Kapitola 14 - Most

 

Moře zuřivě bičovalo pobřeží. Velké vlny narážely do skalisek i písečných pláží a tříštily se. Pouští, která se rozléhala po levé ruce Berose a Kary, se zas šířila silná písečná bouře, které jen stěží odolávali ojediněle rostoucím traviny a další rostliny, jenž se pokoušely v tomto nehostinném prostředí přežít.

Dvojice vlkonů čím dál tím víc nespokojeně vrčela. Sice se jich nastolené počasí aktuálně panující v Resuanské poušti přímo netýkalo díky bublině, kterou kolem nich Beros vykouzlil, aby se s touto nepřízní počasí nemuseli potýkat, ale i tak se jim to moc nelíbilo.

„Jak dlouho ještě?“ zajímal se už netrpělivě Beros s obavou, aby se mu dvojice vlkonu nečekaně nevykla z ruky, pokud budou takto cestovat ještě dlouho. Poušť nebyla zrovna prostředím, které by se těmto zvířatům zamlouvalo.

„Už jenom kousek. Každou chvíli bychom ten most vedoucí na Prokletý ostrov měli vidět,“ slibovala Kara a očima nepřestávala prohledávat pobřeží.

Beros si tiše pro sebe zabručel, že už toto poslouchá druhý den, takže o kousek rozhodně v žádném případě nešlo, a zostřil si zrak, aby se mu lépe hledalo. Chvíli za jízdy takto propátrával okolí, když tu najednou zahlédl něco zvláštního. Sice to, že se moře často naráželo bouřlivě do menších skal tyčících se kousek nad vodní hladinu, nebylo nic neobvyklého, ale to, že se tak v jednom místě dělo v pravidelných rozestupech a táhlo se do dálky, už normální nebylo. Něco tak pravidelného příroda sama rozhodně nemohla stvořit. Zahleděl se směrem, kam ta mala skaliska vedla až v dálce na obzoru spatřil ostrov, který díky špatnému počasí byl jen obtížně viditelný a který by za lepších podmínek jen tak nepřehlédli.

Beros prudce zastavil svého vlkona. Kara sice bleskově zareagovala, ale i tak skončila kousek před ním a tak se musela k němu trochu vracet. „Co se děje?“ pátrala po důvodu tohoto nečekaného zastavení.

„Tady máš ten svůj most na ostrov!“ štěkl na ní naštvaně Beros a máchl rukou směrem k moři.

Kaře chvíli trvalo, než našla to, co ji ukazuje. „Ve svých vizích jsem ten most viděla stát,“ snažila se obhájit, ale tušila, že jí to právě teď v očích vlčího boha moc nepomůže.

„Opravdu? A napadlo tě, že jsi třeba viděla to, co dříve jen bylo?!“ pobouřeně ji upozornil. Měl vztek. Nejenom, že museli takovou dobu jet pouští, což jak pro ně tak i pro zvířata nebylo nikterak příjemné, ale teď se musí ještě k tomu stejnou cestou vrátit a pak se pokusit v Plaeoranu nalézt loď, která by je na ostrov dovezla. Díky čemuž získají velké zpoždění, které si mohli odpustit, kdyby na místo hledání mostu, který už dávno neexistoval, se vydali hledat loď rovnou.

„Jsem si jistá, že jsem hleděla do budoucnosti,“ jistým hlasem si trvala na svém Kara.

„Tak ho teprve někdo opět…,“ začal naštvaně Beros, ale to následující zamýšlené slovo postaví už nahlas nevyřkl, stejně jako zbytek věty, který měl následovat. Jestli se chtějí dostat na ostrov a to co nejdříve, musí ten most opět postavit. On sice magii země neovládal, ale Kara ano. Ta však byla pro tento velký úkol slabá. Ten most byl na ní příliš dlouhý. Kdyby jí ovšem posílil…

„Jak dobře si vybavuješ to, jak ten most vypadal?“ začal se vlčí bůh zajímat.

„Velmi přesně,“ jistým hlase mu elfka oznámila.

