Kapitola 11 – Ragach

 

Vilai nervózně postával před stromovím domem Odoragarské Rady. Každou chvíli je měli přijmout a Merik s Akaelem tu ještě nebyl. Věděl, že jsou už ve městě. Dokonce se i s Merikem spojil a ujistil se, aby zamířili rovnou sem. Tak kde tedy jsou? Doufal, že zatím zdržením je jen to, jak se loučili s Jiral.

„Už jsem se začínal bát, že to nestihnete,“ s úlevou k nim pronesl, když je viděl konečně přicházet.

„Trochu se to tu změnilo od doby, co jsem tu byl naposledy,“ na omluvu pronesl Merik, který sám ještě trochu nemohl uvěřit tomu, že na chvíli zabloudili. „Jak se ti podařilo zařídit slyšení tak rychle?“ se zvědavostí se zajímal. Vilai získal pouhý dvou denní náskok. Tak rychlé přijetí od Odoragarských bylo skutečně neobvyklé.

„V posledních dnech Rada zasedá každý den kvůli dění v Tarvodu. Usmlouvat, aby si na nás udělali na chvíli čas nebylo vůbec těžké, když jsem tak činil tvým jménem,“ odvětil mu klidně Vilai.

„Už jste všichni?“ zajímal se muž, který v ten okamžik vykoukl pootevřeným dveřmi ven.

„Ano,“ přitakal mu obratem Ostoriánský naslouchající.

„Tak pojďte dál Rada už na vás čeká,“ vybídl je a otevřel dveře úplně. Trochu poodstoupil, aby kolem něj mohli projít a pak za nimi opět zavřel.

Odoragarská rada zasedala ve stromovém domě, kde vnitřek stromu tvořila jedna veliká místnost. Což bylo to jediné, čím se od Tarkamské Rady lišila.

„Už jsme na tebe dlouho netrpělivě čekali Meriku,“ přivítal je jako první předseda Rady. „Od okamžiku, kdy jsme se doslechli, že jsi navštívil Radu Tarkamu, bylo jen otázkou času, kdy se ukážeš i zde. Tvá osoba se většinou pojí s poslem špatných správ. A teď tomu není opět jinak, tedy krom toho, že už se k naším uším dávno dostaly zprávy o neštěstí, které postihly Tarvod, ještě před tvým příchodem. Přišel si li nás varovat o společném útoku ohnivých a horských draků společně s nočními elfy, tak věz, že už jsme si toho nějakou tu dobu vědomi. Pochybuji, že by to však bylo to jediné, co tebe a tvé společníky za námi přivedlo.“

„Hluboce mě mrzí, že má osoba je spoje především s tím špatným, co elfímu národu kdy přihodilo. Upřímně bych si přál, aby to tentokráte bylo jiné, ale není. Přišel jsem se svým synovcem a Ostoriánckým naslouchajícím s žádostí o pomoc a nabídkou pomoci na oplátku,“ zdvořile mu odpověděl Merik.

„Tvé cíle jsou i našimi cíli a cesta k nim vede společná. Pomůžeme-li si vzájemně, máme naději na záchranu sebe i Prastarého. Aby se tak však doopravdy stalo, musí být poraženi nejen noční elfové ale i draci a bůh válek sám. Jen tak všichni můžeme nalézt zpět ztracené bezpečí.“

„Ano, cesty vedou vskutku společně a jen tak můžeme dosáhnout našich cílů. Aby se tak však mohlo doopravdy stát, musím vás upřímně požádat, jestli byste byli ochotni mi sdělit nejaktuálnější informace současného dění. Od pádu Aravu se mi nedostálo dalších informací při cestě k vám,“ požádal je Merik.

„Kdyby si byt vskutku tím, za koho se vydáváš Meriku, tvé žádosti by nebylo vyhověno. Známe však tvá tajemství. Každá elfí Rada či vládce je od nepaměti zná a ctí ho. Jako bratr Prastarého máš právo i na mnohem víc, než teď žádáš. Budeš-li nás chtít vést v blížících se bojích, půjdeme za tebou,“ prozradil mu předseda Rady.

