas až neuvěřitelně dokázal lpět na životy všech, ať už byli jakékoliv rasy či magického nadání. Vlk chránící svou smečku, znak, který měl Beros s tímto zvířetem společný. Jen v případě Berose bylo občas záhadou, koho všechno aktuálně do své smečky zahrnuje.

„Illai je možná mladý, ale zde toto místo ho donutilo předčasně dospět. Dokáže být vůdcem, za kterým všichni půjdou,“ upozornil ho vážným hlasem Merik.

„Dobře, ať je tedy po tvém. Víš, kde ho přesně drží?“ rezignovaným hlasem se zeptal Beros.

„Zhruba, ale nemyslím, že by měl být větší problém ho najít,“ přiznal mu Maelorik a po boku vlčího boha opustil jednou pro vždy místo, které mu bylo tak dlouho domovem.

Rychlým, svižným krokem směřovali k hromadným celám, když zaznamenaly zvýšený pohyb strážců v tunelech.

„Už o mě vědí,“ suše zkonstatoval Beros tichým hlasem a ještě více zpozorněl.  Prozatím nepotkali žádného trpaslíka s darem, takže nikdo zatím z nich netušil, kde jsou, ale takové štěstí nemuselo trvat příliš dlouho. Prozrazení jejich polohy nakonec totiž způsobili za nedlouho sami, jelikož při hledání Iliho cely postupně Merik ničil zámky všech cel, které začali, míjeli. Hlasité praskání zámků a vězni chrlící se nekontrolovatelně do chodeb se stalo jen stěží přehlédnutelnou skutečností.

„Tady,“ zkonstatoval Merik, když v jedné z cel zahlédl Eltonského prince.

„Konečně,“ zabručel podrážděně Beros a zrušil iluzi, kterou je doposud chránil. Měl pocit, jako by ho hledali celou věčnost, jelikož podle jejich hrubého odhadu už museli cestou k němu postit alespoň čtvrtinu vězňů, kteří touto dobou i sami osvobodili nemalou část dalších.

Na chodbách Orodského dolu se šířil mohutný ryk právě probíhajících bojů mezi otroky a jejich strážci, kteří se je všemi silami pokoušeli dostat pod kontrolu.

„Illai nadešel okamžik, aby si ukázal, co vše ses doposud naučil. Bylo ti dáno do vínku tvou krví, aby se z tebe stal skutečný vůdce. Prokaž své rodině tedy čest a doveď všechny, ať už jsou či nejsou krví tvého národa ke svobodě,“ pronesl k zaskočenému princi Merik.

Illai i další však tato vzletná slova nedokázala přinutit k činu. Jen konsternovaně stáli a hleděli na Berose.

„Jsem bohem lidského národa a mezi těmi, kteří mi svou víru dali, jsou i míšenci. Doby, kdy jsem jen nečině hleděl na činy své ženy, už skončily. Postavil jsem se jí a skončil zde spolu s vámi. Na rozdíl od vás, však mou magii nedokázala svázat. Nadešel čas, abychom bojovali za svobodu a proto, v co věříme,“ pronesl odhodlaně Beros a sňal všechny vězeňské kruhy z těch, jež vládly magií a děli Eltonskému princi v cele společnost. „Já osvobodil vás, vy osvoboďte ostatní,“ dodal a sledoval, jak dotyční trochu neochotně přikývli a po Illaiově svolení opustili celu.

„Maeloriku, bože moudrosti, ty by si byl mnohem lepším vůdcem nežli já,“ namítl princ, který se teprve teď z celého toho překvapení dokázal alespoň trochu vzpamatovat. „Anebo ty Berosi, vlčí bohu,“ zkusil to obratem na druhého muže při pohledu na zamítavou Merikovu tvář.

„Ani já, ani Beros nejsme pro takovýto úkol ti praví. Vlčímu bohu zde nikdo z vás nevěří a má osoba se zde nikdy také netěšila moc velké oblibě. Důvěru je nutné si vybudovat a takto narychlo ji nemohu v plné míře, jenž je za dané okolnosti nutná, získat. Tím, že dám všem vědět, kdo doopravdy jsem, nestačí. Jedině ty tak všechny můžeš vést. Pospěš si, neváhej, bez vedení budeme mít jen malou šanci na úspěch. Pouhá početní přesila nestačí. V jejich řadách se skrývá i pár kouzelníků, kteří jsou plně při síle, na rozdíl od nás. Já i všichni ostatní, jež magií vládneme, jsme zatím příliš slabý. Bude nějakou dobu ještě trvat, než všichni nabudeme dost sil, abychom mohli řádně kouzlit. Pouhé sejmutí našich okovů po tak dlouhé době nestačí a oni to vědí,“ trpělivě na něj naléhal Merik.

