Velmi děkuji všem komentujícím - Amane, Aria Nadin a .
Kapitola 21 – Talomy
Království elfů bylo jedním velkým lesem. Na kontinentě byly pouze další dvě místa, která se svou rozlohou mohla Ostorianskému lesu rovnat. Avšak ani les Osily, ležící na čtvrtině území Enedu, ani Temný les Darkoi, ležící dole na jihu se nemohly krásou s tímto místem soupeřit.
Každý den se les během jejich cesty měnil. Čím byli blíže Talomy stromy mohutněly a vzdalovaly se od sebe. Paprsky světla čím dál tím více dopadaly až k zemi a dávaly tak život velkému množství květin a bylin. Lesem nevedly žádné cesty, jen stesky vytvořené kopyty zvířat. Neustále se klikatily a rozdělovaly na více malých zvířecích cestiček. Jak Vilai věděl kudy jít, Akael netušil.
Osmý den cesty dorazili do města. Město bylo odlišné od toho, co Akael s Lorikem doposud poznali. V Talomy nebyly žádné domy. Elfové žili v domovech vybudovaných v dutinách gigantických stromů. Okolo stromových domů měli malé zahrádky, na kterých rostlo pro mladého mága tolik neznámých rostlin.
„Nejprve vás zavedu do domu připraveného pro Akaela s Lorikem. Pak budeme pokračovat dál,“ pravil Vilai, jen co vjeli do města.
„Merik nebude bydlet s námi?“ Zeptal se Akael.
„Mám tady v Talomy už velmi dlouho svůj vlastní stromový dům. Toto místo je pro mě po Enedesu druhým domovem,“ odpověděl Merik za Vilae.
Po chvíli dorazili k jednomu z mnoha gigantických stromů. Byl k nerozeznání podobný všem ostatním.
Vilai otevřel dveře a zbytek ho následoval dovnitř. V místnosti, do které vstoupili, byly čtyři křesla s menším stolem, umístěné uprostřed pokoje, menší krb, výklenek upravený do podoby knihovny a miniaturní kuchyňka. Dále se zde nacházely už jen troje dveře.
Akael přistoupil k nejbližším, s nadšením je otevřel a vstoupil dovnitř. Byl trochu zaskočen, protože se ocitl ve spíži, kompletně zaplněné rozličným jídlem. Jen co to mladý mág spatřil, zaslechl za svými zády elfův hlas. „Komora je upravená kouzlem. Žádné jídlo se v ní nezkazí. Zbylé dvoje dveře vedou do vašich ložnic.“
Akael přikývl, že rozumí a vycouval z malé místnůstky. Zavřel za sebou a opět se rozhlédl po novém domově. Merik v tu chvíli stál před prázdnou knihovnou. O vteřinu později bylo toto místo zaplněné odspoda až nahoru knihami.
Jen co to Lorik spatřil, zděšeně se zeptal. „Nejsou všechny ty knihy o věštění, že ne?“
„Neboj, nejsou. V těch knihách je krom věštění i mnoho dalších užitečných věcí, co byste jako čaroděj a mág měli znát,“ odpověděl mág.
Následující hodinu strávili nošením a vybalováním věcí. Poté teprve mohli vyrazit dál.
Merikův příbytek byl velmi podobný tomu, ve kterém Akael a Lorik, od tohoto dne po následujících pět let v Talomy, budou žít. Byly zde jen dva velké rozdíly. Mágův dům ležel více v centru města a byl absolutně zaplněn knihami. Knihy se sypaly odevšad, kam oko pohlédlo. Nebylo vůbec znát, že odsud bylo před hodinou přesunuto nemalé množství knih.
Až když se Merik zabydlel, Vilai nadšeně pravil. „Připravili jsme slavnostní uvítací hostinu. Myslím, že je akorát čas vyrazit.“
Merik se zářivě usmál.
„Co tě tak potěšilo?“ Ptal se Akael svého mistra při cestě na hostinu.
Mágova odpověď byla velmi stručná. „Bude maso.“
„Já myslel, že elfové maso nejedí,“ divil se Akael.
„Jedí, ale málo. Pouze při oslavách na počest příchodu jednotlivých ročních období a při výjimečných událostech, jako je náš příchod do Talomy,“ odpověděl Merik.
„Elfové jsou zvláštní, ale velmi rád je poznám,“ zkonstatoval Akael a odmlčel se.
Hostina byla připravena pod širým nebem, na jediném velkém prostranství tohoto města. Dlouhé stoly, táhnoucí se od jednoho konce náměstí ke druhému, byly zaplněny jídlem. Obyvatelé města již seděli na svých místech a Akaelovi připadalo, jako by tu byla přítomna minimálně polovina města.
Ne všichni elfové byli tak krásní, jak Akael zaslechl, ale ti co krásou překypovali, určitě neměli mezi lidmi byť jen jedinou konkurenci. Vlasy měli převážně dlouhé, blonďatého odstínu od bílé až tak tmavou, že by se dala považovat za jemně hnědou. Oči měli průzračně modré nebo smaragdově zelené. Pokožku měli o něco světlejší než lidé. Typické špičaté elfí uši byly nepřehlédnutelné.
