Velmi děkuji všem pravidelně komentujícím - Amane, Morgana Le Fay a Nadin.
Kapitola 11 – Tantaialos
Až třetí den v Tantaialoských horách přinesl první špatné počasí ode dne, kdy se vydali na cestu do Osterie. Před bouří nalezli úkryt v malé jeskyni nedaleko cesty. Venku padaly k zemi neustávající proudy deště a nešťastná zvířata se k sobě tiskla ve snaze alespoň trochu se před deštěm ochránit.
„Nevybrali jste si zrovna nejlepší období na cestu horami. V těchto dobách jsou v horách silné bouřky na denním pořádku,“ zaslechli posměšný hlas z temného zákoutí jeskyně.
„Máš zpoždění Feriseli,“ konstatoval Merik s klidným hlasem. Na rozdíl od Lorika s Akaelem nebyl ani v nejmenším překvapen příchodem postaršího trpaslíka. Chlapci si ho nemohli pořádně prohlédnout díky malému množství světla.
„Neříkal jsi, že cestou nepotkáme ani jediného trpaslíka?“ Zabrblal Akael.
„Ty toho trpaslíka znáš Meriku?“ Překvapeně se tázal Lorik.
„Ano znám, je to vrchní strážný východních tunelů. A už jsme měli tu čest se párkrát potkat,“ odpověděl Merik a zmizel kamsi za trpaslíkem, kterého opět zase nebylo.
„Loriku posbírej prosím tě věci, já mezitím rychle udělám provizorní louč. Nevím jak Merik, ale já ve tmě nic nevidím,“ organizoval urychlený odchod Akael, zcela rozčílen skutečností, že se Merik neobtěžuje na jisté věci upozornit.
Po chvíli byli oba připraveni a vydali se dohnat předchozí dvojici. Kráčeli nízkou chodbou. Na první pohled bylo zjevné, že se rozhodně nejedná o dílo přírody.
„Museli dělat chodby tak nízké?! Zatracení trpaslíci. A vůbec, nemohli na nás ti dva počkat?“ Nabroušeně říkal Akael.
„Vždyť ho znáš,“ uklidňoval svého kamaráda cestou Lorik.
„No právě. Všiml sis předtím té chodby?“ Tázal již klidnější Akael.
Lorik místo odpovědi pouze záporně zavrtěl hlavou.
Po pár minutách dorazili k rozcestí, kde na ně naštěstí Merik s Feriselim čekali.
„Kde se couráte?! Nemáme na to celý den,“ obořil se na dva mladíky trpaslík.
„Museli jsme si zabalit věci a zkontrolovat jestli jsou koně dobře uvázaní,“ vyštěkl Akael zpátky.
Trpaslíkovi začali pomalu z očí lítat blesky, ale nic neřekl a vydal se dál pravou chodbou.
Odhadovat čas na tomto temném místě bylo poměrně obtížné. Akael pouze hádal, že uběhly zhruba dvě hodiny, než opět došli k dalšímu rozcestí.
Strop tu byl výš a oni se mohli konečně narovnat. Bohužel příliš pozdě. Akael měl pocit, že bude trvat minimálně týden, než bolest ustoupí. Zkoumavě se podíval na Lorika, princův výraz v obličeji Akaela škodolibě zahřál u srdce. Byli na tom stejně.
Chodba, do které odbočili, byla stejně vysoká jako samo rozcestí a měla i další milé překvapení. Do stropu byly zhruba po deseti metrech vsazeny malé krystaly, z kterých vycházelo slabé žluté světlo poskytující očím, které nebyly uzpůsobeny do tmy, jistý nečekaný komfort, na místě nacházejícím se hluboko uvnitř hory, velmi vzdáleném od denního světla.
Jak postupovali hlouběji do trpasličí říše, přidávali se k nim jednotlivé stráže, které potkávali cestou. Ke konci dne, podle Lorikova skromného odhadu, dorazili do cíle. Před nimi se nacházela obrovská jeskyně. Místo stvořené přírodou pouze z poloviny a jedno ze třech známých trpasličích měst. Podle toho kde se zhruba v Tantaialoských horách nacházeli, muselo se právě před nimi rozléhat hlavní město podzemní říše Matias.
