Za betu děkuji Snakemu.

 

Kapitola 2 – Setkání

 

„Už jsme skoro tam. Bude lepší, když přistaneme tady a přijdeme tam po svých,“ zavelel Merik a dal svému drakovi pokyn, aby přistál. Meleny se obratem vydala hned za ním.

Akael se zoufale rozhlédl. „Dokážeš tu přistát?“ zeptal se telepaticky Varora.

Varor si zkoumavě prohlédl mohutný les pod nimi se skulinou, kde mořští draci už pomalu dosedali. „Málo místa,“ jednoduše zkonstatoval.

„Taky jsem si to myslel,“ přitakal. „Meriku, my se tam nevejdeme. Musíme se poohlédnout jinde. Jděte klidně napřed, doženu vás,“ zavolal na ty dva, načež Varor pokračoval dál rovně a začal propátrávat okolí hledající místo, kdy by byly gigantické stromy od sebe rozestoupeny natolik, aby mezi nimi mohl bezpečně přistát.

Najít takové místo se ukázalo jako překvapivě náročný úkol. Ještě nějakou dobu letěli, než narazili na mýtinu, kde si byl Varor konečně bezpečně jist, že je dostatečně velká, aby na ni mohl přistát.

„Děkuji, za svezení. Šťastnou cestu domů,“ popřál větrnému drakovi Akael, jen co seskočil z jeho hřbetu a začal z něj sundávat své věci včetně sedla a popruhů.

„Bylo mi ctí, Vznešený. Ať tvé kroky zamíří kamkoliv, přeji ti, abys našel to, co hledáš,“ popřál mu na oplátku Varor a bez jakéhokoliv otálení se opět rozeběhl přes mýtinu a vznesl se zpátky do nebes.

Akael na něj chvíli nehnutě hleděl, jak si to v oblacích nasměroval zpátky na jih a jediné, na co v ten okamžik dokázal myslet, bylo přání, aby byl Varor skutečně tím posledním, kdo ho kdy v životě nazval Vznešeným. Jak velké měl však šance, aby se toto jeho přání splnilo, neměl sebemenší tušení.

Když svůj zrak konečně odtrhl od oblohy, přeměnil sedlo s popruhy do jejich původních podob a rozhlédl se poprvé pořádně kolem sebe. Mezi stromy obratem zaznamenal pohyb. „Kdo je tam?“ Na jeho zavolání vykouklo zpoza stromů několik malých zelených dračích hlaviček. Rázem věděl, kde se přesně nalézá. Přistál přímo v Aksumu na louce, kde si vždy hrávala mláďata, když jejich rodiče byli na lovu. S nadějí, že je svým příletem na větrném draku moc nevyděsil, zavolal na ně: „Nebojte se. Nepřišel jsem sem se žádnými nepřátelskými úmysly. Jsem mág Akael a přiletěl jsem sem za vámi, abych zde v Aksumu u dvojitého stromu pohřbil prach svého přítele v zemi, která pro něj velmi znamenala. Dáte-li mi k tomu své svolení. Vyděsit vás, nebylo nikterak mým úmyslem.“

Chvíli se nic nedělo, ale nakonec ze svého úkrytu vyšla postarší dračice, aby si ho prohlédla z blízka.

„Je-li tomu skutečně tak, jsi tu vítán,“ zazněla Akaelovi v hlavě její slova po té, co nabrala trochu jistoty, že pro ně není skutečným nebezpečím. „Následuj mě, dovedu tě k nejstaršímu. Jen on může rozhodnou, zdali bude tvá žádost přijata,“ oznámila mu ještě a vydala se zpátky mezi stromy, kde se k nim připojily i všechny velmi zvědavé dračí mláďata.

Akael stál před dvojicí gigantických stromů, které byly do sebe tak vrostlé, že tvořily už jen jediný kompletní celek. Kdyby se v polovině délky kmen nerozděloval ve dví, což se za normálních okolností nikdy nedělo dříve jak malý kousíček pod korunou, nic by tak nenasvědčovalo tomu, že jde ve skutečnosti o dva namísto jednoho.

