Kapitola 12 - Hranice

 

„Už tam skoro budeme,“ vážným hlasem všechny upozornila Jiral a ohlédla se za ostatními. „Muruny bychom měli nechat tady.“

„To by ani jednoho z nás samotného nenapadlo,“ zabručel Vilai, i když se ho to upozornění nikterak netýkalo, a podíval se po Akoje. Už od rána šli všichni pěšky a obezřetně se přibližovali k hnízdišti draků štěstí. Už nějakou dobu se pohybovali po jejich území a tak nechtěli riskovat a jakýmkoliv nesprávně vyloženým gestem je třeba urazit. Stačilo už to, že tu byli bez jejich pozvání a to by se jim nemuselo líbit už samo o sobě.

„Musíš být pořád tak kousavý,“ obořil se na něj obratem naštvaně Akael.

„A musíš jí pořád tak hltat očima,“ vrátil mu to elf hned zpátky.

„Já ji…,“ začal, ale pak si to rozmyslel. „S tebou se nemá už vůbec cenu bavit,“ odmával to a začal ho ignorovat.

Merik to s napětím sledoval. Teď nebyla zrovna vhodná chvíle na jednu z dalších dlouhé řady hádek, které mezi nimi probíhali od doby co opustili Ragach.

Po zajištění murunu a odlehčení Akojininých zad od zátěže pokračovali pomalu dál.

„Vypadá to tu jako v Aksumu,“ s údivem pronesl Akael, když se dostali až na samí kraj Ododagarského hnízdiště. Sice očekával, že to tu bude pravděpodobně velmi podobní jako Aksum, ale ne až tolik. I zde se draci štěstí zabydleli na místě, kde vymizeli všechny druhy gigantických stromů a zbyl jen jediný druh, které byl masivními kořeny trochu zvednutý od země a dával tak drakům dobrou příležitost na snadné vybodování doupat.

Nestačili se dostat ani moc daleko a už se k nim přihnalo několik desítek draků štěstí bránícím ji svými těly pokračovat dál blíže ke středu jejich hnízdiště. Zastaveni tak na místě čekali dál, co se bude dít. Draci mlčeli a tak i oni zachovávali nastalé ticho.

Po chvíli se před nimi těla draků štěstí od sebe trochu poodstoupila a udělala tak průchod jednomu velmi starému drakovi.

„Co tu pohledáváte a jak jste nás našli?“ zajímal se rozezleně nejstarší.

„Přivedla jsem je,“ přiznala mu Jiral.

Až teprve teď si nejstarší drak Odoragarského hnízdiště všiml přítomnosti této ženy. „Nebylo ti prozrazeno místo našeho domova pro to, aby sis sem přivedla cizince!“ pobouřeně na ni telepaticky zakřičel neomezující tento rozhovor jen na ně dva a tím pádem dávajícím všem přítomným najevo svoji nelibost z nastalé situace.

„Mrzí mě, že jsme za vámi přišli tak bez pozvání a přiměli tak Jiral, aby porušila slib, který vám dala,“ chopil se slova raději Merik ve snaze nejstaršího draka trochu uklidnit, ale nevypadalo to, že by to moc zabralo. „Vážnost situace, nám ale nedala jinak. Ohniví a horští draci společně s nočními elfy plení váš svět. Dříve či později dorazí až sem k vám. Chceme je zastavit, ale bez pomoci se neobejdeme. Doufali jsme, že byste nám mohli pomoci nalézt zelené draky, které bychom chtěli požádat o pomoc se záchranou světa elfů,“ vysvětlil mu.

„Žádní zelení draci už dávno nežijí a i kdyby ano, nikdy bychom vám o tom neřekli. A když už jste tak směšně přesvědčení, že stále existují, proč k vás k nim pak nezavede ona?“ nepřátelsky se zajímal a pokývnutím hlavy ukázal na Akoju.

„Můj domov neleží zde nýbrž za oceánem. Kdybych znala pravdu a tedy i cestu k zeleným drakům, nebyli bychom tu,“ odvětila mu Akoja vážně.

„Dávej pozor na slova okřídlená,“ opovržlivě jí se zasyčením varoval.

