Kapitola 58 – Touha
Norik zaslechl tiché volání ve své mysli. „Kryj mě,“ požádal okamžitě Reiu a začal se plně soustředit na přicházející hlášení.
„Pane, je nám líto, ale opět unikl,“ konstatoval hlas čaroděje, jenž byl nucen ho už po několikáté spravit o jejich neúspěchu.
„Dobře, pokračujte dál,“ odvětil mu stroze a přerušil spojení.
„Zase nic?“ Zeptala se ho Reia, i když dopředu znala odpověď na svou otázku.
Záporně zavrtěl hlavou. Rudovlasý achanmor, který měl podle několika zpráv své vlasy smotány do malých copánků, do nichž byly vpleteny špičáky nějakého zvířete, jim již takřka dvě hodiny unikal. Díky němu se achanmorům podařilo už na dvou místech je zatlačit trochu hlouběji do města, což ovšem nebylo tak zlé vzhledem k tomu, že bez Merika by na tom byli o dost hůř.
Přesně nedokázal odhadnout, zda-li uběhli desítky minut či pouhé vteřiny od posledního hlášení, když zahlédl copatého achanmora, jak se plíží Enedskému vojákovi do zad. Pokusil se ho varovat, ale přes okolní ruch ho muž neměl šanci slyšet. Achanmor jednal rychle. Natáhl ruku tak, že se takřka dotýkal štítu nicoty a vzápětí druhou, v níž svíral meč, muže probodl.
„Reio je tady!“ Zakřičel a rozeběhl se okamžitě za ním, aby se mu neztratil. Zaslechl, jak se vzápětí rozeběhla za ním. „Já ho zaměstnám a ty se k němu dostaň mezi tím do zad,“ udýchaně k ní za běhu pronesl.
Reia se bezeslova oddělila, vydal se jiným směrem.
Norik se krátce podíval jejím směrem a pak se ohlédl za sebe. „Kryjte mě!“ Přikázal čarodějům, kteří ho následovali. Jako odpověď se mu obratem dostalo několika štítů, které ho v jediném okamžiku obklopily. Neztrácel čas a za běhu na achanmora vyslal ohnivou vlnu. Jen co dokončil jedno kouzlo, vyslovil formuli dalšího. Kamenné ostny, které se však měly objevit achanmorovi přímo pod nohama, se ovšem neukázaly. Druhé kouzlo bylo neúspěšné stejně jako to první, které mělo jediný účel, skrýt pravý útok.
Zaplavil ho špatný pocit. Dříve, než si však stihl uvědomit, čeho se přesně týká, ucítil, jak jeho směrem letí pro oko neviditelné kouzlo, jehož silná magie byla koncentrována do malého bodu. Nespoléhal na štíty, jež ho kryly, a uskočil do strany. Kouzlo nicoty ho minulo jen o vlásek a zasáhlo čaroděje běžícího hned za ním do hrudi. Jen koutkem oka zahlédl, jak se muž s dírou v hrudi kácí k zemi, než svůj pohled stočil zpátky dopředu. Vše se odehrálo velmi rychle. Jen mlhavě vnímal, že tou dobou vyslal několik kouzel, aniž by tušil, jaká to přesně byla.
„Držte se více vzadu!“ Zakřičel na ostatní a rychlým krokem se vydal opět dopředu za achanmorem s copánky, který nečekaně zůstal po celou dobu na místě a ostražitě ho pozoroval.
Vyslal několik dalších kouzel a pak si do pravé ruky přemístil jednoruční meč mrtvého Enedského vojáka. Postřehl, jak tento jeho krok vyvolal ve tváři achanmora pobavení.
On si se mnou jen hraje! V duchu rozezleně zakřičel, když si uvědomil, že achanmor jeho útok takřka neopětuje a moc se ani nesnaží obejít štíty, které ho nepřestávaly krýt. Tato skutečnost ho nejenom rozčilovala, ale také i děsila zároveň.
Dostával se už pomalu k němu a Reia nebyla stále na dohled. Ač chtěl, nesnažil se po ní pořádně rozhlédnout, strach, aby na ní omylem neupozornil, byl silnější. Doufám, že už jsi blízko. V duchu k ní pronesl, aniž by svá slova za ní vyslal a neohrabaně se mečem pokusil zaútočit. Achanmor jeho útok na pravé rameno lehce vykryl a se škodolibým úsměvem druhou rukou vyslal na jeho meč malou ohnivou kouli. Vzdálenost byla příliš krátká, aby tomu šlo nějak zabránit, a tak meč upustil dřív, než se stihl nesnesitelně rozpálit. Okamžitě uskočil dozadu.
