Za betu děkuji Snakemu.

 

 Kapitola 6 - Pravda

 

V Berosovi pomalu narůstal neklid. Jejich cesta probíhala doposud až nezvykle klidně a hladce. Začínal mít z toho špatný pocit. Šestý smysl, dar či předtucha, nezáleželo na tom, jak by to přesně nazval, se ho snažily před něčím varovat, ale on však stále nemohl přijít na to před čím přesně. Znervózňovalo ho to. Touha něco s tím udělat se pomalu změnila v nutnost.

Vše začalo v okamžiku, kdy opustili Tarkamskou říši a vstoupili na území Tarvodu. Jejich cesta přestala být tak přímá, jak tomu bylo doposud. V prvních chvílích Kaře i věřil její odůvodnění, že se vyhýbají větším obloukem špatně schůdnému terénu či obcházejí větší jezero s takovým odstupem, že nic z toho nebylo možné zdálky zahlédnout a potvrdit tak její slova.

Neznal toto území. Pokud sem kdy v životě zavítal, bylo tomu už hodně dávno a on už na to zapomněl. Vše se tu za ty časy jistě značně změnilo a on se tak musel spolehnout na Karu jako svého průvodce touto zemí.

Jeho víra v ní však postupně klesala. Něčemu se vyhýbali, to bylo jisté, ale postupně během dní nabyl dojmu, že to zajisté není však z důvodu, který mu tvrdí. Doposud v Tarvodu nepotkali žádné obyvatele. Ano, elfí země byla sice velmi řídce osídlena, ale natolik, aby nenarazili po tři týdny na živou duši, ač nepřehlédnutelně a zcela jistě nesporné stopy života v této krajině už párkrát minuli? Ne, to nemohla být žádná náhoda. Kara je zcela záměrně musela vést tak, aby se všem vyhnuli. Toto byl zcela jasný úmysl. Jedinou otázkou tak bylo - proč? Což se i z ní snažil nějakou tu dobu nenápadně dostat. Kara se však hlídala natolik dobře, že se doposud neprořekla. A on toho začínal mít akorát tak dost. Kdyby jí nepotřeboval, už dávno by se s ní rozloučil, ale takto mu tedy zbývaly jen dvě možnosti. Buď to z ní dostat násilím, do čehož se mu moc dvakrát nechtělo a tak si to nechával jako poslední, nejzoufalejší možnost, nebo jí přímo konfrontovat a domáhat se pravdy, což nepředpokládal, že by bylo snadné, ale doufal, že po jistém nátlaku posléze podlehne. Krom těchto dvou možností, které jako jediné už mu zbyly po té, co musel z definitivních platností opustit myšlenku, že by se prořekla, a vyškrtnout jeho oblíbenou metodu rozvázání jazyka alkoholem. Žádný sebou neměl a vzhled k tomu, že se všem vyhýbali, neměl ani možnost, ho kde získat.

Dnes večer až zastaví, to z ní nějak dostane, jakkoliv, ale řekne mu pravdu, dospěl k definitivnímu rozhodnutí. Pocit jistého uspokojení nad svým rozhodnutím si však nevychutnal. Zase ho ta odporná, hmyzí havěť štípla, tentokráte zezadu do krku. Toto byl jeden z důvodů, proč neměl lesy moc v lásce. Na Sarmatu v horách se s tímto drobným, otravným problémem nemusel potýkat. Možná proto si tam tak rychle zvykl a naučil se tam mezi trpaslíky žít.

Rychle švihl rukou ve snaze to malé drzé stvoření zaplácnout dříve, než mu uletí, když to s hrůzou zjistil, že vůbec tentokráte nešlo o hmyz nýbrž o šipku. Okamžitě začal jednat. Nezdržoval se snahou zjistit, jestli ta šipka byla naplněna jedem nebo uspávacím prostředkem. Na to bude mít času dost i později. Nebo si to alespoň i myslel. Nebylo to poprvé, kdy na něj někdo něco takového zkusil. Nacvičeně v rychlosti si vybavil místo noclehu, kde strávil s Karou předešlou noc, a chtěl se tam přemístit. Uvolnil už i na to magii, když mu náhle došlo, že to nedokáže. Díky nezměrné ospalosti, která na něj náhle přišla, se nedokázal už dostatečně koncentrovat, aby přemístění zvládl. I tak by se o to mohl sice pokusit, ale to by až nezdravě riskoval život.

