Velmi děkuji jediné přeživší komentující Amane.
Kapitola 39 – Rozhodnutí
Akaela probudilo jasné slunce. Prudce vstal a s hrůzou zjistil, že je téměř poledne. Upravil se a po cestě z pokoje se rychle podíval do zrcadla. U dveří se zastavil a pomalu je otevřel. Zvolna kráčel domem a snažil se dodat si co nejvíce odvahy.
Dachose našel usazeného v knihovně. Stařec k němu vzhlédl. Jeho tvář byla klidná. „Rozhodl ses?“ Zeptal se s vážnou tváří.
„Ano,“ odpověděl mu Akael trochu nejistě. „Přeměním se, ale přísahej, že mě transformuješ zpět, až bude po všem.“
„Nemohu.“
„Proč?“
„Může trvat celá staletí či tisíciletí, než splníš své poslání a já tou dobou už tady pravděpodobně nebudu. Můj čas se pomalu chýlí ke konci.“
Akael zbledl. Nedošlo mu, že bude muset čekat až tak dlouho, než opět bude moci být znovu sám sebou. Teď však nebylo možné couvnout zpět. „Přísahej,“ rázně pronesl. Musíš mi to slíbit. Jinak ztratím veškerou odvahu a chuť žít. Já potřebuji v něco věřit. Úpěnlivě vnitřně prosil mladý mág.
Dachos seděl a prohlížel si mladého muže před sebou. Jeho zoufalství bylo takřka cítit. Povzdechl si. „Budiž. Slibuji na mou čest, že tě přeměním zpět, jakmile to bude možné a pokud v té době již zde nebudu, nalezneš v tomto domě někoho, kdo mého slibu dostojí.“
„Děkuji,“ s velkou vděčností pronesl Akael a rozhlédl se okolo sebe, zda-li v jeho blízkém okolí nic nestojí.
„Připraven?“ Zeptal se stařec a zvedl se ze svého křesla.
Akael přikývl a zavřel oči. Začal se připravovat na to, co přijde. Ucítil přítomnost silné cizí magie. Jen velmi obtížně sám sobě zabránil, aby ji nevzdoroval. Jeho mysl zaplavila vlna rozličných pocitů. Přeměna byla nepříjemná, ale už ne tolik jako před lety. Ze všech sil se snažil, aby tentokrát neztratil vědomí, ovšem i teď nad ním temnota zvítězila. Když se probral, ležel na zemi.
„To už tu jednou bylo,“ hořce pro sebe zašeptal a vrávoravě se postavil. Dachos mu chtěl pomoci, ale nabízenou pomocnou ruku odmítl. Nejistým krokem odešel zpět do pokoje. Zavřel oči a postavil se před zrcadlo. Teprve poté oči pomalu otevřel.
Do této chvíle se snažil nevnímat změny na svém těle. Ovšem teď již neměl na vybranou. V zrcadle se odrážela jeho nová tvář. Byla velmi podobná té, kterou poslední roky měl. Vlasy i oči zůstali stejné, jeho tvář však nabyla trochu jemnějších rysů. Výška zůstal také stejná, ovšem proporce těla byly odlišné. Jeho hrudník byl mírně zaoblen.
Ulevilo se mu. Změny byly velmi decentní. Byl opět ženou, ale na první pohled, když se správně oblékne, si těchto změn nemusí ostatní hned všimnout. Což byla velmi příjemná představa. Nevěděl zda-li by unesl, kdyby byl uvězněn v těle dobře vyvinuté, křehké dívky. I tak ho však zaplavila vlna bolesti. Žena, která na něj ze zrcadla koukala, byla určitě velmi podobná té, která za všechno mohla.
Aka sevřela ruku v pěst a udeřila doprostřed zrcadla. Do své rány vložila veškerou svou nenávist a žal. Zrcadlo se roztříštilo na tisíce malých střípků, které popadaly na zem. Jen ty největší zůstali vyset v rámu. Její ruka se zalila krví. Ona však bolest způsobenou zabodanými střípky v ruce, nevnímala. Hleděla do prázdného rámu a její oči chtěly začít ronit slzy. Neukápla ji však ani jediná. Zakázala si plakat.
To, že jsem žena, ještě neznamená, že se tak musím chovat. K tomu mě nemá nikdo právo nutit. V duchu křičela na celý svět.
„To zrcadlo za nic nemohlo.“
Aka se otočila. Mezi dveřmi stál Dachos a mrzutě na ni hleděl. Pohlédla zpět k rámu a uvolnila nepatrný kousek své magie. Během jediného okamžiku bylo zrcadlo opět celistvé bez jakýchkoliv známek předchozího poškození.
„Ukaž, zahojím ti to,“ konejšivě pronesl stařec a chytil do obou rukou zraněnou ruku mladé ženy. Ta se nebránila. Její pohled byl prázdný.
Když bylo po všem, tiše poděkovala a nechala svou ruku klesnout podél těla. Z letargie ji opět vytrhlo zavrzání zavírajících se dveří. Opět pohlédla do zrcadla.
