Velmi děkuji všem komentujícím - Aria , Amane a Nadin .

 

Kapitola 28 – Vítr


Skončila čtvrtá zima v Talomy. Chyběl už jen jediný rok k návratu Lorika do Enedasu a Akael neměl zdání, jak se má zachovat. Má se vrátit zpátky s ním a podpořit ho před jeho blížícím se sňatkem, anebo má zůstat zde v Talomy a pokračovat ve studiu? Zatím měl dost času, aby se správně rozhodl. Ovšem zvolit mezi přátelstvím a studiem, nebylo pro něj snadné.

 

Poslední tři měsíce byly s Akoim velmi náročné. Drak dospěl a začaly se projevovat jeho vrozené magické schopnosti umožňující mu, krom jiného, myslí mluvit s lidmi a s elfy.

Ze začátku měl Akoi s komunikací velké problémy. Hodně drmolil a špatně vyslovoval. Postupně se však svých chyb zbavoval, což ho motivovalo k tomu, aby mluvil čím dál tím častěji. Akael s Lorikem tak došli k názoru, že pokud by šla vyhučet díra do hlavy, jistě by se to Akoimu zdařilo.

S nastalým jarem přišel i na řadu poslední typ magie, který Akael a Lorik doposud nestudovali. Byla to magie vzduchu. Postupem času se ukázalo, že klasický způsob studia u tohoto typu magie neplatí. Bylo potřeba hluboce meditovat, obdobně jako u magie mysli, aby se studentovi zdařilo dotknout magie vzduchu.

Již po dvou týdnech Akael v sobě nalezl obrovský dar pro tuto magii. Lorik takové štěstí neměl. Když ani po měsíci se nedostavil žádný výsledek, došel k závěru, že v sobě na magii vzduchu nemá ani ždibíček talentu. Z těchto důvodů se tedy uchýlil ke studiu svých silných předpokladů. Plně se začal věnovat oblastem přeměn, přemístění a vodě, nezanevřel však ani na zemi a oheň. Jeho a Akaelovi kroky se rozdělily.

Akael pro své studium nalezl nové místo trochu dál za městem. Mýtinu, na které doposud s Lorikum studoval, zanechal pouze jemu. Nebylo již možné, aby cvičit společně jako dřív.

Oddělené studium obou mladých mužů Akoiho moc nepotěšilo. Nevěděl, kterého z nich má doprovázet. Z počátku během dne přebíhal mezi Akaelem a Lorikem. Což si naštěstí přibližně po týdnu rozmyslel a začal vždy na střídačku doprovázet jednoho z mladíků na celý den.

K Akaelově a Lorikově úlevě jim Merik na konci zimy zrušil jeden a půl rok starý zákaz studia v lese bez jeho přítomnosti. Důvod proč se tak rozhodl, zjistili oba hned v zápětí. Merik během jara nebyl takřka k zastižení. Převážnou část doby byl opět neznámo kde a bylo pomalu vítězstvím, když se ho podařilo zastihnout. Situace se zlepšila až v průběhu léta.

 

Akaelovo studium probíhalo celkem jednostranně až do jednoho dne uprostřed léta.

Seděl v trávě na svém obvyklém místě a byl zcela ponořen do své činnosti. Vítr, který okolo něj vál, byl plně pod jeho kontrolou. Chvíli byl silný, posléze zas slabý. Jednou vál ze severu, následně změnil směr a foukal odjinud. Když se náhle stalo něco nečekaného. Ucítil jako by se jeho vědomí roztříštilo na milión kousků a vítr jej zavál do myslí zvířat. Akaelovi dalo velkou práci, aby všechny částí svého vědomí posbíral zpět. Když byl konečně hotov, cítil se naprosto vyčerpán jako nikdy dřív. Měl pocit jako by jeho veškerá magie byla vyčerpaná a kdesi ztracená.

Vrávoravě se postavil. Po pár nejistých krocích byl však nucen se opřít o nejbližší strom a chvíli počkat než nabere další sílu jít dál.

„Kam jdeš? Zase si to s tím cvičením trochu přehnal. Co?“ Zaslechl mladý mág dotěrnou Akoiho otázku. Na jakékoliv řeči však právě neměl sílu a draka stroze odbyl. „Jdu domů a tečka.“ Po svých slovech se vydal znaveně na dlouhou cestu zpět do Talomy.

Ten den neměl už sílu zabývat se tím, co se vlastně přesně stalo. Druhý den se však s malou nejistotou vydal za Merikem. Pochyboval, že by sám přišel na kloub včerejší záhadě.

 

„Dále,“ ozvalo se zevnitř a Akael si v duchu radostně zavýskal.

„Co potřebuješ, chlapče?“ Zeptal se Merik jen co vstoupil.