V této tiché chvíli byl jedinou Akaelovou společností velmi starý dračí samec štěstí, který proti jeho záměru nic k jeho neskonalé úlevě nenamítal. Ukázalo se totiž, že se čaroděj Lorik zde v Aksumu stal za ta uplynulá staletí legendou spjatou právě s těmito dvěma stromy. Vyprávěli si, že jen díky němu tato dvojice stromů rodu Odoragariaman nakonec přes všechno, co se jim stalo, přežila a stala se jediným stromem a časem i dokonce největším, který v Aksumu v současnosti rostl.

Akael za svými zády zaslechl kroky a ohlédl se. Merik s Meleny konečně dorazili. Sklonil se tedy ke svým věcem a vyndal z nich dokonalou křišťálovou kouli, v níž byl Lorikův prach na cestách uzavřen.

„Můžeme?“ zajímal se Akaeal při pohledu na ty dva.

Merik na místo odpovědi využil své magie a udělal v těsné blízkosti stromu v zemi malý důlek. Slov nebylo potřeba.

Akael k tomuto místu pomalu vykročil a vnímal, jak ho ostatní v těsném závěsu následují. Sice si ze života Aky toto moc nepamatoval, ale Lorikovo přání, jak má být naloženo s jeho tělem po jeho smrti, mu ve vzpomínkách zůstalo. A i kdyby se tomu tak však nestalo, Lorik ještě jako poměrně mlád zajistil, aby toto jeho poslední přání Merik, Talnier i Meleny věděli také. Nechtěl tradiční obřad, kdy je po spálení těla prach předán větru a ani ten, jenž byl do války s achanmory ještě trochu využíván, kdy se tělo zakopávalo v jednoduchém bělostném rouchu do země. Rozhodl se pro kombinaci obou těchto zvyků – tělo tradičním způsobem na hranici spálit a jeho prach pochovat v zemi zde právě na tomto místě.

„Loriku, čaroději a princi Enedského království, přese všechno, co se v minulosti stalo, byl jsi dobrým přítelem a skvělým manželem Aky a dobrým otcem své dcery. Přál jsi si spočinout zde na místě, jež ti bylo drahé. A mě je velkou ctí toto tvé poslední přání naplnit. Odpočívej v pokoji, příteli. Nechť jsou tvé poslední sny šťastné,“ tichým, ale dostatečně zřetelným, hlasem pronesl a svou magií rozdělil křišťál na dvě části. Menší část, která měla rázem podobu menší pokličky, odklopil, přiklekl a do dolíku v zemi vsypal popel. Pak křišťál přeměnil zpátky do podoby z nichž ho vyčaroval. Kus bílého plátna pak složil do malého úhledného čtverečku a ten s náležitou opatrností zlehka položil na popel. Pak se postavil a udělal krok vzad. Merik v tom okamžiku opět sáhl po své magii a hlínu s trsem trávy odložených bokem opět vrátil na své místo.

„Až jednou přijde můj čas, přál bych si, aby polovina mého prachu byla dána větru a ta druhá spočinula zde s ním. Aka by si to tak zajisté přála,“ pronesl lehce přiškrceným hlasem po chvíli, při níž nebyl schopen ničeho jiného, než nehnutě hledět na to jediné místo. Teprve pak odtrhl zrak od míst, kde se zem nad jeho přítelem z dětství nenávratně přiklopila a kde nalezl své místo svého posledního odpočinku. Otočil se, čímž ze svých ramen setřásl ruku Merika a Meleny, jenž mu tam spočinuli v gestu útěchy, které ani nepostřehl, kdy začalo. Přešel ke svým věcem, přehodil si je přes rameno a chystal se odsud co možná nejrychleji odejít, ale byl zadržen starým drakem, na jehož přítomnost zde během obřadu úplně zapomněl.

„Ještě než odsud odejdeš Vznešený, je tu jedna důležitá věc, kterou by jsi měl vědět, než tvé kroky Aksum nenávratně opustí,“ z ničeho nic ho drak upozornil.

Akael se na něj podíval nešťastným, rezignovaným výrazem.

„Vím kdo jsi. Akoiho vyprávění jakožto tvého věrného přítele se stále s náležitou pečlivostí předávají novým generacím dál, i když už utekla veliká spousta jar od jeho skonu a způsobené bolesti touto ztrátou. Až do posledních dnů nepřestal nikdy vyprávět o všem, co s tebou zažil ať už jsi měl jak mužskou tak i ženskou podobu.“

„Slíbil jsem mu, že sem za ním budu chodit, ale ve skutečnosti jsem tu nakonec po našem rozloučení ani jednou nebyl,“ přiznal mu sklesle zahanben sám sebou.

