Kapitola 49 – Hvězdy
Silný náraz z jednoho z odražených chapadel vzdušného víru je zcela nepřipravené zasáhl do zad. Akoi bolestně zavyl, začal prudce klesat. Aka si v duchu vynadala za svoji nepřipravenost a v kratičké chvíli, co jim zbývala do dopadu, vyzdvihla trochu vody z podzemí a vytvořila velkou bahnitou louži. Akoi se nekontrolovatelně zřítil a bláto se prudkým nárazem rozlétlo všude kolem. Aka roztřeseně seskočila ze sedla. I když voda smíchaná se zemí změkčila jejich pád, stále to nebylo příjemné přistání.
„Akoi jak ti je?“ Ustaraně se zeptala.
„Až na ocas myslím, že celkem dobře,“ odvětil jí. Jeho hlas byl tichý, a tak měla, co dělat, aby mu rozuměla. Pomalu ho obešla. Až na ošklivě vypadající ránu na ocase vypadal její dračí přítel v pořádku. Když ránu spatřila, měla pocit, jako by to byla ona, kdo ji nesl. Právě její chyba způsobila toto zranění. Až příliš svou pozornost zaměřila na mambory a za její nezodpovědnost doplatil někdo jiný. Neváhala při rozhodnutí aspoň částečně vše napravit.
Zavřela oči a vybavila si, jak vypadal Akoiho ocas před zraněním. Bylo to poprvé, co se chystala použít svou magii k léčení. Trochu se bála výsledku, ale nehodlala nechat draka trpět svou vinou. Magie přeměny, právě tento typ magie právě potřebovala, aby zacelila ránu. Ani nevěděla proč, ale její myslí prolétla vzpomínka na první své neúspěšné pokusy právě na poli této magie. Zostřila svou pozornost. Právě nebyla vhodná chvíle ani místo na takový typ melancholie.
Lehounce se prsty dotkla jednoho konce rány a nechala skrz ně pomalu proudit svoji magii. Krvácející tržná rána se pod dotykem její ruky se začala zvolna zacelovat. Když dojela na její druhý konec, zbyla jako jediná známka po předchozím zranění, jen rozmazaná dračí krev na šupinatém ocase.
„Hotovo, vyléčila jsem ti to. Leť do pevnosti a odpočiň si,“ konejšivým hlasem mu oznámila.
„Děkuji, ale zůstanu tu s tebou. Rozhodně tě nenechám samotnou,“ zaoponoval jí Akoi. Zvedl se a otočil za ní hlavu.
„Zvládnu to, neboj a teď leť. Ztratil si hodně krve. Potřebuješ si odpočinout.“
„Nelíbí se mi to,“ zaprotestoval drak. Roztáhl křídla a rozběhl se.
„Já vím,“ tiše za ním poslala Aka, když se vznesl do vzduchu. Chvíli ho ještě pozorovala, jestli opravdu směřuje tam kam má a pak se otočila. Pomalu kráčela k místu nejtěžších bojů mezi Typiany a achanmory. Nemusela se prodírat. Vojáci ji ustupovali z cesty okamžitě, co ji spatřili. Znervózňovalo ji, jak se každý okolo kterého prošla, sklonil na kratičký okamžik svou hlavu, aby vyjádřil svou úctu k ní. Teprve až když se dostala do míst, kde se bojovalo, všichni ji konečně přestali všímat a hleděli si svého.
Zbýval ji tak necelý půl kilometr ke konci uší části průsmyku, když dosáhla čela linie. S překvapením i se smutkem zjistila, že jsou pomalu zatlačováni.
„Je čas otočit list,“ pronesla nahlas pro sebe a vyhledala si nejbližší cíl.
„Větrné nože,“ zašeptala, aby svému kouzlu dodala na síle a vyslala ho na žlutovlasého achanmora oděného do prostých městských šatů. Což ji trochu znervóznělo. Každý mladý achanmor byl oděn do toho, co měl člověk, ze kterého se zrodil, těsně před smrtí na sobě.