„Něco se stalo,“ odpověděl s jistou dávkou nervozity.

„Bude to asi na dlouho viď?“

Akael pomalu přitakal.

„Posaď se. Udělám čaj,“ pravil Merik a naznačil mu, ať se usadí.

Mladý mág přistoupil k nejbližšímu křeslu. Nežli se však mohl usadit, potřeboval si udělat místo. Zvedl do náruče hromadu knih, které zabíraly jeho místo a rozhlédl se po pokojí, kam by je mohl přemístit. Knihy se odevšad jen sypaly. S trochou zklamání a povzdechem je tedy položil pod stůl na zem a konečně si sedl. Zdálo se mu to jako celá věčnost, než byl Merik připraven a připojil se k němu.

„Povídej. Co se přesně stalo?“ Dotázal se.

Akael si nejprve musel odkašlat. Neskutečně mu vyschlo v ústech. Trochu si usrkl nabízeného čaje a pravil. „Včera jsem trénoval jako normálně, když tu náhle se mi mysl, roztříštila na tisíce kousků a odvlála s větrem do myslí zvířat v širokém dalekém okolí. Zcela mě vyčerpalo vrátit se celý zpět.“

Merik se zadumaně zahleděl. „Zkus mi prosím popsat, co nejpřesněji si cítil a vnímal. A také do jakých druhů zvířat jsi vstoupil,“ požádal.

„Bylo to zvláštní. Zcela jiné než když jsem před lety navštívil mysl prastarého, nebo když s někým telepaticky mluvím, včetně Akoiho. Převážná část vědomí, které jsem navštívil, byli ptáci. Měl jsem pocit, jako bych je mohl zcela ovládat, kdybych chtěl. Či vidět jejich očima nebo dokonce slyšet vše kolem nich,“ snažil se Akael přesně popsat svůj zážitek.

„Když se někdo narodí s obrovským darem na dva typy magie, občas dochází k tomu, že dotyčný pak má i zvláštní unikátní schopnost. Stává se to velmi vzácně. Tento jev doposud nebyl zcela prozkoumán a ví se o tom jen bohužel málo. Do dnešního dne bylo zjištěno, že k tomu dochází díky částečnému promísení dvou dominantních magii. Podle intenzity, a typů magie dojde právě ke vzniku unikátní moci. Zatím se nenarodili dva lidé, kteří by měli zcela stejnou zvláštní moc. Ty máš velké nadání na magii mysli a vzduchu. Právě tyto dva typy magie jsou si ze všech možných kombinací sobě nejbližší a právě díky tomu jsi získal nenapodobitelnou schopnost moci nad bytostmi úzce spjatými se vzduchem a s magií vzduchu. Doposud jsem neslyšel o nikom krom bohů, že by byl něčeho obdobného schopen. Do dnes se nenarodil žádný člověk s mocí vládnout jiným bytostem.

Bude dobré, když se tuto moc naučíš s rozvahou používat. Žádám tě však, abys byl tak moudrý a nikdy toho nezneužil. Snadno by se vše mohlo obrátit proti tobě. Doporučuji ti také nepokoušet se použít to na draky, obzvláště větrné. Pochybuji, že bys uspěl, ovšem takovýto nezdar by tě mohl stát, pak během vteřiny, život. Rozumíš?“ Vážně pravil Merik.

„Jsem si plně vědom, co taková moc sebou přináší. Slibuji, že nikdy toho nezneužiji. Já sám bych pak se sebou nemohl žít,“ slíbil Akael.

„Dobře. Podle toho, jak tě včera první spojení vyčerpalo, nebude dobré, aby si trénoval sám. Aspoň ze začátku, dokud to nebudeš mít zcela pod kontrolou. Mnohé se může pokazit, když se tvá mysl rozdělí na příliš mnoho kusů a ty by si neměl sílu je vrátit zpět. Pravděpodobně by tě to stálo pak život, při nejmenším tvoji duši.“

„Zítra ráno tě tedy vyzvednu,“ pravil Akael a spěšně dodal. „Musím už jít. Slíbil jsem Vilaovi, že se dnes u něj stavím.“ Rychle se rozloučil a odešel.

 

Následující měsíce Akael za Merikovi přítomnosti pilně cvičil. Postupně získával svoji vzácnou a výjimečnou moc pod kontrolu. Časem zjistil, že se může spojit se všemi ptáky a zvířaty s magií vzduchu, v okruhu zhruba pěti kilometrů. Naučil se s nimi rozmlouvat, dále s jejich svolením vidět, slyšet i cítit skrz ně. Občas je i požádal, aby za ním sami přišli či přiletěli, aby je poznal i osobně.