„Prosím pomozte nám, nebezpečí hrozí nám všem,“ vložil se do toho Akael. Bylo z něj cítit zoufalství. Moc dobře si byl vědom toho, že se věci nevyvíjí pro ně dobře. Ale v tom jak to zvrátit byl bezradný.

„I vám by mělo záležet na osudu tohoto světa,“ upozornila je Jiral.

Nejstarší drak je zpražil všechny pohledem. „To se velmi pletete. Osud elfů je nám zcela lhostejný. Mají jen to, co sami chtěli. Mohou si za to sami. Noční elfové a ohniví a horští draci nejsou pro nás žádným nebezpečím. A bezpečí našich mladých neohrozím jen kvůli nezvané skupince pošetilých cizinců,“ nebezpečným hlasem pronesl.

Vilai to celé mlčky sledoval a na místo toho, aby se aktivně zapojoval, dával spíše pozor na jejich okolí. Vládla napjatá atmosféra. Draci štěstí začínali čím dál tím nervózněji podupávat. Syčení a vrčení z jejich strany postupně přibývalo.

Vilaiovi se to přestávalo líbit. Pohledem vyhledal Akoju, které postupné vyhrocování situace také neuniklo.

„Chystají se na nás zaútočit,“ věcně ho upozornila.

„Také si myslím,“ zkonstatoval naslouchající a po bleskové rozvaze varovně dodal: „Připrav se.“

V okamžiku, kdy z Merikova postoje těla bylo předem znát, že se nejstaršího draka chystá pokárat ze pošetilost, začal jednat. S úmyslem se vyhnout boji vyvolal mezi nimi a draky štěstí zeď.

Masivní kamenná zeď ve tvaru půl oblouku vyjela ze země a prudce vystoupila do třímetrové výšky. Z počátku byla dlouhá jen tak, aby udělala zabránu mezi jejich skupinkou a draky, ale postupně se rovně prodlužovala dál a její růst do délky pořád neustával.

Merik s Akaelem, kteří byli ke stěně nejblíže a zeď jim takřka začala růst před špičkami bot, prudce uskočili dozadu.

„Co to má znamenat! Zešílel si snad? Uvědomuješ si, že jsi tím všechno právě zničil!“ utrhl se rozlíceně na Vilae obratem Akael.

„Jestli chceš s nimi bojovat, jak je libo. Já tu zeď klidně zruším,“ odvětil mu elf a mezi tím přemístil na Akojin hřbet z lesa sedlo i s postroji a vaky.

„Má pravdu. Tolik jsme se soustředili na jednu věc, že nám ty ostatní z okolí zcela unikly,“ připustil Merik za doprovodu hlasitých zvuků úderů, jak se raci štěstí pokoušeli zeď prorazit nebo přeskočit.

„Nevím jak vy, ale já odsud mizím,“ oznámila Jiral a dala se do běhu.

„Pro jednou s tebou musím souhlasit,“ připustil Vilai a vyskočil na Akojin hřbet. Ta se s ním obratem rychle rozeběhla a prudce vzlétla.

Z výšky měl Vilai dobrý přehled o situaci. Jen pár draků se zkoušela vzteky zdí probourat. Většina ostatních však běžela podél ní a snažila se ji oběhnout. Rychlost růstu však byla vyrovnaná s jejich rychlostí běhu a tak zeď stále přibývala s malým náskokem.

„Víckrát už to nedělej,“ pronesla při pohledu na dění pod nimi Akoja.

Ač nebyla nijak konkrétní, Vilai dobře věděl, o čem mluví. Přemístění věcí přímo na dračí hřbet byl velmi riskantní kousek. Stačila by jen malá chybička a Akoja to mohla odnést životem. Nedivil se jí tudíž, že se jí to vůbec nelíbilo.

„Promiň, ale nebyl čas to udělat jinak,“ snažil se alespoň trochu svůj čin ospravedlnit.

„Odpuštěno, ale pro příště se snaž něčemu takovému vyhnout,“ oznámila a uzavřela to tím. Víckrát už se tak k tom nevraceli.

Vilai s výšky sledoval jak trojice utíká k murunům a draci je stále vytrvale z druhé strany zdi pronásledují.