Její kouzlo dopadlo na achanmora takřka v plné síle. Tento až děsuplný výsledek bohyni naděje ukázal to, co potřebovala zjistit. Achnamorové na rozdíl od mamborů kouzla neodráželi, ale pohlcovali je, přičemž tak střebávali do sebe jeho magii. Což je v případě jejích kouzel nemohlo zachránit. Její kouzla byla tak mocná, že je nebyly na rozdíl od ostatních zcela pohltit. Tento mladý achanmor byl do sebe schopen vstřebat jen tak malou část magie kouzla, že ho vůbec na jeho síle nebylo poznat.
Aka vyslala několik kouzel najednou a na plno se zapojila do boje. Achanmorové umírali, ale za ty, co padli, přišli jiní. Čas se táhl, i když je pozvolna vytlačovali zpátky do užší části průsmyku. Jen s velkým úsilím získávali ztracené metry nazpět.
Aka měla pocit, jako by ji její síly vůbec neopouštěly. Bylo to nezvyklé a tak jiné oproti předchozím rokům strávených v Talomy. Pomalu si začínala všímat, jak vojákům, na rozdíl od ní, síly docházet začínají. Podívala se na slunce, a i když zbývala více jak hodina do jeho západu, bylo již zcela jasné, že dnešním dnem nic nekončí. Typiané si potřebovali nutně odpočinout a achanmorové rozhodně svému nepříteli nehodlali nic takového dopřát. Pomalu si začínala uvědomovat, že pokud nezasáhne, nikdo z vojáků v jejím okolí se dalšího dne nedožije. Věděla, že válka vždy přináší smrt na obou stranách a ať udělá cokoliv, neznamená to, že je tím zachrání. Ale chtěla jim dát alespoň šanci. To v jejích silách ještě bylo. Nejraději by bojovala proti všem achanmorům sama, ovšem nebyla tak naivní, aby si myslela, že i když je samotným bohem, dokázala by bez pomoci takovéto síle čelit úplně sama.
Narychlo se rozhodla, ale na to, co hodlala udělat, potřebovala klid. Nedobrovolně tak začala pomalu ustupovat. Cestou se v duchu připravovala na doposud největší test svých nových sil. Neznala své hranice, což ji znervózňovalo i děsilo zároveň.
Achanmorové vymizeli z její blízkosti. Jen Typiský vojáci a čarodějové ji míjeli s velkým obloukem. Nikdo ji neoslovil, i když s překvapením i zklamáním na ni hleděli, jak jde opačným směrem než oni.
Zastavila. Zhluboka se nadechla a pohlédla na skály v dáli před sebou. Pak své oči zavřela. V mysli si vybavila skalní stěny kousek za plošinou, na které bojovali elfové společně s Lorikem. Tento den již po třetí naplno uvolnila své síly.
„Přikazuji kameni, pohni se,“ pronesla, aby všemu dodala pro jistotu patřičnou sílu.
Skály se ve dvouset metrovém úseku na její příkaz pohnuly k sobě. Okolím se začal rozléhat ohlušující lomoz způsobený samotným pohybem skalních stěn. Cítila tlak, jak se ji tisíce ne-li desetitisíce achanmorů marně snažilo zastavit. Skalní stěny se po šesti minutách definitivně zastavily. Za mohutné rány stěny vrazily do sebe. Nezůstala mezi nimi ani centimetrová skulinka. Průsmyk byl odspoda až na horu uzavřen. Neustále vnímala, jak ji síly pomalu opouští. I tak si však byla jistá, že toto kouzlo bude schopná udržet po několik hodin, aniž by jí to významněji poznamenalo. Až teprve teď si na plno uvědomila rozdíl svých sil oproti čarodějům i samotným mágům tohoto světa. Ten rozdíl byl ohromující a zároveň tak velmi nepřirozený. Nelíbilo se jí to, nevzdorovala však. Lidé okolo ní potřebovali její sílu a ona byla rozhodnutá ji pro ně naplno využít. Nemohla jinak, obzvláště poté, co viděla v jejich tvářích pohledy plné naděje, když jim krátce po příchodu do této části průsmyku byla Lorikem a vévodou Rolandem představena.
Vojáci v jejím okolí na ni s překvapením hleděli.
„Dnes ještě vše neskončilo. Dokud nevyhrajeme nad těmi, jež zůstali uvězněni na naší půlce, neodpočinete si,“ hlasitě pronesla tak, aby ji slyšelo, co nejvíce lidí a vydala se zpátky dopředu.