„Nezklamu tvou důvěru, kterou si do mě dal,“ vážným hlasem mu přislíbil Ili a zavelel k odchodu. Všichni, jež doposud stáli svému princi po boku, se dali do pohybu.

„Počkejte,“ zastavil je Beros. „Spolu se mnou sem přivedla Tremoi i ženu. Je to Sora vrchní velmistryně magie Minoltského království. Je umístěna někde bokem na samotce. Musíme ji nalézt dřív, než strážce napadne ji zneužít a pokusit se nás vydírat jejím životem,“ upozornil je.

„Má někdo tušení, kam ji mohli zavřít?“ dodatkem se ještě zeptal Merik.

„Doneslo se k nám, že Vás sem, Vznešený, zavedli spoutaného spolu i se starší ženou, ale nikdo tomu nevěřil, dokud Vás nespatřil na vlastní oči,“ přiznala mu vystrašeně žena poblíž Illaie tisknoucí k sobě ochranářsky dvě dívenky dvojčata s největší pravděpodobnosti dle jejich vzhledu své dcery. „Sice já netuším, kde ji mohou držet, ale znám někoho, kdo to zajité bude vědět.“

„Vím, o koho jde,“ zamyslel se Ili. „Dám všem vědět, aby ho našli a přivedli za námi,“ slíbil jim a začal svým lidem udílet pokyny.

Beros se díky tomu trochu vnitřně zaradoval, ale jinak jim dál cloumala nervozita. Navenek však nedával nic znát a jen pouze zlehka přikývl.

Boj v tunelech se stupňoval. Merik s Berosem však zatím šetřili své síly a do bojů se výrazněji nezapojovali. Illai však byl jiný případ. Od jednoho zabytého strážného mu jeho lidé dali získaný meč a od tohoto okamžiku se chtěl i on do této vzpoury zapojit aktivněji. Jeho lidé mu to však nechtěli za žádných okolností dovolit. Ve všem ho poslouchali a postupně nejen oni, ale od ryku boje ho drželi dál, což se Eltonskému princi moc nelíbilo.

„Pokud chci být skutečný vůdce, musím bojovat a ne tu jen tak postávat,“ zlobil se Ili po té, co se opětovně marně snažil přemluvit muže, který se pasoval do role jeho osobního strážce.

„Nejlépe všem pomůžete, když budete živý a zdravý,“ trval si dál za svém neochvějně dotyčný.

„Výsosti, našli jsme konečně toho muže, kterého jste chtěl,“ pronesl k princi jeden z přicházející šestičlenné skupinky.

„Výborně,“ zaradoval se Ili a po té, co čelní trojice ozbrojených mužů uhnula na stranu, si mohl konečně prohlédnout dotyčného.

Muž byl menší drobnější postavy a celý se klepal strachy. Jeho vězeňský oděv byl čistý a nerostrhaný. Vlasy a vousy měl sestříhané a upravené.

„Donašeč,“ zabučel si pro sebe Beros, když ho viděl. Mohlo ho napadnout, že pokud mimo strážců někdo ví, kam Soru zavřeli, tak je to jedině vězeň, který s nimi spolupracuje a získává tak pro sebe jisté výhody, nespokojeně si ještě pomyslel a vystoupil ze stínu, ve kterém se po Merikově boku poslední okamžiky skrýval.

„Kde je Sora?!“ zaburácel na něj naštvaně vlčí bůh.

„Vznešený,“ zaskočeně se na něj ten patolízal podíval.

„Vznešení,“ opravil ho obratem Beros. „Nevidíš, že tu krom mě je i bůh moudrosti?!“ dodal a podkopl mu kolena a násilím ho tak donutil pokleknout. Následného bolestného stenu si nikterak nevšímal.“Neúctu netoleruji! Pokud Mealorik a Eltonský princ ano, tak já ne!“ zakřičel ještě na něj.

