Kapitola 63 – Svatba
O deset měsíců později:
Aka hleděla do velkého zrcadla před sebou a tiše pozorovala, jak tři služebné na poslední chvíli upravovaly tradiční Enedské zlatostříbrné svatební šaty, do kterých jí navlékly. Neuplynul ani jeden rok a už porušila své předsevzetí neoblékat na sebe nic jiného než kalhoty. V této situaci však neměla moc na vybranou. Neubránila se malému povzdechnutí.
„Hotovo má paní,“ pronesla jedna z žen a postavila se.
„Můžete jít,“ propustila je Aka s jemným mávnutím ruky.
Tři služebné se bez dalších řečí po malé úklonce vytratily a zavřely za sebou dveře, jež za nimi tiše zaklaply.
Aka se rozhlédla po prázdném pokoji. Byla to ta samá místnost, kterou před jedenácti roky od krále Oliandra dostala. Její vybavení však bylo jiné než před lety. Vše se změnilo a nejenom zde v maličkostech, ale i na celém Zansialském kontinentě. Pro ni druhá boží, pro ostatní achanmoří válka změnila svět, který znala. Krátce poté, co byl zničen most světů, se Ordysané konečně rozhodli jednat. Během pár týdnů bylo Fumirské království poraženo a přestalo existovat. Král byl mrtev a Fimirt uprchl neznámo kam.
Ještě před devíti staletími byl Ordysan pouhou součástí Fumiry. S posledními dozvuky první boží války si tehdy Ordysané vydobyli samostatnost. Bylo až bolestně směšné, že ani ne o jedno tisíciletí později bylo kdysi velké Fumirské království dnes jen pouze malou součástí velké Ordysanské země.
Poté co byla Fumira poražena a Ostorie si mohla konečně oddechnout, Ordysané vytáhli na Barkosany, kteří tou dobou ovládali takřka polovinu Typiiského území. Jakmile se tak však stalo, Barkosané se bez boje dobrovolně stáhli za hranice svého království. Když odešli, zbyla po nich jen spálená zem. Typie byla v troskách a nebyla na tom o moc lépe, než samotné Matiské království, kde vše začalo.
Přišel mír, ale strach v lidech zůstal. Mnozí se vrátili do svých opuštěných domovů, nicméně tak neučinili všichni. V Matiských lesích a v oblasti hranic Typie s Matií se pohybovali opuštění achanmoři, kteří se oddělili od armády ještě před poslední bitvou v průsmyku či před obléháním Forsie. Nikdo netušil, kolik jich přesně může být a ač se na ně pořádali velké hony, bylo jasné, že přes veškeré snahy achanmoři už navždy zůstanou pevnou součástí jejich světa. Svým způsobem i achanmoři zvítězili a dosáhli svého. Ostrov mrtvých pro ně nebyl již více pouhým vězením a jediným jejich domovem.
„Jsi připravená Ako? Je čas,“ pronesl ode dveří Talnier.
„Ano tati, můžeme jít“ odvětila mu Aka s mírně sklopenou hlavou. „Jak je na tom Vilai?“ Váhavě se ho zeptala. Z Ostorie sice otec přicestoval již před devíti dny, ale doposud nedostala příležitost si s ním popovídat o samotě.
„Mnohem lépe, ale bude trvat celé roky než se ze zranění, které během zajetí utrpěl, plně zotaví,“ odpověděl jí Talnier. Přál si, aby měl pro ni lepší zprávy.
„Děkuji,“ hlesla Aka. Na její tváři se objevil nečitelný výraz. Je mi líto Vilai, ale bude trvat mnohem déle, než se opět v Talomy střetneme, v duchu si pro sebe pronesla.
Talnier se nenápadně podíval do tváře své dcery. Tušil, co se uvnitřní ní odehrává a bolelo ho, že jí nijak nemohl v tomto ohledu pomoci.
Po chvíli se zastavili před dvoukřídlými dveřmi vedoucími do trůnního sálu krále Oliandra. Talnier nabídl Ace své rámě. Ta ho bez jediného slova přijala. Čestná stráž otevřela pomalu dveře. Lidé v sále utichli a podívali se jejich směrem. Aka udělala první váhavý krok kupředu. Její zrak se stočil na malý okamžik k nádherně vyzdobenému stropu. Hlavou jí prolétla vzpomínka na den, kdy v trůnním sále stanula poprvé. Tehdy se tak bála, že ani vzhlédnout se neodvážila. Musela se trochu pousmát. I dnes měla strach, stejně tak jako tehdy, kdy odtud odešla jako Lorikovo páže. Dnes měla odsud odejít jako jeho žena. Bála se toho a zároveň se i trochu těšila.
Procházela uličkou po boku svého otce a tváří lidí kolem sebe si vůbec nevšímala. Až na dvě, které patřili princi Henrymu a princezně Juliáně.
Před třemi měsíci Lorik oficiálně oznámil jejich zasnoubení a vzdal se svého nároku na trůn i svého šlechtického titulu. Vše již bylo tou dobou připraveno. Následující den proběhla zásnubní oslava nového korunního prince Enedasu s Typiiskou princeznou. Ve tváři mladého prince nebyl ten den vidět žádný strach. Jeho oči byly klidné a vyzařovala z nich vznešenost a odhodlání. Bylo mu teprve pouhých jedenáct let, ale i tak bylo již zřejmé, že z něj jednou bude dobrý král. Neměl sice magii, ale na rozdíl od Lorika měl něco, co jeho starší bratr postrádal. Možná přeci jen je správné, že právě on ve svých dvaceti letech usedne na Enedský trůn, zauvažovala Aka a její pohled se přesměroval na Lorika, který na ni netrpělivě čekal vedle otce pohodlně usazeného na svém trůně. Zastavila se pár metrů před nimi. Její snoubenec udělal několik nejistých kroků naproti ní.