Na nádvoří pevnosti se ji podařilo dostat, až když na nebi jasně zářily hvězdy. Ani nebyla moc překvapená, když zahlédla u čekajícího Akoiho i Lorika.
„Bál jsem se o tebe. Obzvláště poté, co jsem sem přišel a spatřil jsem tady Akoiho samotného,“ přiznal Lorik jen, co k němu přišla blíž. Nervozita z prince jenom sálala. Bylo ji možné zpozorovat nejen v jeho hlase, ale i na celém těle.
„Jsem v pořádku. O mě se bát nemusíš,“ konejšivě pronesla a pak se s obavou hlase zeptala. „Nevíš něco o Varkorovi? Nemohu ho nikde najít a žádný drak mi na to nechce odpovědět.“ Věděla, že Lorik měl po celý den dobrý výhled na draky, kteří se snažili rozdělit pozornost achanmorů a trochu jim znepříjemňovat život.
„Je mi to líto …,“začal princ. Pak se jeho hlas zadrhl, když spatřil bolestný Akyn výraz. Věděl, že více by říkat nemusel. Pochopila nebo přesněji slyšela to, co potřebovala, aby uvěřila poté, když ho nemohla najít. „Obětoval se spolu s několika dalšími draky, aby všechny ostatní ochránil. Stalo se to tehdy, když jste byli zasaženi a sraženi k zemi,“ pomalu dopověděl.
„Děkuji, že jsi mi to řekl,“ sklesle pronesla Aka.
„Pojď. Všichni na tebe čekají s večeří,“ prohlásil, aby odvedl rychle její pozornost jinam. Ale když ji chtěl chytit za ruku, uhnula.
„Promiň, ale potřebuji být chvíli sama. Najezte se bezzemě.“
„Ale …,“ zaprotestoval.
„Je mi to líto,“ skočila mu do řeči Aka dříve, než stačil Lorik říci víc. „Jestli chceš, můžeš na mě počkat. Najíme se později spolu,“ navrhla mu, když se dívala do jeho tváře, která hýřila několika pocity současně.
„Počkám,“ jistým hlasem pronesl. V jeho očích byl vidět vzdor.
Aka věděla, že jen velmi neochotně ji nechává jít. Ode dne, kdy se opět setkali, nespouštěl ji z očí. Překvapivě jí to ani moc nevadilo. Teď však na jeho starostlivé pohledy a hřejivá slova, neměla náladu.
Opustila pevnost. Chvíli šla po hlavní stezce dolů, dokud nenarazila na malé rozcestí, kterého si před časem povšimla. Odbočila a po malé pěšince začala opět stoupat. Cesta končila na jednom z menších vrcholků hory, na které ležela i pevnost. Vybrala si větší plochý kámen a posadila se. Chvíli pozorovala tisíce malých ohníčků dole v průsmyku. Bylo tu ticho. Takto vysoko ruch lidí nebyl schopen dolehnout. Větrní draci byli tuto noc nezvykle tiší. Ztráta jejích vůdce je musela hluboce zasáhnout.
Bezustání cítila tlak, jak se achanmorové snažili zrušit její kouzlo a donutit skaly, aby se rozestoupily. Nebylo to však nepříjemné, jako ze začátku. Teď to již pomalu ani nevnímala.
Pozvedla oči k noční obloze. Která z nich? Které světlo mohlo za zrození národa, ke kterému náležela, ač se před tím snažila sebevíc zavřít oči. Která hvězda dovolila, aby dnes umíralo tolik lidí, draků ale i mambarů a dokonce i achanmorů. I oni byli živoucími bytostmi. To její národ mohl za to, že se zrodili. Že získali své touhy, potřeby i svůj hlad. Kde jsou? Proč nikdo z nich nepřišel? To doopravdy všeho a všechny jen využívali a pak dali od toho ruce pryč, když už se jim to nehodilo? Proč nepřišla ani Emoi? Proč jen ona měla přihlížet děsům dnešního dne? Je toto všechno dílem proroctví, které předurčilo zrod její sestry a jí? A nebo přijde ještě něco mnohem horšího? Děsila se toho, co všechno se ještě může stát. Co všechno ještě budoucnost může skrývat? Kolika způsoby ještě může přijít zkáza na tento svět?