„Hluboce se omlouvám Vznešení, já…,“ soukal ze sebe vyděšeně.

„Kde drží Soru? Víckrát se opakovat nebudu!“ skočil mu do řeči rozlíceně Beros nenechajíc ho ani domluvit.

„Pokud myslíte Vznešený tu ženu, kterou s vámi přivedli, vím, kde ji drží, mohu Vás k ní dovést,“ kvapně ze sebe vysypal.

„Výborně veď nás,“ vyzval ho Beros a muž okamžitě vstal a dal se do kroku.

„Nemusel si na něj jít až tak hrubě, řekl by nám vše, co potřebujeme vědět i tak,“ špitl k němu tiše Merik.

„Takové jako je on, bytostně nesnáším. Měl držet s ostatními vězni a ne se paktovat se svými vězniteli,“ zabručel k němu podrážděně Beros, který na rozdíl od Merika svůj hlas nijak netišil. Zlost z toho, že ho zradil jeden z jeho osobních strážců, byla v něm ještě přespříliš živá.

„Jdu s vámi,“ oznámil jim Illai tak rozhodně, že se ho jeho lidé ani nesnažili zadržet a na místo toho se v tichosti vydali s ním.

Po chvíli se ukázalo, že je dotyčný muž vede k jedné z nejvzdálenější oblasti dolu od vstupního tunelu, co tu v Orodském dole byla. Bylo by se tedy milně předpokládat, že cestu budou mít tedy volnou, ale opak byl pravdou. Větší skupinka čistokrevných trpaslíků se právě tudy rozhodla pokusit se vpadnout vězňům do zad. Tím, že se téměř všichni snažili vybojovat si svobodu, co nejpřímější cestou bylo možné, si o něco takového přímo říkali. Jejich smůlou a štěstím ostatních bylo, že na to přišli právně oni.

Beros neměl náladu na jakékoliv zdržování. Obava o život Sory ho přiměla trochu zariskovat a protlačit se do čela jejich skupiny. Po bleskovém zhodnocení situace využil veškerou svou magii, co mu ještě zbývala k hranici silné únavy předcházející těsně jeden krok před magickým vyčerpáním.

Tunelem zafoukal silný vítr a vytrhl všem strážným z rukou jejich zbraně, které se obratem otočili ostřím směrem ke svým majitelům, a hluboko se zanořily do jejich těl.

Vše se odehrálo v takové rychlosti, že se trpaslíci nestačili ani vzpamatovat z toho, co se děje a už padali k zemi mrtví. Bez vlády nad magií neměli proti takovémuto typu útoku žádnou šanci.

„Čistá práce,“ ohodnotil uznale Merik, který se přesunul ze zadních pozic také dopředu.

„Děkuji, ale tímto jsem tady skončil. Od příště to bude už jen čistě na tobě,“ zabručel na něj a vytáhl z nejbližšího těla meč. Pro trpaslíka měl ideální velikost, ale s jeho postavou se v jeho ruce tvářil spíše jako o něco větší dýka. Což však pro něj bylo ideální. Nikdy moc neholdoval mečům. Nože měl o hodně raději už jen pro to, že nebyly tak těžké na nošení, což se nejvíce ocenilo při dlouhých cestách.

„Na, může se ti hodit,“ dodal a vytáhl pro Merika o něco dál z jednoho z těl trpasličí meč.

Bůh moudrosti si z lehkou nelibostí zbraň převzal. Raději se spoléhal na svou magii či na jiné typy zbraní, ale zde nebylo moc na výběr. Krom pár dalších stejných mečů tu měl už jen k dispozici rozličné typy seker a ty měl ještě méně v oblibě než meč a tak svou nově nabytou zbraň pevněji semknul v ruce a pokračoval s Berosem v čele jejich skupiny směrem, kterým je vedl ten muž.

Už byli podle instrukcí skoro na místě, když narazili na další skupinu trpaslíků, která byla k Merikově smůle ještě větší, než ta předchozí. I tak však neváhal a dříve, nežli se k nim strážci stačili dostat dostatečně blízko, utrhl kus stropu nad nimi.

Padající kameny převážnou většinu trpaslíků zabily, ale někteří zůstali jen omráčení a pár jich dokonce bez úhony zůstalo na nohou. Čehož obratem využili a napadli je.