„Je mi ctí, že mi dáváte takto svou důvěru, ale já nejsem tím pravím, kdo by vás měl vést. Více má na to právo Prastarého syn nežli já,“ odvětil mu Merik a vysloužil si tak ztrápený pohled od Akaela, který nebyl moc nadšený z vyhlídky, že to měl být zase on, kdo elfy do boje povede. Jako Aka už vedl do boje lidi a i trpaslíky, dobře tak znal tu velkou odpovědnost, kterou si s tím nese.

Rada si Akaela zkoumavě prohlédla.

„Odpuste mi Vznešený, ale zdáte si mi příliš mladý a nezkušený na tento veliký úkol,“ opatrně pronesl jeden ze členů Rady.

„Akael postačí,“ upozornil ho. „Z vašeho pohledu mladý jsem, to uznávám, ale nezkušený ne. Jako žena jsem pomalu ještě jako dítě vedl lidi do boje proti achanmorům a před nedávnem lidi společně s trpaslíky proti mé sestře ve válce, kterou na Sarmatu rozpoutala.“

„Tři národy, tři bitvy, každá jiná a přesto všechny něco pojí a tím jsi ty Akaeli. To není náhoda, nýbrž osud. Jeli tomu tak a byl si zvolen, půjdeme za tebou. Sice tě neznáme, ale stále v tobě proudí krev Prastarého a to je více něž postačující,“ pronesl pro změnu někdo další.

„Abych vás mohl vést, musím vědět, co se děje,“ stočil Akael hovor zpátky k tématu od nějž značně odbočili.

Předseda Rady se pousmál. „Svým způsobem toho na vyprávění moc není. Jisté je, že už zhruba tak polovina Tarvodského území je už v držení nočních elfů. Tarkamskou říši chrání její prozatím netknutý její kamenný štít a jak se Rada této země zachová dál, mám zatím není známo. Plaeoranské království před pár dny bylo napadeno ze severu. Síla, jenž by měli čelit, je nad jejích možnosti. Sami tento boj vyhrát nemohou a tak se stahují na jih a dobrovolně tak pomalu obětovávají své území nočním elfům. Na jihu Plaeoranu společně spojíme své síly a při troše štěstí tak i za vzdálené podpory Tarkamu jim budeme čelit. Byli by li sami, noční elfové by neměli nadějí vyhrát. Ohnivých a horských draků jim pomáhá však v takové množství, že ani společně nemáme šanci je porazit. Je nutné vyrovnat síly, abychom měli naději.“

„Větrní draci by nám možná byli ochotni pomoci, ale na Talnaku nemají žádné hnízdiště. Jsou příliš daleko, abychom ty ze Zamsiajlu mohli sem přivést včas. A mořští draci žijí převážně osaměle roztroušeni po celém světě. Ani v tomto případě není dost času se je pokusit sjednotit a dovést sem nám na pomoc,“ nahlas zauvažoval Akael.

„V tom případě už teď jsme předem ztraceni,“ zklamaně pronesl předseda Rady.

„Ještě je tu naděje, není třeba se předem vzdávat. Ještě je tu šance jak nelézt pomoc,“ nadnesl velmi starý elf, který před chvíli mluvil o třech národech a Akaelově osudu.

„Huchu! Nezačínej s tím zase,“ okřikl ho jeden za členů Rady rozlíceně.

„Proč ne? Stejně nám už nic jiného nezbylo,“ klidným hlasem mu Huch odvětil.

„O čem to mluvíte?“ zajímal se zajímal se Akael.

„O zelených dracích. Existují legendy tady na Talnaku, že několik zelených draků se v dávných dobách ukryli a vytvořili skrytou kolonii. Neexistují však důkazy, že tomu tak skutečně je,“ odpověděl mu Merik.

„Věřím, že to není jen pouhý mýtus. Musíme je jen najít a ten váš okřídlený drak štěstí je klíč,“ trval si na svém Huch.

„Akoja přišla s námi ze Zansijalu. Pokud skutečně zelení draci stále existují, nemá ani potuchy, kde bychom je měli hledat,“ upozornil je Vilai.