Teď už věděla, že proroctví může být naplněno mnoha způsoby. Proroctví předurčující Akoiho zrození jí to ukázalo. Poslední dny jí pomalu docházel plný význam všech slov. Začátek říkající – až se zrodí okřídlené štěstí, předurčovalo nejen Akoiho narození, ale také i určovalo dobu, kdy se všechny ostatní významné události dají do pohybu. Zbytek proroctví – lidé se musí vzdát štěstí svého, aby se zrodila naděje, šlo též vyložit mnoha způsoby a mnohými se i doopravdy naplnilo. Záleželo jen z jakého úhlu se na to, kdo podíval. Pokud slovo lidé mohlo zahrnovat například i elfy, pak proroctví šlo vyložit i tak, že se elfové musí vzdát svého štěstí nebo-li okřídleného dráčka štěstí, aby se zrodila naděje. Což se opravdu stalo. Pokud by Akoi neletěl pomoci jí požádat větrné draky o pomoc, v této válce by neměli naději zvítězit. Mohla se na to podívat však i trochu obšírněji. Lidé čili úplně všichni ze všech národů se musí vzdát něčeho, co je jim drahé, aby měli šanci zvítězit. Ve válce proti achanmorům, k takto vyloženému proroctví, nemohlo dojít, aby se nenaplnilo. A to nebylo vše. Zbývající část proroctví ač byla vyřčená v množném čísle, mohla být míněna pouze na jedinou osobu a to na ní, upozorňujíc, že pokud se nevzdá toho, čím doposud šťastně byla, nikdy se nezrodí bohyně naděje, která by pak čelila bohyni zkázy, jak hlásalo zase jiné proroctví. Kdyby se rozhodla zůstat Akaelem mágem, i tak by možná došlo k naplnění proroctví o střetu zkázy i naděje, nikdy by však neměla šanci zvítězit. I teď na tom nebyla o moc lépe. Na rozdíl od Emoi postrádala zkušenost. Stále nebyla schopná naplno automaticky využívat své moci. Stále ještě ani nezjistila, co všechno dokáže. Plně si nedokázala připustit, kým doopravdy je. Ač přesto všechno stále v sobě chovala naději.
„Nad čím přemýšlíš?“ Ozval se hlas boha lesů za jejími zády.
„Nad tím zda-li některá z těch hvězd není sluncem světa, kde jsem se zrodila,“ odpověděla mu klidně. Odtrhla svůj zrak od noční oblohy a ohlédla se za ním. „Co tu děláš Talniere?“
„Přišel jsem za tebou. Neozývala ses na mé volání,“ pronesl trochu podrážděně a přistoupil blíže k ní. Počkal, až se trochu posune a udělá mu místo, aby se mohl usadit vedle ní. Kámen byl velmi studený. Nenápadně ho zahřál, aniž by si toho všimla. Pozvedl hlavu a pohlédl na hvězdy. I ona se vrátila zpátky k nim.
„Neznám odpověď na tvoji otázku a nevím zda-li by Merik na něco takového dokázal odpovědět,“ přiznal Talnier.
Chvíli ticha přerušila Akyna otázka. „Proč jste začali říkat tomuto světu dolní říše a svému horní říše?“ Netušila, proč se na něco takového zeptala, ale vyřčená slova už nevzala zpět.
„Když jsme sem přišli a zjistili, že lidé tohoto světa mají výrazně méně magie než mi a někteří ji nemají vůbec, začali jsme tento svět považovat za podřadný. A tak jsme tento svět začali nazývat dolní říší.“
„Jak jste se sem vůbec dostali?“ Zeptala se zvědavě Aka.
