Za betu děkuji Snakemu.

 

Kapitola 3 – Osud

 

Akael stál nervózně před stromovým domem, v němž žil při svých studiích zde v Talomy s Lorikem. Obydlí bylo zapečetěno a on se nějak neměl stále k tomu, aby pečeť zlomil. Nějak nemohl v sobě nalézt tu sílu vstoupit dovnitř. I Akoja to s ním už vzdala. Chvíli tu byla po jeho boku a pak se se šeřící oblohou rozhodla ho tu ponechat samotného svému osudu napospas a vydala se na noční lov.

K zemi se začaly snášet dešťové kapky. Zpočátku jich nebylo mnoho a tak to Akaela nikterak nenutilo si toho pořádně všímat, ale déšť začal postupně nabírat na síle a houstnout. V té chvíli si konečně vzpomněl na knihu, kterou stále držel. Zatím nebyla k jeho úlevě deštěm jakkoliv zasažena, ale to nemuselo trvat už dlouho. Rozhodnutý ji před vodou ochránit, se konečně donutil pečeť prolomit a vejít dovnitř.

Rozhlédl se. Vše zůstalo tak, jak on i Lorik ve spěchu v ten osudný den, co odsud odešli, nechali. Při tom pohledu se mu začali vybavovat některé vzpomínky, co tu tehdy tak bezstarostně prožili. V první chvíli se tomu málem podvolil a ponořil se do nich. Po vynaložení nemalé vnitřní síly se však od nich dokázal nakonec odtrhnout a zahnat je. Tušil však, že pokud něco neudělá, nebude to dlouho trvat a opět se zapomene.

Neměl sem chodit. Měl se jít vyspat k Merikovi. Teď to věděl, ale bylo příliš pozdě. Venku už lilo jako z konve a přemístění nepřipadalo v úvahu. Merikův stromový dům mohl být stále zapečetěný a jeho majitel bůhví kde. Jak na tom jeho strýc a jeho neteř byli, neměl tušení. Po odchodu od Vilaie zamířil rovnou sem.

Musel se nějak zaměstnat, ale jak? Jediné co ho v tuto chvíli napadalo, byla právě ta kniha, co si zapůjčil. Její obsah vázající se na to, co ho čeká, mělo vskutku ten největší potenciál odvést jeho pozornost jiným, daleko důležitějším, směrem.

Rozdělal tedy oheň v krbu. Zabalil se do dek, co tu našel, a začetl se.

Úvod knihy patřil těm nejstarším legendám vyprávějících o tom, jak jednotliví bohové vstoupili do života elfů a jak někdy z něj i obratem rychle odešli. Jak je ovlivnili a jak některé z nich začali elfové později i uctívat. Tyto první legendy uvedené v knize si Akael pamatoval a tak je jen rychle prošel listující knihou dál dokud nenarazil na tu, jež si podle názvu vůbec nevybavoval, že ji kdy slyšel. Pochyboval, že by se mu kdy o legendě zrození nočních elfů Vilai ani kouskem slova nezmínil, ale v jeho paměti z ní jednoduše nic nezůstalo. A tak se do ní soustředěně začetl nějak cítící její důležitost.

 

Legenda o zrození nočních elfů

 

Kdysi dávno v daleké minulosti existovalo na Talnakském kontinentě šest elfích království. Pět z nich bylo zasvěceno bohu lesů Talnierovi a to šesté ležící na nejjižnějším poloostrově kontinentu bohyni jezer a řek Resu. Toto království bylo tak krásné, plné jezer a řek, magických zvířat a svou podobou se zcela vymykalo zbytku kontinentu. Gigantické stromy Odoragariaman zde sice nerostly, ale místní elfové tu byli i přesto velmi šťastní.

Jednou se vládce Resuanu zamiloval do dcery sousedního krále Tarvodu. Vzal si ji, a protože jeho milovaná byla naslouchající své země, rozhodl se, že se bude od té doby uctívat nejen Resu ale i Talniesr bůh lesů. Nikdo významnějšího postavení v království neprotestoval, i když se to některým z nich moc nelíbilo. Kdo však odmítl na rozdíl od nich mlčet, byla sama bohyně jezer a řek.

Rozlícená Resu takovouto opovážlivostí se rozhodla Resuan potrestat a tím je tak přivést k rozumu. Za žádných okolností se nehodlala o své věřící dělit. Už takto jich měla výrazně méně než Talnier a někteří další, kteří byli na tomto kontinentě též elfy uctíváni.

Resu odklonila řeky a vysušila jezera. Lesy Resuany začaly rychle chřadnout a usychat, zvěř utíkat. Resuanští elfové se vyděsili. Ve snaze získat odpuštění své bohyně, zajali krále a jeho ženu vyhnali ze země. Zabít se jí báli. Jako naslouchající Tarvodu se obávali případné pomsty Talniera.

Resu to však nestačilo a žádala si její smrt. Až po jejím skonu byla připravená svým elfům odpustit a navrátit této zemi vodu. A tak zem Resuanu pomalu usychala. Nakonec se pak i v samém zoufalství našli tací, kteří se pokusili svou bývalou královnu zabít, ale ta byla svým otcem ve své rodné zemi dobře chráněná a tak nikdo z nich přes veškerou snahu neuspěl.