Další sled událostí proběhl tak rychle, že ani pořádně nestíhal sledovat, co se všechno kolem něj děje. Achanmor na něj vyslal vlnu nicoty, která se postupně začala prokousávat štíty, které se okolo něj zdvihaly, aby byly následně zničeny. Couval, ale achamnor se vydal za ním. Po dlouhých vteřinách kouzlo nicoty ztratilo na síle a rozplynulo se. Nepříjemný pocit prázdných rukou, který měl od okamžiku, co přišel o meč, ještě zesílil. Za tu chvíli jeho zbraň ležela na zemi více jak pět metrů od něj. Byl už rozhodnut, přemístit si jí zpátky do ruky, i přestože jí stále ještě nestihl dostatečně svým slabým větrným kouzlem zchladit, když se achanmor stojící kousek před ním náhle prudce otočil k němu zády. Jen vzdáleně vnímal, že se tak stalo v okamžiku, kdy se ho Reia pokusila zezadu probodnout. Nestihla to. Její bod byl na poslední chvíli sražen do strany. Vzápětí byla větrným kouzlem odhozena o několik metrů dozadu.
Norik na nic nečekal. Udělal dva rychlé kroky. Do ruky si přemístil ještě rozpálený meč, který nesnesitelně pálil, ale jeho vůle ho znovu nepustit, byla v tomto okamžiku silnější. Na achanmorových zádech, jenž na kratičký okamžik odkryl, bylo vidět malé poškození jeho černé jinak netknuté zbroje. Ze škrábnutí, jež měla pravděpodobně na svědomí Reia, vyteklo pár kapiček krve. Neváhal a rychle zabodl svůj meč do tohoto místa. Achanmor bolestně zavil a uvolnil svou magii. Tentokráte Norik nestačil meč pustit včas. Magie nicoty zasáhla v jediném okamžiku celý meč a zároveň jeho pravou ruku až po loket. Šok a nesnesitelná bolest ho okamžitě srazily k zemi.
Reie se jen stěží podařilo udržet meč, když byla prudkým větrem odhozena dozadu. Stihla se zakrýt jen jediným štítem, když na ní v krátkém sledu za sebou letěli dvě ohnivá kouzla. Chtěla mu útok opětovat, ale kouzlo, které měla už na jazyku, zastavil meč, který projel achanmorovi tělem. Okamžitě ho zničil svou magií, ale bylo to příliš pozdě, aby se tím dokázal zachránit. Padl k zemi a Reie se překvapením rozšířili oči. Norik stál těsně za ním. Část jeho pravé ruky byla pryč a postupně mizela dál. Zavrávoral a také se skácel.
Nemám moc času, zoufale si uvědomila a rychle vyskočila na nohy.
„Držte ho!“ Zakřičela na přibíhající vojáky a v běhu přeskočila nehybné tělo achanmora.
„Rozpaž!“ Přikázala Norikovi dříve, než se jí podařilo zastavit na místě. Uposlechl. Pozvedla meč a jedním plynulým pohybem uťala mizící ruku pár centimetrů od ramena. Jen co tak učinila, kouzlo nicoty pozřelo zbývající část ruky k místu, kde ťala a rozplynulo se. Norik, jenž se do té chvíle držel jen stěží při vědomí, propadl temnotě.
„To bylo na poslední chvíli,“ pronesla tiše pro sebe a poklekla k němu. Z pravého ramene Norikovi tekly proudy krve. Potřeboval okamžitě léčitele. Zranění však bylo příliš vážné, aby na něj mohl čekat. Kéž bych se léčebným přeměnám věnovala dříve víc, v duchu si zazoufala. Teď by se jí to hodilo. Místo toho jen tápala, co má udělat dřív. Nechtěla ho ztratit, nemohla čekat. Ač nevěděla, co vše je třeba udělat, pustila se do toho. Přiložila ruce na rameno a v mysli si představila tělo pod sebou z pravé strany přirozeně zakončené pouze ramenem. Zbývajících pár centimetrů ruky využila jako materiál, jímž mohla postupnou přeměnou vše zakončit. Uzavřela tepny a žíly, zbývající část pažní kosti přetransformovala, aby nezůstala otevřená a neměla žádné ostré hrany, upravila svaly a jejich úpony a překryla je kůží.