Ptáci, kteří žili okolo Talomy, byli rozličných druhů a velikostí. Jejich rozmanitost Akaela mnohdy až zarážela. Zvířat pohybujících se po zemi a připoutaných ke vzduchu, nikoliv skrz křídla, nýbrž magii vzduchu, bylo ovšem málo. Postupně poznal všechny až na jednoho tvora, který doposud váhal a zdráhal se jakéhokoliv komunikace. Kromě něj se tedy Akael seznámil se třemi velmi záhadně vypadajícími druhy malých ještěrek a jednou létající veverkou. Neměla křídla, ale i tak svým způsobem létala ze stromu na strom, když skákala. Ovšem neznámý tvor byl pro Akaela velkou záhadou i lákadlem zároveň. Toužil ho poznat víc jak jakékoliv jiné zvíře. Neustával ve svém snažení a trpělivě získával důvěru této bytosti.

Již za devatenáct dní měla být oslava příchodu zimy, když se konečně dočkal a neznámý tvor svolil, že za ním přijde.

Netrpělivě seděl a čekal. Těch pár minut se zdálo Akaelovi celou věčností. Nakonec však neznámý dorazil. Nejprve vykoukl zpoza stromu a teprve poté, když uznal, že mu nic nehrozí, se objevil celý.

Mladý mág tak konečně spatřil to na, co tak trpělivě dlouhé týdny čekal. Zvíře bylo vysoké asi tak jako menší kůň. Svým vzhledem bylo velmi podobné srnce až na krátkou koňskou hřívu zbarvenou do zelena jako tráva. Akael předpokládal, že zvíře mělo malá kopýtka, která však nemohl spatřit přes zeleně zbarvenou delší srst začínající zhruba od kotníků.

Pomaličku vstal a natáhl směrem ke zvířeti ruku. Čekal, jestli mu dovolí, aby se ho dotknul. Zvíře obezřetně ruku očichalo, zahledělo se na mladého mága svýma zelenýma očima. Akael vzal jednání tvora jako souhlas a jemně se dotkl malého černého čumáčku. Poté posunul ruku výš a dotkl se dohněda zbarvené srsti. Byla nezvykle jemná.

Chvíli tam tak oba nehybně stáli, dokud se to, pro Akaela překrásné zvíře, přestalo bavit a uteklo. Mladý mág měl pocit, jako by se tvor vznášel trochu nad zemí, když běžel pryč. Plný pocitů se vydal zpátky domů. Po cestě si však rozmyslel cíl své cesty a zamířil rovnou za Vilaem.

Nesměle zaklepal na elfovi dveře a vstoupil.

„Zdravím. Jedeš brzy,“ udiveně ho přivítal Naslouchající.

„Rád bych se tě na něco zeptal,“ přiznal se Akael.

„Posaď se a povídej,“ vyzval ho.

„Pamatuješ si, jak jsem ti jednou vyprávěl, jak se mi nedaří spojit se s jedním zvířetem přes můj speciální dar?“ Zeptal se.

Vilai přikývl a Akael započal vyprávět. Barvitě líčil své dnešní setkání. Teprve až když dovyprávěl, zeptal se na to, kvůli čemu šel rovnou z lesa za ním. „Je to nádherné zvíře a já vůbec netuším, jak se jmenuje,“ přiznal.

„Říká se jim esvetxové. Jejich jméno pochází ze starého elfího nářečí. Chtěl bys-li to přeložit do dnešní elfštiny, nazývali by se vzduchušky,“ odpověděl Naslouchající.

Na tváři mladého mága se objevil široký úsměv. „Myslím, že jim budu raději říkat esvetxové. Zní to určitě lépe.“

„Kdybych tušil, že tvým neznámým je esvetx, dávno bych tě vzal k výběhům.“

Tato slova ho trochu zaskočila. „Jaké výběhy?“

„Elfové už po tisíciletí chovají esvetxi. Používáme je místo koní na dlouhé cesty. Jsou to rychlá a vytrvalá zvířata. Většinou se první unaví jezdec, než esvetx.“

Vzal by si mě k nim prosím?“ Uchváceně se ptal Akael.

„Zítra. Dnes už je pozdě. Připrav se však, že nejsou tak krásní. Na rozdíl od těch, se kterými ses setkal, postrádají trochu té jiskrnosti a jsou o něco mohutnější, než jejich divoký příbuzní,“ upozornil elf.

„I tak bych je rád viděl,“ jistě prohlásil.

Jejich následující rozhovor pokračoval téměř až do půlnoci. Téma jejich hovoru bylo ovšem už jiné. Tento den se více o esvetxech nebavili. Vilai vyprávěl jeden smutný, starý romantický příběh se špatným koncem z dávné minulosti elfů.

 

Kapitola 29 - Emoi

Joomla templates by a4joomla