Velmi děkuji všem komentujícím - Aria, Ms.Tina Blac a Neriah

Kapitola 34 – Glejt

Budova, do které je zavedli, byla chladná. Měla dvě patra a na jejím vybavení bylo zřetelné, že se jedná čistě o vojenskou budovu. Přivedli je do větší místnosti prostě vybavené. Za normálních okolností by byla celkem prostorná, ovšem nyní zde bylo poměrně stísněno, díky vojenskému doprovodu, který šel s nimi.

„Bude lepší, když budeš mluvit ty,“ zašeptal Merik Lorikovi do ucha. Ten vzal jeho slova na vědomí a o krok blíže přistoupil k muži, který na ně již čekal. Okamžitě se chopil iniciativy.

„Přeji Vám dobrý večer. Je mi potěšením se s Vámi seznámit. Omlouvám se, že jsme byli nuceni Vás takto vyrušit. Já jsem Lorik, korunní princ Enedasu a váš budoucí král. Muž po mé pravici je mág Merik, vrchní velmistr magie Enedasu. A muž po mé levici je berot Talek, vojenský doprovod na mé cestě. Byl bych velice rád, kdybyste nás zavedl za správcem Hukatu. Velmi bych ocenil, kdyby bylo umožněno mým mužům vylodit se. Kapitáne … ?“ Autoritativně pronesl Lorik. Doufal, že jeho slova postačí k tomu, aby vše proběhlo klidně. Svou naivitu si uvědomil v okamžiku, kdy místní kapitán promluvil.

„Nevím, kdo jste a na co si tu hrajete, ale to co jste řekl, může říct každý,“ posměšně pronesl, aniž by se obtěžoval představit.

„Chopte se jich. Místní cela se jim zajisté bude líbit,“ přikázal a mávl na dva čaroděje stojící nejblíže ke trojici návštěvníků.

Dotyční ztuhli. S hrůzou v očích se podívali na svého kapitána a obezřetně ustoupili o několik kroků dozadu. Bylo patrné, že se nemají k tomu, aby rozkaz uposlechli. Jejich jednání mělo jediný nevyhnutelný důsledek. Jejich nadřízený se rozlítil a rozkřičel.

„Jak se opovažujete neuposlechnout můj rozkaz. To si s vámi později vyřídím. Vy!“ Mávl rukou na trojici vojáků. „Zatknout!“ Ti se neodvážili protestovat a rázně vykročili splnit rozkaz. Když byli dva metry před svým cílem, ztuhli a sesunuli se k zemi.

Stejně jako Lorik s Talekem, tak i váleční čarodějové ucítili sílu Merikovi magie. Impozantní, pomyslel si princ. Když už se Merik rozhodl kouzlit, stálo to obvykle za to. Tentokrát kolem nich vytvořil silný štít, který všechny, jež se rozhodli k nim přiblížit, omráčil. Při takovýchto příležitostech sledovat moc magie mysli, Lorik velmi litoval, že na tento typ magie nemá téměř žádný dar.

Když kapitán spatřil své muže nehybně ležet na zemi, zavládlo ticho. Chtěl něco říct, ale pusu otevřel na prázdno. Došla mu všechna slova.

Lorik neváhal a nedal mu žádný čas na vzpamatování. „Upozorňuji Vás, kapitáne. Pokud nevyhovíte mé žádosti. Vy i vaši muži ponesete následky. Chci okamžitě mluvit se správcem města.“ Důrazně prohlásil. Velmi pečlivě si při tom hlídal intonaci a rychlost vyslovování. Bylo to již několik let, co něco takového dělal, ale i přes tu dlouhou pauzu, nic nezapomněl.

Chvíli trvalo, než se dočkal odpovědi. Kapitán chvíli mlčel, pravděpodobně zvažoval své možnosti. Nakonec se rozhodl, k Lorikově radosti, rezignovat a kysele pronesl. „Hukat a jeho okolí má na starosti baron Pasilian. Zavedu vás k němu. Ale buďte si vědomy, že je hluboká noc a tudíž musíte počkat, než se baron vzbudí a rozhodne se vás přijmout.“

Ve stájích jim na cestu zapůjčili tři koně, tedy pokud se jimi vůbec dali nazývat. Podle Lorikova odhadu tato zvířata rozhodně čistou krev neměla. Na koně byla poměrně malá, pomalá a ke všemu velmi kostnatá. Když ta zvířata přivedli, pomyslel si, že by nejraději šel pěšky. Ale už jen kvůli svému titulu, kterým se tu vehementně oháněl, nemohl. „Kéž bych tu měl Esvek,“ tiše si zazoufal.

