Kapitola 60 – Prosím
Aka vstoupila do místnosti. Její oči se okamžitě střetly s Emoininýma.
„Vítám tě, sestřičko,“ temně pronesla bohyně zkázy do její mysli.
„Emoi,“ oslovila jí a v zápětí ucítila, jak její sestra uvolnila svou veškerou moc. Magie nicoty jí rázem obklopila. Nebylo kam před ní utéct. Jediné, co jí v tak krátké chvíli napadlo, bylo vystavět okolo sebe ten nejsilnější štít magie mysli, co dokázala. Netušila, zda-li jí to vůbec pomůže ochránit před nicotou, ale jinou možnost neměla. Do svého štítu vložila svou veškerou touhu žít v naději, že tak získá dostatek času.
Tlak postupně sílil.
„Prosím, dovol mi si s tebou promluvit,“ požádala Emoi telepaticky zoufalým hlasem Aka.
„Poslouchám,“ vyzvala jí bohyně zkázy. Její magický nápor nepřestával.
Aka byla nucená vložit do své ochrany vše, co měla jen s výjimkou kousku magie, díky které udržoval spojení. „Zansiel po tobě půjde. Dříve nebo později zasáhne. Určitě neschvaluje to, co si rozpoutala.“
„Zansiel mi nemůže ublížit a ani nikdo jiný. Možná se mu nemusí líbit, jak jsem to udělala, ale určitě schvaluje to, že lidé konečně dostali to, co si zaslouží,“ klidně jí odvětila Emoi.
„Sám proti tobě možná nic nezmůže, ale stovky najednou ano,“ poukázala Aka. „Máš ale moc tomu předejít. Znič bránu a nedostanou se sem za tebou.“
„O to ti jde? Proto si chtěl se mnou mluvit? Pokoušíš se mě přesvědčit, abych sama sebe dobrovolně připravila o moc? Jsi naivnější, než jsem si myslela,“ ponurým hlasem se jí vysmívala bohyně zkázy.
„O čem to mluvíš?“ Zaskočeně se zeptala bohyně naděje.
„Nedělej hloupou!“ Zakřičela na ní Emoi.
„Nevím, jak by tě zničení brány mohlo připravit o moc. Ale pokud tak učiníš, bude to výhodné pro obě z nás. Druhou boží válku by dolní říše nemusela unést. Znič bránu, zachraň sebe i tento svět. Prosím,“ žádala zoufale Aka.
„Dolní říše musí platit za svou drzost a troufalost. Jen oni sami si mohou za svůj osud. Smrt je jen malou cenou za jejich opovážlivost. Nemám sebemenší důvod je zachraňovat a připravovat se kvůli jejich hlouposti o část své magie,“ rázně oznámila Emoi a postřehla, jak Akyna tvář nabrala popelavě bílou barvu. Trochu překvapeně si jí prohlédla.
„Tobě to opravdu nedošlo?“ Překvapeně se jí Emoi zeptala. Nečekala na odpověď a pokračoval dál. „Něco ti prozradím, sestřičko. Vzhledem k tomu, že tobě samotné to nedochází. Naše magie je vznešená a silná, ne jako tady. Ať jsme kdekoliv, stále jsme s ní spojeni. Nemám v úmyslu se dobrovolně připoutat k slabé magii dolní říše a jestli si i tak stále myslíš, že mě přesvědčíš, tak ses šeredně přepočítala.“
„Prosím, přemýšlej o tom,“ pokusila se jí naposledy marně přesvědčit bohyně naděje. Byla zaskočená a zoufalá zároveň. Skutečnost, že magie obou světů je značně rozdílná, jí doslova vzalo vítr z plachet, i když mnohé to vysvětlovalo. Její plán díky tomu nabral značnou trhlinu.
Magie nicoty pomalu pohlcovala její štít. Přerušila spojení a poslední dílek zůstávající nevyužité magie vložila do své ochrany. Koutkem oka zaznamenala, jak se Lorik konečně s Vilaem přemístil do Talomy. Ulevilo se jí. Záchrana Naslouchajícího byla pro ni stejně tak důležitá, jako přesvědčení Emoi o nutnosti zničení mostu. Tato kratičká chvíle, na kterou odvrátila svou pozornost, se jí stala osudnou.
Její štít popraskal a v zápětí se rozsypal jako domeček z karet. V okamžiku, kdy se tak stalo, zaslechla rázný ženský hlas. „Dost!“ Zakřičela dotyčná.
Emoi své mocné kouzlo nicoty nečekaně stáhla. Aka se únavou svezla na kolena a pohlédla na ženu, která jí právě zachránila život. Netušila však na koho hledí, dokud Emoi nepromluvila.
„Matko, co tu děláš?!“
„Poslouchala jsem váš vnitřní rozhovor. Nepostřehla jsi? Aka má pravdu. Měla by sis jí vyslechnout,“ naléhavým hlasem pronesla Melie.
