Kapitola 48 - Průsmyk
Aka si povzdechla. Odhad krále Victora II byl nakonec přesný. Dva dny po té, co započalo obléhání Forsie, achanmorové vstoupili do severní části táhlého průsmyku, který měl v těchto místech šíři necelý kilometr a silný proud řeky se tam valil přes kameny, kterých bylo na jejím dně mnohem více než dříve a to díky velkému úsilí draků za poslední čtyři dny. Achanmorové se však přesto všechno k nim přibližovali nezadržitelnou rychlostí.
Typiiská vojska dorazila na své místo teprve před několika hodinami, a i když se už stihli připravit a zaujmout své pozice, potřebovali by odpočinek, na který jim však nevybyl čas. Část průsmyku, ve které se právě nacházeli, byla minimálně šestkrát širší, než v jakémkoliv jiném úseku. Rozšíření v čtyřkilometrovém úseku bylo prudké. Každému, kdo sem zavítal, muselo okamžitě dojít, že toto nevytvořila příroda, ale magie. I když ostré hrany už dávno ztupil zub času, terén zde zůstával takřka ideálně rovný a okolní stěny byly dokonale hladké a kolmé. Aka odhadovala, že bitva, která změnila ráz celé okolní krajiny, musela patřit k jedněm z největších, co se kdy odehrály.
Řeka, co normálně do rozšířené části poklidně vtékala, byla svedena hluboko pod zem. Tento kousek byl Lorikovým dílem. Tři dny s ní sám zápasil, než nakonec uspěl. Aka mu nabízela pomoc, aby vše urychlila, ale on odmítl. Musela však uznat, že výsledek vypadal velkolepě. Řeka těsně před rozšířením, za mohutného hučení, vznikajícího od prudkých nárazů vody do ostrých kamenů tyčících se vysoko nad hladinu, mizela prudce pod zem, ze které vycházela v podobě tisíce malých pramínků až v místech, kde se průsmyk opět zužoval zpátky do své přirozené šíře.
„Přicházejí,“ poslala vzkaz k Lorikovi a Varkorovi, vůdci draků, když v dáli zahlédla blížící se záplavu rudých a žlutých vlasů.
Její vzkaz se rychle rozšířil dál. Potupně všichni zpozorněli. Větrní draci, kteří do toho okamžiku dřímali na vrcholcích okolních skal, se vznesli do vzduchu.
„Akoi můžeš letět ještě o trochu výš?“ Poprosila Aka svého zelenkavého přítele.
Drak větším obloukem vystoupal o několik desítek metrů výše. Výhled se jim o něco zlepšil, ale i tak Aka neměla moc příležitost zjistit, co bylo to, čeho si před okamžikem všimla na konci achamnoří armády. Černá masa, od které se ostře odráželo slunce, z ničeho nic zmizela.
„Co to bylo? Viděl si to taky?“ Nejistě se Akoiho zeptala.
„Něco jsem zahlédl, ale také vůbec netuším co,“ přiznal.
„Mamborové,“ náhle z ničeho nic zazněla v mysli bohyně Naděje tichá odpověď. Nedokázala zabránit svému tělu, aby sebou překvapením netrhlo.
„Talniere? Jsi to ty?“ Nejistá a zaskočená se zeptala.
„Měl jsem o tebe strach.“
Aka si s úlevou oddechla. Nevěděla zda-li by tak brzy chtěla opět mluvit s Merikem.
„Ta černá barva, kterou si zahlédla, patřila šupinám mamborů,“ zopakoval trochu konkrétněji bůh lesů.
„Můžeš to prosím trochu konkretizovat. Stále tápu,“ upozornila ho.
„Na ostrově Achanosu před katastrofou nežili pouze lidé, ale také i zvířata. I oni byly tím vším ovlivněni. Mezi obyvatele ostrova patřil malý, ani ne metr dlouhý, nejedovatý černý had. Po té, co zdivočelá magie převzala kontrolu nad ostrovem, nestvořila pouze achanmory, ale zároveň i několik dalších tvorů a mezi ně patří také i mamborové. Teď tito hadi měří přes třicet metrů a do jejich otevřené tlamy se klidně může pohodlně postavit dospělý člověk. Jejich šupinatá kůže je jim dokonalým pancířem odolným proti veškeré magii. Toho achanmorové využívají a vytváří si z jejich kůže zbroje. Mambory však nevyužívají pouze k tomu, používají je například na místo koní. Chovají je jako zdroj své potravy či jako domácí mazlíčky. Pokud se k nim dostaneš dostatečně blízko, povšimneš si, že jejich žluté oči postrádají zorničky. Jejich oči jsou slepé. Avšak nenech se oklamat! Díky své magii vidí více než dobře. A to není jediné, co jim jejich zdivočelá magie umožňuje. Dokáží díky ní přežívat takřka kdekoliv – na zemi, v podzemí a stejně jako mořští draci i ve vodě.“
„Zatraceně! To si to nemohl říct hned?!“ Zakřičela okamžitě zpátky rozhněvaná bohyně naděje, jen co si vyslechla jeho poslední větu.