Cítila se naprosto vyčerpaná, když se jí práce konečně podařila dokončit. Chtěla se okamžitě zvednout a Norika odtud odnést, ale tělo ji zradilo. Musela chvíli počkat, než tak učiní.
„Tady dlouho zůstat nemůžeme. Pomohu Vám ho odtud odnést,“ oslovil jí Typiiský čaroděj, jež se jí rozhodl krýt po celou dobu její léčebné práce.
„Děkuji,“ znaveně hlesla a přijala jeho nabízenou ruku, aby se s její pomocí zvedla.
„Vezměte ho zleva, já ho vezmu za pas,“ zkonstatoval muž a začal jednat.
Měla pocit jako by se její mysl únavou ponořila do hluboké mlhy. Přikývla a přehodila si Norikovou levou ruku okolo ramen.
Trvalo to více jak půl hodiny, než se jim podařilo dostat na malé náměstí ležící malý kousek od samotného středu města, kde stál starý palác. Typiiský čaroděj zaváhal a zastavil.
Reie se podařilo na poslední chvíli zastavit s ním. Rozhlédla se. „Ten největší dům v čele,“ pronesla jistě. Moc dobře si pamatoval místo, kde se před pár dny probudila z bezvědomí.
Dveře byly otevřené dokořán. Prošli jimi a ocitli se ve velké hale, která byla prázdná až na pár menších stolků přeplněných věcmi. Nikdo tu nebyl vidět, ale za jedněmi pootevřenými dveřmi byly slyšet hlasy. Reia se už chytala na ně zavolat, když se dotyčné dveře otevřely úplně a mezi nimi stanul prošedivělý léčitel, který ji i Norikovi zachránil život po tom fiasku s bránou.
„Co se mu stalo?“ Okamžitě se zeptal.
„Zasáhla ho magie nicoty, mistře Iteku. Byla jsem nucena mu zasaženou ruku useknout. Snažila jsem se mu to vyléčit, ale nevím, zda jsem uspěla,“ přiznala vévodkyně. „Kam ho máme odnést?“
„Položte ho tady. Všude je plno,“ pronesl sklesle. „Gery přines mu něco pod hlavu,“ zavolal na svého pomocníka, který zůstal ve vedlejší místnosti.
Reia jen velmi neochotně položila Norika na zem. Léčitel k němu okamžitě přiklekl. „Gery kde si?!“ Netrpělivě zavolal směrem ke dveřím.
„Už běžím, pane,“ omluvě pronesl přicházející mladík se smotkem látky v náručí. „Tady máte.“
„Děkuji,“ odvětil mu léčitel a zkoumavě si prohlédl Norikovo pravé rameno. „Nevypadá to špatně. Odvedla jste dobrou práci, i když na tom budu muset ještě trochu zapracovat.“
„Postarejte se prosím o něj,“ vděčně pronesla Reia a chystala se odejít.
„Měla byste tady zůstat a trochu si odpočinout,“ zastavil ji Itek.
Typiiský čaroděj souhlasně přikývl. „Chvilku tu zůstaňte. Já vašim lidem vzkážu, kde Vás případně najdou,“ pronesl ode dveří a zmizel.
„Chvíli. Pak se budu muset vrátit,“ s trochu rezignace pronesla vévodkyně. Přesunula se k nejbližší zdi a takřka se po ní svezla, když si sedala.
„Nemám rád, když se mi pacienti vrací,“ zabrblal se pro sebe při práci léčitel. „Gery, podej mi, prosím, odvar na zlepšení krvetvorby a vezmi rovnou jeden posilující pro vévodkyni.“
„Hned to bude, mistře,“ odvětil mu mladík a odběhl k jednomu stolku, na němž stály v několika řadách lahvičky a mističky s mastmi. Nejprve našel odvar na krvetvorbu. Když se chystal vzít posilující odvar, léčitel na něj zvolal.
„Ten ne!“
Zarazil se. „Ale…,“ pokusil se namítnout. Dříve však, než to stihnul dopovědět, léčitel ho zarazil.