„Kdyby chtěl dědeček zasáhnout, už by tak dávno učinil a rozhodně nesdílím obavy ostatních z války,“ oponovala jí Emoi.
„Otec doteď nic neudělal jen kvůli tomu, že jsi jeho krev a také proto, že jsem ho žádala, aby ti dal ještě šanci. Kde si myslíš, že poslední dny jsem? A válka, kterou tak vehementně odmítáš, již začala. Bojuje se nejenom zde, ale i u nás. A to už dokonce po několik dní.“
Emoi se na svou matku překvapeně podívala. „Achanmorové prohráli, je konec. Probíhající války mezi lidmi se nás už netýkají,“ namítla.
„Netýkali by se, kdybychom do nich nebyli zapleteni. Již dávno jsme překročili hranice, jež náš plán měl původně mít. Otevři oči.“
„Prosím Emoi znič bránu, dokud to všechno ještě můžeme zastavit. Pomohu ti,“ nabídla zoufalým hlasem Aka.
Bohyně zkázy poprvé zaváhala. Podívala se na svou sestru a pak zpátky na matku.
„Otec se nikdy nepřestal obávat proroctví. Teď už ví, že se před lety zmýlil. Dosud nezasáhl, protože nechce udělat jen další chybu. Má už ovšem plán, který doposud nikomu neřekl. Nevím, kdy začne jednat, ale jednou se tak určitě stane. Nechci, aby se tobě nebo Ace něco stalo,“ naléhala dál bohyně počasí.
Při zmínce o proroctví bohyně zkázy sebou mírně trhla.
Aka vycítila svou šanci. „Zničením brány ztratíš sice část své magie, ale ne všechnu. Stále zůstaneš velmi mocná. Ani mágové se ti potom stále nebudou moci vyrovnat. Obětuj část své magie a zajisti si tím bezpečí.“
Emoi mlčela a Melie nepřestávala naléhat. Aka už vše nechala na ní. Pokud někdo dokázal bohyni zkázy přesvědčit, byla to právě ona. Když sem přišla, neočekávala, že přesvědčit Emoi bude snadné, ale doufala, že má šanci uspět. Ani ve snu by jí však nenapadlo, že se do všeho zaplete Melie a bude za její myšlenku bojovat. Nebyla naivní. Uvědomovala si, že pokud její sestra povolí, každá z nich bude mít jiný důvod, proč most zničit. Ona chtěla ochránit tento svět před temným osudem, který dolní říši její vlastní národ přichystal. Melie se jen snažila ochránit své děti. O nic jiného jí nešlo. Emoi záleželo jen na svém životě, moci a postavení. Zničením mostu by ochránila jen sama sebe.
„Dobře udělám to,“ nečekaně pronesla Emoi a podívala se na Aku, která se zářivě usmála. „Budu potřebovat, ale pomoc od tebe, Talniera i Maelorika.“
Usměv bohyně naděje se vytratil.
Bohyně zkázy si ji zkoumavě prohlédla. „Oni nevědí, že jsi tu. A ani s čím jsi za mnou přišla,“ pronesla škodolibě.
Aka odvrátila hlavu a raději neodpověděla. Nechtěla jí dopřát potěšení z přiznání, že se takřka trefila do černého.
„Vrátím se domů a požádám otce, aby na zítřek svolal všechny na slyšení. Neodmítne, když mu slíbím, že je to naposledy, co ho žádám, aby mě přede všemi vyslechl. Bude si myslet, že je to můj poslední pokus ho přesvědčit, aby nezasahoval. Hádku mezi mnou a jím si nikdo nenechá ujít. Určitě přijdou takřka všichni. V dolní říši jen málokterý z nás zůstane. Počkejte do západu slunce a pak bránu zničte,“ konstatovala Melie klidným hlasem. V její tváři se neobjevil ani sebemenší náznak nadšení. Neradovala se z toho, že se jí podařilo Emoi nakonec přesvědčit o nutnosti odstranění mostu.
„Setkáme se tedy zítra při západu slunce u brány. Doporučuji, abyste přišli v čas. Dříve, než si stihnu všechno ještě rozmyslet,“ prohodila jedovatým hlasem Emoi k Ace a zmizela.
„Vezmu tě odtud,“pronesla ke své prvorozené dceři bohyně počasí.
Aka oněměle pozorovala, jak k ní Melie přistoupila, poklekla a bez jakéhokoliv slova či zaváhání jí objala. Vzápětí je obě přemístila pryč z Fusi.
Mlha se pomalu začala rozplývat a Melie postupně povolovala své sevření, do kterého zcela nepřipravenou Aku před přemístěním uvěznila.
„Dávej na sebe pozor,“ požádala Aku bohyně počasí trochu roztřeseným hlasem.