Když konečně nasedli na ohnivé ptáky, Vilaiovi se značně ulevilo. Sice kouzlo samo o sobě nebylo nikterak velmi náročné, ale v rozsahu, kterým ho prováděl, ho celkově vyčerpalo. V okamžiku, kdy byli bezpečně usazeni v sedlech, zeď obratem zrušil. Draci štěstí po nich vystartovali s vidinou, že už je konečně mají, ale mýlili se. Jen co se zvířata rozeběhla vzdálenost mezi nimi se začala značně zvětšovat. Ještě chvíli se draci štěstí hnali za muruny, ale nakonec to přeci jen vzdali, když ohnivá zvířata byla už kdesi v dálce v nedohlednu.

„Už jsou pryč, vzdali to,“ s úlevou Vilai obratem Merika informoval, jen co se tak stalo.

„Dobře, stočíme se tedy na sever,“ oznámil mu a změnil směr běhu zvířete z trasy směřující k nejbližšímu konci území draků štěstí napravo.

 

Zastavili se až když byla dávno hluboká noc a oni byli konečně bezpečně pryč z území ovládané draky štěstí.

Ač byli všichni tedy snad kromě Akoji, která se sama v tichosti čile vydal na lov, unaveni, nikomu se nechtělo spát. Rozdělali tedy oheň a kolem něj pospolu usazeni se konečně trochu poskromnu ze zásob najedli. Při jídle vládlo téměř naprosté ticho. Každý byl z nich více méně pohroužen do svých myšlenek. Mlčení rozřízl jako první překvapivě až Akael.

„Omlouvám se Vilai za svou neadekvátní reakci. Zabránil si zbytečnému krveprolití drak štěstí a já jsem tomu rád. Příliš jsem se upnul na to je přemluvit a vůbec jsem nedával pozor,“ ničeho nic zazpytoval své svědomí.

„Omluva přijata. Víš taky bych si moc přál, aby to vyšlo, ale díky tomu, že jsme se tam zjevili bez pozvání, připravili jsme se pravděpodobně o všechny šance se něco dovědět už předem sami,“ odvětil mu a jen krátce zvedl svůj zrak od ohně, než se do jeho mihotajících hřejivých plamenů zahleděl zpátky.

„Tak úplně neúspěšní jsme nebyli,“ pokusil se Merik zvednout náladu osazenstva.

Zraky přítomných se v tu ránu upřeli jeho směrem.

„Sice jsme se pomoci nedočkali, ale jejich chování už samo o sobě něco vypovídá. Celou dobu byli napjatí a nervózní a vše se zhoršilo ve chvíli, kdy se dověděli, proč jsme za nimi přišli. Kdyby byli zelení draci jen skutečným mýtem, chovali by se jinak. Teď aspoň víme, že snaha o jejich nalezení není marná a není to pouhá ztráta tak drahocenného času, co máme. Ve staré kolonii na jihu Plaeoranského království jsem v kdysi dávné době byl. Sice je málo pravděpodobné, že by po tak dlouhé době by se mě byť jeden pamatoval z vyprávění starších, ale i přes to si myslím, že tam budeme mít daleko větší šance na úspěch. Ke všemu jejich hnízdiště není až na tolik vzdálené místu, kde se chystají Odoragarští s Plaeoranem střetnout s nočními elfy a draky. Jejich ochota s námi mluvit by tak mohla být díky tomu výrazněji větší,“ zamyslel se.

„Jsi si jistý?“ zajímal se Akael.

„Ne tak úplně, ale více méně si za tím, co jsem řekl, stojím,“ připustil Merik.

I když se Akaelovi dostalo částečně nejisté odpovědi, jeho nálada se o něco zlepšila a nebyl jediný. I Vilaiovi koutky o něco stoply víše, i když do pořádného úsměvu to mělo ještě hodně daleko.

„Přemýšlel jsi už nad tím, kudy se tam vydáme, Meriku?“ zajímal se Jiral.

Merik zahrabal ve svém skromném vaku věci, co si sebou vezl, a vytáhl z něj mapu. Opatrně ji rozložil poblíž ohně a zahleděl se do ní. „Pokud pojedeme nadále na sever, měli bychom narazit na cestu, která by nás měla dovést k hlavní cestě vedoucí poblíž severních hranic Odoragary. Ta nás přivede až k Plaeoranským hranicím. U nich se dělí na severní a západní cestu. My se musíme vydat po té západní. Po zhruba dvou dnech cesta bude míjet jižní hranice staré kolonie. Na území draků štěstí žádné cesty nevedou, takže se pak k jejich hnízdišti budeme muset jako tady vydat lesem,“ nastínil jim budoucí trasu jejich cesty.