Oči se mu začaly zavírat. Snažil se s tím bojovat, ale bylo to marné. Jak to, že to na něj působí tak rychle? Nedokázal si vzpomenout, že by se mu něco podobného kdy stalo. Měl menší tělo, to byl ten důvod, nakonec mu došlo a to bylo i to poslední, co se stačilo v rychlosti jeho hlavou prohnat. Dál už Beros nedokázal ovládnout nic, ani své tělo. Postupnému sesouvání ze sedla esvetxe a následovnému nevyhnutelnému pádu do trávy pod ním, nebylo v jeho silách zabránit. V pádu už téměř ve spánku zpola vnímaje jen ještě stačil zaznamenat několik elfů, kteří vyšli v dálce ze svých úkrytů zpoza stromů a Karu, která při pohledu na něj se jim překvapivě nesnažila jakkoliv bránit ač se zdálo, že jí na rozdíl od něj uspávací šipkou neobdarovali.

Dříve než dopadl, už spal.

 

Silná bolest způsobená nárazem vrátila Berose zpátky k vědomí. Neotevřel oči, i když ten nutkaví pocit byl velmi silný. Nechtěl dát nepřátelům vědět, že je opět vzhůru. Kolik jich viděl, než spadl, pět, šest? Pravděpodobně jich bylo daleko víc. Minimálně musel mít jednoho ještě za zády. Toho, co ho zasáhl tou šipkou. Přeci jen se jim nezdařilo ho uspat na dlouho, škodolibě si s vítězoslavným pocitem pomyslel.

Přepočítali se a dali mu tak do rukou výhodu, které by mohl využít. Ne, přemisťovat pryč a utíkat nebude. Ne po tomto. Jeho hrdost mu nedovolovala tohle i přejít jen tak. Nadešel čas, aby poznali hněv vlčího boha. Sice původně vůbec nechtěl odhalovat svou přítomnost na Talnaku, ale za dané situace mu to bylo právě jedno. Musí zaplatit za svou troufalost. Tak, aby se i ovšem stalo, bylo nezbytné zmapovat nejprve řádně situaci kolem sebe, než začne jednat. Jejich přesný počet a to, jestli ví či neví, kdo doopravdy je a jestli tu náhodou přeci jen není někde v okolí nablízku Fumir, bylo nezbytné, chtěl-li se svým protiúderem uspět.

Napínal uši a bedlivě naslouchal svému okolí, aniž by se trochu pohnul či otevřel oči. Ač se však snažil sebevíc a sluch si zesiloval magií až k samotné své hranici, neslyšel nic jiného než dech jediné osoby, kterou identifikoval jako Karu. Žádný vítr, šustění trávy a listí na stromě, zpěv ptáků a bzukot hmyzu. Jednoduše prostě nic. Něco bylo opravdu hodně špatně.

S hrůzným pocitem, že ho přeci jen uspali na mnohem déle, než si myslel, otevřel oči, aby zjistil, kde se ve skutečnosti právě teď nachází. A to co tak obratem mohl vidět, potvrzovalo jen to, co mu už došlo – uvěznili je. Teď už jen zbývalo zjistit kde a v čem přesně.

„Kde to jsme?“ zeptal se Kary při pohledu na slabě zářící dřevěné stěny osvětlující tak celý prostor, v němž se nacházeli. Neviděl žádná okna, žádné dveře a krom jednoho džberu ani nic jiného natož alespoň postel, na níž by se moc rád natáhl a svému rozlámanému tělu tak dopřál alespoň trochu odpočinku v jistém pohodlí. Místnost měla podobu dokonalého kruhu a její strop byl v nedohlednu. S postupující výškou dřevo svítilo totiž čím dál tím méně, až se vytrácelo úplně. Zahleděl se tedy do té temnoty a zesílil si na krátko zrak, aby odhalil, co se nacházelo přesně nad nimi. S hrůzou však zjistil, že ani tam nic není. Nacházeli se v dokonalém uzavřeném prostoru.

„V železném stromě,“ odvětila Kara poměrně smířeným hlasem. „Neboj se, neudusíme se tu. Dřevo tohoto stromu nepropouští pouze jen denní světlo.“

Beros se na ni krátce podíval a pak opět od ní odvrátil svoji tvář. Nijak ho nezaskočilo to, že věděla, na co právě myslí. Aniž by její osobě věnoval jakoukoliv další pozornost, postavil se, přešel trochu vrávoravým krokem k nejbližší stěně a zaťukal na ní ve snaze zjistit jak je tenká.