„Nemusíš se rmoutit. Znal tvůj osud. Věděl, že svůj slib nebudeš schopen nikdy dodržet,“ pokusil se ho tímto upozorněním trochu povzbudit. Nesetkalo se to však s nikterak valným úspěchem. Mužově tváři se moc neodlehčilo od jeho tíhy a tak raději pokračoval dál. „Akoi prožil dlouhý život. Mnohem delší než je u nás obvyklé. Byl po mnoho jar naším nejstarším. Jejich počet byl až takoví, že takovémuto číslu se nikdo do té doby a ani i po ní nemohl vyrovnat. Přes svůj šťastný život, který po svých dobrodružstvích z mládí zde prožil, přivedla na svět jeho vyvolená pouze jen jedno jediné mládě. Víc jim nebylo dáno a dělo se tak dál i po další generace až do této doby. Poslední současná nositelka jeho krve je však stejně výjimečná, jako byl i on sám. Narodila se s křídly a proto můj předchůdce se z důvodu její krve rozhodl, že nebude odvedena k elfům a nebude v jejím případě vyžadován prastarý rituál. Věřil, že jí čeká velký osud a i já jsem též tohoto názoru. Z tohoto důvodu ji byla dána výjimka a jako u prvního tak i posledního okřídleného draka Aka jí bylo dovoleno zde v Aksumu setrvat u rodičů natolik dlouho, než se stala dospělou a samostatnou. Až teprve pak musela Aksum opustit. Žije kousek za našimi hranicemi v přítmí jednoho umírajícího stromu. Vydáš-li se odsud přímou cestou do Talomi, nemůžeš Akoju minout,“ informoval ho starý drak ještě a na nic víc dále nečekaje se vydal sám svou cestou.

„Ano, toto nemůže být rozhodně náhoda. Setkání s ní je přinejmenším nezbytné,“ zkonstatoval svůj názor Merik, který k němu neslyšně přešel. Čímž u Akaela vyvolal slabé trhnutí těla, způsobené tím, jak neměl sebemenší tušení, jak blízko něho se právě jeho strýc nachází.

„Pojmenovali jí podle něj,“ zkonstatoval Akael zřejmé. Akoja byla totiž ženskou variantou jména Akoi. Sice něco takového nahlas říkat ani nemusel, ale v tuto chvíli ze sebe nebyl schopen nic jiného dostat. Raději ve snaze nad ničím dále nepřemýšlet se rozešel směrem, ve kterém měl dle rady Akoju bez problémů nalézt. Stálo ho mnoho sil, aby se ještě jednou naposledy neohlédl. Bál se však, že kdyby tomuto nutkání podlehl, nebyl by schopen už jen tak odejít, aniž by nezavzpomínal na svůj život z mládí, na nějž jakož to poslední věc právě teď chtěl myslet. Raději tedy přidal ještě do kroku, aby byl odsud co možná nejdříve nejdál.

„Mám o něj starosti. Valí se toho na něj až příliš mnoho nového a on se zatím ani nebyl schopen vypořádat s minulostí a oprostit se od ní, aby mohl jít vůbec dál,“ ustaraně pronesla Meleny k Merikovi při pohledu na Akaelova mizící záda. „Vůbec nezaznamenal, že jsme zpívali píseň na rozloučenou. Natož aby vzdal otci čest a přidal se k nám. Chvílemi mu uniká tolik věcí, které se kolem něj dějí, zatímco on je ponořen ve svých vzpomínkách.“

„Dám na něj pozor slibuji,“ ubezpečil ji Merik i přes to, že si nebyl tak úplně jist, jestli je něco takového právě v jeho silách.

Napříč ujištěním, co dostali, nebylo ve skutečnosti nalézt Akoju tak snadné. Po opuštění hranic Aksumu sice poměrně snadno nalezli zmiňovaný umírající strom, ale to, co nebylo řečeno byl fakt, že tu v okolí nebyl jediný, jehož čas se pomalu blížil ke svému nenávratnému konci.