Uvolnila svou magii. Zrak se jí rázem začal mlžit. V rukou začala ztrácet cit, jak zesilovala svůj hlas na jeho absolutní maximum.
„Pozor! Zaútočí zespoda!“ Zakřičela nejhlasitěji, co mohla. Její již tak magii posílený hlas se odrážel od hladkých stěn skal. Její volání nebylo možné přeslechnout.
Překvapení Typiané se začali zmateně rozhlížet okolo sebe. Zem se v tu samou chvíli začala na několika místech otřásat a popraskala. Vojáci začali okamžitě uskakovat do stran. Praskliny se rychle rozšiřovaly. Průsmykem se ozval dunivý zvuk. Zem povolila. Velké kusy země na několika desítkách míst vylétly do vzduchu a popadaly do blízkého okolí. Ti, co stačili uhnout včas, byli však stejně ztraceni. Z hlubin země okamžitě začali vylézat mamborové. Bez sebemenšího váhání či jakékoliv časové prodlevy zaútočili. Vojáci, co stáli příliš blízko, byli okamžitě pozření.
„Valhore rozdělíme se. Ty si vezmi polovinu draků a pokračuj podle původního plánu. Druhá polovina poletí semnou vyřídit ty přerostlé hady,“ oznámila rázně Aka starému drakovi. „Akoi otoč to a leť níž.“
„Dobře,“ zazněla takřka současně odpověď od obou oslovených draků.
Akoi se prudce otočil po pravém křídle a začal klesat. Těsně za nimi je následovali větrní draci, kteří se postupně oddělovali od hlavní skupiny.
Aka rychle zkontrolovala situaci. Převážná většina děr v zemi se nacházela v širokém páse přímo nad podzemní řekou. Země se dál třásla a praskala. Mambatorů se mezi vojáky pohybovalo několik desítek. V této rychlosti je nemohla přesně spočítat, ale odhadovala, že jich bylo okolo čtyřseti. Nebyli však všichni. Někteří stále zůstávali v podzemí a pravděpodobně se pokoušeli sesunout masu země do podzemní řeky. Zaznamenala, jak váleční čarodějové začali odstraňovat díry, které se nacházely v jejich blízkém okolí. Větší část jich však stále zůstávala.
Zaostřila svou mysl na jedinou myšlenku a uvolnila opět svou magii. Kromě jediné díry nacházející se trochu bokem od ostatních, se všechny ostatní otvory začaly rychle zacelovat. Kusy zeminy, které před chvílí létaly vzduchem, se přemístily zpátky na své místo. Jen chybějící tráva už pouze tak naznačovala událost posledních minut. Cítila jak se mamborové, doposud ukrytí v podzemí, pokouší opět zem nad sebou prorazit. Nepovolovala, držela ji stále pevně svojí magii. Hadi se však nechtěli jen tak vzdát a nepřestávali se snažit její kouzlo prorazit. Nezbývalo jí nic jiného než vytrvat. Jejich fyzická síla byla až překvapující. Jen chvílemi měla možnost přihlížet okolnímu dění.
Větrní draci se po pár pokusech prorazit magickou ochranu hadí kůže svými větrnými kouzly vzdali a napadli je na přímo. Svými drápy a zuby pronikaly skrz šupinatou kůži, ale i tak nebyli je schopni vážněji poranit natož, aby je dokázali zcela zastavit.
Po chvíli si Aka povšimla, jak se některým podařilo danou situaci vyřešit. Po té, co se jim úspěšně podařilo hadům poranit jejich kůži a tím i narušit jejich magickou ochranu v místech zranění, začali tato slabá místa napadat kouzly. Nutnost veliké přesnosti a pohyblivost cíle způsobovalo, že jen pomalu se jim dařilo vítězit nad jednotlivými mambory, kteří naštěstí spolu spíše nespolupracovali, než spolupracovali.
