Kapitola 44 – Naděje
Noc pomalu končila a tma se začala rozplývat. Avšak prozatím nebylo dostatek světla na to, aby nechali zmizet ohnivé koule, které se vznášely tři metry nad nimi a osvětlovaly jim cestu. Stoupali po úzké kamenité stezce. V dáli byly již vidět světla pevnosti. Celým okolím se nesly zvuky křídel a sykot dračích hlasů. I když draci museli být všude kolem, neviděli je. Prozatím byli před jejich zrakem schování pod rouškou tmy.
Esvet byla nervózní. Lorik pod sebou cítil, jak se jeho Esvet bez ustání chvěla. Občas ji pohladil, aby jí dodal jistotu, ale moc to nepomáhalo.
„Už tam skoro jsme, Esvet. Ještě pár minut a budeš v bezpečí kamenných zdí,“ konejšivě k ní pronášel slova tak, aby ho kromě zvířete nikdo neslyšel. S nadějí i s jistou dávkou nejistoty hleděl kupředu. Přál si, být už na místě, ale poslední úsek cesty byl velmi zdlouhavý. Byli třetí noc na cestě a jeli takřka v kuse. Pauzy, které si občas udělali, byly velmi krátké a trvaly jen pár minut. Pokud chtěl někdo spát, musel tak učinit v sedle. Lorikovi se to zprvu zdálo nemožné, ovšem v okamžiku, kdy ho únava neskonale zmáhala, zjistil jak snadné je spát v Esvetiném sedle. Občas usnul, aniž by si to zprvu uvědomil. I tentokrát se mu to muselo stát, protože v jednom okamžiku hleděl na pevnost z dálky a v druhém momentu byl uvnitř ní.
Stál na menším nádvoří. Kamenná brána, jež měla mohutná dřevěná vrata opatřená kovovými výztužemi, byla za jeho zády. Předním stála větší kamenná stavba, jež byla srdcem pevnosti. Po stranách byly menší podlouhlé domy. Vše bylo chráněno masivní, vysokou, kamennou hradbou.
Neztrácel čas. Seskočil a pustil Esvetiny otěže. Jen letmo zaznamenal, že si jí někdo ujal. Nezjišťoval, zdali to byl jeden z místních vojáků či nějaký elf. V tomto okamžiku na tom nezáleželo. Rychle kráčel. Jen silou vůle se nutil, aby se samou netrpělivostí nerozeběhl. Neřešil, že přesně neví kam jít. Spoléhal se na to, že ať bude směr jeho kroků jakýkoliv, určitě na ní brzy narazí. Pevnost nebyla až tak velká.
Prošel hlavními dveřmi do vstupní haly. Letmo se rozhlédl a vydal se po jediných schodech do prvního patra. Ocitl se na místě, z něhož vedli tři chodby. Pravá chodby byla krátká a vedla k dalšímu schodišti, Levá chodba byla znatelně delší a byla lemována mnoha dveřmi nalepenými takřka vedle sebe. Podle jeho rychlého odhadu muselo jít o malé ubytovací pokoje. Chodba před ním byla dlouhá jen pár metrů a vedla k jediným dveřím pravděpodobně vedoucím do sálu či větší jídelny.
Rozhodl se tedy nejprve vydat tam. Než vyrazil kupředu, donutil své srdce zpomalit a zhluboka se nadechl. I když chtěl dveře otevřít pomalu, spíše se rozlétly pod náporem síly, kterou na ně vyvinul, aby je otevřel.
Vstoupil dovnitř. Větší místnost, ve které se ocitl, měla starou dřevěnou podlahu. Zdi byly z hrubě opracovaného kamene s několika menšími obrazy. Na protější stěně byl uprostřed větší krb, ve kterém líně plápolal oheň. Dřevo tichounce praskalo. Uprostřed místnosti byl delší stůl se dvěma řadami jednoduchých židlí. Vše bylo prosté a jednoduché jak bylo u takovýchto účelových pevností typické. Za menší zdobný prvek se daly považovat pouze ty čtyři obrazy a zašlé modré sametové závěsy u třech okem umístěných v řadě za sebou na pravé straně jídelny.
U nejvzdálenějšího okna stál jediný člověk, který tu krom něj byl. Lorik nebyl schopen jediného kroku či slova. Hleděl před sebe na postavu s dlouhými bílými vlasy. Ta jako by netušila, že někdo na ni hledí, stále upřeně hleděla z okna před sebou. Dvě minuty trvalo, než se k němu otočila čelem, Lorikovi to připadalo jako celá věčnost. Tvář, na kterou tak směl pohlédnout, patřila člověku, kterého již dlouhé roky znal. V očích, které se upíraly přímo na něj, byl neznámý plamen. Tvář, jež tak dobře znal, byla zjemněná ženskými rysy. Jemné rysy měla tato tvář vždy, ale teď byly mnohem zřetelnější, než kdykoliv předtím.