Po několika marných pokusech, když už Resuan pomalu ztrácel svou naději, přišel za nimi mocný mág a nabídl jim svou pomoc. Zoufalí elfové se mu rozhodli pomoci a tak vybrali nejnadanější z nich, vymysleli plán a pokusili se společně prolomit kouzla bohyně Resu a navrátit tak zpátky řeky do svých koryt a naplnit zpět již vyschlá jezera.

Resu to však za žádných okolností nehodlala dopustit.

Vypráví se, že to byl dlouhý a zpočátku i vyrovnaný boj, ale nakonec přeci jen vyhrála Resu. Existuje mnoho variant, jak se tato legenda vypráví a nejvíce se od sebe liší právě v této části. Některé říkají, že ti, co se ji otevřeně postavili, sama zabila. Jiné zas vypráví, že ti co bojovali, činili tak do poslední kapky své magie a zemřeli tak na magické vyčerpání. A proto se Resu rozhodla, protože je nemohla zabít sama, pomstít za jejich čin všem ostatním elfům Resuanu. Nerozlišovala, jestli s tím, co bylo učiněno, někdo souhlasil či nikoliv. Nezáleželo jí na věku. Proklela všechny, mladé i staré, zdravé i nemocné. Všechny bez rozdílu připravila o zrak s tím, když jim nestačil pohled na její krásná jezera a řeky a vše, co kolem nich díky ní žilo, nic už nikdy nespatří.

Po té se už nikdo ani trochu nesnažil svou bohyni obměkčit. Nikdo už jí nežádal o odpuštění. Zem, co se proměnila v poušť, všichni do jednoho opustili a nalezli si nový domov ve zbylých královstvích. Postupně se smířili s tím, že nevidí a stali se i s tímto postižením opět šťastnými a to za nemalé pomoci mnoha elfů, s nimiž se sžívali ve svých nových domovech.

Resu nepřestávala zuřit. Chtěla, aby trpěli až do své bídné smrti, a tak ze zloby proklela i všechny ty, co jim pomáhali. Což se však stalo okamžikem, kdy už se Talnier rozhodl zasáhnout. Díky tomu, že vztáhla ruku na jeho věrné, jež byl vždy připraven chránit, a překročila tím i nepsanou dohodu, kterou bohové mezi sebou měli, mohl už bez omezení jednat, aniž by tím třeba neúmyslně proti sobě poslal některého jiného boha.

Zlomil prokletí Resu a všem svým elfům navrátil zpátky zrak a nejen jim ale i elfům Resuanu. Ti však na rozdíl od ostatních byli prokleti příliš dlouho, aby se jim zrak mohl zcela navrátit. Jejich oči se změnily a začaly svou podobou připomínat oči draků. Tato podobnost s těmito majestátnými tvory a vládci nebes však byla jen vzhledová. Oči těchto elfů nesnesly denní světlo. Za jasného dne je slunce oslnilo natolik, že nebyli schopni díky němu nic vidět. V noci však viděli dokonale. A tak zanikli elfové Resuanu a namísto nich se zrodil nový národ nočních elfů. Nový domov si pro sebe nalezli na severu, kde rostly tak husté lesy, že i přes den v nich bylo šero.

Zpočátku byli noční elfové Talnierovi vděční, ale po té co časem začali uctívat boha noci Monuse, se to celé změnilo. Bůh, kterému se rozhodli nově zasvětit své životy, byl totiž dobrým přítelem Resu a Talniera už jistou dobu bytostně nenáviděl. V jeho očích to byl právě on, díky jehož intrikám se vše odehrálo a Resu byla tak o vše připravena. Bohyně lásky byla totiž dobrou Talnierovou přítelkyní a nebylo žádným tajemstvím, že když bylo třeba, s čímkoliv si vzájemně pomáhali. Resu s Monusem neměli sice důkaz, ale byli bytostně přesvědčení, že jen Talnierem vyžádaný zásah bohyně lásky mohl zapříčinit to zkázonosné vzplanutí u krále Resuanu k Tarvodské naslouchající, jež bylo prapůvodem veškerého následného řetězce událostí. Bez důkazů sice nemohli předstoupit před Zansiala a žádat Talnierovo potrestání, ale to neznamenalo, že si vše musí z tohoto důvodu nechat pro sebe. V národě nočních elfů se tak začala pomalu rodit nenávist k bohu lesů.

Noční elfové začali Talniera obviňovat za vše, co se jim stalo. A postupně se k tomu přidala i závist některých, že svým věřícím navrátil zrak zcela, zatímco oni zůstali prokletí a nemohli tak už nikdy spatřit slunce.

Od těch dob se začalo rodit nepřátelství mezi elfy a nočními elfy, které přetrvalo a bude asi přetrvávat na věky věků díky dalším událostem, které tuto nenávist dále posilovaly včetně i válek, které mezi těmito dvěma národy v průběhu věků opakovaně propukly.

Tato legenda je pak brána jako prapočátek mnoha dalších legend a to především těch, jež vypráví o zániku dalšího elfího království při jedné z válek a následném odchodu elfů tohoto království na Zansijal, kde nalezli svůj nový domov, jenž pojmenovali Ostorie.