„Když tě posílím, zvládla bys ho znovu postavit?“ vyptával se dál.

Kara se na něj nejistě podívala. „Netuším, možná ano,“ přiznala zdráhavě.

„Za zkoušku to stojí. Je to pořád lepší, než se teď sebrat a začít hledat na ostrov novou cestu,“ zkonstatoval Beros zatímco v duchu hodnotil všechny jeho jejich možnosti. „Připrav se,“ vybídl jí a natáhl k jejímu rameni ruku.

„Teď hned?“ vyplašeně se na něj Kara podívala. „A nemohli bychom se tam přemístit. „Vím jak vypadá místo, kam se potřebujeme dostat. Kdyby ses na něj do mé mysli podíval jako tehdy… Ostrov není až tak daleko. Zvládl bys nás tam dostat. Nemůže to být o moc dál, než jsi nás přemísťoval tehdy,“ pokusila se mu místo toho navrhnout.

„Nemůžeme se tam přemístit. Je velký rozdíl poznat nějaké místo skrz vize a tím ho znát osobně. V případě nejvyšší nouze bychom se o to sice mohli i tak pokusit, ale riziko je příliš vysoké a jelikož se nenacházíme v ohrožení života, je tento risk zbytečný. Jako ale poslední možnost, když všechny ostatní selžou, ho vedu v patrnosti,“ ubezpečil jí na závěr vlčí bůh.

Kara přikývla a na chvíli zavřela oči. V mysli si co možná nejpřesněji vybavila most, který ve vizích viděla a který právě teď chtěla vytvořit. Silný příval magie, který k ní od Berose proudil ji dodával naději, že by to mohla zvládnout. Obavě ze selhání se však zcela ubránit nedokázala a tak, když oči otevřela, stále se nějak nemohla odhodlat začít.

„Použij gest, lepe tak svou mysl a magii nasměruješ požadovaným směrem,“ špitl k ní tiše Beros ve snaze jí pomoci. Obavy Kary z kouzlení po té, co rozbila přívěšek, se mu zatím nepodařilo zcela zažehnat. Už kvůli ní tedy doufal, že uspěje a získá tak zpět ztracené sebevědomí. Vyčítala si to víc, než by měla. To, že se občas každému něco nepovede, chápala, ale v případě přívěšku to nějak doposud nedokázala zcela přijmout.

Kara tedy natáhla jednu ruku před sebe, prsty stiskla k sobě směrem dolů a pohnula celou paží trochu nahoru. Při té z moře začal vystupovat první pilíř mostu. Když vyrostl do požadované výšky, rozevřela dlaň a v ten okamžik se spojil pilíř prvním obloukem s pevninou. Mezi tím druhou rukou zahájila obdobný pohyb jako tou první a tak plynule přešla na druhý pilíř. Takto pomalu postupovala dál a dál, dokud nebyl most zcela hotoví.

V jedné třetině výstavby začínal mít Beros obavy z magického vyčerpání a z toho, že se jim najednou a možná ani na dvakrát most postavit nakonec nepovede, ale náhle se Kařin magický výdaj na postavení jednoho pilíře znatelně snížil. Jen díky tomu dokázal most stát už v jediném zátahu bez nutných přestávek na odpočinek a doplnění magických sil.

„Co si udělala?“ zajímal se Beros, jen co Kara skončila a důkladně si její dílo prohlížel. Vzhled měl jednoduchý s tradičními křivkami bez jakýchkoliv doplňků, které k jeho funkčnosti nejsou nezbytně nutné. Měl podobu jednolitého kamene. Žádné kamenné bloky tradičně na sebe skládané, celý moct byl jen jeden jediný kus skály jen s hrubou úpravou, takže to i mohlo vypadat jako by jen někdo hrubě poupravil něco, co sama příroda stvořila.

„Pojeď a uvidíš,“ spokojeným hlasem ho vyzvala a dala pokyn samici vlkona, na které jela, aby se vydala na most. Vůbec se jí nechtělo, ale nakonec po mírném zaváhání se obezřetně vydala k mostu a pomalu na něj vstoupila.