„Akaelo!“ Vykřikl.
Rychle překonal vzdálenost mezi nimi a sevřel stejně vysokou ženu jako on, ve svém náručí. Jeho obětí bylo pevné a sílilo. Sám sebe rychle mírnil, ale nedařilo se mu to. Až příliš se bál, že toto je jen sen, který se mu rázem rozplyne a on se opět bude cítit tak sám. Jeho myslí prolétla vzpomínka na události teď již staré téměř tři roky. Vzpomínka začínala v den, kdy byl nucen opustit Talomy poté, co jeho oheň spálil část koruny gigantického stromu.
Najít Aksum podle informací, které od rady dostal, nebylo velmi obtížné. Ale, co má dělat až se tam dostane, netušil.
Kráčel částí lesa, ve které žili draci štěstí, a rozhlížel se okolo sebe. Aksum se od zbytku lesa takřka vůbec nelišil až na to, že zde byly pravděpodobně ještě starší stromy než v samotném Talomy. Gigantické stromy tu dosahovaly takových rozměrů, že byly vlastními kořeny nadzvedávány nad úroveň země. Vznikaly tak větší dutiny, kterých draci po menších úpravách používali jako svá doupata.
Původně předpokládal, že jen co překročí práh této dračí říše, bude jimi okamžitě obklopen, neschopen učinit jediný krok dokud jim nevysvětlí, co tu dělá. Toto se však nestalo. Nechali ho jít kamkoliv chtěl a jen tiše ho při cestě pozorovali. Netušil, jak dlouho Aksumem procházel, než došel ke stromu, jenž svou velikostí zastiňoval všechny ostatní. Vedle menšího vchodu do doupěte před ním ležel drak. Stejně jak tento strom, tak i tento drak byl tím největším, kterého v Aksumu viděl. A nejen to, protože podle vzhledu bylo možné odhadnout, že byl zároveň i tím nejstarším. Jeho šupinatá kůže byla vrásčitá. Jindy dokonalé dračí šupiny už dávno ztratily svou krásu. Jeho tělo bylo poseto takovým množstvím jizev, že to připomínalo, jako by se mu po těle táhly od začátku až do konce dlouhé šrámy. Jeho oči vypadaly znavené dlouhými roky života.
„Co tu pohledáváš?“ Zazněla tichá otázka v jeho mysli.
Zaváhal. Netušil jak má odpovědět. Telepatie, jež byla nedílnou součástí magie mysli, žel bohu nebyl schopen. I když pochyboval, že mu drak bude rozumět, váhavým hlasem mu odpověděl elfsky. „Přišel jsem sem, abych vám pomáhal.“
„Odlož svou nervozitu. Dobře ti rozumím. Proč ses rozhodl nám pomoci?“
„Rada elfů mě k vám poslala jako trest za to, že jsem omylem při cvičení zapálil jeden ze stromů za městem,“ odpověděl Lorik trochu neochotně.
Drak si ho chvíli prohlížel, než opět promluvil. „Dobře tedy. Vzhledem k tomu, že tu s námi chvíli pobudeš, bude dobré, když se představíme. Já se jmenuji Zoke a ty?“
„Lorik.“
„Lorik. Pěkné jméno,“ pronesla Zoke a opět se odmlčela.
Princ netrpělivě čekal, co se bude dít dál. Snažil se nedívat do jejích očí. Bál se, že kdyby do nich pohlédl, cítil by se ještě nervózněji a zahanbeněji než teď a to už jen třeba proto, že do okamžiku než se mu nepředstavila, neměl ani ponětí o tom, že je to dračice.
„V noci budeš přespávat tady se mnou,“ pronesla rázně dračice a kývla hlavou ke vstupu do svého domova. „Přes den budeš hlídat mláďata, když jejich rodiče půjdou na lov. Dnes je už pozdě, začneš až zítra. Ráno tě zavedu na místo, kde se o ně budeš starat. Zbytek dnešního dne by si mohl strávit tím, že si lépe prohlédneš okolí. Bude se ti to určitě hodit.“
„Děkuji,“ pronesl princ. Ze srdce mu spadl těžký kámen. Hlídání mláďat znělo poměrně jednoduše. S tímto úkolem se mu měsíc zde už nezdál tak strašný.
Následující den ho Zoke za úsvitu zavedla na menší palouk ležící kousek od samotného středu Aksumu. Palouk byl po ránu velmi tichým místem, což podle Lorikova odhadu nemělo mít dlouhého trvání. Nikdo tu zatím nebyl a tak se tedy spolu s dračicí usadil do vlhké trávy a čekali. Trvalo několik minut, než se konečně někdo objevil.