Též je se v souvislosti s touto legendou vyprávějící o zkázonosné lásce Resuanského krále a Tarvodské princezny spojováno to, že od těchto dob krom Plaeorského království, nemají elfové už více jednoho jediného vládce, ale řídí je na místo toho Rada starších. Jakož to poučení, které si z toho, co vedlo ke zrození pouště Resuan, elfové odnesli.

Poušť Resuanu postupem věků možná právě proto přestala být tak pustou, jako tomu z počátku bylo., protože se bohové díky jejich poučení smilovali.

V průběhu věků se v Resuancké poušti zrodily menší oázy a rostliny, které se přizpůsobily na život s malým množstvím vody. Nejvíce rostlin a zvířat se pak nachází v oblastech hor a jejich úpatí, kde se časem začaly objevovat malé prameny přinášejících trochu tak drahocenné vody do těchto jinak vyprahlých míst. Vypráví se, že to má na svědomí Melie bohyně počasí, která po svatbě s Talnierem přivedla k horám Resuanu silné deště dávajících v zimních obdobích zpátky vrcholkům hor zimní pokrývku, která s jarem pak roztává a dává vzniknout díky tomu potokům přinášejícím zpátky horám život.

 

Při zmínce Ostorie v textu si Akael konečně opožděně vzpomněl, že jí vskutku kdysi přeci jen musel slyšet. Na legendu, jak byli Vilaiovi předci násilím připraveni o svou zem, kterou si jejich nepřátelé spolu s dalšími územími uzmuli pro sebe, si totiž dobře vzpomínal. Vilai tehdy barvitě líčil nejen jak tragicky válka dopadla, ale i jak si jeho předkové odnesli sebou při odchodu z Talnaku jen pouze jedinou věc a tou byla právě semena Odoragariamanských stromů. Která tu po připlutí zasadili a dali tak vzrod podobě lesu, jaký byl znám dnes. Vše ostatní sem z Talnaku, svého starého domova, dovezli až mnohem později.

Následné legendy při prolistování Akael též znal, ale byly mezi nimi i některé, které si též nepamatoval nebo je neslyšel. Žádná z nich se však už svým názvem nejevila tak důležitá, jako ta o nočních elfech. Jejich čtení však odložil na později. Teď se chtěl zaměřit spíše na druhou polovinu knihy, která se týkala popisu Talnaku samotného a zemích, které tam byly.

Při pohledu na jednoduchý náčrtek Talnakského kontinentu ho však něco napadlo. Jak stará ta kniha vůbec byla? Podíval se tedy na poslední stranu, kde byl obvykle doslov autora s rokem vydání mnohdy doplněný i o poznámku týkající se toho, jaký rok autor považuje za rok nula. Letopočty se totiž nepočítali rozličně nejen na jednotlivých kontinentech, ale většinou se dokonce i lišili podle jednotlivých království. Na Zansijském kontinentě se však začalo blýskat na lepší časy. Po válce s achanmory přímo zasažené země touto válkou anulovali své datumy a začali opět od nuly. Díky velkému významu této války, která měla nakonec i nepřímý dopad na většinu zbylých nezasažených zemí, začali i zbylé království používat letopočet vztahující se právě k válce s achanmory.

Akael však netušil, jak na tom jsou elfové. Ti se s převážnou většinou ve všem od lidí diametrálně lišili. Obával se, že ani dodatková poznámka mu moc nepomůže k tomu, aby odhadl, jak stará kniha to může být. Mýlil se však a byl zároveň nečekaně i zaskočen a to nejen tím, že na závěr bylo uvedeno, že rokem nula, od něhož je počítáno, je překvapivě válka s Achanmory, ale též tím, že samotná kniha byla dokončena teprve před třemi jary a ke všemu navrch toho nebyl autorem nikdo jiný než Vilai sám. Už rozuměl tomu, proč nechtěl, aby kniha opustila Talomy. Kolik kopií ta kniha mohla mít. Jestli se Villai nezměnil, což za daných okolností mohl jen stěží posoudit, tak moc kopií tato kniha neměla, pokud tedy vůbec nějakou měla.

Po tomto nečekaném zjištění, jak velmi aktuální tato kniha je, se navrátil zpátky k mapce a stručnému textu pod ní a začetl se.

 

Talnakský kontinent je výrazně menší než Zansijksý a o něco málo větší než Sarmatský, ale to je pouze díky ostrovům nacházejícím se v jeho těsné blízkosti, ale i mnoha dalším více vzdáleným ostrovům a souostroví. Obydlení Talnakského kontinentu je však znatelně nejmenší zapříčiněné i tím, že na Talnaku žije jen málo lidí.

Převážná většina plochy kontinentu je tvořena lesy. Největší nezalesněné území pak je poloostrov na jihu, na němž se rozprostírala Resuánská poušť a pak Černé hory na severu, kde se nacházela veliká hnízdiště horských a ohnivých draků. O zbylé území se pak dělí pět zemí. Těsně pod Černými horami je Noční říše. Podoba lesů, kde žijí noční elfové, je značně odlišná. Lesy v této části kontinentu jsou husté a bažinaté. Noční říše krom Černých hor na severu sousedí také s Tarkamskou říší a největší část hranic má pak společnou s Tarvodem. Tarvod vyjma Černých hor sousedí se všemi ostatními zeměmi. Na severu s Noční říší, na východě s Tarkamskou říší, na jihu s Odoragary a Resuánskou pouští a na západě s Plaeorksým královstvím.