Pomalu projížděli spícím městem. I když se Hukat zdál z moře poměrně velký, nakonec tomu tak ani nebylo. Domy byly stavěny znatelně od sebe, snad kromě tří ulic, kde byly nalepeny netypicky těsně vedle sebe.

Baron Pasilian žil v menším zámku na druhém konci města. Lorik v osud moc nevěřil, ale dnes by klidně přísahal, že se proti němu spikl. Když slézal z koně, byl tak rozlámaný, jak už dlouho ne. Měl neblahé tušení, že jeho tělo bylo během cesty vyzdobeno nejednou modřinou.

Uvedli je do salónku vyzdobeného dožluta. Trojice hostů se pohodlně usadila a přijala nabízený čaj a menší pohoštění. Předpokládali, že chvíli potrvá, než se ukáže majitel domu. Jaké však bylo jejich překvapení, když se dveře otevřely již po dvou minutách a do místnosti vstoupil postarší muž velmi elegantně oblečený se zářivým úsměvem na tváři.

„Zdravím Vás princi Loriku. Jsem baron Pasilian a je mi velkým potěšením a ctí Vás přivítat v mém skromném sídle. Zároveň je mi nesmírně líto, jak se k vám mí muži zachovali. Velice se Vám za ně omlouvám,“ uvítal je.

„Také Vás velice rád poznávám. Nemáte se za co omlouvat. Také bych nebyl jenom tak ochoten uvěřit někomu, kdo by ke mně přišel uprostřed noci, neohlášen a oháněl se královskými tituly,“ pravil Lorik s falešným úsměvem.

„Děkuji Vám, za vaši velkorysost. Mohu-li být tak smělý a zeptat se na důvod, proč bylo mé město poctěno Vaší návštěvou?“

„Jsem na cestě za králem Victorem. K Typiiským hranicím se blíží přes Matii tisíce achanmorů. Rozhodl jsem se pomoci této zemi v těžkých chvílích, které ji čekají. Poslední roky jsem pobýval v Osterii. Rada elfů se rozhodla nás podpořit a poslala se mnou dvousetčlenný doprovod. Velmi bych ocenil, kdybyste umožnil jejich vylodění.“

„Zajisté. Bude mi velkou ctí přivítat elfy v Hukatu. Velice mě však zarmucuje důvod Vaší přítomnosti. Také bych vám rád pomohl, ale to k mé velké lítosti není možné. Abyste rozuměl, poslední dobou se výrazně zvýšil počet napadení našich vesnic Barkosany. I když počet členů v nájezdnických skupinách není takový a většinou se pohybuje okolo čtyřiceti, jejich vysoká četnost mi dělá jisté potíže. Nestíhám v čas přesouvat své lidi a tak většina Barkosanů stále uniká a pokračuje ve svých zločinech.“

„Chápu, již dříve jsem slyšel o krvavých potyčkách na hranicích s Barkoským královstvím. Je to zcela neodpustitelné. Nechápu, jak jim to celá ta staletí může procházet. Již dávno se s tím mělo něco udělat. Barkos nemá žádné spojence. Krom trpaslíků jste jeho jediní sousedé. Kdybyste se konečně rozhodli potrestat jejich opovážlivost, zahnali byste je rovnou do Rutyriánského oceánu. Jsou neorganizovaní. Jednotlivé klany dokonce ani nedokáží sedět spolu za jedním stolem, natož aby se dohodly a učinily něco společně. Převážnou část doby mezi sebou válčí a ani vůle jejich vlastního krále pro ně moc neznamená. Proti Typiiské armádě by neměli šanci,“ řekl princ, přičemž začátek své řeči se pokusil podat, co nejvřeleji dokázal. Poslední baronova slova ho utvrdila v tom, že nic není zadarmo a za své vylodění a průjezd budou muset v jistém smyslu zaplatit.