„Budeme sedět u stolu se členy rady,“ oznámil Vilai a vedl je ke stolu, umístěného na vyvýšeném místě uprostřed rozsáhlého prostranství.
Když dorazili na místo, Vilai zavedl každého k jeho dopředu připravenému místu. Lorik seděl na jednom konci stolu, Merik na druhém, vedle elfa výrazně staršího než většina ostatních. Akaela Vilai usadil vedle sebe, přibližně v polovině pravé strany stolu.
Hostina byla úžasná. I když Akael neměl společenské akce rád, tato se mu líbila. Jídlo bylo vynikající. Dozvěděl se od Vilae mnohé o elfech a jejich zvycích. Jako například co je to rada. Což byla jednadvacetičlenná skupina elfů, zvolena obyvateli této země, aby vládla. Volit mohli elfové starší pětiset let. Což byla u elfů věková hranice dospělosti, kterou i Vilai před pár lety překročil a díky čemuž mohl být radou zvolen, jako naslouchající. Do své funkce byli členové rady voleni na sto let a jejich úkolem bylo řídit tuto zem. Elfové neměli žádného krále, avšak podobnou, nicméně, nesrovnatelnou funkci zastával nejstarší člen rady. Jeho pravomoce a postavení bylo podobné králi, ale ne však stejné.
Dále Akaela během hostiny pobavila skutečnost, že Lorik obklopen převážně ženským osazenectvem tohoto stolu, byl zasypán otázkami, kterým podle jeho výrazu v obličeji, ne zcela rozuměl a na dost z nich nebyl schopen odpovědět. Princovo studium elfštiny nebylo doposud ukončeno a s pořekadlem “Na každého jednou dojde,“ tentokrát došlo i na něj. Elfkyně evidentně upřednostňovaly verbální komunikaci a pokud vůbec uměly telepatii, Lorik je neuměl požádat, aby tak k němu mluvily.
I Vilae pohled na Lorika pobavil. Akel měl pocit, že elf s pricnem si moc nesedli, ale nehodlal s tím nic dělat, zatím. Za celý život měl jen pár opravdových přátel. Lorik mezi ně patřil a Akael doufal, že časem i Vilai mezi ně bude patřit. Momentálně cítil, že dvoučlennou skupinu lidí utvořenou s Lorika a Merika by velmi rád o tohoto elfa rozšířil.
Již byla dávno tma a námětí bylo osvětleno mnoha loučemi, když se odhodlali všichni zbylí u stolu jít spát.
Akael společně s Lorikem byli nepopsatelně vděčni, když je Vilai ujistil, že je zavede domů. Oba si byli absolutně jisti, že by sami určitě do svého nového domova netrefili. Prozatím jim obou připadal každý stromový dům stejný a ke všemu jejich chaotické rozmístění všude kolem, tomu moc nepomáhalo. Akael děkoval v duchu bohům, že aspoň lidé staví své příbytky nejčastěji těsně vedle sebe a utvářejí tak ve svých městech převážně rovné ulice, díky kterým si člověk po zapamatování kolikrát má zahnout buď vpravo, nebo vlevo, může nalézt cestu i ve městě, ve kterém je právě poprvé.
Když Akael s Lorikem dorazili domů, promluvil Merik, který se držel v zadu zatímco je Vilai vedl. „Chlapci dávám vám tři týdny, abyste se zde zabydleli. Během této doby bych byl velmi rád, kdybyste se pokusili zvládnout magii přemístění, abychom mohli začít co nejdříve s magií mysli. Tato magie je velmi náročná a určitě za podzim a jednu zimu ji nebudete schopni plně ovládnout. Ale bylo by dobré, kdyby se vám podařilo naučit se řádně základy, na kterých budete později stavět. Na jaře započneme s učením se magie vody. Magie živlů nejsou tak obtížné na teorii, ale jsou velmi náročné na čas při praktické části studia. U každého je tato magie bohužel individuální a neexistuje moc postupů, které by fungovaly u všech stejně. Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí říct. Víte, kde buď mě nebo Vilae najdete. Pokud by vám nebylo ohledně vašeho studia magie jasné, najdete odpovědi na své otázky i v knihách, které jsem vám zapůjčil.“
Lorik, aniž by odpověděl či aspoň dal na vědomí, že rozumí, vstoupil do jedné ze dvou ložnic a zamkl za sebou dveře. Což všichni přítomní slyšeli, díky tomu, jak zámek při zamykání hlasitě zavrzal.
Merik když to spatřil, se škodolibým výrazem pravil. „Sám sebe vytrestal. Snad mu to, že dnes večer téměř nerozuměl, co kdo říká a také to, že mu nikdo nebyl na blízku, aby mu pomohl, bude ponaučením pro příště. Každý náš skutek a slova mají své následky.“
„Kéž bys měl pravdu. Během cesty do Talomy jsem poznal Lorika z takové strany, kterou jsem netušil, že vůbec má,“ trochu nešťastně hlesl Akael.
„Vše chce svůj čas a poslední dobou bylo změn na Lorika příliš mnoho. Buď trpělivý a bude takový, jako býval. Aspoň doufám,“ řekl mág a vyrazil směrem ke svému obydlí. Po jeho a Vilaově odchodu zůstal Akael v místnosti úplně sám. V tu chvíli se mladík cítil tak sám jako doposud nikdy v životě.