Jiral se zamyšleně podívala ze strany do mapy. „Pokud se teď vydáme na severovýchod dříve nebo později na hlavní cestu narazíme,“ navrhla a přela prstem po mapě na dotyčném místě.  „Sice bychom nějakou dobu necestovali po cestě, ale v těchto oblastech je les velmi řídký. Nijak by nás tedy to tudíž nemělo zpomalit a ušetřili bychom k tomu i nějaký ten den cesty navíc, což by se nám později i mohlo hodit.“

Merik se nad tím s Akaelem vážně zamysleli. Jen z Vilaiovy tváře byl okamžitě patrný značný nesouhlas.

„Myslím že je to dobrý nápad. Pokud je terén před námi opravdu dobře pro muruny schůdný, riziko, že na tom spíše vyděláme než proděláme, je malé. Nechám to rozhodnutí ale na tobě Meriku. Na rozdíl ode mě to tu trochu znáš,“ přenechal Akael rozhodnutí na svém strýci.

Vilai se na Merika podíval s nadějí, že to zamítne. Nelíbilo se mu to a to nejen proto, že to navrhla Jiral. Jízda mimo cesty zpomalovala a nevěřil tudíž tomu, že by touto variantou ušetřili byť jediný den.

„Před námi vskutku spíše leží travnaté oblastí s pár stromy nežli les, cestování mimo cesty by nás tudíž nemělo výrazněji zpomalovat. Ke všemu bychom tak mohly ušetřit tři až čtyři dny, což za zkoušku rozhodně stojí,“ rozhodl po chvíli uvažování všech pro a proti bůh moudrosti.

Vilai se na něj nešťastně podíval. Už se pomalu nadechoval k nějaké námitce, ale nakonec si to přeci jen rozmyslel. Protesty by stejně akorát tak vyvolali hádku, kterou neměl šanci vyhrát. S tím, že by ho tak jako tak přehlasovali, to předem bez boje vzdal.

Po té, co Merik nezaznamenal žádné protesty, složil zpátky mapu Talnaku a uklidil ji. „Dobře je tedy rozhodnuto, zítra se vydáme na severozápad,“ celé to na závěr shrnul.

Jiral pokývla hlavou a odsedla si zpátky na své původní místo. Když tak učinil i Akael, dlouze se na něj zahleděla. „Je mi trochu zima,“ tiše k němu špitla.

Akael poposedl těsně vedle ní. Rukou ji obtočil ze zadu kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. „Lepší?“ zajímal se.

„O hodně,“ blaženým hlasem pronesla Jiral a odložila si pak hlavu na jeho rameno.

„Je pozdě. Jdu spát, dobrou,“ zabručel Vilai a zvedl se. Na tohle se nehodlal koukat, pomyslel si při tom a málem to i řekl nahlas, ale pro tentokrát se dokázal výjimečně i udržet a tak jen Akaela počastoval pouze vražedným pohledem.

„Má pravdu, všichni bychom měli jít. Za svítání musíme opět vstávat a pokračovat dál,“ připomněl Merik Akaelovi a po vzoru elfy se i on vzal svou kožešinu na spaní a šel si hledat ideální místo, kde se s ní natáhne.

„Tak pojď půjdeme taky,“ vybízel Akael Jiral a pustil ji. Ta si nespokojeně tiše povzdechla, ale neprotestovala. Na místo toho se nevraživě podívala do tmy směrem na elfa, který jí pohled nenápadně oplatil krátkým úsměvem, z něhož vyzařoval spokojenost.

 

„Dairo, Rada se konečně ozvala,“ pronesl Odan s dopisem v ruce.

Daira se otočila za velitelem Groduské brány a zapečetěnou správu si od něj převzala. „Děkuji,“ hlesla a s lehkou nervozitou zlomila pečeť s rozvinula dopis. Jak její oči putovali po řádkách její tvář čím dál tím víc vážněla.

Odan na ni po celou dobu netrpělivě hleděl. „Co píšou?“ zajímal se obratem, jen co velitelka Turarský goatů dočetla.

