Děkuji Arie a Cat za jejích komentáře.
Kapitola 54 – Úsvit
Aka stála u jednoho z velkých oken jídelního sálu tak jako v den, kdy do pevnosti přijel Lorik a pozorovala vycházející slunce na jasnou oblohu, která pro ni však byla zatažená těžkými černými mraky, ze kterých se na zem spouštěly provazy deště. Nebylo to dlouho, co zemřel i ten poslední achanmor, který se sem rozhodl přijít. Celým okolím byla cítit děsivá tíha smrti, kterou bylo vykoupeno dnešní vítězství. Přes pětset tisíc achanmorůpadlo. Aby se tak ovšem stalo, bylo potřeba více než sedmset tisíc Typiiských vojáků z nichž jen každý pátý se dožil dnešního východu slunce. Ani draci nebyli ušetřeni. Z tří a půl tisíc králů nebes se právě ve vzduchu vznášela pouhá polovina z nich. Nevěděla, zdali se má radovat či lkát, ale ani jediný z draků mezi nimi neměl zlatavou barvu šupin. Poslední drak této barvy zemřel v důsledku vysílení a velkému množství ran, jež utrpěl během bojů, v tuto poslední noc bitvy. Když pocítila jak dračí duše, jež měla pod svou nadvládou, zmizela, ulevilo se jí. Varkor byl volný, konečně i ten poslední kousek jeho duše nalezl svůj klid. Neubránila se však zároveň, aby ji alespoň trochu nebylo líto samotného osudu zlatého draka. Svým způsobem byl nevinný. Nemohl za to, že se zrodil. Moc dobře si však uvědomovala, jaké by byly následky, kdyby připustila, aby dále žil. Achanmorové toho byly jasným důkazem. Rovnováha mezi přírodou a magii byla křehká.Její porušení mělo nedozírné následky na samotnou rovnováhu mezi životem a smrtí.
Na chvíli zauvažovala nad tím, že by tento průsmyk nechala uzavřen, jako memento dnešního dne. Zakrátko však od této myšlenky ustoupila. Nebylo třeba ponechávat zde další monument připomínající další bitvu, která se zde odehrála. Stejně ještě nebylo úplně ovšem. Ve Forsii se stále bojovalo a západní část Typiiského království byla už třetí den drancována a postupně okupována Barkosany. Pro muže, jež měli to štěstí a přežili tuto bitvu, zdaleka ještě nebylo po všem. Měli jen jediný den, aby v ohni pochovali ty, jež tuto noc bojovali po jejich boku bez toho, aby více spatřili slunce, než se vydají na další cestu. Osud jim připravil další zkoušku životem. Tentokráte budou alespoň čelit nepříteli, kterého už dobře znají. Pro ně to byla zajisté malá útěcha, ale jak se říká, lepší něco než-li nic.
„Ach, tady jsi. Všude jsem tě hledal. Za tím závěsem si nebyla takřka vidět,“ zaslechla ode dveří Lorikův hlas a otočila se za ním. Princ k ní udělal několik rychlých kroků a pokračoval. „Mluvil jsem s Rolandem. Byl trochu zklamaný, že s ním nepůjdeme, ale chápe nás. Talek se rozhodl, že půjdou s nimi. Stejně jim moc jiných možností nezbývá.“
Aku to trochu překvapilo, ale v zápětí si uvědomila, že elfové opravdu neměli moc na vybranou. Odtud se domů mohli dostat jen dvěma způsoby. Buď přes Fumirské království, což za daných okolností nebylo možné. A nebo po moři.Přičemž tato druhá možnost znamenala, že se musí dostat k západnímu pobřeží Typie, nejlépe do Hukatu. Což teď nebylo jen tak lehké vzhledem k tomu, že celou tuto oblast právě okupovali Barkosané.
„Zabal si jen pár nejnutnějších věcí. Za hodinu vyrážíme,“ stručně mu odvětila a odvrátila se od něj zpátky k průsmyku. S tichým klapnutím dveří princ odešel a ona opět osaměla.
O hodinu později, jež jí utekla až neuvěřitelně rychle, ačkoliv se po celou dobu takřka nepohnula z místa, přemístila k sobě meč a pár dalších věcí, se kterými sem přišla a odpoutala se od okna. Ode dveří se naposledy rozhlédla po místnosti a zaklapla za sebou dveře. Seběhla po schodišti a rychlým krokem opustila pevnost, do nichž se už nikdy nechtěla vrátit.
Akoi na ni společně s Lorikem a jeho esvetxem už čekali.
„Vyrazíme?“ Zeptala se jich ještě dříve, než k nim stačila dojít.
„Přemístíš nás?“ Zeptal se jí vážným hlasem Lorik.
„Ano, nejprve nás přemístím do Talomy a doprovodíme Akoiho do Aksumu. Pak teprve budeme pokračovat dál.“
„Vezmeš prosím Esvet s námi. Nerad bych ji tu nechával osudu na pospas,“ požádal ji trochu nejistým hlasem Lorik.
„Počítala jsem s tím,“ odvětila mu rychle, aby zabránila pokračování dalšího hovoru. „Můžeme?“ Dotázala se obratem a jen co se jí dostalo dvou přikývnutí, všechny čtyři obklopila mlha. Po jejím rozplynutí se objevili na jedné z mýtin nedaleko Talomy, na které s Lorikem trénovali praktickou část jejich magického studia.
„Nemusíte jít semnou,“ pronesl Akoi vážným hlasem okamžitě po přemístění.