„To sice ne, ale mohla by nám pomoci je přesvědčit, aby nám pomohli, když je nalezneme,“ nadnesl Akael.

„Sice draci štěstí přišli na Talnak ze Zansijalu, ale je tomu už velmi dávno. Žijí zde dlouho a jsem si jistý, že dobře vědí, kde zelené draky hledat. V posledních staletích nevodí už své okřídlené mladé, abychom je podle tradic zbavili křídel. A je jisté, že se nějaký takoví občas narodili, což bylo prokázáno několika svědky, kteří tyto jedince zaznamenali poletovat v blízkosti území draků štěstí před tím, než se neznámo kam vždy ztratili,“ jistým hlasem prones Huch.

„Jeli tomu opravdu tak, udělám vše pro to, abych je nalezl a přesvědčil je, aby nám pomohli,“ přislíbil Radě rozhodným hlasem Akael. „Ač to však dopadne tak či tak, slibuji vám, že v závěrečné bitvě proti nočním elfům, drakům a bohu války Fumirovi stanu po všem boku,“ slíbil jim ještě.

„Každý máme své poslání a ty si právě nalezl to své, ale já ti přeji štěstí na cestě, po níž se rozhodl vydat,“ popřál mu předseda Rady za souhlasného pokyvování hlavou Hucha.

„Kolonie draků štěstí se nachází na jihu Plaeorona, což je pro nás příhodné. Směr naší další cesty je tedy znám,“ shrnul to Merik.

„Zadržte,“ vybídl je Huch. „Na jih Plaeoranu sice byl a stále je místem, kde se nachází hnízdiště draků štěstí, ale jde už o starou kolonii. Tady v Odoragaře založili novou. Nachází se severozápadně od Ragachu,“ informoval je Huch načež na závěr se mu zcela vytratil úsměv. „Území, které zabírají, je však veliké a nikdo nezná přesné místo, minimálně v Ragachu ne, kde se na něm přesně jejich nové hnízdiště nachází,“ přiznal zarmouceně.

„Nějak si poradíme,“ uklidnil ho Merik.

Akael se zhoupl na patách připravený se rozloučit a následně hned odejít. Více méně to tu už považoval za vyřízené, nenápadně přiložená Merikova ruka k jeho levému zápěstí ho však zadržela. Poté trvalo ještě řádnou chvíli, než byly projednány všechny nutné detaily, než mohli skutečně opravdu odejít.

 

Lepší nálada Vilaie neopustila ani po té, co po opustili Radu. Sice nastalá situace na Talnaku byla velmi vážná a k radosti tak zatím nebyl při nejmenším moc důvod, ale nějak si nemohl pomoci. Už z dálky, když se však začali přibližovat ke stromu, kde byli na dobu svého pobytu v Ragachu ubytovaní, mu úsměv začal mizet pomalu ze rtů a stačila k tomu jen malá drobnost, která mu nikterak neunikla. Akoja, která byla uvelebená u stromového domu, v okamžiku, kdy zaznamenala, že přicházejí, zavřela oči a začala předstírat, že spí. Vilae tak její chování přivedlo ke špatnému tušení, které se naplnilo v okamžiku, kdy otevřel dveře a chystal se vstoupit jako první dovnitř.

V centrální místnosti byla pohodlně usazená Jiral a četla nějakou knihu z knihovny, která tu byla návštěvníkům volně k dispozici. Když zaznamenala, že už není sama, se svým typickým úsměvem, který Vilaie od začátku už tak dráždil, odložila knihu stanou, aniž by se jakkoliv starala, kde skončila a postavila se.

„Jak jste dopadli?“ zvědavě se hned zajímala.