„Myslím, že bude lepší, když si to přečteš sám,“ nadnesla a podala mu zprávu zpátky.

„Podle předpisů…,“ začal Odan namítat, ale v půli věty byl zastaven elfkou, která mu skočila do řeči.

„Týká se to i významně tebe. Pokud se ti doposud neozvali, jistě tak v nejbližší době učiní. A vzhledem k tomu, co by se mělo začít dít, bude lepší, když budeš v obraze už teď. Jen si jisté části toho ponech prosím pro sebe,“ požádal ho. Znali se už od dětství a tak mu skutečně věřila a od dětství považovala i za svého přítele. Byli téměř stejně starý, a protože společně vyrůstali v jedné malé strážné hraniční osadě, dalo by se i říct, že se svým způsobem považovali za sourozence. Velmi dlouhou dobu dělali vše spolu a i zpočátku spolu na začátku své kariéry jako goati sloužili bok po boku, ale postupně se jejich cesty rozdělili, jak oba byli postupně povyšováni. A od doby, co se Odan stal velitelem Groduské brány a ona velitelkou Turarských goatů, neměli už téměř žádnou možnost se vídat. Až doposud, kdy je osud svedl na chvíli zase dohromady. Oby však už od prvního okamžiku věděli, že to nebude na dlouho a je jen otázkou času, kdy jedno z nich převelí jinam.

I když se Odan v jejich případě vždy snažil striktně dodržovat předpisy, aby se popřípadě z důvodu jejich přátelství jednen z nich nebo dokonce oba nedostali do potíží, udělal tentokráte výjimku a řádky které zaslal oficiálně Rada Dairy si přečetl. Jeho tvář při tom zbělala. Už od počátku své vojenské kariery oba věděli, že se jednou něco takového může stát, ale Odan předpokládal, že to bude právě on a ne Daira, kdo bude jednou vyslán na misi, z níž jen malá šance, že se z ní vrátí živí.

„Podle tradic je zvykem, že ženy, které nepřivedli na svět ani jednoho potomka nejsou posíláni do prvních linií,“ namítl zoufale.

„Pokud všichni komplexně neuspějeme, žádného potomka na svět nepřinese žádná elfka,“ poukázala na zjevné Daira. „A z nás dvou si to právě ty, kdo zná Grodunskou bránu a její okolí. Proto tu musíš zůstat ty a já jet,“ připomněla mu ještě.

„Nejsme jediní Tarkamští velitelé,“ upozornil zdrceně Odan.

„To ne, ale za dané situace, já mám proto to tu nejlepší pozici. Víc na jich už nikdo další vhodný stejného či vyššího postavení není,“ s povzdechem pronesla. Svým způsobem byla hrdá, že tak významný úkol byl svěřen na její ramena a tak ji nijak ani nevadil, ale uvědomovala si, jak pro Odana, který se nalézal v opačné pozici, je to za daných okolností těžké. Obzvláště, když se s nemalou pravděpodobností vidí teď na posledy. Ještě dnes ona odjede do nebezpečí, zatím co on tu v poklidu bude dál sedět a pokud vše vyjde a bohové dají tak to i zůstane do konce války.

„Máš pravdu,“ rezignovaně Odan pronesl. „Dávej na sebe pozor,“ popřál ji a na místo toho, aby Daiře jako vždy potřásl rukou, tentokráte si ji přitáhl do pevného sevření. „Vrať se, prosím,“ špit ji při tom ještě tiše pošeptat do ucha.

„Pokusím se,“ tiše mu odvětila zpátky a odtáhla se.

Po té už jen Odan z povzdálí sledoval, jak po cestě z věže uděluje rozkazy. Ještě chvílí se díval jedním z oken na prostranství pod jednou z mála kamenných staveb Tarkamské říše a zároveň i jedinou válečnou vystavěnou budou po vzoru lidí, než se sám začal věnovat vlastním povinnostem.