Kůra řady Odoragariamanských stromů tu pomalu černala. Listí schlo a opadávalo a pod silnými promáčenými vrstvami, které utvářelo, hubilo vše, co do té doby v těchto místech na zemi rostlo. Celá atmosféra části tohoto lesa tak byla daleko jiná. Pomalu se po chvíli zdálo, jako by ta táhlá chvíle pomalého umírání měla svou magii, která jako tíživá deka sedala na každého, kdo se do této části lesa odvážil zavítat.

Nalézt Akoju možná ve skutečnosti tak zdlouhavé nebylo, ale díky těm depresivním pocitům, kterým se Akael nedokázal účinně bránit, mu to přišlo jako celá věčnost. Jestli na tom byli obdobně i ostatní, neměl tušení a raději se na to ani neptal. Po odpovědi na tuto otázku skutečně ani v nejmenším netoužil.

„Podívejte! Támhle je,“ zvolala jako první Meleny, která si jako první všimla podřimující dračice kousek vpravo před nimi. Dračice ležela z větší části schovaná v dutině, kterou strom svými mohutnými, vystouplými kořeny nad zemí utvořil. Kůra stromu byla na místo světle hnědé barvy téměř na většině své plochy černá, což bylo v daleko větším rozsahu než všechny ostatní stromy v okolí. Též jako jediný už ztratil veškeré své listí a suché obnažené větve se postupně začínaly od těch nejmenších odlamovat.

„Já s ní promluvím,“ odhodlal se k tomuto kroku Akael a s obezřetností se k ní začal pomalu přibližovat, přičemž si dal záležet na tom, aby svými kroky šlápl na co možná nejvíce malých větviček, které pod jeho kroky se s hlasitým loupání rozlamovali. Jeho záměr probudit ji dříve, nežli se k ní těsně dostane, se zdařil.

Dračice se probrala, zvedla hlavu a nebezpečně se na něj podívala. „Kdo jsi a co tu chceš?“ zajímala se a v jejím tonu zazněla nevyřčená výhrůžka.

„Přišel jsem za tebou jakožto potomkem mého dávného přítele. Dlouho jsem se s ním neviděl a když jsem se sem konečně dostal, se smutkem jsem zjistil, že už je tomu velmi dávno, co odešel ze světa,“ zpátky jí telepaticky odvětil a vyčkával na její reakci.

Akoja si ho přeměřila pohledem. „Znám příběhy o Akoiovi a Vznešené, kterou doprovázel do války. I to, že Vznešená byla zpočátku mužem, než na sebe vzala svou pravou podobu,“ nedůvěřivě ho upozornila.

„Mužská podoba mi je bližší. Svým způsobem by se dalo říct, že část mého já, která byla skutečnou ženou, zemřela. Odešla žalem, když skonal její životní druh. Ona byla skutečnou Vznešenou. Já se považuji pouze už jen za mága,“ pokusil se jí v jednoduchosti vysvětlit celou svou záležitost.

„Rozhodl ses pro změnu a nový život,“ připustila. „Ale proč se tedy vracíš sem a svými vzpomínkami obnovuješ své staré rány?“

„Má osobnost byla na počátku jednou, pak se však přičiněním magie stala dví. Ty rány jsou tak pro mne stále čerstvé a jejich zacelení není stále možné. Proroctví, s nímž je můj život spjat, stále neskončilo. Probudil jsem se a zjistil, že ač mezi tím, co jsem spal, utekla řada staletí, pro mě to bylo jen prchavou chvílí. Věřím, že není jen pouhou náhodou, že po tak dlouhé době po mém návratu sem, jsi tu ty. Prosím pomoz mi. Akoi byl pro mě velkou pomocí, když lidé na tomto kontinentě byli ve velkém ohrožení. Teď jsou pro změnu ohroženi elfové na Talnaku. Pomoz mi zachránit Prastarého z rukou boha války. Věřím, že není třeba vyřčených proroctví, aby bylo zřejmé, že naše cesty osudu byli svedeny dohromady.“

„Můj předek za pomoc tobě dosáhl velikosti a nalezl své štěstí v mnoha ohledech. Daň za to však z mého pohledu, mi příjde přespříliš vysoká. Nechci se vzdát svých křídel, nechci je ztratit.“

„Nemohu ti slíbit, že pokud se mnou půjdeš, tobě ani tvým křídlům se nic nestane. Ale není ten život, co tu vedeš jen pouhým přežíváním?“ vybízel jí k zamyšlení.