Ozval se zvonivý zvuk. To dřevo bylo neskutečně tvrdé a překvapivě i na dotek dokonale hladké ač se tak z dálky vůbec nejevilo. „Toť k tomu, proč se mu říká železný strom,“ zkonstatoval Beros suše a rozhodl se odsud obratem přemístit pryč vzhledem k tomu, že mu ti hlupáci ponechali plný přístup jeho magii. Jeho pokus však obratem skončil žalostným neúspěchem. Po vyvolání magie se jednoduše nic nestalo. Stále setrvával na stejném místě, na němž stál. Zpětně musel tedy přehodnotit svůj názor a odvolat to, že je milně považoval za hlupáky. Dobře museli vědět, kde je drží a pojistili si je jinak než za použití vězeňského kruhu.

„Má tento strom i jiný název?“ zajímal se a otočil se zpátky ke Kaře.

„Resuánký podle místa odkud prý původně pochází, přezdívá se mu však i strom boží. Podle staré legendy tyto stromy stvořil sám Zansial s Prastarým osobně,“ odpověděla mu a odvážně se mu podívala do očí. Zpátky se jí tak dostalo jen velmi nazlobeného pohledu.

„A můžeš mi ještě laskavě vysvětlit důvod, proč se nám dostalo té cti poznat tento strom zevnitř?!“ vyštěkl na ní rozlíceně Beros. Ano, o božích stromech kdysi velmi dávno slyšel. A proč taky ne? Právě díky těmto stromům schopným pohlcovat magii se zrodila myšlenka a posléze i vznikly samotné vězeňské kruhy. Dřevo tohoto stromu bylo totiž imunní vůči veškeré magii. Vstřebalo vše vyjma magie ohně a magie nicoty. Ty jediné dvě mohly dřevo železného stromu poškodit. A vzhledem k tomu, že ani jedním tímto darem nevládl, neexistoval pro něj způsob, jak by se odsud dostal. I kdyby však sebevíc vládl magií ohně, bylo by mu to k ničemu. Tuto magii šlo velmi jednoduše odstavit. Nebylo-li nic, čím by šla vyvolat jiskra, nebyl ani oheň. A o to, že tu nic použitelného k tomuto účelu nebylo a ani oni nic neměli, si jistě pohlídali. Magie nicoty byla něco jiného, ale vzhledem k její vzácnosti a to i mezi bohy, bylo zcela zbytečné si s ní dělat jakékoliv starosti.

Kara schlíple při té otázce svěsila hlavu. „Víš já…,“ nějak nevěděla, kde má přesně začít.

„Odhaduji správně, že to souvisí s tím, proč ses záměrně vyhýbala obydleným oblastem,“ pomáhal jí Beros a naznačil jí tím, že už mu jisté věci dávno došli.

Kara přikývla. „Už jednou jsem ti na počátku říkala, že svůj dar tak úplně neovládám a tak je pro ostatní těžké mi věřit. Jestli si vzpomínáš.“

„Velmi jasně,“ přitakal jí potemnělým hlasem.

„No a to je právě ten důvod. Můj dar mi dal možnost, abych všechny varovala před velkou válkou. Válkou, před kterou i varuje jedno jiné už velmi staré proroctví. Díky tomu, že nemám svůj dar plně pod kontrolou, varovala jsem Radu Tarvodu příliš brzy. Připravili se na válku, která nenastala. Časem se ukázalo, že i jedna proběhla, ale ne tady na Talnaku ale na Zansijalu s achanmory. Před pěti jary jsem je šla varovat znovu. Opravdu jsem myslela, že nám hrozí tentokráte už skutečné nebezpečí, ale opět jsem se mýlila. Když jsem zaslechla zvěsti o bohu války, který připlul do Plaeoranu, došlo mi, že ta správná doba je až teď. Požádala jsem Radu o slyšení a naivně jsem si myslela, že mě vyslechnou. I k nim se museli dostat stejné zvěsti jako ke mně. Zmýlila jsem se však. Odmítli na mé rady dát a na místo toho, aby zůstali na pozoru, mě vyhnali z mé rodné země a zakázali mi do ní vstup s tím, že pokud toto nařízení poruším, bude se mnou nakládáno jako se zločincem,“ přiznala mu. Tentokráte se už do jeho tváře neodvážila podívat.