Nejpodobnější si sobě jsou lesy Tarvodu a Odorary. Takrakská říše se od nich odlišuje ve dvou věcech a to těch, že na jejím území nerostly stromy Odoragaiaman a tím, že v horách v severní části říše žijí trpaslíci. Jejich počet je malý a obývají jediné město. Ve zbylých částech hor pak mají doly, kde těží a z nich získanými surovinami pak posléze obchodují a mění je převážně za potraviny. Plaeorské království se pak liší daleko více. Je jedinou zemí na Talnaku, která má stále krále. Též v tomto království žijí i lidé živící se povětšinou jako farmáři. Nemalá většina z nich nemá už ani čistou lidskou krev. Po tisíciletí v tomto království dochází běžně k mísení lidské a elfské krve. Elfové totiž už v dávné době zjistili, že lidské nemagicky nadané ženy jsou s nimi poměrně plodné a za svůj krátký život jim mohou přivést na svět až tři potomky a za necelé pouhé jedno staletí už jsou zase volní a mohou si hledat novou ženu. Z tohoto důvodu nakonec časem vznikl zákon zakazující více jak tři sňatky za život jakékoliv nevyjímaje. A z důvodu vymahatelnosti tohoto zákona, majícího jako jediná země světa, zavedli registraci sňatků na jednoduchém principu a to takovém, že na manželských náramcích byl po zapsání do soupisní knihy vyražen znak krále.

Mísení krve v Plaeoranu se ostatní zemím nelíbí, ale nic tím udělat nemohou a tak jen už v minulosti zakázaly dlouhodobý pobyt těm se smíšenou krví na svém území. Tento zákaz měl za příčinu zas to, že na Sarmatu v Eltonském království žije velké množství půl elfů, protože jinam, nechtěli-li už žít ve své rodné zemi, nemohli a Elton je z lidských království nejkratší cestou lodí.

 

Akael si při čtení zmínky Sarmatu vydechl. Text knihy začínal být dle něj zbytečně podrobný a zabývat se detaily, které v tuto chvíli nepovažoval za tak důležité. Ke všemu zmínka o Sarmatu v něm vyvolala vzpomínky, kterým se právě při čtení této knihy chtěl vyhnout. Ukončil tedy studium této na informace náročné pasáže a vrátil se zpátky k legendám. Jednu si z nich zvolil a chtěl začíst číst, ale nedostal se dál, než k první větě, když ho nečekaně vyrušilo zaťukání na dveře.

„Dále,“ zavolal a odložil knihu vedle sebe.

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř nakoukla Meleny. „Neruším?“ tichým hlasem se zajímala.

„Ne, pojď dál,“ ubezpečil jí a nabídl jí židli stojící blízko zapáleného krbu jako ta jeho.

Meleny se spokojeně usadila na židli, o níž neměla sebemenší tušení, že patřila jejímu otci a on na ní s oblibou sedával.

„Povedlo se vám sehnat loď?“ zajímal se Akael, zatímco se začal shánět po něčem, co by jí mohl nabídnout. „Něco k pití?“

„To je v pořádku, ničeho není třeba,“ zadržela ho a tak se Akael trochu zdráhavě zpátky posadil. „Za pět dní bude připravená loď. Merik šel rovnou za Radou. Jen co elfové zjistili, kdo přišel, okamžitě se bez otálení urychleně sešli. Stačilo jim jen stručně popsat danou situaci, v níž se nalézáme, a hned nabídli sami od sebe pomoc,“ informovala ho.

„Mluvil jsem s Vilaiem,“ oznámil jí na to ve zkratce Akael.

„A jak to dopadlo?“ vyzvídala.

„Ne moc dobře. Nic nechtěl slyšet, ale slíbil, že s námi pojede,“ zabručel trochu naštvaně Akael. Když si ten rozhovor zpětně přehrál v hlavě, zjistil, že namísto zklamání ho teď spíše zlobilo to, že mu Vilai nedal příležitost vše vysvětlit.

„Není všem dnům konec,“ pokusila se ho uklidnit. „Víš Akaeli, abych byla k tobě zcela upřímná, nepřišla jsem za tebou jen tě informovat o tom, jak to dopadlo, ale zároveň se s tebou i rozloučit,“ přiznala mu.

„Rozloučit? Proč? Kam chceš jít?“ zajímal se Akael zcela zaskočený touto skutečností. Něco takového ani v nejmenším neočekával.

„Vím, kde je tvůj přívěšek,“ napínala ho, ale protože ho nechtěla moc trápit, obratem jen po velmi kratičké chvíli pokračovala dál. „Beros je i s ním v Barkosu. Mám v plánu letět za ním.“

„Samotnou tě tam nepustím. Nedá se mu pořádně věřit. Sice nám na Sarmatu pomohl, ale…,“ namítl.

„Neměj obavy. Dokážu se o sebe postarat sama. Zvládnu to,“ uklidňoval ho.