Bohyně naděje jen velmi bolestivě sledovala, jak se někteří neopatrní draci dostali až příliš blízko hadí tlamě. V takových to případech neměli už takřka žádnou naději, i když se jim ostatní pokusili pomoci. Podařilo-li se jim osvobodit, i tak způsobená zranění byla většinou příliš vážná, aby přežili.
Tlak povolil. Mamborové v podzemí konečně uznali svou porážku a posledním zbývajícím otvorem vylezli na povrch. Akoi se okamžitě rozletěl za nimi. Těsně před tím, než se jim podařilo dostat do zad prvnímu, který vylezl, byli předběhnuti jedním větrným drakem. Jeho drápy se zabodly hluboko do těla černého hada těsně za jeho hlavou. Aka už chtěla Akoiho požádat, aby změnil směr, když se na její tváři objevil škodolibí usměv při pohledu na blízkou skalní stěnu.
„Nepouštěj ho prosím, dokud neřeknu,“ požádala draka, který je předběhl. „Akoi chyť ho za ocas. Pomůžu vám ho zvednout. Hodíme ho na tu skálu,“ pronesla a kývla hlavou směrem k nejbližší skalní stěně.
„Chceš zjistit, jestli umí i létat?“ Posměšně se jí zeptal.
„Minimálně ho bude pěkně bolet hlava,“ suše mu odpověděla.
Akoi sletěl o kousek níž a dál se přibližoval zezadu ke svému cíly. V okamžiku, kdy mu chtěl zatnou své drápy do ocasu, mambor sebou prudce mrsknul. Ocas vylétl rychle do vzduchu. Akoi okamžitě sklopil levé křídlo a stočil se tak prudce na stranu. Aka ucítila za zády prudký proud vzduchu, způsobený dopadem ocasu zpátky na zem. Let zeleného dráčka znejistěl. Jen malý kousek chyběl k tomu, aby byli sraženi z oblohy. Akoi získal po pár vteřinách svou stabilitu zpět. Vlna zteku se v něm začala rychle šířit, čehož si bohyně okamžitě všimla. Jemně uklidňujícím pohybem ho pohladila po krku. Pod dotykem její ruky se drakovy napjaté svaly trochu uvolnily. Akoi se takřka na místě otočil o stoosmdesát stupňů a namířil si to zpět. Na podruhé se mu již podařilo uspět.
„Nahoru,“ oslovila okamžitě oba draky Aka. Mávání dračích křídel nabylo na síle. Bohyně naděje použila trochu svého nadání na magii vzduchu a pomohla jim se odpoutat s nákladem od země.
„Až řeknu tři, pustíme ho,“ zavelela.
Draci zesynchronizovali své pohyby a rozletěli se kupředu. Mambor sebou prudce zmítal, ale osvobodit se mu nedařilo.
„Jedna,“ začala Aka odpočítávat a draci se spolu se svým těžkým nákladem rozhoupali.
„Dva.“
„Tři,“ pronesla a draci okamžitě povolili svůj pevný stisk a zastavili se na místě. Had však pokračoval dál v nastoleném pohybu a narazil zešikma do skalní stěny. Po nárazu se podél ní sesunul k zemi, kde už na něj čekali připravený Typiané. Otřesený mambor se nezmohl na jakoukoliv obranu.
Lorikovi se naskytla chvilka klidu a tak odpoutal svůj zrak od konce užší části průsmyku pod sebou. Rychle zkontroloval elfy stojící blízko něj a pak očima vyhledal Akoiho s Akou. Ti létali kousek nad zemí celkem blízko od nich a bojovali s několika přerostlými hady. Připadalo mu jako by mezi nimi ve vzduchu tančili.
Náhle se ozvala mohutná ohlušující rána. Silný proud vzduchu ho smetl a praštil s ním dozadu. Ze všech stran byl slyšet lomoz lámajících se skal řítících se dolů do řeky pod sebou. Prudký náraz vyrazil Lorikovi dech. Jen, co byl konečně schopen ho popadnout, došlo mu, že jeho dopad byl daleko měkčí než by měl. Podíval se nejistě pod sebe. Přistál na jedné z větších hromad šípů, které si elfové, po příjezdu do pevnosti, začali po nocích připravovat. Litoval elfa, který kvůli tomu musel spát pravděpodobně na studené kamenné zemi, neboť prosté vybavení pokojů bylo jediným zdrojem dřeva a peří v širokém dalekém okolí, které tak rychle na výrobu tolika šípů elfové mohli sehnat.