„Rada nás požádala o pomoc. Díky Akoje věří, že legendy o tom, že někde na Talnaku stále skrytě žijí okřídlení draci štěstí, jsou pravdivé. Dostali jsme za úkol se je pokusit nalézt a požádal o pomoc. Máme v plán začít tím, že navštívíme hnízdiště draků štěstí a pokusíme se od nich něco zjistit. Pokud na Talnaku skutečně stále existují zelení draci, musí to vědět. Napovídá o tom i to, že za poslední staletí se nevyskytl ani jediný případ, kdy by draci štěstí na Talnaku žádali podle prastarých tradic elfy, aby zbavili křídel jediné mládě. Což je podle toho, co víme s Ostrorie více než zvláštní.

Merik ví, kde se přesně nachází území draků štěstí na jižním cípu Plaeoranského království, ale podle Rady je to teď stará kolonie a tady v Odoragary existuje nová. Bylo by moudré vyrazit tedy do té nové, ale jejich území je rozsáhle a kde přesně se na něm nachází hnízdiště, nemá tušení ani Rada. A mi nemáme čas, abychom bloudili celé dny po lesích a snažili se je nalézt. Máme v plánu se pokusit v Ragachu na to poptat a pokusit se zjistit něco bližšího, ale podle Rady se na to nemáme moc spoléhat. Pochybují, že by někdo něco přesněji věděl. Od dob, co draci štěstí přišli do Odoragary, žádní elfové v blízkosti jimi zabraném nežijí, aby je nerušili,“ povzdechl si na konec Akael, který jako první pohotově zareagoval a v rychlosti jí vše shrnul.

„Nemusíte nikoho hledat. Přesně vím, kam musíme jít. Díky tomu, že žiji poměrně blízko jejich území, tak jsem už několikrát za život měla to štěstí je potkat a párkrát s nimi dokonce i mluvit,“ prozradila mu Jiral.

Akaelovi se nadšením rozzářili oči. „Ty si pro nás přímo požehnáním,“ vydechl s úlevou.

„Ale jdi, je to jen náhoda,“ odmávala to Jiral, jako b to nic nebylo.

„Nevěřím na náhody,“ zabručel pro sebe tiše Vilai plný zlosti.

„Říkal si něco?“ zajímal se zostra Akael a ohlédl se za ním.

„Můžeme si na chvíli spolu promluvit?“ zkusil to opatrně Vilai a lehce se na něj usmál.

„My už si nemáme co říct,“ uťal to rázným hlasem Akael. V jeho očím byla patrná zlost, která nikterak nepolevila od toho osudného rána, kdy se pohádali.

Vilai nešťastně vyhledal pohledem Merika. Stačil mu však krátký pohled do jeho tváře, aby mu hned bylo jasné, že se v tomto jeho pomoci nedočká.

„Jdu ven,“ oznámil tedy jen a v rychlosti se otočil a kvapně vypadl ze stromového domu. Jen co se za ním dveře zavřely, vypadalo to, jako by se v něm něco zlomilo. Měl co dělat, aby se podél dveří nesesunul dolů a nerozplakal se. Došlo mu, že byla skutečně naivní předpokládat, že až dorazí do Ragachu zbaví se Jiral. Byl si už jist, že je Jiral neopustí ani poté, co navštíví draky štěstí tady v Odoragaře, i když by si to z celého srdce teď ze všeho nejvíc přál. Jak s ní v zádech se mu podaří se s Akaelem usmířit neměl tušení.

Plný nenávisti k té půl elfce a zlosti sám na sebe, že to byl právě on, kdo Akaela za ní přivedl, obešel strom a zamířil za Akojou.

Ani ho nepřekvapilo, že našel dračici tentokráte přesně tam, kde ji vyděl naposledy. Jindy nebyla běžně pořádně k nalezení. Pořad byla někde pryč, ale tady to bylo jiné a Vilai si byl přesně jist, čím to bylo. Poblíž Akoji byli uvázané dvě vyděšené vypasené kozy, které tam zcela určitě ještě před chvíli nebyli. Dračici jejich hlasité mečení nikterak nevadilo a zálibně se na ně dlouze dívala. Vilaiovi bylo jasné o čem s největší pravděpodobností přemýšlí. Vybírala si jakou z nich sežere jako první.