„Budu. Děkuji, že jsi mi pomohla,“ odvětila jí Aka a potichu, váhavě dodala „mami.“ Neřekla to proto, že by jí za matku skutečně považovala. I když to byla právě ona, kdo jí přivedl na svět. Tvář ženy, na kterou teď hleděla, jí byla naprosto cizí. Učinila však tak, jelikož si moc dobře uvědomila, že už nikdy více nebude mít k tomu další příležitost. Nechtěla promarnit tu jedinou šanci, co právě teď dostala. Nechtěla litovat, že to neudělala, když mohla. Obě věděly, že to poslední pronesené slovo nepocházelo od srdce, jak by správně za normálních okolností mělo, ale i tak v sobě skrývalo dost moci, aby vykouzlilo na Melisině tváři zářivý úsměv.
„Sbohem, mé dítě,“ pronesla Melie a z jejích očí uteklo pár slz. Aniž by je setřela, přemístila se okamžitě pryč.
Mlha zmizela a dovolila tak Ace konečně se rozhlédnout. S překvapením zjistila, že se nachází nedaleko vojenského ležení elfů blízko hranice Osterie.
„Ako!“ Zaslechla volání a ohlédla se za hlasem.
„Talniere," s překvapením vydechla, když spatřila přibíhajícího otce,
„Jsi v pořádku?“ Starostlivě se zeptal Prastarý a pomohl jí se zvednout.
„Ano, jsem jenom vyčerpaná. Je Vilai a Lorik v pořádku?“ S obavou v hlase se zeptala.
„Žijí.“
Aka se na něj tázavě podívala.
„Lorik je v naprostém pořádku a Vilai se z toho časem dostane,“ dodal neochotně Talnier.
Bohyni naděje tato odpověď trochu znepokojila. Prastarý se vyhýbal odpovědí, což nevěstilo nic dobrého. Vilauv stav musel být vážný.
„Mluvila jsem s Emoi,“ změnila raději téma a po krátké pauze s nadechnutím pokračovala. „Podařilo se mi jí přesvědčit, aby zničila most mezi světy.“
Bohu lesů tato informace vyrazila dech. „Jak?“ Hekl.
„Melie mi značně pomohla. Podařilo se mi s její pomocí Emoi otevřít oči a ona pak usoudila stejně jako já, že zničení mostu je za daných okolností tím jediným možným řešením. Měla, ale podmínku. Já, ty i Merik jí musíme pomoci. Melie přislíbila, že požádá Zansiela, aby na zítra svolal všechny na slyšení. Pokud se nám zničení mostu zdaří, převážná většina bohů bude na druhé straně. S Emoi se máme setkat zítra všichni tři při západu slunce u brány.“
Talnier na svou dceru hodnou chvíli překvapeně hleděl. „Jsi si jistá, že je most možné zničit?“ Zeptal se se značnou obavou v hlase.
Aka přikývla. „Pokud někdo dokáže most zničit, tak je to právě Emoi.“
Prastarý se zamyslel. „Nelíbí se mi to. Mám z toho špatný pocit. Zničení brány je sice pro nás i pro Emoi výhodné, vzhledem k tomu, že se pravděpodobně se Zansielem a jeho poskoky nechce utkat, ale to, že souhlasila, tak rychle po jediném rozhovoru, mi přijde zarážející. Pokud jí pomůžeme, budeme všichni tři velmi oslabeni,“ uvažoval nahlas.
„Budeme oslabeni stejně tak jako ona, ovšem Fumir a Beros ne. Je mi jasné, že pro nás připraví ošklivé překvapení, ale ať nachystá cokoliv, pokusí se o to až po zničení mostu. Tudíž jsem ochotná to riskovat. Pomůžeš mi?“
Talnier Aku pozoroval. Cítil, jak k němu upíná všechny své naděje. Zahlédl Melii, jak jí přinesla a mile ho to potěšilo. Ale po tom, co mu teď Aka řekla, si s bolestí v srdci uvědomil, že to bylo naposledy, co Melii spatřil. Pokud se zítra zdaří most zničit, veškerý zbývající naděje na usmíření s Melii se spolu s ním rozplynou. „Je to velmi riskantní plán a hodně věcí se může pokazit, ale vzhledem k tomu, že nejsou v sázce jen naše životy, ale životy nás všech v dolní říši, jsem ochoten jít do toho s tebou.“
„A Merik?“ Zeptala se ustaraně Aka.
„Myslím, že bude mít na to stejný názor jako já. I když výhrad bude mít zajisté asi víc,“ uklidňoval jí.
Aka se pousmála. Obavy, jak otec přijme vše, oč ho žádá, z jejího srdce spadly, jako velký těžký kámen. Únavou, kterou si doposud nepřipouštěla, se jí začaly klížit oči.
„Pojď, potřebuješ si odpočinout. S Merikem to zařídím,“ vyzval jí Talnier a naznačil, aby ho následovala. Za pár minut už Aka tvrdě spala pod jedním z plátěných přístřešků elfího vojenského ležení.