Beros je v těsném závěsu následoval. Jen co stanul se svým vlkonem na mostě, pocítil to. Z mostu byla cítit magie. Sice nebyla nikterak impozantní, ale zanedbatelná taky ne. Už znal odpověď na svou otázku. Pod mořským dnem se nacházel zemský masiv prosycený magií. Kara využila této síly a ušetřila tam tu jejich. Ke všemu ponechala most s tímto podkladem pevně spojený. Díky magii byl teď most tak  ještě chráněn proti zubu času i obyčejným přírodním silám. Jen sama magie teď mohla zabránit tomu, aby tu nestál opět dalších tisíce let, než bude nějakým způsobem zničen.

Když konečně stanuli na půdě Prokletého ostrova, odlehlo všem a to jak Berosovi s Karou, že se sem konečně dostali, tak i vlkonům, že se opět nalézají v prostředí jim příjemné. Ostrov byl zelený a z větší části pokrytý lesem. Les se nenacházel jen v jižní části ostrova, kdy se nad moře zvedalo menší pohoří. Zbytek ostrova byl už jen mírně zvlněný a zarostlí jak jedním druhem gigantických stromů tak i další bujnou vegetací, v nichž žila řada živočichů. Důkazy o jejich existenci byly všude kolem. Okolím se rozléhal zpěv ptáků. Pláže ostrova byly obsypány koloniemi zvířaty, které žili jak na souši tak i moři. A menší cestičky vedoucí mezi vegetací zas nasvědčovali o přítomnosti i řady dalších suchozemských zvířat.

„Do jaké části ostrova se přesně musíme dostat, abychom se střetnuli s Merikem a Akaelem?“ zajímal se Beros, aby mohl určit směr jejich další cesty.

„Musíme na sever,“ odvětila mu téměř obratem Kara stále ještě zahleděná do svého okolí.

Beros se tedy vydal po pěšině vyšlapané zvířaty. Různě se klikatila a za nedlouho se i podle očekávání začala dělit. Zpočátku tak úplně nevedla směrem, který potřebovali, ale po čase se to zlepšovalo až se nakonec dostali na pěšinu, která se táhla do dály na sever.

Cesta byla úzká a tak postupovali jen velmi pomalu, ale teď už nebylo třeba spěchat. Tedy v to alespoň Beros doufal. To poslední co si přál, bylo zjistit, že se trmácel přes celý Talnakský kontinent zbytečně, jelikož sem přišel pozdě a nepodařilo se mu je tu zastihnout. Hledal by je i tak dál, ale to by bylo o něco obtížnější, jelikož další směr jejich cesty byl Kařině daru zastřen. Mohl by tak i ztratit čas, který by pak hrál ve prospěch Fumira. A zastavení toho šílence, bylo teď pro něj na prvním místě.

Berosův zrak náhle přitáhnul šustivý zvuk křídel nesoucí se z oblohy nad jeho hlavou. Záležitosti, nad kterýma do té chvíle rozjímal, zasunul do pozadí. Vzhlédl, aby na kratičký okamžik zahlédl trojici draků, z nichž jeden byl znatelně menší než zbylí dva. Letěli těsně nad korunami nejvyšších stromů tak rychle, že se mu vzápětí hned ztratili z dohledu. „To byli…,“ načal větu, kterou stačila Kara dokončit díky krátké pomlce dřív než on.

„Zelení draci,“ hlesla elfka ve znamení, že je také viděla.

„Myslel jsem si, že už žádní nezbyli, že se všichni přerodili v draky štěstí,“ zamyslel se nahlas vlčí bůh.

„Třeba se tu usídlilo pár okřídlených draků štěstí, kteří se nechtěli vzdát křídel,“ navrhla své vysvětlení Kara.