„Máte pravdu. Věřím, že Vy s nimi zatočíte, jakmile to bude možné. Tak moc se těším na příští rok, na Vaší svatbu s princeznou Juliánou. Tak moc vám to spolu slušelo, když jste nás před pěti lety navštívil.“

Princ se při baronových slovech zamračil. „Pochybuji, že se svatba odehraje v naplánovaném termínu, vzhledem k nastalé situaci. Právě z těchto důvodů bych velice ocenil, kdybyste přestal chodit okolo horké kaše a prozradil mi, co po mě chcete,“ řekl vážně. Kdyby nebyl tak unavený, možná by vydržel povídat si o ničem celé hodiny, než-li by se dostali pozvolna k závažnějším záležitostem, ale teď na to neměl sílu. Možná měl Merik pravdu, že postrádá trochu trpělivosti, problesklo mu hlavou.

Baronův úsměv se vytratil. „Potřebuji krále informovat o závažnosti nynější situace. Původně jsem doufal v jeho pomoc. Ale vzhledem ke zprávám, které nesete, pochybuji, že se mi jí dostane. Byl bych Vám velice zavázán, kdybyste i tak předal králi Victorovi můj dopis. Dále bych Vám dal glejt bezpečného průjezdu vašich elfích mužů. Díky němu byste neměli mít cestou žádné další potíže.“

„Za glejt Vám děkuji a váš dopis Victorovi předám. V těchto záležitostech žádný problém nevidím, ale to není jistě vše?“

„Bohužel máte pravdu. Dvě stovky elfích vojáků je na místní poměry slušná síla. Proto mě napadlo, kdybyste byl ochoten, zvolil pro Vaši cestu trochu severnější trasu a přiblížil se tak více hranicím. Zpráva o Vaši cestě se nedá utajit a tak se o ní Barkosané jistě dozvědí. Což by je mohlo na jistý čas trochu odradit od nájezdů na naše bezbranné vesnice,“ pravil Pasilian a v jeho hlase byla slyšet velká nejistota.

Lorik byl nešťastný. Nemohl barona odmítnout. Přeci jenom měl být budoucím králem této země a tak k ní měl jisté povinnosti, ale přijmout by znamenalo jisté zdržení, o kterém nevěděl, zda-li si ho mohou dovolit. Chápal, proč to po něm žádá, to mu vyčítat nemohl, ale nelíbilo se mu, jak ho okolnosti zahnaly do kouta. Zoufale se ohlédl za Merikem a němě ho žádal o pomoc.

Merik mu opětoval přívětivý pohled a odpověděl Pasilianovi za Lorika. „Severnější trasa je delší a zajedeme si, ovšem časová ztráta nebude taková, abychom si ji nemohli dovolit. Rádi Vám pomůžeme, nicméně znamená to, že budeme muset co nejrychleji vyrazit.“

„Nesmírně si toho vážím a děkuji vám za laskavost, kterou mi tak činíte. Jestli mě omluvíte, půjdu zařídit, vše potřebné. Za chvíli jsem zpět,“ nadšeně prohlásil baron a rychle po malé úkloně, zmizel za dveřmi salónu. Následující hodinu a půl se neukázal.

Když konečně přišel, držel v ruce dva zapečetěné svitky.

„Omlouvám se, že jste museli tak dlouho čekat. Snažil jsem se vše vyřídit, co nejrychleji to šlo. Vaše loď je touto dobou již bezpečně ukotvena v přístavu. Zde máte glejt, který jsem Vám slíbil,“ pronesl Pasilian a podal Lorikovi menší svitek.

„A toto je můj dopis králi Victorovi II. Děkuji, že mu ho předáte,“ dodal a podával mu o něco větší svitek.

„Nemáte zač,“ suše odvětil Lorik a začal se chystat k odchodu. Chtěl být z toho města pryč, co nejrychleji to šlo. Než-li se mu však podařilo s Merikem a elfy Hukat opustit, slunce na obloze již jasně svítilo.

Kapitola 35 - Dým