„A to si mi to nemohla rovnou říct? Mohly jsme Tarvod v klidu objet a měli bychom klid na místo toho, abychom hnili v tomto vězení!“ zvýšeným hlasem se na ni Beros zlobil.

„Mrzí mě to, opravdu. Já se jen ale bála, abychom se tam dostali včas. Objet Tarvodské lesy by nás značně zdrželo,“ snažila se obhájit.

„Teď se tam vskutku dostaneme včas,“ sarkasticky poznamenal Beros. „Byl to zbytečný risk. Risk, který nevyšel a který jsme si mohli v klidu odpustit, řekla bys mi-li o tom. Pokud ses skutečně bála o to, abychom se na ostrov dostali opravdu včas, stačilo se jen zmínit. Zaštítil bych nás tak, že o naší cestě přes Tarvod by se nikdo nedozvěděl. Zajistit to, aby nás nikdo neviděl a neslyšel, by pro mě bylo maličkostí,“ upozornil jí plný vzteku, kterého se stále nemohl zbavit. Nebylo to tak dlouho, co se dostal do trpasličího vězení a teď pro změnu byl v něm znova jen s malou výjimkou, bylo elfí. Tehdy se na tamto mohl připravit a svůj pobyt tak zkrátit na minimum, ale tuto možnost teď neměl. Díky tomu, že mu o ničem Kara neřekla, dostali ho tak zcela předem nepřipraveného. Byla to však jeho chyba. Měl být ohledně Kary více důrazný a také více ostražitý. Když mu došlo, že není něco v pořádku, měl jednat, mohl je pro jistotu i tak zaštítit a na její názor se vůbec neptat. Neuděl to a tak teď za to musel sklízet zasloužené ovoce. Další z jeho dlouhé řady životních chyb. Jako kdyby už neudělal dost a dávno se už neponaučil, že nikdy nemá polevovat v ostražitosti. S opuštěním Sarmatu se přestal tolik hlídat a tady to má. Hned se mu to vrátilo a to mnohem rychleji, než se mu to stávalo kdy dříve.

Tiše si při pohledu na elfku povzdechl. Zlobil se na ni, ale ne tolik, aby si na ni vyléval svou zlost. Možná si ani neuvědomovala, jak velký měla ve skutečnosti dar. U Meleny to nebylo až tak překvapující. Přeci jen jejím pradědečkem byl samotný bůh proroctví Achanois, ale ona byla obyčejná elfka. Elfka, která ani neměla tušení, že vycítila to, jak se vždy dalo do pohybu jedno z nejmocnějších proroctví, které kdy existovalo. To, že něco takového jako ona dokázal zaznamenat, i když nevědomky, bylo vskutku pozoruhodné a nečekané.

Kara byla rozhodně výjimečná stejně jako Meleny a to, že s takovýmto darem v tomto světě žili poprvé v celé jeho historii najednou dvě ženy, nasvědčovalo o tom, jak významné dění tento svět prožívá, ač to pravděpodobně valná většina z nich ani v nejmenším netuší a ani nikdy tušit nebude.

„Zkáza a naděje, dvě sestry, konec a počátek. Říká ti to něco?“ nadnesl a upoutal tím zpátky pozornost Kary, které se po následném okamžiku nastoleného ticha ponořila do svého vlastního vnitřního světa. Na výčitku, kterou jí Beros obdařil, neměla co říct. Měl úplnou pravdu. Kdyby tušila, že magie zmůže i takovéto věci, řekla by mu to. Za veliké mezery ve svém vzdělání ohledně magie se však styděla na tolik, že ani teď mu to při tom všem nedokázala přiznat. Už takto asi o ní moc dobře nesmýšlel a překvapivě dospěla ke zjištění, že pokud by ještě více v jeho očích klesla, tak by to možná už ani neunesla.

„Toto proroctví jsem doposud neslyšela,“ zadumaně se nad těmi slovy zamyslela.