„To je Sau, obvykle je to ona, kdo se o mláďata stará,“ špitla Zoke Lorikovi a odvedla příchozí dračici trochu stranou. Chvíli s ní hovořila a pak se vrátila zpět za ním.
„Tvým úkolem dnes bude se postarat o čtrnáct mláďat, která za nedlouho dorazí. Zůstaň zde, dokud si je rodiče nevyzvednou zpět a dokud si já pro tebe nepřijdu. Přeji ti pěkný den,“ pronesla Zoke a odešla se Sau pryč.
Rázem Lorik osaměl. Trvalo téměř hodinu, než na palouk dorazili všichni. Když už se tak konečně stalo, zvedl se a popošel k nim, aby si je lépe prohlédl. Zprvu se je snažil od sebe rozeznat, ale mláďata si byla tak podobná, že svou snahu za nedlouho vzdal. Poté teprve zauvažoval nad tím, co s nimi bude po celou tu dobu dělat. S hrůzou až teď zjistil, že nemá ani ponětí. Pár minut z blízka pozoroval, jak si spolu hrají a pak se opět usadil. Tentokráte se uvelebil na samém okraji palouku. Zády se opřel o strom.
Čas pomalu plynul a on se začínal nudit. Víčka mu těžkla a tak se rozhodl jim na krátký okamžik dovolit zavřít se úplně. Jen co tak učinil, ruch hrajících se mláďat utichl. Této náhlé změny si nešlo nevšimnout. Rychle opět raději otevřel oči, aby zkontroloval, co se děje. Hrůzou ho polil pot, když zjistil, že palouk je poloprázdný. Takřka všechna mláďata, co měl hlídat, právě mizela mezi stromy. V duchu si zanadával. Jen na malý okamžik zavřel oči a ty malé potvůrky okamžitě zmizely.
Věděl, že musí jednat rychle, pokud nechtěl, aby se mu utekli daleko. Kolem zbylých pěti mláďat vyčaroval kamennou ohrádku. Doufal, že zeď vysoká metr a půl je dostatečně vysokou na to, aby neztratil ještě ty, co tu do teď zbyly.
Rychle překontroloval své dílo, zdali není někde nějaká skulina a rozeběhl se za prchajícími dráčaty. Trvalo mu takřka tři hodiny, než všechna pochytal. Krátce poté, co bylo všech čtrnáct mláďat bezpečně v ohradě na palouku, začali si pro ně chodit jejich rodiče. Až večer si uvědomil, jak rychle mu den nakonec utekl.
Následující dny, když s mláďaty osaměl, vyčaroval kolem nich i sebe ohradu. Zprvu si myslel, že teď už nic hrozit nemůže a bude mít klid třeba i na to, aby si zdřímnul, ale hned záhy zjistil, jak hluboce se mýlí. Malá dráčata sice nemohla zeď přeskočit, ovšem přelézt ji dokázala a tak byl nucen její stěny vytvořit trochu hladší a vyšší. Na pár dní zavládl klid. Potom však ty malé potvůrky, jak jim Lorik s oblibou začal přezdívat, zjistili, že je možné se podhrabat. A tak se stalo, že každý den se stal bitvou mezi ním a mláďaty. Nebylo dne, kdy se aspoň jedno nesnažilo uniknout. Svým způsobem se mu to i začalo zdát i trochu zábavné, protože ač mu to dráčata, podle něj, dělal naschvál, rozhodně musel uznat, že se díky tomu nenudil.
První dva týdny uběhly jako voda a měsíc v Aksumu se mu přehoupl do druhé poloviny. I když šestnáctý den začal obdobně jako předchozí dny, ukázalo se, že byl zlomovým okamžikem. Ten den se vše změnilo a možná trochu i on sám.
Stejně tak jako obvykle i ten den se dráčata po chvíli hraní začala rvát, a jako předtím, i ten den se toho jedno mládě rozhodlo využít. V okamžiku, kdy od sebe odtrhával dvě malé bojující potvůrky, rychle se podhrabalo a uteklo. Po rychlé kontrole zjistil, že jde o známou firmu. Nebylo dne, kdy se o únik aspoň nepokusil. Žel bohu byl převážně úspěšný, čímž Lorika pomalu začínal dohánět k nepříčetnosti.
Nespěchal, když se ho vydal hledat. Myslel si, že je mládě někde blízko ukryté, stejně tak jako vždy. Tentokráte ho nenašel ani po dvou či po třech hodinách. Když hledal více jak čtyři hodiny, poprvé byl přinucen rezignovat. Netušil, kdy se skrývá. Ať si za úkryt vybralo tentokráte cokoliv, zvítězilo nad ním.
Se sklopenou hlavou přišel za Zoke pro pomoc. Následující hodiny se Aksum obrátil vzhůru nohama. Všichni, co mohli, hledali. Ale ať se snažili sebevíc, nikdo ztracené mládě nemohl nalézt.