Strop byl osázen zářícími krystaly stejně jako okolní chodby, akorát zde světlo bylo několikanásobně intenzivnější. Uprostřed jeskyně se rozlévalo podzemní jezero a okolo stěn vedly od zdola až ke stropu úzké cestičky spojující stovky dveří a postraních chodeb. Trpaslíci se dokázali sobě navzájem vyhýbat s takovou lehkostí, jakou by obyčejný člověk u nich nikdy nepředpokládal. Trpasličím městem se rozléhal ruch, tak nezvyklý ve srovnání s naprostým tichem cest vedoucích do tohoto místa.
„Následujte mě a dávejte dobrý pozor, abyste se neztratili. Nehodlám nikoho hledat,“ upozornil je nabručeně Ferisel.
Když po chvíli zastavili u jedněch dveří, Akael už dávno netušil kolik dveří a postraních chodeb po cestě minuli. Ztratil se někdy okolo čísla sto sedmdesát.
Jeden z doprovodných stráží mlčky otevřel dveře a rukou naznačil, ať všichni vstoupí.
„Princi Loriku, pane Akaeli počkejte prosím v této místnosti a neopouštějte ji,“ pravil Ferisel. Na tvářích mladých mužů se objevil nechápavý výraz.
„Chlapci počkejte prosím tady na mě. Musím si něco zařídit,“ konstatoval mág a bez jakéhokoliv vysvětlování ve Feriselově doprovodu opustil místnost. Jen co se dveře za nimi zavřeli, uslyšela opuštěná dvojice v zámku zachrastit klíč.
„To snad nemyslí vážně. Oni nás bez jakéhokoliv vysvětlení zamkli!“ vykřikl vztekle Lorik, tentokrát to byl on, komu povolily nervy.
„Vítej v klubu. Já mam na Merika vztek už od dopoledne. Tohle všechno mu nedaruji. Ještě nevím jak, ale vše mu vrátím i s úroky,“ pravil s potutelným úsměvem Akael.
„Jestli budeš chtít pomoct, budu ti mile rád asistovat,“ trochu klidněji konstatoval Lorik a konečně se rozhlédl po místnosti, kde byl se svým pážetem uvězněn. Místnost byla jednoduchá se dvěmi postelemi umístěnými v rozích pokoje, uprostřed místnosti se nacházel stůl se dvěmi židlemi, nad nímž byl jeden slabě zářící krystal. Vedle každé postele stála malá truhlice. To bylo vše, co se tu nalézalo.
"Jdu spát," prohlásil Lorik a jak přišel, natáhl se na postel. Po chvíli již tvrdě spal. Akael jen nad tím zavrtěl hlavou, pomalu si sundal cestovní plášť, pak boty a natahl se do své postele.
Nevěděli, jak dlouho spali, když je zbudilo skřípání otevírajících se dveří. Dovnitř vešel strážný k nerozeznání podobný ostatním trpaslíkům oblečených ve zbroji.
„Večeře,“ promluvil jedním slovem a hodil na stůl dva talíře. Otočil se rychle na podpatku a vyběhl z místnosti. Zamknout po sobě v té rychlosti, ale neopomněl.
„Co přinesl?“ Zeptal se Akael Lorika, který byl u stolu první.
„Pečené maso a kozí sýr,“ pravil ztrápeně Lorik. Kozí sýr byla jedna z mála věcí, co opravdu nesnášel.
„Nebrblej a jez! Bůh ví, jak dlouho tu budeme ještě trčet,“ upozornil prince Akael. Ten s velkou nevolí nakonec jídlo snědl.
Po večeři se opět vydali spát, což byla jediná činnost, která tu šla v klidu provozovat a tak se po chvíli opět ponořili do říše snů. Druhý den je bez jediného slova vysvětlení vyzvedl Merik, jak už bylo poslední dobou jeho zvykem.
Po třech dnech, když opět nasedali do sedel svých koní, po bouřce nebylo ani památky. Důvod proč navštívili Matias hlavní město trpasličí říše věděl pouze Merik a ten se rozhodl prozatím nechat to tak.