„Pár si jich vynechal,“ ohodnotil Merikův výkon Beros. Odpovědi se však nedočkal, jelikož se oba obratem museli bránit trpaslíkům, kteří v té chvíli viděli rudě. Poměrně snadno se vykryli prvním úderům a pak uhnuli ke straně, aby uvolnili prostor pro ostatní, kteří už za jejich zády netrpělivě čekali na boj, do něhož se za každou cenu chtěli zapojit.

Po chvilce bylo po všem. Zuřící trpaslíci s evidentním značným nedostatkem zkušeností v boji se stali hravou kořistí pro Illaiovi muže, kteří měli už za sebou minimálně boj při pokusu o obranu hlavního města svého království.

Po té, co byl doražen i ten poslední trpaslík ležící v bezvědomí na zemi, Merik využil své zbývající magie a vrátil tunelu jeho původní podobu.

Když se ze země zvedl i ten poslední nejmenší kamínek a zapadl zpátky na své místo a srostl opěr v jediný kus, otočil se Merik za Berosem. „Na rozdíl od tebe jsem já však myslel i na ostatní,“ pronesl k němu klidným hlasem.

„Jak šlechetné,“ teatrálně se na něj zazubil Beros a více už se v tom nešťoural. Došlo mu, že Merik musel za tu dlouhou dobu odříznutý od své magie vyjít trochu ze cviku a ti přeživší rozhodně neměl původně v úmyslu, ale upozorňovat na to nechtěl. Jen oni dva si byli této skutečnosti vědomi a tak to mělo i zůstat.

Mlčky zatočili do bočního tunelu a už z dálky viděli na jejím konci celu, v níž už na ně Sora netrpělivě čekala.

„Trvalo vám to,“ zkonstatovala, když se k ní dostali o něco blíž.

„Trochu více vděčnosti by bylo na místě,“ zavrčel Beros a jediným máchnutím meče rozbil křehký zámek mříží. Merik mezitím z ní sňal vězeňský kruh, takže Sora mohla obratem vykročit do chodby zcela svobodně.

„Ráda tě vidím Meriku, Aka se už o tebe dlouho dobu skutečně bála,“ hřejivým hlasem pronesla k tomu, co konečně osvobodil její magii z pout.

„Jak je vůbec na tom?“ zajímal se Merik, kterému až teď došlo, že se díky tomu, co se vše kolem nich dělo, doposud ještě ani nezeptal.

„Touto dobou vede své vojsko na Cenalis, z kterého si Emoi udělala hlavní sídlo své trpasličí říše,“ ve stručnosti mu to celé shrnul Beros. Na zabíhání do podrobností právě teď neměli dost času.

Merik se vystrašeně na oba podíval. Doposud ani nepomyslel na to, že to může být tam venku až tak vážné.

„Vše ti povíme, ale až budeme sami a dost daleko odtud,“ slíbila mu za oba Sora a po té, co si jí Illai formálně představil a jak je rád, že ji nalezli živou a zdravou, se vydali ven z dolu.

Cestou zpátky už nikoho z živých strážců nepotkali. Vězni si poradili nakonec sami se všemi a to i včetně těch, co se za pomoci magie snažili strážit zamčenou vstupní bránu do Orodských dolů. Cena za toto vítězství však byla skutečně vysoká. Podle množství těl, Merik odhadoval, že se svobody dočkal tak pouze každý druhý až třetí vězeň.

„Až vyjdeme ven, držte oči zavřené a vyčkejte, dokud se vám pomalu nepřizpůsobí na světlo. Jinak hrozí, že vás to denní světlo může na nějakou dobu dokonce oslepit,“ varoval všechny na poslední chvíli Merik a udělal krok kupředu do míst, kde už vstupní chodbu osvětlovalo denní světlo.  Moc rád by si ten pohled po tak dlouhé době strávených v šeru tunelů vychutnal, ale věděl, že by to nebyl moc dobrý nápad a tak se i sám s nelibostí držel vlastní rady. Kousek za ním zaslechl po chvíli bolestné zakvílení. Někdo ho neposlechl, ale podle hlasu poznal k jeho velké úlevě, že to nebyla Sora, ani Beros a ani Illai.

Po čase, když cítil, že je připraven, otevřel Merik oči a opatrně si prohlédl modrou oblohu, po níž putovala veliká bílá oblaka. Po tolika letech mu takovýto jinak všední pohled přišel jako velkolepě překrásný.

