Velmi děkuji všem komentujícím - Amane, Morgana Le Fay,
Nadin a .
Kapitola 16 – Kniha
„Nezvládnu to. Za tak krátký čas není ani v čarodějných silách naučit se elfí hatmatilku. Ten jazyk postrádá jakoukoliv logiku a ke všemu se mi zdají všechna jejich písmena stejná,“ skuhral Akael.
„Učíš se zatím jen tři týdeny. Dej tomu čas. Ty to zvládneš,“ povzbuzoval Lorik svého kamaráda.
„Chtěl bych mít tvoji jistotu. Jet na koni, hlídat cestu a učit se, je samo o sobě téměř nezvladatelné. Merik už asi doopravdy zešílel,“ nepřestával ve svých stížnostech mladý mág.
„Klid. Pokus se lépe soustředit. Mysli jenom na to, abys elfštinu pochopil a naučil se ji. Uvidíš, že ti vše půjde hned lépe,“ pokoušel se ho uklidnit princ.
„Tobě se to mluví, když jsi se do té knížky ani jednou nepodíval,“ štěkl zpátky Akael. Jen co vyřkl ta slova, uvědomil si, jejich plný význam a vztekle křičel. „Jak si to vůbec představuješ!? Teď mi to celé došlo! Merik řekl ať se elfštinu naučíme oba a ne jen jeden.“ Nadechl se a pak trochu klidněji s jistou dávkou jízlivosti pokračoval. „Jsem velmi zvědaví, jak se v Osterii domluvíš.“
„Já se učit nepotřebuji, od toho mám přeci tebe. Ať jsme doma či nikoliv, stále jsi můj pobočník a máš jisté povinnosti, například dávat na mě pozor a starat se o mé pohodlí,“ s úsměvem pravil Lorik.
„No počkej, na každého jednou dojde,“ zašeptal potichu, ale výhružně Akael tak, aby ho princ neslyšel. Tohle Lorikovi nedaruje. Jestli si myslí, že všechno oddře sám a pak mu bude dělat překladatele, tak se šeredně přepočítal.
„Akaeli, podívej,“ vykřikl Lorik a vytrhl tak svého kamaráda od přípravy večeře. Volaný vzhlédl za hlasem a poslal směrem k princi nevraživý pohled. Vztek z dopoledne ho stále nepřešel.
Lorik výhružný pohled zcela ignoroval. Švihnul rukou směrem ke kládě, která ležela kousek od něj, a přikázal. „Přeměň se v židli.“ Ztrouchnivělé dřevo poslechlo a přeměnilo se v jednoduchou žídly.
Můžeš se přestat předvádět a trochu mi těmi svými urozenými ručkami pomoci?“ Zeptal se podrážděně Akael a vrátil se zpátky ke své práci. Aniž by znovu vzhlédl, dodal. „Nechybí té židli něco?“
„Co by jí mělo chybět?“ Hraně se divil princ a přistoupil k ohni.
„Třeba jedna noha,“ úsečně pravil mladý mág.
Lorika tato slova nijak nevyvedla z míry. Začal míchat vařící se polévku nad ohněm a pravil. „Nerozumíš umění.“
Akael podruhé v krátkém čase odložil nůž a pohlédl na prince. „To asi nerozumím a ani rozumět nechci, pokud slovo umění je synonymem ke slovu nepoužitelný. Vzhledem k tomu, že máš tolik energie, aby si plýtval svými silami na stvoření támhle toho …,“ přičemž ukázal směrem k nepovedené židli. „Máš určitě dost sil i na jeho odstranění. A míchej tu polévku pořádně, ať se nepřipálí.“ Při posledních slovech se pustil do krájení zbylé zeleniny.
Lorik už spal a oheň pomalu skomíral, když se Akael konečně poprvé za tento večer dostal ke své učebnici.
„Nech to být a běž už spát, je pozdě. Takhle si akorát zkazíš oči. Vždyť na to ani nemůžeš vidět,“ vytrhl Merik svými slovy Akaela ze soustředění.
„To je dobrý. Ještě chvíli a půjdu,“ odpověděl mladý mág, aniž by zvedl hlavu od knihy.
Merik se nešťastně zatvářil a v tichosti se usadil vedle svého žáka a zamyslel se.
Po pár minutách se ozvalo bouchnutí, jak Akael vložil do zavření knihy více síly, než chtěl., Merika zvuk vytrhl ze zamyšlení.