„Krajní láznička, druhá řada,“ nesmlouvavým hlasem pronesl Itek. „A vezmi i hojivou mast.“
Mladík uposlechl, ale na jeho tváři bylo vidět jisté překvapení a nejistota. „Paní, vezměte si to,“ pronesl k vévodkyni a podal ji malou lahvičku.
Reia odvar přijala a okamžitě ho vypila. Vzápětí pochopila, jakou udělala chybu. Oči se jí okamžitě začaly zavírat. „To si odskáčeš,“ pronesla tiše k Itekovi a usnula.
„Pane, jste si opravdu jistý, že jsme udělali správně?“ Vystrašeně se zeptal Gery.
Léčitel pozvedl hlavu. Jeho tvář zvážněla. „Radši snesu její křik, až se vzbudí, než abych žil s vědomím, že jsem připustil, aby bezdůvodně zemřela z vyčerpání. Přines posilovače a nasaď jí je. Její magie je podruhé v tak krátké době takřka vyčerpaná.“
Gery se svěšenou hlavou uposlechl a on se vrátil zpátky ke své práci. Po pár minutách byl už takřka hotový, když se ode dveří rozkřičel voják.
“Má paní vévodkyně Reio přicházejí! Do dvou hodin tu budou.“
„Jsou tu pacienti a ti potřebují klid a ticho,“ okřikl ho obratem Itek. „A ke všemu tě nemůže slyšet,“ dodal.
„Je v pořádku?“ Zeptal se vystrašeně voják.
„Je vyčerpaná. Až se vzbudí, bude v pořádku.“
„Děkuji, pane,“ pronesl vděčně voják.
„Vzkažte knížeti Heroldovi, že vévodkyně je zraněná a není prozatím schopna bojovat.“
„Jak si přejete,“ odvětil mu voják a odběhl.
„Jsme zachráněni,“ hlesl Gery.
„Ještě tu nejsou, ale ano vypadá to tak,“ zabručel Itek. „Jsem hotový. Dones mu přikrývku a občas ho zkontroluj. Pokud se uvolní pokoj, přesuneme ho.“ Těžce se zvedl a odešel za dalšími pacienty, jež už netrpělivě čekali na jeho pomoc. Za těch pár minut, co ošetřoval Norika, mu přinesli dalších šest raněných vojáků. Začínalo tu být až příliš plno. Děsilo ho to, obzvláště když věděl, že ti co tu jsou, jsou jen pouhým zlomkem zraněných ze všech, co se tam venku nacházejí. Jen málokterý z nich měl to štěstí a dostalo se mu pomoci od léčitele.
Reia se pomalu začala probouzet. První, na co si vzpomněla, bylo to, jak ji podstrčili odvar na spaní. Vztek v ní zalomcoval. Otevřela oči a pomalu se rozhlédla. Hala byla plná zraněných lidí, mezi nimiž rychle pobíhalo několik léčitelů včetně Iteka.
„Iteku tohle si trochu přehnal!“ Zakřičela na něj, ale její hlas postrádal takový vztek, jaký cítila před okamžikem, než zaznamenala na svých zápěstích známou tíhu posilovačů.
Léčitel se za ní otočil. „Měl jsem tě raději nechat jít zemřít?“ Zlostně se jí zeptal.
Reia se trochu zarazila. „Musím jít. Čeká mě spousta lidí, za které mám odpovědnost,“ odvětila mu klidně a sundala si kovové náramky.
„Není kam spěchat.“
Vévodkyně se zastavila v půli pohybu a zaraženě se za Itekem ohlédla. „Co se stalo?“
„Zhruba hodinu po tom, co jsi usnula, dorazili Eneďané. Přiřítili se jako velká voda. Tou dobou jsme byli zatlačeni do vnitřní části města. Během tří hodin bylo po všem,“ pronesl bez jakéhokoliv nadšení léčitel.
„Neříkáš to tak, jako by tě potěšilo, že se nám nakonec přeci jenom zdařilo zvítězit,“ povšimla si.
„Takovéto vítězství mě opravdu netěší. Eneďané, aby se sem dostali včas, zariskovali na můj vkus příliš mnoho. Lidské tělo má své limity, a pokud se je pokusíme magií překročit, tvrdě za to zaplatíme,“ vyprávěl a nepřestával se při tom věnovat jednomu z raněných.
Reia tiše stála a čekala, až bude léčitel pokračovat sám dál.