Dračice poprvé zaváhala. Rozhlédla se kolem sebe. Zdálo se, že jeho nabídku začala konečně zvažovat. Akael mezi tím tiše vyčkával, až nakonec dojde ke svému rozhodnutí.

„Kdo jsou ti, co přišli s tebou?“ zajímala se nejprve, než mu byla ochotna sdělit, jak se rozhodla.

„Ten muž je můj strýc Merik, starší bratr Prastarého a ta žena je Meleny. Je to vědma a její matkou byla Aka, má ženská část, kterou jsem se rozhodl nazývat svou sestrou,“ představil jí své zbylé dva společníky na cestách.

„Tudíž rodina,“ shrnula to. „A k tomu s velmi mocnou krví,“ dodala ještě a opět se na krátko odmlčela. „Budiž tedy, půjdu s tebou tak daleko a na tak dlouho, jak sama budu chtít. Zde mě nic nedrží a tato společnost se mi jeví více než zajímavou,“ připustila nakonec.

Na Akaelově tváři se objevil slabý úsměv. Uvědomoval si, že Akoja není Akoi, nicméně i přesto byl z tohoto nového člena jejich malé slupiny nevýslovně šťastný. Byla Akoiovy tak podobná a přesto úplně jiná. I když od svého probuzení ani jediný den necestoval sám, přesto i tak se jistým způsobem cítil osamělý. Sice ten pocit prázdnoty nebyl jak mávnutím proutku rázem pryč, ale i tak to bylo lepší, o hodně lepší.

Cesta do Talomy jim utekla poměrně rychle. Už od samotného jejího okraje bylo patrné, že se zde za ta staletí vůbec nezměnila. Merika to nikterak nepřekvapilo, ale u Akaela to nečekaně vyvolávalo jistou dávku útěchy.

Jak procházeli elfím městem, prostranství mezi jednotlivými stromovými domy bylo čím dál tím více zaplněno místními obyvateli, jak se zvědavostí vycházeli ven, aby si je prohlédli. Což bylo díky přítomnosti Akoji. Nebýt jí, s největší pravděpodobností by možná ani pořádně většina z nich nepostřehla, že do jejich města někdo zavítal.

„Půjdu nám zajistit loď na Talnak. Půjdeš Meleny se mnou?“ zajímal se Merik, když se přiblížili ke středu města. Sice ve skutečnosti žádnou pomoc nepotřeboval, ale cítil, že by měli dát v jistých věcech dostatečně velký prostor.

Meleny se zastavila. Pohlédla krátce na Akaela a poté zpět na Merika. Nechtělo se jí ho nechávat samotného. I přes jisté zlepšení, které se na něm projevilo po setkání s Akojou, bylo to ještě krátké. Ještě ani jednou nezapadlo slunce od doby, co přistáli v Aksumu.

„Jsou věci, které si musí vyřídit sám,“ upozornil ji telepaticky tichým hlasem Merik při pohledu na její váhání.

„Dobře,“ pronesla nahlas i napříč svému neblahému tušení, které ji nutkalo nedovolit tu ponechat Akaela samotného. „Uvidíme se později,“ oznámila mu a ponechávajíce Akaela s Akojou za sebou odkráčela v závěsu za Merikem.

Akael rázem s dračicí osaměli.

„Kam se vydáme my?“ zajímala se.

„Za jedním mým starým přítelem. Nadešel čas, abych se mu omluvil, že jsem se tu dlouho neukázal,“ vysvětlil jí. Šťastný, že se Merikovi podařilo přimět Meleny, aby šla s ním, se vydal k Vilaiově stromovému domovu. Doufal, že když už se den pomalu chýlil ke svému konci, najde ho doma. Modlil se, aby Vilai nebyl právě teď někde na cestách a nebo se za ta staletí odsud kamsi neodstěhoval. Neměl moc času ho jít kamkoliv hledat. Na jednu stranu by se tak vyhnul a oddálil rozhovor, ze kterého měl skutečný strach, ale na druhou stranu ho však už toužil mít za sebou. S přáním ať už tento rozhovor dopadne jakkoliv, ale hlavně aby se už tak zbavil strachu, který ho celý čas svazoval, zaklepal na ty známé dveře, které už tak dlouho neviděl.