Král Oliandr se postavil. „Chyťte se za ruce mé děti,“ s úsměvem je vyzval.
Aka pustila otce, který v zápětí poodstoupil na stranu a chytila obě natažené Lorikovi ruce. Jejich dlaně se k sobě pevně přitiskly. Prsty se propletly. Paže zůstaly natažené.
„Sešli jsme se zde, abychom se stali svědky okamžiku spojení Lorika a Aky,“ pokračoval pomalu Enedský král a předstoupil před dvojici snoubenců. „Nechť příroda spojí ty, jež se rozhodli jít společnou cestou životem,“ pokračoval dál hřejivým hlasem ve svatebním ceremoniálu.
Princ Henry k nim v ten okamžik přišel. V rukou nesl zlatostříbrný polštář se dvěma páry zlatých náramků. Oliandr z nich každý jednotlivě vzal a nasadil ho na jejich zápěstí. Poté se vzdálil zpátky ke svému trůnu.
Merik jež se do té doby držel v povzdálí, přistoupil k nim, natáhl nad jejich spojené dlaně ruku a ujal se slova. „Nechť magie spojí ty, jež se rozhodli jít společnou cestou životem od dnešního dne až do smrti.“
Zlatavé náramky se v ten okamžik změnili na stříbrné. Oba konce náramků se spojily. Od této chvíle je nebylo možné sundat. Svatební obřad byl dokončen. Lidé bez magie se k sobě poutali jen přírodou, čarodějové a mágové i magií.
Aka se zahleděla na čtveřici náramků. Od teď byla s Lorikem spojena. Jen smrt jednoho z nich mohla toto pouto zlomit. Odpusť prosím Vilai, pronesla v duchu a všechny vzpomínky, jež se pojily s Osterií odsunula do hlubin své mysli, kde je pevně uzamkla. Nebyla ráda, že to musela učinit. Roky, jež jako Akael v Talomy strávila, považovala doposud za své nejšťastnější. Ale nebylo vyhnutí. Musela zapomenout. Alespoň prozatím.
Lorik se k ní naklonil. Jejich rty se pak vzápětí na maličký okamžik střetnuly v prvním manželském polibku.
„Miluji tě,“ láskyplně zašeptal poté, co se trochu odtáhl.
„Já vím,“ odvětila mu s úsměvem. Přála si, aby mu jeho slova dokázala opětovat, ale prozatím nemohla. Doufala, že otec měl pravdu a čas vše změní.
Slunce již dávno zapadlo a pomalu se blížila půlnoc. Ozvalo se krátké zaklepání.
Král Oliandr pozvedl hlavu od svého pracovního stolu. Byl překvapen, že někoho napadlo ho tu hledat. Svatební oslava sice ještě neskončila, ale tento den byl pro něj příliš dlouhý a únavný. Potřeboval si odpočinout, a proto se na chvíli vytratil a ukryl zde.
„Dále,“ neochotně vyzval příchozího, aby vstoupil.
Dveře se pomalu otevřely a v nich se nečekaně objevil Enedský vrchní mistr magie.
„Meriku, co tu děláš?“ Překvapeně pronesl.
Mág za sebou zavřel. „Přišel jsem se rozloučit,“ přiznal vážným hlasem.
Enedský král se tázavě podíval na svého dlouholetého přítele.
„Před několika málo minutami jsem jmenoval Loana svým nástupcem. Je to schopný a zodpovědný čaroděj. Časem z něj bude dobrý vrchní mistr. Má vše, co potřebuje, rozvahu i rychlý úsudek. Ve Forsii prokázal, že ani odvaha mu nechybí,“ nesmlouvavým hlasem oznámil Merik.
Oliandrovi bylo jasné, že je zbytečné se přít, ale i přesto pronesl. „Jsi mág, není třeba, aby si odcházel. Můžeš být vrchním Enedským mistrem magie ještě velmi dlouho.“
„Byl jsem jím déle, než-li jsem měl. Již dávno jsem měl odejít, obzvláště právě proto, že jsem mág. Ke všemu je tu něco, co musím učinit a v blízké budoucnosti mi to vezme všechen můj čas. Svých závazků k této zemi a jejímu lidu bych tak stejně nemohl dostát a o to by tu mělo jít především. Není jiné řešení.“
Enedský král si povzdechl. Vytušil, že Merik má i mnoho jiných důvodů, které mu nechce říct. U jednoho si byl takřka jist, jaký je. Proto mu nechtěl v jeho rozhodnutí bránit. Dávno tušil, že jednou tato chvíle nastane. „To má být tedy tvé sbohem?“ Posmutněle se zeptal.
Merik přikývl. „V přístavu na mě čeká již připravená loď. Musím jít,“ pronesl a mírně se uklonil. „Sbohem můj králi.“
„Opatruj se Meriku. Jsem rád, že jsem měl tu čest tě poznat a nezývat tě svým přítelem.“
„I mě bylo ctí. Každý má svůj domov a mým domovem je tato zem a tak to i navždy zůstane. I kdybych už více neměl příležitost se vrátit. I ty se opatruj příteli,“ tichým hlasem pronesl mág a v bílé mlze se vytratil.
Král Olieandr hodnou chvíli pozoroval rozplývající se mlhu, ve které Merik zmizel. Uvědomoval si, že to bylo naposledy, kdy měli příležitost spolu mluvit. Doufal, že ať jeho přítel míří kamkoliv, jednou se odtamtud do Enedasu vrátí. Bylo však téměř jisté, že pokud se tak někdy v budoucnu stane, nebude to dříve, než jeho vnuk či pravnuk přijme královskou korunu.