„Velká většina Eneďnů, co nezemřela přímo na bitevním poli, zemřela krátce poté na svá zranění nebo na velké vyčerpání,“ tiše dodal Itek.
„A Matiané?“
„Krátce potom, co jsem Vás uspal, přišel za Vámi voják, že Eneďané jsou skoro tady. Nechal jsem po něm vzkázat knížeti, že jste zraněná a nemůžete již bojovat. Kníže na oplátku požádal mistra Merika, aby převzal za Vás velení nad všemi vašimi lidmi. To mi připomíná, že Vás tu hledal. Chtěl Vám poděkovat za to, že jste zastavili achanmora, o kterém se domnívá, že byl jejích vůdce. Jeho smrt nám nakonec hodně pomohla.“
„Děkovat bychom měli mi všichni jemu, bez něj bychom se vítězství nedožili.“
„Máte pravdu. Merik je mocný mág. Pokud si někdo opravdu zaslouží honosit se titulem vrchní mistr magie, je to pravděpodobně on. To co dokázal je takřka neskutečné. Někteří, co ho viděli bojovat, tvrdí, že pak začali pochybovat, že je to pouhý mág.“
Reia se zamyslela.
Nelitujte toho, že jste nebyla u toho až do samotného konce. Vaši lidé budou potřebovat svého vůdce teď daleko víc, než předtím,“ pronesl Itek jako reakci na výraz v jejím obličeji.
Vévodkyně tou dobou myslela na něco zcela jiného. Zmínka o vrchním mistrovi magie ji přivedla na určitý nápad. Itek měl svým způsobem pravdu. Teď, když byli achanmorové pryč, zanechali za sebou Matii v troskách. Všechna města byla zničena. Vesnice, jež neležely ve středu země, kde se nacházela převážně divoká krajina, a tudíž byly pro achamnory nezajímavé, byly pryč, neexistovaly. Lidem, kterým se podařilo přežít díky tomu, že z Matie uprchli, se jen velmi neochotně budou vracet na místo, které jim bude připomínat členy rodiny nebo přátele, jež tuto válku nepřežili. Bude třeba někoho, kdo jim dá důvod se vrátit. A ona přesně věděla, kdo to bude. „Nevíš, kde by mistr Merik mohl být?“
„Zaslechl jsem, že pomáhá léčit těžce raněné Eneďany, kteří byli po boji přemístěni do starého paláce. Jestli ho jdete hledat, začal bych od tanečního sálu,“ odvětil jí Itek a přestal si jí všímat.
Reia zamířila přímo do paláce, ale dříve než půjde za Merikem, rozhodla se ještě něco zařídit.
O hodinu později vstoupila do tanečního sálu. Zranění zde leželi v několika řadách. Mezi nimi běhalo několik lidí, kteří spíše místo léčení, zakrývali těla těch, kterým už nikdo nedokázal pomoci.
Merik se právě nacházel přibližně uprostřed sálu a skláněl se nad jedním z vojáků.
Merik pomalu začínal ztrácet pojem o čase. Netušil ke kolikátému muži už právě přiklekl. Voják měl sundanou zbroj. Po celém hrudníku se mu táhla dlouhá rána. Bylo na ní vidět, že se jí již někdo pokusil neúspěšně zahojit. Zranění bylo na první pohled způsobeno nějakým ohnivým kouzlem a stále na několika místech pomalu krvácelo. Muž byl bílý. Ztratil už příliš mnoho krve. Ani on mu už nedokázal pomoci. Něco ho však přimělo, aby zůstal. Kusem látky, který měl u sebe, mu otřel obličej, který byl krví a blátem zamazán k nepoznání. Strnul. Tvář vojáka, u kterého právě klečel, patřila Danielovi. Jeho víčka se po lehkém otření zachvěla a pomalu otevřela.
„Zvolil jsem správně. Vyhráli jsme,“ s velkými obtížemi zašeptal.
„Ano, udělal jsi správně. Díky tobě a dalším se nám podařilo zachránit ostatní před krutým osudem v rukou achanmorů. Díky tvé velké odvaze zůstal Norten a jeho rodina v bezpečí. Ochránil si je. Nikdy nezapomenou, co ses pro ně rozhodl udělat,“ řekl Merik, co možná nejhřejivěji.