„Ne, to určitě ne. Draci štěstí mají všechny šupiny stejně zelné na rozdíl od svých předků zelených draků, kteří stejně jako ty, co jsme právě viděli, mají šupiny na břiše o něco světlejší s namodralým nádechem,“ upozornil jí Beros vážně a vrátil svou pozornost cestě před sebou. Cesta byla pomalá a náročná. Sice jistou výhodou bylo, že stále mohli využívat zvířaty prošlapané pěšinky, ale ty byli místy daleko užší než potřebovali.

„Kudy dál?“ zajímal se Beros, když je cesta zavedla na menší palouk a tam končila.

Kara na chvíli zapátrala ve svých vzpomínkách. „Stále na sever a možná o trochu hlouběji do ostrova. Hledáme vetší palouk, mýtinu, nebo jak to chceš nazvat a kolem rostou druh gigantických stromů ze zvednutými kořeny nad zemí, v nichž rádi hnízdí draci štěstí,“ pokusila se mu popsat místo, které hledají.

„Takovéto stromy rostou všude kolem,“ upozornil jí Beros a ukázal jí demonstrativně na právě jeden z nich, co měli k sobě nejblíže. „Nemohla by si být trochu konkrétnější?“ zajímal se lehce kousavým hlasem.

Kara lehce pobledla a ještě jednou se zamyslela. „Krajina je tam znatelně zvlněná plný malých či větších kopečků porostlými řady rostlin, keřů či malých stromů,“ pokusila se znovu popsat, co kdysi ve vizi viděla.

„Ani tady není krajina úplně rovná,“ upozornil ji vlčí bůh tentokráte už skutečně podrážděně.

„Ale tam je to v daleko větší míře,“ pokusila se mu to Kara vysvětlit. „Je tam i pár hromad kamení a dokonce jedna není vůbec zarostla a ten její bílí kámen v té okolní zelení přímo září i přes to, že se k těm kamenům nemůže dostat déšť díky jednomu gigantickému stromu, který roste přímo nad nimi. Ta skalka díky těm kořenům pak trochu vypadá, jako by byla ve vězení. Ten strom ji dokonale obklopuje ze všech stran.“

„Výborně, s tím už se dá pracovat,“ pronesl trochu klidněji Beros uspokojený tím, co se nakonec dověděl. To, že toto měla říct už na začátku a ne po opakovaném vyptávání na konci, už raději nahlas neříkal. Kara by se pak mohla urazit a na hádky neměl teď právě moc chuť. Díky značnému magickému vydání a cestě, co měli za sebou, se cítil značně unavený.

„Pro dnešek končíme, jde se spát,“ zavelel a sesedl ze svého vlkona dolů.

Kara se v těchto věcech vždy vděčně podřídila, ale teď to bylo nečekaně jiné. „Prosím, ještě pojedeme kousek. Určitě tam už brzy budeme. Podívej támhle vede cesta přímo na severozápad, což je směr co právě potřebujeme,“ prosila ho.

Beros si ji změřil pohledem a pak vyskočil na hřbet svého vlkona zpět. „Tak dobře. Slunce ještě nezačalo zapadat, tak nějaký ten čas ještě máme,“ rezignovaně zkonstatoval. Cítil se značně vyčerpaný, výdaj magie na stavbu mostu byl skutečně velký.

Tentokráte jela v čele Kara, ale ne na dlouho. Po chvíli jí Beros raději z bezpečnostních důvodů vystřídal. Přeci jen se dalo těžko říct, s jakými nemilými překvapeními by se tu třeba mohli potkat.

Pomalu se začínalo šeřit, když se dostali na další palouk, který se i dal nazvat už i spíše takovou lehce při krajích zarostlejší loukou. Už na první pohled byla vidět hromada bílých kamenů navršená v kořenech z jednoho už velmi starého gigantického stromu. Byl to vskutku nepřehlédnutelný orientační bod.

„Nešli jsme to,“ nadšeně zajásala Kara a sesedla.

Beros jí obratem následoval, přičemž i sundal dvojici vaků spojených provazem ze hřbetu vlkona. „Vaší pomoc teď už potřebovat nebudeme, nebo minimálně nějakou dobu ne,“ pronesl k nim, přičemž se zahleděl do očí nejprve samce, kterého ovládl svou mocí jako prvního a pak na samici, jež získal do své moci následující den. A po té uvolnil dvou moc, kterou je doposavad svazoval. „Běžte, jste opět volní,“ vybídl je.