„On ti ho dobrovolně jen tak nevydá. Měl bych tam jít za ním já sám. Je to má chyba, že se to stalo a dostal příležitost, aby ho ukradl,“ zpytoval své svědomí Akael.

„Tvá nebo Aky?“ vyžádala si upřesnění Meleny.

„Nás obou,“ odhodlaně si trval na svém podílu viny za ztrátu přívěšku od otce.

„Podle mě za to ani jeden z vás dvou nemůže. Otec umíral matce v náručích a po té v tvých silách také nebylo toho moc, co by si mohl učinit,“ podotkla.

„I tak.“

„Každý máme svůj osud s svůj  úkol. Ty musíš do Talnaku a já zas do Barkosu.“

„Přidáš se potom k nám?“ zajímal se.

„Zařídím, aby se k tobě dračí slza vrátila,“ odpověděla mu v náznaku a se zklamáním zjistila, že Akael si nadále odmítal připustit pravdu, která ležela přímo před ním. Tiše si pro sebe povzdechla. „Přeji ti šťastnou cestu,“ popřála mu a zvedla se. Nějak neměla sílu dál vést tento rozhovor. „Odlétám už za úsvitu a musím se vyspat.“

„Je tu volný pokoj,“ bryskně ji nabídl.

„Mám už věci u Merika a musím se i s ním rozloučit, ale děkuji za nabídku,“ odmítla ho. „Dobrou noc,“ pronesla mezi tím, co mizela ve dveřích.

„I já tobě,“ zaslechla za zády ještě zvolání.

 

„Jak to šlo?“ vyzvídal Merik, jen co se Meleny vrátila do jeho stromového domu.

„Ne tak, jak jsem doufala, ale tak špatně pro změnu také ne,“ shrnula svůj aktuální zážitek do jedné věty. „Netuším, co se mezi ním a Vilaem dnes stalo, to mi neřekl, ale ať to bylo cokoliv, odvedlo to poměrně slušnou práci. Teď alespoň pořád nepřemýšlí nad otcovou smrtí a nad tím, co se mu stalo. To, že se však nebudu účastnit vaší cesty na Talnak, ale nedokázal přijmout,“

„I mě osobně mrzí, že s námi nepojedeš, ale rozumím tomu, že máš pro to své důvody,“ přiznal jí zamyšleně Merik. „Stále se však bavíme o Akaelovi a ne o tobě. Pro tebe to také není právě teď lehké období.“

„O mě mít strach skutečně nemusíš. Přes smrt rodičů už jsem se přenesla dříve, než se tak skutečně stalo. Dá se říct, že je to takové prokletí i vykoupení mého daru najednou,“ snažila se ho uklidnit Meleny.

„Ne, jen vše v sobě dusíš. Ale rozumím proč. Bez té síly, co v sobě máš, by si svůj úděl nedokázala nést. Máš obrovský dar, věř mi. Mnohem větší než jsem si dřív i já sám myslel. Tvá moc za tu dobu vyzrála a rozkvetla v plné síle. Znal jsem jen jedinou osobu ve svém dlouhém životě, která by se ti teď mohla rovnat a tou byl můj otec, tvůj pradědeček. Ty nejsi jen pouhou vědmou, jsi skutečným plnohodnotným prorokem,“ opravil jí.

„Proto též víš, proč dále s vámi cestovat nemohu. Znám cesty, které vás čekají. Rozhodnutí, kterým budete muset čelit. Má přítomnost s vámi by vše ovlivnila a ne v dobrém směru. Žádná z cest osudu, jež se mi zjevili, nedopadla dobře, když jsem stála po vašem boku. Chtěla bych, ale nejde to. Počkám tu na vás, dokud se nevrátíte. Dokud nebude dědečkovo proroctví uzavřeno, nemohu Zansij opustit. A pak se uvidí. I mě čekají mnohé cesty osudu, mezi nimiž budu muset volit, když tu nebudete,“ přiznala mu.

„Nepopírej kým jsi a dopadne vše dobře. I když já mám co říkat. Na jednu stranu je alespoň vidět, že my tři jsme skutečná rodina,“ zasmál se nakonec Merik, čímž rozesmál i Meleny.

„Až budou všichni připraveni přijmout, kým jsem a nebudou se toho bát, stane se tak. Do té doby bude lepší, když ve mně uvidí jen to, co sami chtějí vidět,“ pronesla Meleny a zvážněla. „Nepodařilo se mi říct mu, že jeho přeměna neproběhla bez komplikací a bez následků, které z toho vyplívají.“

Merik jen tiše starostlivě přikývl. Nechtěl mu přidělávat ještě další starosti, ale toto by měl vskutku vzhledem ke své důležitosti vědět.

 

Meleny naposledy zkontrolovala magický kompas, který si sama pro své potřeby už před časem vyrobila. Sice se s Berosem nikdy ve svém životě osobně nestřetla, ale díky svému daru ho už natolik znala, že mohla magický kompas bez jakéhokoliv problému nastavit na jeho osobu. Práci, kterou si s tím však dala, si mohla už předem odpustit. Beros se totiž nalézal v jediném skutečném městě, co se v Barkosu nacházelo. Což svým způsobem nebylo nikterak překvapující. Kde jinde by byl než v hlavním městě?