Danaelovi bledé rty se roztáhly do nejširšího úsměvu, co právě dokázaly. Jeho oči se opět zavřely. Merik ho chytil za ruku. Jeho dech pomalu slábl, až se nakonec zcela vytratil. Merik mu položil bezvládnou ruku zpátky na hruď. Alespoň poslední co spatřil, nebyl, ač nádherný, strop sálu, ale známá tvář, které mohl říci svá poslední slova. Pomyslel si a se smutkem v duši se zvedl a chystal se jít k dalšímu raněnému.
„Mistře Meriku, mohl byste se mnou jít a věnovat mi dvacet minut, prosím? Potřebuji s Vámi mluvit a Vy si zase podle mě potřebujete alespoň na chvíli odpočinout,“ požádala ho vévodkyně Reia.
„Veďte mě,“ vyzval ji.
Norik otevřel oči a v šeru svíčky spatřil kamenný strop nad sebou. „Už zase, ne,“ hlesl potichu.
„Čekala jsem, jaká budou tvá první slova, až se vzbudíš a musím přiznat, že jsem se moc nemýlila,“ řekla zvesela Reia kousek od něj.
„Reio co tu děláš?“ Překvapeně se jí zeptal.
„Vyhráli jsme,“ stručně oznámila.
Norik se raději prozatím na nic neptal. „Svědí mě pravá ruka,“ postěžoval si a levou rukou se chtěl poškrábat, ale šáhl do prázdna. Přesunul ji tedy výš na rameno a ohmatal ho.
„Doufal jsem, že to byl jen zlý sen,“ sklíčeně prohlásil.
„Zvykneš si. Rychle se s tím naučíš žít. Jsi levák a ke všemu čaroděj. Brzy se přes to přeneseš a já ti s tím pomohu.“
„Proč mám takový pocit, že za tu pomoc budeš něco na oplátku chtít,“ kysele konstatoval Norik a zahleděl se do její tváře.
„Já nic, ale rada třetích určitě ano,“ pronesla s úsměvem.
Norik se zarazil. Rada třetích nebo-li jednání minimálně sta čarodějů třetího stupně se konala jen v případě, že vrchní mistr magie země zemřel dřív, než stihl oficiálně jmenovat svého nástupce. To co Reia řekla, mohlo znamenat jen jediné.
„Kdy?“ Hekl překvapeně. Sice byl učněm mistra Sarmata, ale to neznamenalo, že určitě jednou bude jeho nástupce, a pokud přeci jen ano, tak až někdy v daleké budoucnosti.
„Svolala jsem radu zhruba před čtyřmi hodinami. Jednání bylo rychlé. Přednesla jsem svůj návrh a zvolila tebe. Ostatní se mnou okamžitě souhlasili. Jednání netrvalo ani pět minut. Merik byl po celou dobu přítomen a souhlasil s námi, takže je tvé zvolení i oficiální,“ hrdě pronesla Reia.
Norik překvapeně zamrkal. Tak proto si tolik pospíšila a zařídila jednání rady tak rychle po bitvě, pomyslel si. Rada třetích sice mohla za svého zesnulého vrchního mistra magie vybrat nástupce, ale ten musel i tak být schválen vrchním mistrem jiné země, aby bylo jeho jmenovaní oficiální. Sehnat však vrchního mistra magie jiného království byla velmi časově a politicky náročná záležitost. Přítomnost vrchního mistra magie Enedu tady ve Forsii byla velká příležitost. Muž, jenž byl do své funkce schválen samotným mágem, měl vždy mezi čaroději velké uznání a úctu, což mnohdy mnohé usnadňovalo. Jak Norikovi myšlenky plynuly, něco mu došlo.
„Jak se ti podařilo vůbec sehnat sto čarodějů třetího stupně? Tolik jich sem s námi ani nepřišlo,“ podotkl.
„Využila jsem toho, že v zákoně se vůbec nepíše, že čarodějové přítomní na takovémto jednání musí být nutně téže národnosti a obyvateli království, jehož vrchního mistra magie volí. Požádala jsem o pomoc Typiany a ti rychle a ochotně souhlasili nám pomoci,“ pronesla Reia s nemizejícím širokým úsměvem v obličeji.
„Nepřestáváš mě překvapovat, i když bych už měl být asi zvyklý,“ zkonstatoval ponuře nový vrchní mistr Matie.
Reia se tichounce rozesmála a svým smíchem vykouzlila na Norikově tváři malý úsměv.