„Ani si nemohla. Bylo to poslední proroctví, které Achanois vyřkl, než zemřel,“ oznámil jí a při Kařině zaraženém pohledu ještě dodal. „A ano i my můžeme zemřít.“ Udělal po té krátkou pauzu, na jejímž konci se jí vše rozhodl trochu přiblížit a objasnit jí tím i tak to, proč jí to proroctví vůbec prozradil.„Vždy, když se nějaká jeho část dala do pohybu, vycítila jsi to. Achanmorové, válka, která se odehrála a teď ještě doznívá v trpasličí říši na Sarmatu, i to k čemu se schyluje tady, je součástí tohoto jediného proroctví. Nevarovala jsi Radu předčasně. Vše souviselo se vším. Svým způsobem si za nimi předčasně nepřišla. To na jejich straně byla ve skutečnosti chyba, ne na té tvé. Víš i my jsme možná udělali chybu, stejně jako Tarvodská Rada. Nechali jsme si to proroctví ve strachu pro sebe a naivně mysleli, že můžeme jeho naplnění zabránit. Mýlili jsme se. Jsou věci, kterým se jednoduše předejít nedá, ale to jak to celé skončí, ovlivnit lze. Nějaký čas na to ještě máme, zatím ano.“

„Nemusíte se bát Vznešený…,“ začala Kara, ale byla náhle přerušena.

„Bery,“ opravil ji. „A byl bych vskutku rád, kdybychom u tohoto i při tom všem nadále zůstali.“

Kara přikývla a začala tedy od začátku. „Nemusíš se bát Bery. Jim jde jen o mě. O tom, kdo doopravdy jsi, nemají ani tušení. Až bude Rada připravena a provede nade mnou soud, osvobodí tě. Ty ses ničeho nedopustil. Jen tě tu drží proto, že jsi byl v tu chvíli se mnou, když na mě přišli, a chtějí tě tak vyslechnout. Nic víc,“ ujišťovala ho.

„Znám elfy natolik dobře, abych věděl, že oni s ničím nikdy dvakrát moc nepospíchají, takže si tu chvíli pobudeme,“ zabručel otráveně Beros. „Co myslíš, že s tebou udělají?“ zajímal se ještě.

„Buď zbytek života strávím v tomto stromě anebo mě popraví. Jestli hned anebo mě tu nechají nějaké to století a pak to teprve udělají, to záleží jen na tom, v jaké bude ten den Rada v náladě,“ zvážila své možnosti Kara.

„Dostanu nás odsud. Zatím sice nevím jak, ale nějak to udělám,“ slíbil jí a zarazil se. Až teď když pronesl spontánně ta slova, mu až došlo, že mu není osud té obyčejné ženy jemu samotnému překvapivě lhostejný. Ne, oprava, ona nebyla úplně tak obyčejná a právě proto jí těm ignorantům tady nehodlal nechat jen tak napospas. A k tomu všemu jí ještě bude potřebovat, aby ho dostala tam, kam potřebuje.

 

Meleny si zkontrolovala svůj vzhled naposledy před zrcadlem těsně před tím, než měla v úmyslu své pokoje opustit, když se ozvalo váhavé zaklepání na dveře. S tichým povzdechem se odtrhla od zrcadla. Nebylo to špatné, ale jestli to bylo tak dobré jak by správně mělo a jejímu postavení náleželo, neměla tušení. Většinu jejího života na jejím zevnějšku moc nesešlo, takže nastalá situace byla pro ní v tomto ohledu úplně nová. Sice si mohla nechat pomoci se vším od služebných, ale roj, který se pak kolem ní vždy rozpoutal, jí byl natolik nepohodlný, že raději upřednostňovala možnost si vše udělat sama.

„Dále!“ zavolala a netrpělivě se podívala na dveře svých komnat.

Dovnitř nakoukla mladá žena. „Významná, orat Suaranského klanu už na vás čeká v trůnním sále,“ informovala jí po úkloně, kterou jako první neopomněla jako vždy provést.

„Zaveďte ho do salónu za trůnním sálem, usaďte a vzkažte mu, že už jsem na cestě,“ instruovala jí.

„Jak si přejete Významná,“ odvětila jí a po další tentokráte daleko menší úkloně odešla.

Meleny tiše hleděla na dveře, které se zpátky pomalu zavřely. Sice byla připravená vyrazit hned, ale musela jim dát malý náskok, aby se stihli zařídit podle jích pokynů, než dorazí a tak vyčkávala.