„Přes dva týdny mi trvalo, než jsem si uvědomil, proč nemohu provést ani tu nejjednodušší přeměnu. Mám obavy, že dva měsíce je příliš krátká doba, abych přišel na to, jak se mám rychleji pomocí magie mysli, naučit elfštinu,“ pravil nešťastně mladík. Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Lorik mi také dělá starosti. Ani jednou se do své knihy nepodíval. Nerozumím tomu. I když vůbec nechtěl do Lakmaru a zlobil se na nás, že tam přesto jedeme, tvůj úkol ohledně přeměny vzal vážně a splnil ho. Ale teď …,“ jeho hlas se pomalu vytratil. Akael měl ve tváři vepsaný smutek, vypovídající o tom, co vše chtěl ještě říct, ale nemohl. Svou učebnici sevřel tak pevně až mu zbělaly klouby.
„Předtím to bylo něco jiného. Lorik prahnul po čemkoliv, co by odvedlo jeho myšlenky někam jinam. Teď, když je setkání s Juliánou za ním, nevidí důvod cokoliv dělat,“ vysvětloval mistr magie.
„Proč mu nevynadáš nebo aspoň něco neřekneš?“ Divil se mladý mág.
„Nemělo by to cenu. Pokud nebude chtít sám, ničeho nemůže dosáhnout. Mé prosby by se míjely účinkem a akorát by vše mohly zhoršit, místo aby pomohly,“ odpověděl trochu zkroušeně Merik.
„Asi máš pravdu. Pokusím se, promluvit si s ním o tom,“ konstatoval s nadějí v hlase Akael a trochu se uvolnil, ovšem svou knihu křečovitě svírat nepřestal.
Starý mág si toho všiml a požádal. „Půjči mi svou učebnici prosím.“
Akael mu bez jediného slova vyhověl. Upřel na muže svůj zrak. Byl velmi zvědaví, co má mág s knihou za lubem. Ten ji mlčky přijal. Levou rukou učebnici chytil za hřbet a druhou umístil pár centimetrů nad desky. Po několika vteřinách měl Akael pocit, jako by neviditelná síla obklopila knihu a pomalu se do ní začala vstřebávat. Když bylo po všem, přijal svoji učebnici zpět a nedůvěřivě si ji prohlédl. Věděl, že je od teď jiná, ovšem vypadala jako předtím. Snažil se nalézt rozdíl, ale na nic nepřišel. „Co si s ní udělal?“ Zeptal se nakonec rezignovaně.
„Vložil jsem do ni kouzlo, které by ti mělo od zítřka při učení pomoci. Až se začteš do textu knihy, kouzlo se spojí s tvou magií a vše, co si tvé oči přečtou, již nikdy nezapomeneš. Časem se to naučíš dělat sám od sebe a učící kouzlo v knihách již nebudeš více potřebovat,“ vysvětlil Merik. Na chvíli se odmlčel, když opět promluvil, jeho hlas zněl zkroušeně. „Magie mysli je na naučení nejtěžší typ. I když máš v tomto směru velké nadaní a spoustu věcí děláš spontánně, bylo příliš brzy předpokládat, že své síly již dokážeš plně vědomě použít. Měl jsem takovou radost, že jsi přišel sám na tu ochranou barieru, kterou sis okolo sebe utvořil a tak nejen okolí znemožnil použití magii na tebe, ale i obráceně. Pokusil jsem se vše uspíšit. Čas ovšem neošálíš, plyne stále stejně rychle. Nikdy se nezpomalí ani nezrychlí ať jsi jakkoliv přeješ a jsi sebevíc mocnější.“
Akael se zahleděl do skomírajících plamenů ohniště. „Proč jsem si okolo sebe utvořil neproniknutelnou zeď a proč to vzalo všechny mé síly?“ Zeptal se zamyšleně.
„Byla to přirozená reakce tvého těla. Po té, co jsem tě transformoval, aniž by sis to uvědomoval, byl jsi vystrašený, že jsi mi nedokázal ani minutu odolat. V obavě něčemu podobnému předejít jsi po obdržení zesilovače vytvořil veškerými svými silami okolo sebe ochranou stěnu bránící prostupu magie oběma směry. Na provedení jakéhokoliv dalšího kouzla ti nezbylo dost sil,“ vysvětlil svému žáku mistr.
„Děkuji za všechno,“ hlesl Akael a zvedl se k odchodu. Po pár krocích se však zastavil a otočil se zpět k sedícímu Merikovi. „Začaruješ i Lorikovu knihu, aby mu to šlo také lépe?“ Dotázal se.
„Jen v případě, že si to bude sám přát a požádá mě o pomoc,“ pravil rozhodně Merik. „Dobrou noc dítě.“
„Dobrou noc starče,“ odvětil zpátky s širokým úsměvem Akel.
Mistr hleděl na svého studenta, jak odchází spát. Neohradil se. Narážku na svůj věk ignoroval, jeho myšlenky byly už dávno někde jinde. Oheň uhasl, ale mýtina byla stále osvětlená díky jasně zářícímu měsíci.