Dvě majestátné bytosti a dokonalí lovci se však nehnuli z místa a na místo útěku se pospolu uvelebili bok po boku na zemi.

„Proč zůstávají stále u nás?“ podivila se Kara při pohledu na vlkony, kteří právě teď získali zpátky svoji ztracenou svobodu, které nečekaně obratem nevyužili.

„Z několika důvodů. Tím prvním je, že byli v mé moci příliš dlouho. Bude ještě chvíli trvat, než se plně osamostatní a uznají za vhodné nás opustit. Tím druhým je, že se jim nechce zpátky na most a do pouště. A poslední důvod je, že se jim tento ostrov líbí a ke všemu se na něm i nalézá poměrně slušná populace vlkonů. Možná i dokonce o trochu větší než bych sám očekával,“ vysvětlil jí Beros klidně.

Elfka se na chvíli zamyslela. „To kvůli zeleným drakům, že? Musí lovit jejich mladé, když ještě neumějí létat.“

„Je to poměrně pravděpodobné. Kdysi dávno, když byli zelení draci rozšířeni po celém Talnaku i Zansijalu, patřila mimo jiné mláďata zelených do jejich běžného jídelníčku,“ zavzpomínal vlčí bůh.

„Jen mě na tom nesedí to, pokud vlkoni pravidelně napadají dračí kolonii, proč se zelení draci odsud už dávno neodstěhovali na bezpečnější místo,“ zauvažovala dál.

„Zákony rovnováhy. Obě strany tak udržují svou populaci v rozumných mezích, jež je schopen tento ostrov zvládnout. Příliš mnoho zelených draků by tento ostrov neuživil a museli by ho tak opustit. Tím by pak svou existenci prozradili celému světu. Lovili by je zas vlkoni příliš mnoho, mohli by je pak dohnat  na hranici vyhubení. Dokonala rovnováha. To udržuje tento ostrov takový, jaký je,“ vysvětlil jí Beros a jeho tvář obratem zvážněla. „Zelení draci, proto sem Akael s Merikem přijdou, že?“ zajímal se. Vlkoni mu nepřišli jako důvod, proč by ti dva cestovali právě sem. Zelení draci bylo to jediné, co toto místo odlišovalo od všech ostatních.

„Je to možné, ale přesnou odpověď nemám. Má vidění nebyla až tak konkrétní. Spatřila jsem jen Prokletý ostrova a na něm jen toto konkrétní místo. Víc mi má vidění neprozradila. Dále už jen cítím, že jsme sem dokázali přeci jen přijít včas,“ upřímně mu odpověděla.

„Tušíš, jak dlouho na ně budeme tady čekat?“ zajímal se tedy dál Beros ve snaze se alespoň ještě něco dovědět. Kara ale k jeho velké nelibosti zavrtěla záporně hlavou, což u něj vyvolalo tiché povzdechnutí. „Dobře tedy, za takovýchto okolností bychom se měli poohlédnout po nějakém vhodném přístřeší,“ zkonstatoval a ještě jednou očima propátral okolí zvlněného terénu.

Vzrostlé gigantické stromy tu rostli poměrně daleko od sebe. Mezi nimi tak bylo dost prostoru i pro řadu jiných malých stromů a keřů. Terén byl značně zvlněný a místy překvapivě i kamenitý, což bylo mezi bující zelení obtížné spatřit, ale bystré oko to nemohlo přehlédnout. Chvíli Berosovi trvalo, než mu došlo na co skutečně hledí. Byly to poslední dávné stopy po tom, že tu kdysi dávno žili elfové. Z posledního obývaného města Resuanu toho moc nezbylo. A to, že tu vůbec něco zbylo, bylo jen díky tomu, že Resuančtí elfové na rozdíl od ostatních žili v té době v jednoduchých kamenných domcích obdobně jako lidé. Pokud by stavěli svá obydlí ze dřeva jako elfové v Tarkamu, nenašli by tu nic. I tak však jim ty zarostlé hromady rozpadajících kamenů byli k ničemu. Druh gigantických stromů s nadzvednutými kořeny ze země jim tak naskýtal lepší příležitost k vybudování dočasného úkrytu.

