Velmi děkuji všem komentujícím - Amaně, Mindě, Morganě Le Fay, Ms. Tině Black a Nadin.
Kapitola 7 – Merik
Uběhly tři roky, co se Aka stala pážetem a blízkým přítelem prince Lorika. S rostoucím věkem její tělo začalo postupně vykazovat ženské rysy a ona sama se velmi divila, že na lži, které kolem sebe opředla, zatím nikdo nepřišel. Nicméně to byla jen otázka času a jí nezbývalo než doufat v lepší variantu ze dvou možností, které dříve či později mohli nastat. Buď jí srazí hlavu, nebo vyženou. Jiné alternativy neviděla. Možnost, že by království opustila sama, dokud je čas, zavrhla. Nemohla odejít, nedokázala to, nato měla Lorika příliš ráda. Když utíkala od svých nevlastních rodičů, bylo to tak snadné, ale teď byla bezradná. Poslední možnost, která jí zbývala, bylo vše přiznat a doufat v královu a v princovu shovívavost. Na to neměla, ale dost odvahy, avšak pokud ji nesebere včas, zítra to nedopadne dobře.
Hodiny plavání se za poslední měsíc staly její noční můrou. Už vyčerpala všechny výmluvy, které ji napadly, aby se těmto hodinám vyhnula. Bohužel ruku v ruce se všemi výmluvami vyčerpala i princovu trpělivost. A to vedlo jen k jedinému, dostala příkaz. Bylo to snad poprvé, co u ní využil svého vyššího postavení a něco jí přikázal. Teď už na tom ale nezáleželo.
Den se krátil a jí nezbývalo než litovat promarněného posledního dne, co mohli být spolu. Místo toho se ukrývala na místě, kde Lorika poprvé spatřila.
„Stále na nic nepřišli, takže zatím není nic ztraceno Ako,“ zaslechla někoho, jak kousek od ní promluvil. S leknutím sebou trhla a podívala se za neznámým hlasem. Zadívala se na člověka, který ji tak zaskočil. Byla si naprosto jistá, že ho doposud nikdy neviděla. Na někoho jako on, se nedá zapomenout. Měl na sobě tmavě zelený plášť, pronikavě zelené oči a tmavě hnědé vlasy spadající až k pasu. I když už měl několik šedivých pramenů, nepůsobil tak staře. A vůbec nevypadal na to, že potřebuje k pohybu hůl, o kterou se opíral.
Ta hůl Aku velice upoutala. Měřila téměř dva metry a byla jen o málo vyšší než její majitel. Měla na sobě velké množství rozličných ornamentů, které se do sebe vzájemně splétaly a poté pozměněné rozplétaly. Do hlavice hole byl zasazen velký tmavě zelený kámen.
„Kdo jste a jak to všechno víte?“ Zaraženě se Aka zeptala.
„Vím mnoho věcí. Magie je mocná zbraň, když výš jak ji použít,“ pravil s tajuplným úsměvem na tváři a posadil se vedle ni. „Nemusíš se bát, tvé tajemství je u mě v bezpečí.“
„Stále jste mi neřekl, kdo jste!“ Zlobila se, protože ten muž ji velmi znervózňoval.
„Merik,“ představil se stručně.
„Ten Merik? Vrchní mistr magie Enedu a mág v jednom?“ Ujišťovala se.
„Ano ten,“ potvrdil s úsměvem Merik.
„Teď se nedivím, že znáte mé tajemství a už vůbec by mě nepřekvapilo, kdybyste věděl o mém zítřejším problému,“ podívala se na něj. Doufala v zázrak a možná ten zázrak přišel za ní sám osobně.
„Myslíš malý velký problém jménem hodiny plavání? Ano vím a také ti pomohu,“ odpověděl a na tváři se mu objevil tajuplný výraz.
„Jak mi chcete pomoci? A předpokládám správně, že to nebude jen tak a budete za to něco chtít?“ Snažila se vyzvědět, co vše ji ta pomoc bude stát.
„Magie sama o sobě nemá hranice, jen my jí je sami dáváme, protože si nechceme přiznat, že jsme to my, kdo má své omezené možnosti v podobě našich schopností a fantazie.“ Zamyšleně se odmlčel a po chvíli pokračoval. "Odpovím ti i na to co tě má pomoc bude stát. Poděkování a několikaleté studium magie u mě, začínající za dva roky,“ postavil se a kus ustoupil. „A dost řečí máme málo času.“
„Ale já nemám dost velký dar magie ani na to, abych se stala čarodějkou, natož aby se mi dostalo takové cti a učil mě sám mág,“ protestovala. Nebyla si vůbec vědoma ani špetky své magie na rozdíl od většiny lidí na zámku.
Dobré dvě třetiny lidí o možnostech své vlastní magie vědělo. Jen hrstka z nich byla skutečnými čaroději, ale to ostatním nebránilo v tom, aby se to málo, co měli, nenaučili používat.
„Magického daru máš více než dost. A postav se konečně. Už jsem jednou říkal, že máme málo času,“ zvážněl. Věděl, že postupně by měla Aka více otázek. Ale na to teď nebyl čas, dnes musel ještě stihnout zajít za Oliendrem. A ke všemu neměl na jakékoliv vysvětlování náladu, obzvláště když bylo na tyto věci stejně ještě brzy.
Aka se nervózně postavila a čekala, co přijde.
Merik na ni upřel svůj pohled a natáhl jejím směrem hůl. Byla na něm vidět naprostá soustředěnost.
Očekávala, že každou chvílí začne odříkávat nějakou formuli nebo aspoň kreslit na zem holí magické ornamenty, ale nic podobného se nestalo. Najednou začala mít pocit, jakoby vzduch okolo ní zhoustl. Cítila v těle divný tlak a vůbec se jí to nelíbilo. Snažila se tomu bránit, ale dlouho nevydržela. Tlak náhle zesílil a její chabá obrana se rozsypala jako domeček z karet. Chvíli ji bylo horko, chvíli zima. Silné pocity bolesti se střídaly s přívaly štěstí. Uvnitř ní se vše kroutilo a svíjelo. Postupně přestávala vnímat a začala ji pohlcovat temnota.