Jméno tohoto města se za dobu své existence několikrát změnilo. Teď se aktuálně nazývalo Baka a vypadalo, že se možná stane i konečnou verzí. Minimálně si už město toto jméno udrželo mnohokrát déle, než všechna ta předchozí dohromady.

Baka byla jediným městem v celém Barkosu, kde se nacházeli kamenné stavby. Žila v ní celá čtvrtina obyvatel této země. Všichni ostatní stejně jako jejich předkové od pradávna byli kočovníci. A ač někteří z nich podlehli už kouzlu usedlejšího stylu života, nezdálo se, že by se tak někdy v budoucnu mělo stát u všech. Měli to jednoduše v krvi a jen stěží ve větší míře na tom šlo něco změnit. I když někteří se o to i v průběhu věku pokusili.

Barkos za dobu své existence vyzkoušel mnohé, vzalo-li se to tedy z pohledu vládnutí. Různá období bezvládí střídali éry vlády Rady tvořené z jednotlivých vůdců klanů. Též byla i období, kdy Barkosu vládl po stanovenou dobu jeden klan, jež si mezi sebou všichni zvolili. Tyto unikátní způsoby moci řízení této země, v rámci lidských království, nebyly však jediné. Byla i období, kdy Barkos poznal i trochu tradičnější způsob vládnutí z pohledu lidí mimo tuto zem a to z rukou jednoho krále. A v jedné z ér, kdy se Barkos nazýval královstvím, bylo založeno právě toto město. Období vlád králů bylo už sice vzdalující se minulostí, ale památka v podobě Baky tu nesmazatelně zůstala.

Meleny zvážila, zdali má přistát nějaký kus před městem, ale vzhledem k tomu, že město leželo v rovinaté nezalesněné oblasti, si to rozmyslela. O tom, že se k městu blíží drak, už stejně asi někteří věděli, takže se to rozhodla neřešit a nasměrovala mořského draka na náměstí rozkládající se u nejmohutnější stavby města.

Nejvíce by tato budova šla přirovnat svou podobou asi k pevnosti, i když jí tak úplně nebyla. Součástí této stavby byl totiž veliký a i zároveň jediný chrám, který byl zasvěcený Berosovi. Součástí na sebe navazujících budov byl i klášter a po té i velkolepé sály pocházejících z dob králů, kteří si toto místo zvolili jako své sídlo.

Barkosané tento těsný shluk mohutných kamenných staveb nazývali palácem, do čehož to mělo sice hodně daleko, ale vzhledem k tomu, jakým způsobem Barkosané běžně žili, nebylo se v případě tohoto porovnání na druhou stranu čemu divit.

Melenino přistání na nejvýznamnějším místě ve městě vyvolalo u jeho obyvatel náležitý rozruch. Ona si toho však nikterak nevšímala a zamířila si to jistým krokem k bráně vedoucích do prostor paláce. Rychlým ohlédnutím se ještě ujistila, že k odpočívajícímu drakovi se nikdo nepřibližuje, a bez jakýchkoliv omezení vstoupila dovnitř. Vyděšení vojáci se ji v tom nepokusili jakkoliv bránit.

Volnou cestu měla až k hlavnímu trůnnímu sálu, kde předpokládala, že Berose najde. A vskutku tomu tak i bylo. Beros okupoval trůn, na kterém kdysi sedávali v době království vládci Barkosu, a kolem něj se pohybovala pětice krásných žen oděných v lehkých vzdušných šatech.

„Je krásné vidět, že jsi nikterak nezahálel,“ pronesla, aby na sebe upoutala mužovu pozornost, který si doposud nevšímal ničeho jiného než toto, co se dělo jen v jeho těsné blízkosti.

„Kdo jsi a co tu chceš?“ byl vznešen dotaz, ale ten nepocházel od Berose, nýbrž od trpaslíka se zachmuřeným výrazem postávajícím bokem v jednom z rohů sálu.

Až teprve teď Beros zaznamenal její přítomnost. Ustrnul. Ženy pohybující se kolem něj vyhnal ven a vykročil s rázem vážnou tváří směrem k ní.

„Nepřipomínám ti snad někoho, strýčku?“ zajímala se, ač věděla, že to nebyl on, kdo se jí na to ptal.

„Netušil jsem, že Aka má dceru,“ přiznal jí až malý kousek před ní.

„Měla,“ bez sebemenšího zaváhání ho poopravila.

„Když jsem jí viděl naposledy, zdála se mi vzhledem k okolnostem poměrně v pořádku,“ zamyslel se vlčí bůh.

„Zdání, vzhled může někdy klamat. Její tělo stále sice žije, ale její velká část odešla spolu s mým otcem. Teď nosí už jiné jméno a má podobu muže. Za strýce se považuje,“ objasnila mu to.

„Také evidentně neztrácela vůbec čas …,“ zkonstatoval a vážně si jí přeměřil pohledem. „Proč jsi za mnou vlastně přišla? Kvůli tvé mrtvé tetě to zajisté není. Netoužila si ji poznat za života, pochybuji, že bys to chtěla opožděně napravit teď přese mne.“

„Meleny,“ konečně se představila. „Máš něco, co patřilo mé matce,“ zcela klidným hlasem ho upozornila.