„Nemusíme, ale rádi to uděláme,“ odpověděla mu za oba Aka.
„Jenom se zdržíte a ztratíte tak drahocenný čas, který by vám pak mohl chybět,“ upozornil je zelený dráček štěstí.
Akyň křečovitý úsměv, o který se po přemístění pokoušela, povolil a z její tváře opět začala vyzařovat bolest. „Nebude tě tedy mrzet, když se naše cesty tady pro tentokrát rozdělí?“ Nejistě se zeptala.
„Takto to bude mnohem lepší.“
Na chvíli zavládlo nervózní ticho. Aka nevěděla, co říct. Lorik se tvářil nezúčastněně a Akoi čekal, až se bohyně naděje odváží promluvit.
„Sbohem Akoi. Slibuji, že jakmile to bude možné, přijdu tě navštívit,“ rozloučila se nalomeným hlasem Aka. Měla pocit, jako by jí právě opouštěl nejen její dobrý přítel, ale i kousek sebe samé pojící ji s její minulostí jakožto Akaela.
„Sbohem,“ potichu řekl zároveň i Lorik.
„Opatruj se Ako,“ zašeptal do její mysli zelený dráček. Princovým směrem na rozloučenou jen krátce pokývl hlavou, otočil se a rozběhl se pryč. Ani pro něj toto loučení nebylo snadné. Bál se, že když půjde pomalu, zastaví se a řekne něco, co by neměl. Aka i on si zvolili své cesty. Doufal už jen kvůli ní, že si oba vybrali správně. Věděl, že se díky tomu už více nespatří, ale nedokázal jí to říct. Nechtěl jí brát i ten poslední střípek naděje, který v sobě chovala. I ona znala pravdu toho, co ji čeká, ale zatím nebyla připravená si ji připustit.
Bohyně naděje pozorovala, jak Akoi zmizel rychle za kmeny gigantických stromů. Chvíli strnule stála a hleděla na místo, kde naposledy spatřila zeleného draka. Myslí se jí prohnalo několik vzpomínek na chvíle, které spolu strávili v dobách svého bezstarostného mládí. Když se konečně podívala jinam Esvet už neměla uzdu, ale i tak bez hnutí stála po princově boku.
„Běž, jsi volná,“ pobízel jí marně Lorik.
Aka jemně spojila svou mysl s esvetxem. „Jsi svobodná. Utíkej,“ povzbudivým hlasem k ní promluvila. Esvetinpou myslí prolétlo několik myšlenek, které byly pro Aku trochu nesrozumitelné, ale i tak se ji podařilo vytušit, o co esvetxovi šlo.
„Postarám se o něj,“ konejšivým hlasem slíbila. Teprve po té se zvíře váhavě pohnulo. Přerušila spojení a pozorovala jak Esvet utíká z mýtiny opačným směrem než Akoi.
„Doufám, že se jí nic nestane,“ s obavou v hlase pronesl Lorik.
„Neboj se. Ze strany draků štěstí jí určitě nic nehrozí. Esvetxové jsou příliš rychlí, aby pro draky byli vhodnou kořistí, a ti jsou v tomto lese ti nejrychlejší a nejzdatnější lovci.“
Na princově tváři se objevil malý úsměv poté, co její slova úspěšně zahnala jeho chmury.
„Kam vyrazíme teď?“ Dotázal se.
„Přemístím nás do Kumasu. Tam si koupíme koně a vyrazíme do Fusi.“
Lorik se na ni tázavě podíval.
„Ve Fuse se nachází jak královský palác tak i centrální chrám zasvěcený bohu válek. Leží na jednom ze dvou největších náměstí hlavního města Fumiry. V blízkosti chrámu se nachází malý palác, ve kterém odnepaměti sídlí vrchní mistr magie Fumiry a podle tradic zároveň i nejvyšší kněz boha válek. Dále se v jeho blízkosti nachází řada pomocných budov, ve kterých žijí další kněží a významní čarodějové. Celý tento komplex budov je propojen podzemím, ve kterém se nachází i po královském druhá největší věznice v zemi. Vzhledem k tomu, že Vilae zajal Fimirt, bude ho držet určitě tam.“
„Jak tohle všechno víš?“ Zeptal se zvědavě Lorik.
„Když jsem poprvé mluvila s otcem, varoval mě před Fimirtem. Rozhodla jsem se tedy podle slov tvého otce říkající, že „chceme-li svého nepřítele porazit, musíme ho nejprve dobře poznat“, požádat Vilae o pomoc. Díky tomu jsem se dostala k několika spisům, které má v držení rada a něco si o Fumirském království nastudovala. Musím přiznat, že mě tehdy zaskočilo, kolik toho elfové o nich vědí a jak podrobně a přehledně to mají vše zapsané.“
Lorik se při posledních slovech ušklíbl a něco zašeptal. Nerozuměla mu, ale rázem zjistila, co řekl. Její oblečení se změnilo a vypadalo velmi podobně tomu, které na sobě měli, když byli ve Fumiře poprvé. Aka tento krok vzala, jako souhlas okamžitě je přemístila do stájí hostince, na který si v Kumasu moc dobře vzpomínala.
„Až na ten větší puch, se tu vůbec nic nezměnilo,“ suše okomentoval Lorik , jakmile se mohl lépe rozhlédnout.
„Jdeme,“ vyzvala ho Aka a vyšla ze stájí rovnou do Kumaských ulic.
O necelé dvě hodiny později opustili město jižní branou na dvou krásně grošovaných koních.