Když měla pocit, že jim dala už času více než dost, sama vyrazila. Jen co opustila bezpečí svých komnat, následovali jí v závěsu obratem dva vojáci jako její stráž. Z počátku měla tendence se za nimi neustále otáčet, ale teď už si na jejich přítomnost ve svém těsném závěsu tak zvykla, že si jich nikterak nevšímala. Zahloubaná do svých vlastních myšlenek si to po paměti směřovala k salónku, kde už byla netrpělivě očekávána.

Na úspěchu setkání s vůdcem Suaranského klanu záviselo takřka vše. Ukázalo se, že jediná možnost jak přimět jednotlivé názorově roztříštěné klany, aby sedli ke společnému stolu s trpaslíky, vedla právě jedině přes tento klan, který v současné době byl tím nejsilnějším a z tohoto důvodu i nejváženějším ze všech. Této situace si byl dobře vědom i sám Beros, ale krátce před tím než měl orat Suaranuza za ním dorazit právě na její popud odletěl na Talnak, takže jeho odjezdem se vše ocitlo opět více méně na začátku.

Dát na vědomí všem Barkosanům svůj plný původ a zdroj své moci se zdálo jako nejrychlejší a nejsnazší způsob, jak dosáhnout svých záměrů a plné pozornosti všech. Jako poloviční, dcera bohyně a kouzelníka, měla podle tradic právo na titul Významná se všemi výsadami, co tento titul obnášel. Čehož se jí i bez odporu dostalo tedy s výjimkou Suaranského klanu. Ti byli v tomto směru velmi zdráhaví a zdrženliví. Chvíli trvalo, než bylo jejím jménem dohodnuto toto setkání, na jehož uskutečnění si musela nějaký ten týden počkat, čímž jí bylo Suaranským oratem nepřímo naznačeno, že si jí rozhodně nepovažuje ani z poloviny tolik jako svého boha. Ale to nebylo nic, co by se nedalo předem očekávat. Nepřekvapilo jí to a nijak tak nevyvedlo z rovnováhy. To, čemuž se to však povedlo a činilo jí to tak nemálo nervózní, byl fakt, že když se pokusila nahlédnout do budoucnosti na výsledek tohoto setkání, spatřila neočekávaně takový bezpočet možností, že ji to nikterak nepomohlo. Její dar byl pro dnešní den zcela zbytečný a tak jí nezbývalo tudíž nic jiného, než doufat jako všichni ostatní, kteří magií časů nikterak nevládli, a pokusit se využít všeho, co se jí podařilo o zvycích a tradicích Barkosanů doposud naučit.

 

„Přichází Významná Meleny, dcera Enedského prince Lorika a bohyně naděje Aky zachránkyně lidí Zansijalu před achanmory,“ uvedli jí těsně před tím, než vstoupila do salónu.

Vůdce Suaranského klanu se postavil a hluboce uklonil. „Je mi ctí Vás poznat Významná. Už mnohé se až k mým uším o Vás doneslo. Míra Vašeho nadání na magii času vás už začala předcházet,“ uctivě formálním hlasem pronesl.

„Také Vás ráda poznávám Kasime. Neusadíme se?“ nadnesla a jako první se posadila do menšího křesílka, které se jí zdálo na první pohled ze všech nejpohodlnější. „Jsem si jistá, že zajisté víte, proč jsem Vás sem pozvala?“ zajímala se, aby řeč nestála, zatímco jim služebnictvo nalévalo do pohárů pití.

„Sice nesu Vznešeného v hluboké úctě a jeho přáním jsem vždy připraven se podřídit, ale on tu právě teď není, abych tak i skutečně učinil. Dlouhá staletí na naše volání neslyšel a ani na chvíli se neukázal. A když byl opět zpět, krátce po té opět odešel,“ pronesl vážným hlasem Suaranský orat.

„Nemůže zde být, a proto jsem tu já, abych jeho jménem jednala,“ odvětila mu Meleny a upila tekutiny, která se ukázala jako dobře jí známé Atmatské bílé víno.

„Dobře tedy, je-li tomu skutečně tak, pronesu svou námitku tedy Vám. Nechci být sice nezdvořilý a uvědomuji si, že záležitosti bohů se mě nikterak netýkají, ale otázka vztahů se mě silně osobně dotýká. Ze všech mých čtyř dcer jen pouze jediná vládne magií a to právě ta nejstarší. Představuji si pro ní lepšího ženicha, než nějakého zakrslíka z hor, který se nemůže dožít ani tolik let, jakým se bude těšit ona,“ oznámil jí Kasim se zcela odmítavým postojem.