„A jak si můžeš být jistá, že tu věc, kterou tak postrádá …,“ udělal pauzu, aby ho mohla doplnit.

„Akael,“ prozradila mu a Beros plynule navázal tam, kde přestal.

„Mám právě já?“ zajímal se. Dobře věděl o čem mluví. Jen tak však dobrovolně a otevřeně jí odmítal přiznat to, že skutečně současným vlastníkem té kamenné dračí slzy je právě on.

„Jednoduše, jsem vědma,“ přiznala mu.

Berosovi se však nějak nechtělo jí věřit. Něco mu našeptávalo, že mu úplně tak neříká pravdu. „Připustím-li, že já jsem ten, kdo ten ztracený přívěšek našel, kde mám jistotu, že dám-li ho tobě, dostane se skutečně zpátky k němu?“

„Nemáš, ale jiná možnost, že ho dáš buď mě anebo jemu osobně není. On si totiž tak jako tak cestu zpět najde, rozhodneš-li si ho teď v tuto chvíli nadále ponechat,“ varovala ho a rozhodla se u tohoto pouze nezůstat a zajít i o něco dál. „Věz, že právě na této malé volbě záleží mnohem více, než by si kdo myslel, že je možné.“

„Jaké proroctví jsi zřela, Proroku?“ zajímal se a při pohledu na ženin nemizící klid, se pro sebe lehce pousmál. Odhadl to správně. Se svým pradědečkem Achanoisem má toho společného mnohem více než jen pouhé společné rysy ve tváři.

„Zůstaneš-li, velký osud by tento národ měl, s mocí tvé krve by se měl. Štěstí však pomíjivé jest, do temnot svázal by se svět. Stejný osud by se stal, štěstí nevyvolených by pak šlo stěží hledat dál. Či můžeš jít, svůj osud naplnit. A najít tam, co nehledáš, co v marné snaze si už dávno vzdal,“ bez jakéhokoliv zdráhání mu prozradila.

Beros zalapal po dechu. Tak snadno rozluštitelné vážné proroctví ještě neslyšel. Kdyby mu ho řekl kdokoliv jiný, nevěřil by. S jejím původem však nepochyboval. Velkou otázkou však bylo, jak s těmito informacemi naloží.

Chtěl, aby se osud dolní říše v mnohém přiblížil té horní? Záleželo mu na Barkosanech a jejich osudu. Představa, že by s jeho krví se stali skutečně mocnými, byla krásná a lákavá, ale jak velká cena za to byla? Z celkového pohledu přespříliš vysoká. Nebyli by pak už to, co jsou teď. I na něj by časem zanevřeli a zapomněli. Neudělal snad to samé i jeho národ?

Jeho život se skládal po sobě navozujících řady větších či menších chyb, ale přidat k nim, tak velikou, že by ty všechny předešlé překonala, nehodlal. Ano, toužil po dětech. Emoi takovéto věci nezajímali. A upřímně jeho v minulosti také moc ne. Teď toho litoval. Možná za to mohl fakt, že tu už žádná žena jeho krve schopná nést děti nezbyla. Možná díky tomu se u něj objevili touhy po nedosažitelném. Slyšel, že ženy bez jakéhokoliv magického nadání mohou vcelku snadno přivést na svět dítě elfa. Ten, který by jinak s elfí ženou neměl při troše štěstí více jak tři děti a povětšinou ani to ne, s lidskými nenadanými ženami jich mohl mít nesčetně. Chtěl to také zkusit. Jeho národ měl s elfy mnohé společné. Evidentně mu však nebylo přáno. Mohlo ho samotného napadnout, jak nebezpečný to byl nápad z pohledu osudu Barkosanů.

Beros sáhl za výstřih a vytáhl krystal ven. Přívěšek si přetáhl přes hlavu a podal ho té ženě. „Ať je mi tím proroctvím slibováno nalezení čehokoliv, nesejde mi už na tom. Vrať ho Akaelovi, právem patří jemu. O osud dolní říše se bát nemusíš. Pochopil jsem, jakou zkázou by pro tento svět mé děti byli,“ slíbil jí vážně. Lítost, kterou se však snažil při tom ze všech sil udusit, se mu zcela přes veškeré vynaložené úsilí nepovedlo a část mu dokonce i nechtěně unikla na povrch a dala o sobě znát.

„Já nejsem ta pravá, kdo by ho měl vrátit. Tvá ruka ho vzala, tak i tvá by to měla napravit. Akael míří do Talnaku. Tam se s ním střetneš. Drak, na kterém jsem přilétla, čeká na nádvoří,“ zarazila Berosovu snahu se vyhnout střetnutí s Akaelem.