Oblečení, které měla na sobě ji, tak úplně nesedělo. Zkoumavě vše zkontrolovala a pak svůj oděv přeměnila. Na hrudníku a pár dalších místech upravila mírně střih, aby ji vše lépe pasovalo. Vše ostatní zůstalo tak, jak bylo. Ušklíbla se při pohledu na své černé kalhoty. Nikdo mě nedonutí, abych nosila šaty, předsevzala si.
„Jdu za Varkorem. Sama,“ oznámila Aka po cestě ze schodů. Na Dachosovu odpověď nečekala. Plynule pokračovala a vyšla z domu. Jen co se za ní vchodové dveře zavřely, přemístila se.
„To nebylo dvakrát slušné. Ani se nerozloučila,“ pronesl nabručeně Akoi.
„V jejím srdci je velká bolest,“ odpověděl mu starý mág.
„To ještě neznamená, že se může takto chovat.“
„Dej jí čas. Vše se stalo až příliš rychle. Bude stejná jako dřív, i když si to sama nikdy nepřizná.“
„Nikdy to nebude úplně stejné. Její rány jsou příliš hluboké a nikdy se zcela nezhojí.“
„Zhojí, ale až bude moci být tím, čím chce být a ne tím, čím musí.“
„Je Merikovi tak podobná.“
„Ano, ale teď se to moc nehodí. Sice její srdce touží být obyčejným mágem, ovšem když nebude využívat plně svou moc, ničemu a nikomu nemůže pomoci.“
„Věř v ni. Ona to dokáže.“
„Moc bych si přál, ale nemohu.“
„Nic se nezměnilo?“ vážně se zeptal Akoi.
„Ne. Ať pohlédnu kamkoliv, stále vidím temnotu. I když se Akael rozhodl vzdát svého štěstí a stal se Akou bohyní naděje, stále jsem nenalezl světlo.“
„Pokud není světlo, ona ho pro nás stvoří. Máme-li Aku, máme naději.“
„Ta cesta však musí být dost široká, abychom po ní mohli jít všichni a následovat ji.“
„Bude.“
„Přál bych si mít tvoji jistotu.“
„Akael mi jednou řekl, abych se nevzdával. Protože když něco vzdám, ztratím tím veškerou naději v nový den. A já se těmi slovy od té doby řídím.“
Dacos se usmál. Možná přeci jenom existuje cesta. Pomyslel si. Svá slova však nevyslovil.
Aka se objevila přímo před vchodem do jeskyně stříbřitého draka. Jistým krokem, bez jakéhokoliv zaváhání vstoupila dovnitř. Nezastavila až do okamžiku, kdy se dostala k místu, kde předešlý den Akael poklekl. Ona to však neučinila. Hrdě stála a hleděla drakovi do očí. Nesklopila svůj zrak.
„Zdravím tě Akaeli,“ přivítal ji Varkor.
„I já Vás zdravím. Teď už Aka či bohyně naděje.“
„Co tě za mnou přivádí?“
„Zkáza se začala šířit naším světem. Je třeba ji zastavit dříve, než bude pozdě.“
„Kam patříš?“ Zeptal se drak na první pohled mimo téma.
Aka však věděla, kam tím míří. Snad krom Merika by jiní bohové teď lhali. Ale ona to neměla zapotřebí. „Nenarodila jsem se zde, avšak mé srdce a život je spjat s tímto světem,“ upřímně mu odpověděla.
„Bohové jsou pyšný národ. Jejich pýcha se stane jejich koncem.“
Tentokrát Aka zaváhala. Věděla, že ji Varkor zkouší. O co mu šlo tentokrát, zprvu nevěděla. Byla však rozhodnuta získat pomoc větrných draků za jakoukoliv cenu. Obětovala již hodně. To co po ní asi chtěl, bylo ve srovnání s tím předchozím ničím.
Poklekla na jedno koleno a sklopila zrak. „Pokorně vás žádám. Pomožte nám prosím,“ pomalu pronesla. „Necítím se jako nadřazená. Celý svůj život jsem prožila mezi lidmi a elfy. Myslím, že všichni jsme si rovni. Nepovšimla jsem si, že bych stála nade všemi. I my děláme chyby a špatná rozhodnutí, stejně tak jako ostatní. Nejsme neomylní.“
„Moudrá slova. Ale nebyla pronesena upřímně,“ rozezleně pronesl Varkor.
Aka vzhlédla a postavila se. „Byla jsem upřímná. Dvacet let jsem žila jako člověk. Cítím to tak. Tím, že mám odedneška výrazně více moci, ještě neznamená, že se tím pro mě něco změnilo,“ rozhodně pronesla. Vztek se v ní mísil se smutkem. Nelhala. V takovéto chvíli, kdy šlo o všechno, nemohla. Udělala již mnoho chyb, ale snažila se z nich poučit. Už ví, co se stane, když kolem sebe šíří lež. Jako dítě si to zkusila na vlastní kůži. Proč mi nevěří? Co mám ještě udělat? Zoufala si v duchu.
„Odejdi,“ štěkl Varkor.
Aka se otočila na podpatku a vydala se pryč. Než vstoupila do chodby, aniž by se otočila, pronesla. „Dnes za soumraku odlétám. Pokud si to rozmyslíte, naleznete mě na severním konci Větrných útesů.“ Pak teprve odešla.