 

Chvíli se nic nedělo. Akael se tedy začal rozmýšlel, jestli má zaklepat znovu. Ale nejprve se ještě poohlédl po tom, kde Akoja přesně je. Ta si trochu od něj poodstoupila a schoulila se do klubíčka zhruba v polovině vzdálenosti mezi tímto a protějším stromovým domem ve snaze mu dopřát alespoň nějaké to náležité soukromí.

Akael už zdvihal podruhé ruku, že tedy ještě jednou o něco hlasitěji zaklepe, když se tu náhle prudce dveře otevřely. Při pohledu na tu dlouho neviděnou tvář spustil ruku zpátky podél těla. Najednou nevěděl, co má říct. Tolikrát si v hlavě přehrával slova, která mu chtěl říct, měnil je a vylepšoval, dokud se mu nezdála dokonalá, a teď najednou, když je měl už konečně vyřknout skutečně nahlas, nebyl schopen ani toho sebekratšího slůvka.

„Co tu chceš?!“ naštvaně při pohledu na něj vyštěkl Vilai. Za tu dobu, co se neviděli se jeho vzhled nikterak nezměnil.

„Přišel jsem za tebou, jak jsem slíbil,“ přiškrceným hlasem dostal ze sebe akorát Akael. Neměl sice žádné iluze o tom, že by mu Vilai při pohledu na něj padl kolem krku, ale takovouto hlubokou zlobu a nenávist, co mu sršela z očí opravdu nečekal.

„Nějak ses cestou pozapomněl. Zhruba tak o osm staletí,“ rozlíceným hlasem mu vyčetl.

„Dřív to opravdu nešlo. Já …,“ pokusil se mu to vysvětlit, ale Vilai ho vůbec nenechal domluvit.

„Nezajímají mě tvé výmluvy a obzvláště ty zahrnující důvod, proč jsi mi po celou dobu nemohl poslat ani řádek. Jestli sis myslel, že když na sebe vezmeš zpátky mužskou podobu a seženeš si nového okřídleného draka štěstí, aby to vypadalo jako za starých časů, tak ses šeredně přepočítal!“ zakřičel na něj, hlavou při tom naznačil směrem k podřimujícímu drakovi a chystal se mu obratem prásknout dveřmi přímo před nosem.

Akaelova ruka pohotově vystřelila a zapřela se do dveří, čímž jim zabránila se zavřít. „Je to dračice a jmenuje se Akoja. Osud nás dnes náhodou svedl dohromady a na čas nám dal společnou cestu. Důvod toho bych však nerad řešil mezi dveřmi,“ pronesl k němu tvrdě a aniž by čekal na jakékoliv svolení, tak se i přes Vilaijův odpor a nesouhlas protáhl kolem něj dovnitř. Mrzelo ho, že mu Vilai nedal možnost, to celé vysvětlit, ale důvod proč sem za ním přišel nebyl jenom proto, aby se mu omluvil a zavzpomínal na své dětství.

„Nevšiml jsem si, že bych tě pozval dovnitř,“ zkonstatoval elf nespokojeně, ale neuděl nic ve snaze ho vyhodit ven. „Pokud toužíš po večerním posezení u ohně, tak na to zapomeň. A mluv rychle, dokud jsem tě ochoten alespoň trochu poslouchat,“ varoval ho.

„Fumir vězní Talniera a je s ním právě někde na Talnaku. Elfům tam hrozí velké nebezpečí. Nevím, co se tam v tuto chvíli děje, ale klidně je možné, že už jsou ve válce teď. Emoi je sice mrtvá, ale proroctví, které mělo za následek i válku s achanmory, je stále v pohybu. Trpaslíci na Sarmatu se právě vzpamatovávají z dozvuků války, kterou tak má sestra rozpoutala. Elfové jsou posledními, kteří doposud nebyli v plné síle proroctvím zasaženi a teď na ně přišla řada. S Merikem máme v plánu odplout na Talnak, pomoci jim a pokusit se při tom zachránit otce. Byl bych rád, kdyby jako naslouchající, když už ne jako můj přítel, jsi šel s námi a pomohl nám,“ poprosil ho mezi tím, co se procházel po místnosti. Tušil, že se jeho jednání asi Vilaiovi moc nezamlouvá a od něj to není také dvakrát moc zdvořilé, ale nemohl si pomoct. Říci to v klidu ode dveří prostě nedokázal. A ten nenávistný, rozzlobený jeho pohled mu také dvakrát moc nepomáhal. Déle ho pozorovat už jednoduše nesvedl a tak se jeho oči při jeho řeči jen tak potulovali po místnosti, až se ke konci ukotvili na knihovně u níž právě skončil.