Beros si tiše pro sebe povzdechl. Mohlo ho napadnout, že mu to tak snadno neprojde. Proč si všechno musí vždycky až tak vypít do dna? Doufal, že svou chybu s tím, jak dovolil Maelorikovo a Talnierovo uvěznění už napravil dostatečně tím, jak Maelorikovi pomohl s ostatními na svobodu. A jak byl nápomocen při Emoinině porážce. Osudu to však evidentně nestačilo a chtěl víc. Mohlo ho napadnout, že se dalšímu setkání s Fumirem nevyhne, protože jinak ta cesta na Talnak nemohla skončit. Velmi dobře věděl, proč tam má Akael namířeno a jestli se tam s ním musí setkat, existuje jen velmi mizivá pravděpodobnost, že by se dokázal vyhnout všemu dění, k němuž se schylovalo, a zůstat bokem.

Ten zpropadený přívěšek! Proč jsem ho jenom bral?! V duchu si nadával. Kdyby nebylo jeho, měl by už dávno skutečně klid! Ale takto? Neodvážil se odhadovat.

„Poletíš se mnou Meleny?“ zajímal se odevzdaně, ač už předem z náznaku tušil, jaká odpověď bude.

„Mé místo je tady, ale nemusíš se bát. Ta, jejíž oko budoucnost též zří, už na tebe čeká,“ milým hlasem mu odvětila.

„Výborně, to mi ke štěstí ještě scházelo. Další vědma,“ sarkasticky zabručel.

„Tak zlé to nebude,“ zvonivým smějícím se hlasem se ho Meleny pokusila uklidnit.

„O tom značně pochybuji,“ zabručel dál nespokojeně vlčí bůh.

„Připravím nám věci,“ oznámil pohotově trpaslík, který teprve až teď připomněl svou opomenutou přítomnost zde v trůnním sále.

„Zadrž Garely,“ zastavil ho rázným hlasem Beros a otočil se za ním. „Ty zůstaneš tady. Stále jsme nedosáhli toho, proč jsme sem přišli. Když půjdeš semnou, veškerá naše snaha přijde vniveč.“

„Mé místo je po Vašem boku, Vznešený. Jsem Vaší osobní stráží,“ vzdorovitě mu připomněl.

„Pokud to chceš brát tak, tak od této chvíle už nejsi mým osobním strážcem, nýbrž tady Meleny. Jako Prorok a osoba s poloviční krví mého národa, bude tvých služeb potřebovat teď daleko víc než já. Jako poslední úkol ti dávám ten, abys zůstal s ní zde v Barkosu a smířit můj lid s trpaslíky,“ nekompromisním hlasem mu přikázal.

Garely se na něj zaskočeně podíval. Něco takového vůbec nečekal. Nazlobeně s veškerým svým vztekem a zklamáním ve tváři se dlouze na bělovlasou ženu podíval. Jí vinil z toho, jak se Vznešený právě k němu zachoval. Otevřeně se však k tomuto říct cokoliv neodvážil. „Slibuji Vám Vznešený, že udělám vše, co bude v mých silách. Smířím trpaslíky s Barkosem. Svou věrnost této ženě sice dám, ale i Vám vždy bude patřit, jen Vás budu kdy vzývat, jen s Vámi budu svázán,“ upozornil vážně.

„Ani nic jiného bych po tobě nechtěl příteli,“ pronesl Beros a zamyslel se, jestli doposud někdy takto Garelyho vůbec nazval. Už dávno to tak cítil, ale doposud tak nikdy neučinil nahlas. Byl rád. Že to mohl alespoň napravit teď.

Trpaslík se celý rozzářil.

Beros si k sobě přivolal vak a pár věcí, které si chtěl vzít sebou. „Dej mi na něj prosím tady pozor,“ požádal tichým hlasem Meleny, tak aby ho Garely neslyšel.

„V tomto směru věz, že nemusíš mít jakékoliv obavy,“ ubezpečila ho stejně tiše.

Beros zlehka přikývl. Naposledy se na oba podíval a odešel.

Meleny přistoupila k jednomu z vysokých okem, které tu v sále byly, a pozorovala, jak se po chvíli vznesl do vzduchu mořský drak i s Berosem na svém hřbetě a nasměroval si to přímo k oceánu.

Garely se postavil těsně vedle ní. „Za to mi zaplatíš. Obzvláště pokud se mu něco stane,“ s nenávistí prosyceným hlasem jí varoval.

„Na tvém místě bych se spíš bála o sebe nežli o něj,“ s nebezpečným úsměvem ho varovala.

Garely se zarazil, ale nabytí zpátky ztracené rovnováhy mu dlouho netrvalo. „Má paní,“ pronesl se silným důrazem na druhé slovo. „Je tu mnoho věcí, které je nutné si nastudovat vzhledem k tomu, že smíření Barkosu a Tantaialosu zůstalo na nás,“ informoval ji ve snaze ji vrátit úder. „Počkejte prosím na mě. Za chvíli to všechno přinesu,“ rádoby slušně jí požádal a zanechal jí obratem bez možnosti reakce za sebou čekat.

Meleny se na něj podívala s hranou nazlobeností, ale po té, co ji trpaslík nemohl už vidět, spokojeně se pro sebe usmála. Všechno proběhlo mnohem snáze, než předpokládala. Čekala od Berose větší vzdor než předvedl. Lhala by však, kdyby tvrdila, že jí to vadilo. Tato varianta událostí pro ni byla daleko příjemnější. A Garelyho nelibost? Ta byla alespoň drobným zpestřením jinak nudných chvil, které tu bude muset strávit a překonat.