 

Postupný chaos venku začínal mít pomalu svůj řád, díky značném u úsilí Eltonského prince. Všechny přeživší, zdravé i zraněné shromažďoval na velikém prostranství před bránou do dolů a připravoval se na svou řeč, kterou se ke všem chystal pronést.

Merik se Sorou a Berosem si tohoto děni nikterak nevšímali. Trochu bokem od všeho si v tichosti povídali. Sora vyprávěla, co vše se za ty tři staletí mimi Orodský důl na Sarmatském kontinentu odehrálo, a Beros místy vše doplňoval a upřesňoval o informace, které z jeho pozice znal mnohem lépe a přesněji. Závěrečnou část týkající se Jistoru, Pravověrných a tažení Aky na Cenalis převzal na sebe posléze úplně. Právě ve stručnosti Merikovi a Soře líčil, jak zajistil přes své věrné osobní strážce varování lidských království ve snaze jim v nadcházející velké bitvě trochu pomoci a dát jim tak větší šance na vítězství, když Illai konečně začal slavnostně mluvit. Domluvil tedy a společně všichni tři se přesunuli k ostatním si tuto řeč také poslechnout.

Něco takové ostatním neuniklo. Nemalý počet bývalých vězňů se na Berose nazlobeně podíval. Všechny pohledy říkali to samé. Nenávist, nedůvěra, přání jeho smrti měli všichni ti vepsanou ve tvářích. Nikdo se však k ničemu neodvážil, ať už šlo o jakýkoliv čin či slova. Stále přesto všechno byl pořád Vznešený, a ač mu na krku dřímal vězeňský kruh, všichni si byli vědomi toho, že i tak dokáže stále pro ně se značným neuvěřením ovládat svou magii.

„Dnes jsme všichni, co tu stojíme a i ti, co dnes padli, dosáhli velkého vítězství. Získali jsme opět svou svobodu, ač cena za ni byla velmi vysoká. Na oslavy toho, je však příliš brzy. Celé mé království je drženo v zajetí trpaslíků vyznávajících bohyni Tremoi. Dokud nebude má zem svobodná, ani já se tak nemůžu svobodně cítit. Pomožte mi zachránit mou zem. Vězte, že každý, kdo tak učiní, ač se v ní nenarodil, najde v Eltonu své místo, uznání i slávu za vše, co pro tuto zem udělal. Pomožte mi a i já vám tak na oplátku pomůžu,“ vyzíval všechny odhodlaně Illai. Počáteční jeho nervozita z toho, jako budou všichni reagovat, však byla rázem pryč, jak se širým okolím ozývali souhlasné a oslavné reakce.

„Tvé plány jsou krásné a vznešené princi Illai, ale nesplnitelné,“ zvolal Merik na něj a začal obcházet dav, aby se dostal k vysokému balvanu, na němž Ilimu stál a odkud na všechny promlouval. „Tvá zem je odtud přespříliš vzdálená na to, abychom se tam mohli jen tak dostat bez zásob. Ke všemu je nás příliš málo na to, abychom něco zmohli a tvou zem osvobodili. Chceš-li svobodu pro svou zem, musíš být trpělivější. Pomož mi osvobodit i ostatní vězně z dalších dolů, kterých je v této oblasti více než dost. Staň se jedním z těch, kteří pomohou bohyni naděje Ace v jejím boji. Padne-li totiž Cenalis a s ním i bohyně Tremoi, zbude už jen malý krůček ke svobodě tvého království. Bez své bohyně se roztříští jednota trpasličích království a v době následných občanské války jim nezbude sil, aby tvou zem okupovali,“ nabídl mu daleko lepší řešení.

Illai o jeho slovech vážně uvažoval, ale davem se začal ozývat mohutný nesouhlas proto, že bůh moudrosti po tom všem, co se mu stalo, i tak dnes spolupracoval s vlčím bohem, jež je z též části velkou příčinou jejich muk a smrti mnohých.

„Nebýt Vznešeného vlčího boha Berose, dnes bychom tu nestáli svobodní. Jen díky němu a bohu moudrosti Maelorikovi, jsme dnes dostali šanci bojovat za svobodu,“ připomněl všem Illai vážně, ale z části se to však minulo účinkem.