„Další dvě? Jestli v tomto tempu budeš pokračovat dál, tak tě brzy neunesou křídla,“ žertem si jí dobíral. Pravdou bylo, že jí Ragachští elfové skutečně podstrojovali. Sice místní elfové žili podle prastarých tradic a nikdy nejedli maso a ani nezabíjeli zvířata a to ani ve výjimečných případech, ale to jim vůbec nebránilo v tom to obejít a přinést dračici maso ještě v živém podání.

„Myslím, že by ses spíše měl starat o své problémy, než o můj apetýt. Apropo za poslední týdny jsem toho nalétala více, než za celý svůj doposavadní život,“ uraženým hlasem mu odvětila.

„Víc pohybu, větší chuť k jídlu. To se dá pochopit,“ chrnul to rádoby zamyšleně a posadil se k ní.

„Pokračuje s námi dál, že?“ zajímala se po chvíli ticha dračice.

Vilai jen nešťastně pokýval hlavou. „Myslím, že se jí pravděpodobně jen tak nezbavíme,“ připustil.

„Já jsem ti to říkala,“ upozornila ho vážně. Nebylo poprvé, co se za poslední dny na toto téma bavili.

„Měla si pravdu, to si chtěla slyšet!“ utrhl se na ní naslouchající.

„Více méně ano, jen v trochu kajícnějším hlasem,“ připustila spokojeně.

Vilaiova naštvaná tvář se změnila na lehký úsměv. A jak u ní seděl, tak na místo jakýchkoliv dalších slov do ní jemně strčil loktem. Krátké rozveselení a rozjařenost vyprchaly však stejně rychle jako přišly.

„Úplně si ho omotala kolem prstu,“ vylíčil jí svůj dojem s krátkého setkání před chvílí. „Vůbec se mi to nechce líbit. Nikdo nemá a to včetně Rady tušení, kde místní draci štěstí hnízdí a které musíme vyhledat, abychom je požádali o pomoc, ale ona jako zázrakem přesně ví, kam potřebujeme. Je to nějak moc velkých náhod za sebou.“

„A Merik, jak ten se k tomu staví?“ zajímala se.

„Upřímně ho nechápu. Dříve, jak jsem ho znal, tak do všeho zasahoval a řídil, ale teď…,“ zaváhal při hledání těch správných slov. „Stojí od všeho bokem a dělá, jako by se ho nic netýkalo. Jen když je v přítomnosti nějaké Rady, tak ho trochu začínám vždy poznávat, ale venku je pak zpátky opět duchem nepřítomen. Dříve také byl občas mimo, obzvláště když nad něčím usilovně přemýšlel, ale tentokráte mi to přijde jiné. Začínám mít o něj starosti,“ přiznal jí ustaraně. „Myslíš, že ho ty události na Sarmatu nenávratně poznamenali?“

„Možná ano, možná ne. Domnívám se však, že si i před všechno, ať je to tak či tak, o něj děláš starosti zbytečně. Je to pro něj teď sice těžké období, ale je dost starý a chytrý na to, aby se s tím dokázal vypořádat. Víc mu věř a on pak bude více věřit i tobě,“ doporučila mu.

Vilai se nad jejími slovy zamyslel.

Teď přišla řada na Akoju, aby mu to postrčení vrátila. Do nic netušícího elfa zezadu jemně drcla čumákem.

Pro Vilaie to však nebylo tak nevinné. Ač sice Akoja nepoužila žádnou sílu, tak i přes to, to pro něj byla spíše rána, která ho tak donutila se trochu předklonit do předu zanechávaje za sebou lehkou bolest, která však neštěstí rychle obratem vyprchala.

„Utíkej, ať ti neuteče,“ vybídla ho.

Vilai se na ní nechápavě podíval a tak mu dračice čumákem neznačila ať se podívá směrem, kudy Merik opouštěl stromoví dům.

„Díky za všechno a zatím,“ rozloučil se v rychlosti naslouchající, vyskočil na nohy a v mírném poklusu se vydal dohánět Merika, který nasadil poměrně nečekané slušné tempo.

„Mohu se přidat,“ zajímal se Valia trochu udýchaný, když ho konečně dohnal.