Beros se ještě jednou rozhlédl a rozhodl si jeden z gigantických stromů prohlédnout více z blízka. Jeho kořeny byly nadzvednuté nad zemí o něco víc než ty ostatní. Díky tomu mu přišlo, že by se po troše námahy mohli v tomto stromě celkem pohodlně zabydlet a nebýt v něm tak stísnění, jak měl u ostatních stromů obavy.

„Jen díky bohu lesů a bohyni počasí tento ostrov žije. Dokázali sem zpátky navrátit život, po té co zrak Resu se odvrátil od Resuánu. Poušť zůstala pouští, ale tento ostrov ne. Jen jeho jméno nese památku po tom, co ho se zbytkem Resuánu potkalo,“  pronesla z ničeho nic Kara za jeho zády.

Beros se za ní trochu překvapeně ohlédl. Elfka se tvářila zvláštně, jako by právě byla z části duchem nepřítomna a její oči nehleděli na současnost, ale do jiných dob. Pouštět se do něčeho takového po tak velkém magickém výdaji, co obnovením mostu měli, bylo nečekané. Berose překvapilo, kde na něco takového a ke všemu především tak nedůležitého právě teď bere sílu, ale jeho úvahy nad tím vším vzaly rázem za své. V jediném okamžiku přestal Kaře věnovat jakoukoliv pozornost a starat se o to, co a proč to provádí. Jak se za ní ohlédl přes její pravé rameno zahlédl něco v dálce nečekaného, co přilákalo veškerou jeho pozornost. A okamžitě se za tím vydal. Karu plynule obešel a nezastavil dokud nestal těsně před tím. I to té však nepřecházel s údivu nad tím, co před ním právě stojí.

Typický Resuancký domek byl dokonale zachovalý. Jen lehce obrostlí zelení, ale ta ho nikterak vážněji nepoškozovala. Ve srovnání s osudem ostatních staveb bylo zachování této v takovém dobrém stavu i pro něj samotného trochu nepochopitelné. Cítil s toho domu magii, která ho uchovávala, ale nepřišla mu až tak mocná, aby dokázala zdolat takový veliký zub času. Ale i přes to se stalo.

Po pravdě, jak k tomuto zázraku došlo, však Berosovi pramálo sešlo. Konečně po nějaké době zas nebude spát na tvrdé zemi pod širým nebem.

„Karo pojď sem!“ zavolal na elfku, zatímco se mu v hlavě honila řada nápadů, jak tento dům co možná v nejrychlejším čase a s minimálními výdaji magie dít do pořádku.

Kara se nenechal pobízet dlouho a i jí se trochu rozzářily oči, když dům také spatřila.

A právě v ten moment se dvojice vlknonů, kterým už více nebyla věnovaná pozornost, zvedla a pomalu odešla. Díky Berosově a Kařině soustředění na právě objevený dům, tak ani jeden nezaznamenal dvojici skrytých postav ve stínu, které je celou dobu bedlivě pozorovali a ke kterým vlkoni právě mířili. Po té co se tyto dvojice střetly, v tichosti pospolu po boku následně odkráčely do hlubin ostrova. Na tváři postav dvou mužů při té zářil spokojený úsměv.

 

Daira hleděla na zář plamenů ohně, které osvětlovaly široké okolí. Kolikátá vesnice to už byla? Šestá, sedmá? Nějak si najednou nebyla jistá. Sice plnila rozkazy, ale nějak se při tom cítila špinavá. Takto nebyli o nic lepší než oni. Vždyť především zabíjeli ženy, děti staré a nemocné. Většina mužů tu nebyla. Utočila na ně jinde. Tak proč tu byli oni? Rada si myslela, že tímto útokem Noční říši způsobí nestabilitu, oslabí ji a při troše štěstí ji i přiměje, aby se alespoň část jejich sil stáhla zpátky do domů. Pěkný to sen, ale neuskutečnitelný.