Meleny se zamyslela. Uvědomovala si, že teď musí velmi dobře vážit svá slova. Znalosti, které o Barkosanech a jejich zvycích po příchodu do Bary nabyla, se jí právě teď skutečně hodili. Barkosané byli v mnoha ohledech daleko jiní než ostatní lidské národy. Krom velké spousty jiných zvyklostí a tradic, měli i Barkosané ve zvyku stvrzovat dohody sňatky. Čím významnější dohoda byla, tím starší potomek měl být na stvrzení nabídnut. A dohoda o smíru a zahájení obchodů s trpaslíky právě ležela na tom pomyslném nejvyšším stupínku. Nic jiného než své nejstarší neprovdané dítě neleželo v úvahu.

„A provdala by se-li dříve, než by jednání bylo započato?“ nadnesla.

„Kdybych někoho vhodného znal, již dávno by byla svázána,“ upozornil jí vážně.

Meleny přikývla. Mezi Barkosany bylo procento magicky nadaných lidí daleko menší, než tomu bylo u jiných národů a to obzvláště ve směru čarodějů třetího stupně. Ti byli zde odjakživa velkou vzácností. Možná za to mohlo i trochu to, jak uzavřenou společností tato zem byla. Kasim to skutečně neměl jednoduché. Takto nadaného nejstaršího potomka nejmocnějšího klanu Barkosu nemohl provdat jen tak a nalézt tak vhodného partnera bylo pro něj ještě těžší, než by jinak za jiných okolností bylo. Hledat ženicha mimo Barkos bylo totiž připouštěno pouze v případě, zdali situace neumožňovala cokoliv jiného a bylo tak k tomu činěno za účelem uzavření obchodu. Jinak bylo takovéto svázání zcela nepřípustné a nebylo mu pak z tohoto důvodu dovoleno žít na území Barkosu.

„A co takhle kdyby se Vaše nejstarší dcera provdala za Garelyho,“ navrhla po chvíli.

„Myslíte jím toho cizince a polovičního trpaslíka k tomu?“ vyplivl podrážděně Kasim.

„Ten poloviční trpaslík, je osobní strážcem a důvěrníkem samotného Berose. Ke všemu byl i po svém příchodu do Bary jím samotným jmenován jako vrchní představitel jeho chrámu a uznán jím tak i tudíž tímto titulem jako právoplatný Barkosan. Cizincům není nikdy umožňován vstup do tohoto chrámu natož vněm Vznešenému Berosovi sloužit, na tom se nic nezměnilo,“ upozornila ho a hrála na notu toho, jak velmi zbožným národem Barkosané byli. „K tomu všemu ještě je i velmi nadaný čaroděj třetího stupně a zbývající čas, jenž má na tomto světě vyměřen, je přibližně stejný, jako čeká vaší dceru Niami.“

Kasim se na ni dlouze zahleděl. Věděla, jak se jeho nejstarší dcera jmenuje, ač jí to sám neřekl. Udělala tak na něj velký dojem, díky němuž se rozhodl její nabídku skutečně zvažovat. Bylo-li to všechno skutečně tak, jak říká, znělo to vskutku zajímavě. Uznal-li Vznešený tohoto cizince jako právoplatného Barkosana, nebylo sil, které by jeho rozhodnutí se mohli příčit. A nebyl-li ten poloviční už vskutku cizincem, byl tak pro jeho dceru velmi dobrou partií. Tímto svazkem by dokonce tak i mohl pojistit místo Suaranských jako nejvýznamnější klan na dalších několik staletí.

„Dobře tedy, vezme-li si odedneška za pět dní mou dceru Niami, sezvu ostatní oraty klanů sem do Bary a přiměji je, aby spolu se mnou usedli ke společnému stolu s trpaslíky a zahájilo se tak s nimi jednání o vytvoření nových vzájemných vztahů. Tedy pod podmínkou, budou-li mít tito horští zakrslíci také obdobný zájem,“ připustil nakonec.

„O to se bát vskutku nemusíte. Záležitost ochoty trpaslíků s Barkosem jednat už Vznešený Beros stačil zařídit, než opět odcestoval,“ ubezpečila ho a vnitřně se zaradovala. Vyšlo to. Garely sice zatím neměl o tomto ani nejmenší tušení, ale nepochybovala, že se nakonec podvolí. Jeho silný pocit pro povinnost mu nedovolí se plně bránit.