„Jistě,“ stručně mu odvětil Merik klidným hlasem.

„Kam jdeme?“ zajímal se Vilai.

„Do místního hostince. Sice se místní elfové snaží vstupovat jako cnost sama, ale pár neřestí přeci jen mají,“ pronesl a v očích se mu při tom rozjařeně zablýskalo.

Vilai se tiše krátce zasmál. „Věříš jí?“ zeptal se ho nakonec na to, co ho zajímalo ve skutečnosti ze všeho nejvíce.

„Stále si nejsem jist. Souhlasím s tebou, že je to přespříliš velkých náhod za sebou a proto jdeme právě do toho hostince,“ přitakal Merik.

„Zjistit, jestli je hnízdiště draků štěstí v Ordysanu tam, kde ona tvrdí?“ odhadoval.

„Pokut to ví ona, je velká pravděpodobnost, že to bude v Ragachu vědět i někdo další. A pokud ne a Rada tak měla skutečně pravdu, myslím, že bychom se měli držet skutečně na pozoru,“ objasnil mu svou motivaci Merik.

Vilaiovi se trochu oddechlo, že není jediný, kdo je tak podezřívavý. Úleva mu však nevydržela dlouho. Než skončila noc, našli s Merikem v hostinci dvojici, která jim na mapě ukázala téměř totožné místo jako Jiral Merikovi s Akaelem po té, co je Vilai opustil.

Merik po tomto zjištění se stal trochu rozpolcený. Miska vah, která byla přes den spíše nakloněná k nedůvěře se zhoupla a trochu ostýchavě se nahnula směrem k Jiral. Ne moc, ale i tak. Vilai se rázem začal tak cítit trochu opuštěný. Nemínil to však jen tak vzdát a tak se rozhodl udělat vše pro to, aby nalezl pro Merika s Akaelem důkaz, že jí nemůžou věřit a že by rozhodne neměla cestovat s nimi. Z tohoto důvodu byl odhodlaný nenechat se už jen tak vystrnadit a letěl tak sám napřed.

Když se v pokročilou podvečerní hodinu vydali s Merikem zpátky si na chvíli lehnout, rozhodl se Vilai přenocovat venku. Ve stromovém domě, v němž nalezli přístřeší, se spalo totiž společně v hlavní místnosti a on se nějak nedokázal donutit k tomu, aby ten prostor sdílel s Jiral. A tak nakonec usnul v pololehu opřený o Akoju stejně, jak to dělával v posledních dnech, kdy byli spolu jen oni dva na cestách. Nefoukalo a ani nepršelo a tak bylo vcelku přejemně a tak se mu spalo poměrně dobře. Moc ho ani nemrzelo, že se dobrovolně vzdal teplé a měkké postele, která na něj vevnitř čekala.

 

Meleny seděla pohodlně usazená v křesle a usrkávala teplý alkoholický nápoj, který si tu v Barkosu oblíbila. Netušila sice z čeho ho dělají a ani to raději nechtěla vědět. Chutnalo jí to a to si nechtěla nikterak raději kazit. Garely seděl kousek od ní a také spokojeně popíjel. Takových to společných večerních posezení, nemající nějaký závažný důvod, zatím spolu neabsolvovali mnoho. Zhruba to bylo asi po třetí, co se takto sešli.

„Tak jak vám to s Niami jde?“ zajímala se, aby řeč nestála.

„Překvapivě si celkem rozumíme,“ připustil Garely zdráhavě.

Meleny nijak nepřekvapila stručná odpověď. Už předem tušila, že se asi víc jak toto od něj nedoví. „A jak jde vyjednávaní s Tantaialosem?“ zajímala se tedy raději místo toho dál. První dny se jednání účastnila, ale přehoupnutí se s prvotních počátečních jednání do dalších fází usoudila, že už není přítomnosti není zapotřebí a vše tak nechala na Garelym jakož to vrchním představeným chrámu a tudíž i nejvyšší osobu Řádu boha Berose.