Vrávoravě se zvednul a rozhlédl. Přímo nad středem průsmyku v místech, kde se nacházelo nejvíce rudovlasých achanmorů v černých zbrojích, se v pomyslném kruhu vznášelo sedm draků a v jeho samotném středu se pak nacházel stříbřitý drak, kterému Aka říkala Varkor. Byli naprosto nehybní. Mezi jejich křídly létaly jiskry. Přes veškerý okolní hluk bylo z tohoto místa slyšet slabé praskání. Lorik na to překvapeně hleděl. Tak mocný štít doposud neviděl a ani netušil, že ve svém životě kdy uvidí. Pomalu popošel dopředu na místo, kde ještě před chvílí stál.
Nad mírně zaobleným štítem a osmicí draků ve větších kruzích létali všichni ostatní. Kouzlem achanmorů stvořený vzdušný vír tornáda pomalu dozníval. Větrné úponky vířícího se vzduchu, odraženého štítem zpátky k zemi, pomalu vymizely.
Vyděsilo ho, když si uvědomil, že jen díky těmto osmy nejsilnějším a nejzkušenějším drakům nebyli všichni magickým tornádem sražení k zemi mezi achanmory. Oněměle pozoroval, jak postupně draci tvořící kruh bezvládně padají k zemi. Pomalu slábnoucí štít nakonec zcela zmizel. S jeho koncem jako poslední začal padat i Varkor. Obětovali se, okamžitě došlo princi. Museli vědět, co je po stvoření takovéhoto kouzla čeká.
Varkorova křídla stále zůstávala roztažená a brzdila tak jeho pád. V okamžiku, kdy byl na úrovni plošiny, na které stál Lorik a elfové, jeho oči se zavřely. Křídla se stáhla. Bezvládné tělo se zřítilo po hlavě dolů mezi čekající rudovlasé achanmory.
Lorik se už na to nemohl, více dívat a odvrátil svůj zrak. Událost, která se však právě stala mu i tak nedávala klid. Jeho mysl si stále dokola promítala moment, kdy Varkor zavřel své stříbrné oči. Připadalo mu to jako by vyhaslo samotné slunce, když ty oči ztratily svůj jas. Nechtěl na to, myslet, ale nedokázal si pomoci.
Ze své strnulosti se dostal až v momentě, když mu hlavou prolétlo jediné jméno – Aka. Jeho oči začaly pátrat oblohou a hledat zeného dráčka, který se svou barvou mezi větrnými draky doteď vyjímal. Nemohl je ale najít a pomalu začínal panikařit. Co když je část odraženého kouzla srazila k zemi mezi achanmory, děsil se a o to usilovněji se je pokoušel najít.
„Budou v pořádku. Nestrachuj se. Je to sama bohyně. Dokáže si poradit. Její síle se tady nikdo z nás nemůže vyrovnat,“ uklidňujícím hlasem ho konejšil Talek, který se postavil vedle něj.
„Máš pravdu,“ jen velmi neochotně přiznal. Své oči však ještě chvíli nedokázal odpoutat od místa, kde Aku viděl naposledy.
Elfové opět začali vystřelovat šípy, které se hned začali balit do černých mlačných kokonů, poskytující tak šípům magickou ochranu po celou dobu letu. Díky tomu jen málokterý mladý achanmor stihl šíp odklonit v čas. Šípy lidí tak přesné nebyli, i když i oni se snažili je svou magii chránit, aby i oni měli šanci, zasáhnou cíl přes velké množství kouzel, které achanmorové vysílali do celého okolí.
Lorika velmi tížila nevědomost nad Akyným osudem. I když byla samotnou bohyní naděje, nedokázal se i tak o ni přestat obávat. Plný vzteku, uvolnil svoji magii a vrátil se zpátky do boje. Proud řeky se na několika místech divoce rozvířil. Vše, co se dostalo do jejich dosahu, bylo staženo směrem na ostré kameny nebo do hlubin země. V okamžiku, kdy jeho kouzlo bylo někým zrušeno, rozpoutal nové vodní víry na jiných místech znovu. Nenechal se zastavit, ne teď.