Zahleděla se směrem, kde tušila, že se nalézají v dálce trpasličí hory. Tunel, který pro ně v rychlosti trpaslíci zbudovali, byl velkolepí. Bylo až k neuvěření, co tak v krátkém čase dokázali zbudovat. Překonali díky němu hory neuvěřitelnou rychlostí. Teď už však po něm nezbylo nic. Tak jak se trpaslíci domluvili s Radou, tak i udělali. Jen co se dostali na území Noční říše, trpaslíci za nimi z bezpečnostních důvodů tunel strhli, aby ho popřípadě noční elfové nemohli zneužít v opačném útoku. V té době však nikdo netušil, že tu není nikdo, s kým by pořádně bojovali. Noční elfové vyslali do boje vše, co mohli. Ve své domovině ponechali víceméně jen ty, co jim ve válce byli k ničemu.

Ještě teď viděla Daira celkem živě starce, které se ji vysmíval do tváře. Když ho zabíjela, při prvním útoku, co na nepřátelském území provedli.

„Zabij mě, jen mě zabij!“ vybízel jí aniž by se bránil. „K ničemu ti to stejně nebude. Můj život se chýlí ke konci i tak. Ničeho tak nedosáhneš. Nás nezastavíš. Svůj špinavý druh nezachráníš a mou smrtí jen dokážeš, že nemáte vskutku právo žít.“

Po těchto slovech ho tehdy raději rychle proklála mečem. Bylo těžké to poslouchat. Uvědomovala si až příliš dobře, že v něčem ten stařec měl přeci jen pravdu. Takto je nezastaví a obzvláště ne zabíjením nevinných. Ale co mohou jiného dělat? Zpátky domů se stejnou cestou nedostanou a i kdyby to bylo možné, nebyli by tak ničím jiným než zbabělci.

Věděla, co by měla dělat, ale učinit to, nebylo jednoduché a proto stále váhala.

„Žádná z elfích říší sama nemá proti takové přesile naději uspět, jen spoluprací se lze dobrat úspěchu,“ připomněla si v duchu poslední, co jí řekl bůh moudrosti, když se jejich cesty rozdělili. Věděla, že má pravdu, ale příliš ctila své povinnosti a závazky vůči Radě a kam jí to teď zavedlo?

Zvedla se z kamene, na něž byla právě usazena, a křečovitě sevřela v ruce dopis od Rady. Rázným krokem se pak byla k nejbližšímu hořícímu stavení. Zastavila se kousek před ním a pozvedla ruku se zarolovaným pergamenem lehce nad hlavu.

„Toto nás sem přivedlo. Díky tomuto právě teď děláme to, co děláme!“ zvolal a tím připoutal pozornost svých mužů rozptýlených všude po okolí.

„Jeden velice moudrý muž mi pře časem řekl, že jen všichni společně můžeme draky a noční elfi zastavit. A měl pravdu! To co tu děláme není spolupráce. Jen tak noční elfy utvrzujeme v tom, že mají skutečně právo na naše vyhlazení. Pokud Rada není odvahu učinit skutečný pořádný rozkaz, udělám tak v zájmu naší země, v zájmu celého Talnaku za ně!“ zvolala a hodila sepsané rozkazy od Rady do ohně. „Nadešel nejvyšší čas na skutečný boj. Máme dobrou pozici. Pospíšíme-li si, můžeme nočním silám vpadnout do zad. Takový útok nebudou čekat! Jen tak to můžeme něčeho dosáhnout! Jen takto můžeme skutečně náš lid zachránit! Vydávám rozkaz k odjezdu! Nadešel čas, opět zamířit zpátky na jih, ale tentokrát Tarvodu,“ všechny vyzvala a s napětím očekávala, jak zareagují. Překvapivě však nebylo slyšet žádných výtek. Nikdo ji ze zrady nenařkl. Pokud někdo nesouhlasil, neučinil tak možná ze strachu. Poměrně velká část goatu na její slova totiž souhlasně zamručela.