„Ani mi nemluv. Táhne se to a táhnout se pravděpodobně asi i bude. Ti trpaslíci nemají rozum. Kladou si takové nesmyslné velké požadavky, že se až v těch chvílích stydím, že jsem z poloviny trpaslík. To, že jsme už dávno neukončili vyjednávání, začínám pomalu považovat za malý zázrak,“ zabručel podrážděně Garely. „Přeju si, už aby byl Beros konečně zpátky a já mu to mohl přenechat,“ posteskl si ještě.

Meleny nu na to nic neřekla a raději se zahleděla do svého poháru.

To však polovičnímu trpaslíkovi nikterak neuniklo. „Vrátí se, že ano? Prozradíš mi už konečně něco?“ vyděšeně na ní začal naléhat.

Meleny k němu vážně vzhlédla a vážně se mu podívala do očí. „Zatím ti ještě nic říct nemohu, ale věz, že jedno je už jisté. Ať to vše Beros přežije či nikoliv, jeho nohy už nikdy nestanou na Barkoské půdě. To jediné je zatím jisté. Cesty osudu, které by ho zavedli zpátky sem se postupně zcela vytratili až nezůstala ani jedna jediná. Zodpovědnost za celý Barkos zůstane už tak do konce tvého života jen a pouze na tobě,“ prozradila mu.

Garely na ní oněměle hleděl. „Kam jinam by šel, když ne sem, pokud přežije?“ zajímal se s údivem vyděšeně neschopen zcela pojmout to, co se právě dověděl.

„To není ještě jisté. Řekla jsem ti vše, co zatím mohu. Věz však, že stále existují možnosti, dávající ti příležitost svého přítele a mentora někdy vidět. Nikoliv však už na této půdě,“ vrátila mu trochu naděje. „Nikdy to však už nebude takové, jaké to bylo. Vaše cesty osudu jsou definitivně rozděleny. Na tom už nic a nikdo nemůže změnit,“ upozornila ho ještě.

Garelymu se moc neulevilo. „Neměl jsem se ptát,“ zabručel tiše spíše pro sebe.

„Neměl ses vskutku ptát. Nebyl si ještě připraven,“ upozornila ho klidným hlasem Meleny.

„To už jsem také trochu pozdě zjistil,“ přiznal jí neochotně.

„Vše špatné je k něčemu dobré,“ uklidňovala ho. „Teď už tak nemáš důvod vyčkávat. Napiš Toanovi. Sice je od nás velmi vzdálen, ale i tak nám pár dopisy nasměrovanými Tantaialoskému králi může pomoci. Už to, že jim tak ukážeš, že někdo tvého postavení má za přítele krále Temoku, bude o něčem vypovídat,“ poradila mu.

Garely se už ani nepozastavoval nad tím, že o jeho úvahách, se kterými se nikomu doposud nesvěřil ví. V jistých ohledech ho už něčím takovým nemohla nikterak překvapit. To, že by mohl kontaktovat Toana, ho už napadlo před nějakou dobou, ale ustoupil od toho s tím, že bude stejně nejlepší vyčkat na Berosův návrat. Ten by s vyjednáváním pomohl rozhodně lépe než Temokský král na dálku. Ale vzhledem k nastalým situacím… Potřeboval pomoc, to bylo jednoznačné. Hodně stála o to, aby příměří mezi trpaslíky a Barkocem bylo uzavřeno a byly tak navázány společné obchody. Potřebovali přímější a hlavně rychlejší přístup ke kovovým výrobkům. To, že neuměli a hlavě neměli ani kde těžit rudy, jejich život značně ovlivňovalo. Zamyslel se.

Meleny se pro sebe vnitřně usmála. Potěšilo jí, že Garely o sobe začal přemýšlet jako o Barkosanovi. To bylo dobré znamení. Sice ne pro všechno, ale minimálně pro Barkos ano. Vrchní představený chrámu měl v Barkosu velkou moc. Svým způsobem to byla osoba, která této zemi vládla z pozadí. S Garelym v čele tu existovala pro tuto zem šance na změnu. Sice ještě nebylo zcela jisté, jaké bude, ale ona věřila v to dobré. Nebo v to alespoň doufala.