„Nečekám od vás důvěru, ale Vznešenému Maelorikovy a Významné Soře byste měli,“ pronesl Beros a davem se ozvalo překvapivé zašumění. „Osvobození dalších z dolů a pomoc v Cenalisu je jedinou a možnou cestou ke skutečné svobodě,“ vážným hlasem všechny upozornil.

„Nevěříme ti! Nemluví pravdu! Neposlouchejte ho! Chce nás nalákat do pasti!“ ozývalo se ze všech stran prosyceno nenávistnými emocemi. Rázem všichni dohromady ztratili zábrany a nedrželi se vůči němu zpátky. Úcta a obavy z jeho osoby byly z nenadání pryč a tak přes veškeré snahy těch, co se nenechali strhnout davem, pokoušející se tomu s rozumem zabránit, by se na něj možná i vrhli, kdyby je jeden postavený zhruba v jejich středu svým hlasem nečekaně nezadržel.

„Zadržte! Vznešení mají pravdu! Věřím jim a vlčímu bohu především. Jen díky němu mají ostatní mou důvěru. Nebýt jeho, nežil bych. Zachránil mě, jako mnoho z vás tím, že nás do tohoto dolu přivedl. Nedovedete si ani představit, jaké to je být někde jinde. Já ano, protože sám na vlastní kůži jsem měl možnost to okusit. Ostatní doly jsou daleko horší a krutější než tento. V nich nelze přežít tak dlouho, jak to bylo možné zde,“ upozornil všechny rozhodně. Na jeho vzrůstu a postavě bylo patrné, že v jeho rodině museli být krom trpaslíků i lidé více či méně blízce vzdálení.

„Kdo si, že se nám snažíš takto kázat?!“ někdo na něj zaníceně plný zloby zavolal.

„Ceren, syn Toanův, osobního strážce Vznešeného boha Berose. Ve své dětské hlouposti a unáhlenosti, jsem otevřeně odmítl poklonit a zavázat se Tremoi. Nebýt jeho, byl bych já i má rodina díky tomuto zbrklému činu dávno mrtví. Zachránil mě. Zajistil, abych nakonec skončil po čase zde. Dokonce můj otec ani neztratil svou práci a stále zůstal jeho strážcem. Vlčí bůh už desítky let chrání mou rodinu před hněvem Tremoi. Můj otec je mu za to zavázán a plně mu důvěřuje. Proto i já mu věřím. Vlčí bůh proti své ženě už velmi dlouho skrytě bojuje, což je mnohem víc, než udělala řada z nás. To, že našel v sobě sílu nakonec se otevřeně postavit své ženě, rodině, kterou je pro každého z nás naprostou samozřejmostí chránit, je hodné obdivu a ne urážek, jak to činíte vy. Věřím mu, a říká-li, že nejvíce v této válce pomůžeme tak, že osvobodíme další vězně z dolů a pomůžeme útoku na Cenalis, udělám tak a nezáleží mi na tom, co si vy o tom myslíte! Já jdu se Vznešenými a Významnou, co vy?“ oznámil jim Ceren a čekal na reakci. Bojovná nálada davu polevila. Někteří začali váhat či dokonce obracet, což bylo dobré znamení.

Klidnějšího okamžiku využil Illai a Sory, jež se jakožto Minosltský velmistryně magie těšila nečekaně jejich důvěře i přes to, že byla Významnou. Nebylo to snadné, ale nakonec se jim povedlo společnými silami větší část davu přesvědčit a podřídit se navrženému plánu Vznešených.

Po té, co z Orodského dolu vzali vše, co mělo pro ně na jejich tažení nějakou cenu, což byly z převážně většiny zbraně, zbroje a nalezené nějaké to jídlo, vydali se k nejbližšímu dolu, který se od nich směrem k Cenalisu nalézal. Illai byl však tím, který je v čele vedl a v jejich očích rozhodoval a určoval veškeré jednotlivé kroky jejich cesty. A aby to takto i zůstalo, dělal Beros, Merik, Sora a nakonec i Ceren vše. Tím, že se více méně drželi stranou a nepletli se do rozhodování, zavládl mezi všemi jakýs takýs klid i přes veškerou rozličnost původu většiny přítomných. Díky společnému cíli, v nějž všichni věřili, dokázali s obdivuhodnou lehkostí spolupracovat. Otázkou však bylo, jestli jim to vydrží dostatečně dlouho.