Meleny se pohodlně uvelebila v křesílku a opět upila vína. To nejtěžší měla za sebou. Teď už zbývalo dojednat přesné podrobnosti, aby si mohli skutečně plácnout, ale to už byla spíše už jen formalita.

 

Meleny moc nechápala, proč pouze pro ni a Garelyho musí k jídlu vždy strojit zbytečně tak velkou jídelnu rovnající se svými rozměry takřka sálu, ale rozhodla se to neřešit, minimálně ne dnes. Jídlo bylo dobré, jednání s Kasimem dopadlo úspěšně a dobrá nálada jí neopouštěla.

„Doneslo se ke mně, že jste dnes jednala s Kasimem Suaranským, Významná. Pokud nejsem moc troufalý, mohu se Vás zeptat, proč jsem nebyl přizván? Smíření Barkosu s trpaslíky je primárně mým posláním,“ zajímal se Garely v okamžiku, kdy jim po polévce začali servírovat další chod.

„V pořádku, mě se můžeš vždy na cokoliv zeptat,“ ubezpečila ho Meleny a vzhlédla k němu. „A na tvou otázku je prostá odpověď - tvé přítomnosti nebylo třeba.“

Garely se zachmuřil. Nelíbilo se mu, že byl tak vynechán, ale neodvážil se svůj nesouhlas říct nahlas. Přeci jen, i když tu ženu usazenou naproti němu neměl moc v lásce, stále to byla Významná, kterou si Vznešený přál, aby chránil. „A jaký byl výsledek tohoto jednání?“ vyzvídal. Sice zaslechl, že odsud Kasim odcházel spokojený, ale důvod toho byl stejně jako ostatním i jemu neznámí.

„Přislíbil, že do Bary sezve všechny oraty Barkoských klanů, aby usedli ke společnému stolu s trpaslíky. Měl však jednu podmínku,“ odvětila mu klidným hlasem Meleny.

„A tou podmínkou je?“ zeptal se dopáleně. Vytáčelo ho, že ho nutila se na vše jednotlivě ptát a sama od sebe mu nic neřekla.

„Za pět dní vstoupíš do svazku s jeho nejstarší dcerou Niami. Je to poměrně krásná mladá žena s magickým nadáním na třetím stupni. Věřím, že i přes toto dohodnuté spojení spolu dokážete díky tomu navázat dobré porozumění,“ informovala ho a zářivě se na něj usmála.

„V žádném případě!“ zakřičel na ni Garely, který se v ten okamžik už skutečně nedokázal udržet. A zprudka se při tom postavil.

Meleny však tato prudká reakce nijak nevyvedla z míry. „Beros ti dal za úkol, abys zlepšil vztahy Barkosu s Tantaialosem. A jediná cesta, jak jeho přání vyplnit vede jen a pouze přes Suaranský klan a jejich ochotu k tomuto jednání,“ připomněla mu.

Garely ji nazlobeně probodl pohledem. „Jestli mě Významná omluvíte, rád bych odešel. Nějak mě už přešla chuť k jídlu a rád bych si šel lehnout. Dnešní den byl vskutku náročný,“ procedil skrz zuby kousavě. Musel odejít, teď hned, nebo hrozilo, že by řekl něco, co by neměl a čeho by možná později i třeba litoval. Chtěl tomu skutečně předejít a pravdou i bylo, že ho ta chuť k jídlu i skutečně přešla.

„Přeji dobrou noc, Garely. Byla bych ráda, kdyby si ráno mi při snídani opět dělal společnost,“ požádala ho dobře si vědomá toho, že kdyby ho o to nepoprosila, nepřišel by. Takto mu nedala moc na vybranou.

„Jak si přejete Významná,“ úsečně jí odvětil s lehkým pokývnutím hlavy naznačující tak mírnou úklonku, zprudka se na podpatku otočil a rázným krokem opustil jídelnu, nijak si nevšímaje svého okolí.

Služebnictvo po stranách místnosti po celou dobu tohoto rozhovoru dělalo, jako by tu vůbec nebylo. Jakmile se však za Garelym prudce zabouchly dveře, zavládl mezi nimi tichý šum. Meleny jim v tom jakkoliv nebránila a spokojeně se jen usmála do svého talíře a pustila se s nemizející dobrou náladou zpátky do jídla.