„Mezi tímto a naším světem se kdysi dávno vytvořilo spojení, kterému se postupem času začalo říkat brána. Já, Merik a někteří další ho však nazýváme mostem. Podle Merika je to mnohem výstižnější název. Jak k vytvoření spojení těchto světů došlo nikdo doposud nezjistil. Vzniklo však několik teorií. Jedna říká, že se tak stalo při magickém výbuchu během jedné z několika občanských válek. Druhá mluví o řetězovém výbuchu mocných vzácných artefaktův jedné z dílen na magické zbraně. Třetí a poslední teorie tvrdí, že ke spojení došlo bez jakékoliv naší příčiny. Netuším, jaká z nich se nejvíce blíží pravdě, ale podle Merika není ani jedna přesná a pravdivá. Domnívá se, že ke stvoření mostu došlo kombinací všech těchto událostí, které zapříčinily zároveň s něčím dalším, co jsme neodhalili, vznik spojení.“
„Jedna z těch teorii se zmiňovala o občanských válkách. Proč jste mezi sebou bojovali?“
„Náš národ nebyl nikdy moc mírumilovný. Kdysi dávno ještě před spojením, žili v našem světě i jiné národy, než jsme byli mi. Válčili jsme s nimi tak dlouho dokud jsme nezvítězili, nezůstali sami a neovládali tak náš svět. Časem nám to však začalo být málo a tak jsme započali bojovat mezi sebou. Po jedné z řady bitev o moc jsme zjistili, že vznikl most mezi světy. Tak jsme se dostali sem a získali tak příležitost něco dalšího ovládnout. Velmi rychle jsme ovšem zjistili, že zde není nikdo, kdo by nám dokázal vzdorovat. Stali jsme se pro národy tohoto světa bohy. Čím více jsme získávali věřící, tím více jsme sílili. Zároveň však také s tím stoupala i naše namyšlenost, přehnaná sebejistota i domýšlivost. Uvěřili jsme, že jsme skutečnými bohy toho světa.“
„Je-li to jak říkáš, proč bohové začali z tohoto světa odcházet, když se k nim lidé postavili po čase zády? Lidé nikdy nebudou dost magicky mocní, aby proti vám dokázali bojovat. A obě strany to vědí. Proč jste je nepotrestali za jejich vzdor? Můžete kdykoliv zničit jakékoliv království, když si usmyslíte a nikdo by vás nedokázal zastavit.“
„Kdysi bychom se tak opravdu zachovali. Nikdo z lidí by pak nepřežil náš hněv. Čas však všechno změnil. To naše namyšlenost vystoupala do takových výšek, že jsme si namluvili, jak jsme pro tento svět nepostradatelní. Většina z nás se odtud rozhodla dočasně odejít, aby na tento fakt poukázala. A teď čeká, až je lidé zavolají zpět a poníženě je budou škemrat o jejich odpuštění. Sní o velkolepém návratu plného ovací uctívajících jejich moc, sílu, nenahraditelnost a především jejich božskost.“
„Pokud se tak někdy stane, všichni lidé, elfové i trpaslíci pak ztratí navždy svoji svobodu. Stanou se jen loutkami a otroky těch, které vzývají,“ dodala sklesle Aka.
„Ne úplně všichni po něčem takovém touží. Dokud například já, ty nebo Merik do toho budeme moci co říct, národy toho světa neztratily svoji naději,“ povzbudivě pronesl bůh lesů.
Aka se na něj podívala a trochu se pousmála. „A ani neztratí,“ jistým hlasem prohlásila bohyně naděje a zvedla se. „Musím už jít. Lorik na mě čeká s večeří. Přijdeš i zítra?“ Váhavě se zeptala.
„Budeš-li si to přát,“ odpověděl jí Talnier. Jistou dávku nadšení ve svém hlase nedokázal skrýt.
„Byla bych ráda,“ s překvapením i pro sebe odpověděla a vykročila k odchodu. „Děkuji,“ cestou ještě zašeptala tak, aby ji mohl zaslechnout.
„Nemáš zač,“ pronesl bůh lesů, ale jeho slova už Aka neslyšela. Mohl ji je poslat myšlenkou, nicméně neučinil tak. Chvíli ještě seděl a pozoroval svou dceru na její cestě zpátky do pevnosti a pak zmizel.
Ace se po cestě úsměv vytratil, ale silný pocit bolesti ze ztráty Valora se nevrátil. Stále to bolelo, ale už ne tolik. Byla Talnierovi vděčná, že ji na chvíli odvedl myšlenky pryč od tohoto světa a dnešního dne.