Překvapilo jí, jak snadné a rychlé bylo všechny přesvědčit. Čekala v malé či vetší míře vzdor. Přeci jen tu však nebyla nakonec jediná, jak si původně myslela, komu se nelíbilo, co tu právě provádí. Poslušnost, s kterou toto neomluvitelné řádění, ač na příkaz, její muži prováděli, ji přišla dnes až děsivá. Možná toto měla učinit už hned na začátku. A nebo vlastně ani ne, ještě nebyli na něco takového připraveni. Vždyť i sama do dnes na to tento krok připravená nebyla. Vzbouřit se všemu, co jí od mala učili.

„Odjíždíme!“ přikázala a za nedlouho byli všichni usazeni zpátky na svých murunech a po jejím boku se vydali na jih namísto na západ, kam měli dle rozkazů Tarkamské Rady postůně pokračovat.

 

Odan přejel na murumovi až těsně ke zavřené Grodunské bráně a otočil se. Za jeho zády se nalézalo trochu nesourodé vojsko co tu vytvořil. Skládalo se jak s goatů tak i obyčejných mužů. Někteří byli z Tarkamu, jiní zas pocházeli s Tarvodu. Seděli v sedlech jak murunů tak i esvetxů vyzbrojeni tím, co sehnali – meče, luky či i jen narychlo vytvořenými kopími. Dokonce tu byli i tací, co se spoléhali jen na svou magii.

„Pokud někdo váhá, má poslední možnost si to rozmyslet. Kdokoliv se tu rozhodne zůstat, nikdo mu v tom nebude bránit,“ zasílaným hlasem ke všem pronesl. Každý, kdo se se mnou vydá do boje s nočními elfy, bude pro Tarkamskou Radu jen pouhým dezertérem a zrádcem. Nebude místa, kam bychom se mohli vrátit, když přežijeme. Pokud zemřeme, tak alespoň s vědomím, že jsme se o něco alespoň pokusili. Že jsme nečekali podle rozkazů tady se založenýma rukama na smrt, až si pro nás sama přijde. Dopomůžeme-li k vítězství a porážce nočních elfů a boha války, žádné ovace nás nečekají. Jedinou odměnou nám bude to, že náš lid a naše rodiny budou moci dál žít své životy. Pojeďme za ně tedy bojovat, když oni to udělat sami nemohou. Je čas zemřít pro to, co je ve skutečnosti dle našich srdcí je správné. Nezavírejme nadále oči před tím, co se na Talnaku děje. Zatím jsme tu v bezpečí, ale na jak dlouho? Pojeďme a zachraňme při tom i zachránit Prastarého z rukou boha válek, který ho vězní. Prastarý nám od nepaměti pomáhal, staral se o nás a chránil nás. Teď je jednou řada i na nás, abychom mu oplatili trochu to, co pro nás kdy udělal!“

Souhlasný ryk Odana uklidnil. Do poslední chvíle si nebyl jistý, jestli se mu je skutečně podařilo přimět, aby šli s ním a bojovali. Teď mu však odlehlo.

Pohlédl dopředu a vydal rozkaz. „Otevřete bránu!“ A Grodunská brána se následně i otevřela. Jako první v symbolu toho, že to byl on, kdo s tímto přišel a kdo si to bere na zodpovědnost, jí projel.

Nenechám tě v tom samotnou Dairo. Nedovolím, aby si byla jediná, kdo tu za nás bojoval a riskoval, zatímco se mi jen z dálky dívali. Pomyslel si v duchu, když Grodunskou bránou projížděl.

První krok byl za nimi, ale čekali je další. Ležela před nimi totiž dlouhá cesta do míst, kde se měla odehrát bitva s draky a nočními elfy. Odan však pevně věřil, že se tam stihnou dostat včas. Podle informací, ke kterým se mu podařilo dostal, a výpočtům, by to měli stihnout sice s největší pravděpodobností jen tak tak ale přeci.