V dálce bylo možné vidět další skupinku blížících se uprchlíků z Tarvodu. „Nechte projet tu blížící se skupinu a pak zavřete a zapečeťte bránu,“ přikázal na dálku magicky zesíleným hlasem strážcům u brány, která měla podobu dvou tarkamských kamenů, které byly dvakrát tak větší než byly všechny ostatní, a byly od sebe vzdáleny jen pouhých pět metrů. V pravém slova smyslu to tak svým způsobem brána nebyla. Říkalo se jí tak však proto, že vztyčení a zrušení zdi mezi těmito dvěma kameny šlo na rozdíl od celého zbytku kamenné hradby udělat velmi rychle a neovlivňovalo to nijak vlastnosti a stabilitu následně plynule pokračujících částech hraniční hradby.

Víc Odan říkat a přikazovat nemusel. O vše ostatní se postarala Daira sama. S rozkazy, které měla v ruce, ji každý bez řečí a pochyb následoval. Netrvalo dlouho a za chvíli byli Diařiny lidi a i většina těch jeho připraveni k odjezdu na dlouhou cestu na sever Tarkamu k trpasličím horám, kde měli překovat v tichosti nenápadně hranice narychlo zbudovanými tunely trpaslíky a napadnout Noční říši nečekaně zevnitř. Rada dospěla totiž k názoru, že nejlepší obranou bude útok.

Zamýšlený strategický plán Rady se mu moc nezamlouval, ale pořád to bylo mnohem lepší než nic. Nejvíce mu na tom všem vadilo to, že Daira dostal pověření stáhnout devadesát procent veškerých strážců hranic po cestě. Sice jejich pozice budou rychle zaplněni jinými, ale ti nebudou mít dostatečné zkušenosti a schopnosti. Pokud na ně noční elfové zaútočí, tito nováčci nedokáží tarkamské kameny dostatečně zručně ovládat a jejich obrana nebude tak dostatečná.

Udělat to jinak však celé také moc nešlo. Rada sice vyhlásila mobilizaci a všichni schopní boje a především většina městských strážců se teď začala přesouvat k hranicím, ale nikdo z nich se sem neodstane hned. Téměř většina měst a vesnic se v Tarkamu nacházela u pobřeží a k hranicím to měli daleko. A oni tolik času neměli, aby si mohli dovolit čekat. Ke všemu Dairy potřebovala schopné a zkušené muže a nikdo nebyl lepší než strážci hranic. Neexistoval nikdo vhodnější než oni. S nikým jiným by neměla určitě sebemenší šanci.

„Nechť tě Prastarý na tvé cestě ochraňuje,“ tiše Daiře na dálku popřál, když vybízela svého muruna na cestu. Od okna se oddálil až tehdy, kdy mu z dohledu zmizel i ten poslední murun.

„Co budeme dělat veliteli?“ zajímal se jeden z mála gaotů, který mu tu zůstal.

Odan se na chvíli zamyslel. Nakonec přešel ve věži k jednomu z oken, které se nalézalo na druhou stranu od brány. V dálce bylo vidět masivní provizorní ležení.

„Kolik jich tam je?“ zajímal se.

„To nikdo neví přesně. Staří, mladí, nemocní a většina žen okamžitě odchází po průchodu bránou dál a míří většinou do Turare. Ti ostatní tu povětšinou zůstávají,“ odvětil mu strážný elf.

„Jsou mezi nimi i nějaký Tarvodský goati?“ zajímal se dál velitel.

Zpátky se mu dostalo trochu sice váhavého ale souhlasného rozhodnuti.

„Dobře, zavolejte všechny ty, kteří tu zůstali a to jak z našich tak i ty Tarvodské k bráně,“ přikázal mu s rozhodnutím, ke kterému právě dospěl. Čekat na ty, které mu sem časem Rada pošle mu přišlo zbytečné. Vždyť už boje schopných tu měl teď více než dost.

„Pane?“ zaváhal strážný ještě při odchodu.

„Ano?“

„Co bude s těmi, kteří sem z Tarvodu přijdou hledat bezpečí, když je teď Grodunská prána zapečetěná?“ nejistým hlasem se zajímal.

„Budou muset do Odoragary,“ upozornil ho na zřejmé Odan rozhodným hlasem, ač sám uvnitř to úplně tak necítil. Přeci jen Grodunská brána byla zbudována právě proto, aby byla jako jediná do poslední chvíle otevřená a teď ta poslední chvíle se ani v nejmenším neblížila. Rada, ale rozhodla tak, jak rozhodla a on poslechl. Nic jiného mu stejně nezbývalo.