Vilai se více méně rozhodl hned. Jako Naslouchající cítil povinnost Prastarému pomoci. On jim už od pradávna pomáhal a otočit se k němu zády teď, když nadešel čas mu to oplatit, ho ani v nejmenším nenapadlo. Své rozhodnutí se však rozhodl neříci hned a Akaela tak trochu potrápit.

Akael během té dlouhé tiché chvíle se rozhodl zaměstnat tím, že si prohlížel jednotlivé tituly knih, co tu Vilai měl. Nehledal nic konkrétního. Nesnažil se mu kontrolovat to, co mu za tu dobu přibilo nového. Jen ho nějak na chvíli přepadla chuť melancholicky zavzpomínat na některé večery, kdy tu spolu příjemně seděli nad některými z těch knih a povídali si o nich. Okamžiky, které se právě od této chvíle tak diametrálně lišily.

Kniha, na kterou nakonec při svém rozjímání narazil, ho překvapila. Nevzpomínal si, že by tu kdy viděl knihu s názvem Legendy a život Talnaku. Musela být nová, ale to nebylo to hlavní, co ho tak upoutalo. O Talnaku a jeho legendách něco málo věděl, ale když tam teď měl cestovat, možná by nebylo od věci si některé věci oživit a případné mezery v tomto směru trochu zaplnit. Což by bylo za jeho situace více než užitečné. Z elfštiny k jeho nesmírné úlevě sice nevyšel nikterak ze zvyku, ale díky zásahům, které jeho paměť prodělala, si nemohl být tudíž tak jist, jestli na něco důležitého přeci jen nepozapomněl.

Zvedl ruku, danou knihu opatrně vytáhl z knihovny a otočil se k Vilaiovi. Se smutkem zjistil, že se postoj elfa za tu chvíli jakkoliv nezlepšil.

„Půjdu s tebou a Merikem z mého titulu Naslouchajícího a obavy o osud našeho národa. Nic víc, nic míň,“ zkonstatoval Vilai tvrdě.

„Děkuji,“ s neskonalou úlevou pronesl Akael. „Prosím, dej mi možnost ti to celé skutečně vysvětlit,“ pokusil se navrátit se k jejich původnímu tématu. Nebylo pro něj dvakrát moc snadné toto jen tak vzdát. Skutečně chtěl, aby věděl, co se mu stalo. Říct mu, že jeho tělo je sice o tolik staletí starší a vyspělejší, ale s tím, co nosí uvnitř už to tak jednoduché není. Že vzpomínek a zážitků, co má, sice není málo, ale zároveň to není tolik, jak by správně odpovídalo době, co se neviděli.

„Polož tu knihu prosím,“ na místo toho ho Vilai vážným hlasem vybídl.

Akael se neubránil povzdechnutí. Dnes mu asi skutečně nebylo dáno, to celé vysvětlit. Jedinou útěchou alespoň při tom tedy bylo, že prozatím nebylo ještě vše ztraceno. Vilai se rozhodl k mim připojit, takže tu byla nemalá šance, že mu to bude moci vysvětlit někdy později až bude o něco více ochotný mu naslouchat. „Mohu si tu knihu půjčit?“ zajímal se při pohledu na knihu, která mu právě dřímala v rukou.

„Ta kniha nesmí opustit Talomy a teď odsud vypadni!“ zakřičel na něj Vilai neschopen se jakkoliv už ovládat a ukázal mu prstem na dveře.

Akael svižným krokem raději tedy opustil mlčky Vilaiuv stromový dům, zatímco si knihu v ruce křečovitě nesl sebou.

 

Kapitola 3 >